Jednou v zimě, když bylo dost sněhu, koulovaly se děcka před školou a potom i v boční uličce kde stál náš autobus do Řepišť. Šofér nechával autobus otevřený a děcka
nastupovaly postupně a čekalo se na odjezd. On někde odešel do hospody a
přicházel až v čas odjezdu. V autobuse, v té staré „kraksně“ s jedněmi
dveřmi a úzkou uličkou uprostřed už bylo dost sněhu. Já se ale moc té „bitvy“
ani nezúčastnil, snad jsem jen též párkrát hodil sněhem, ale ne do autobusu.
Když přišel šofér Nováček a viděl sníh v autobuse, rozčílil se a ptal se
děcek, kdo tam házel ten sníh. Zrovna jsem nastupoval a byl též od sněhu a
děcka řekly že nejvíc Řeha. Musel jsem z autobusu vystoupit, řek ať jdu
domů pěšky, že mě nepoveze a zavřel dveře a jel. Musel jsem jít celou cestu až
domů pěšky a on projel potom ještě jednou kolem mě, když jel znova do Řepišť.
Cítil jsem to jako křivdu, vždyť jsem ten sníh tam neházel a děcka se mi potom
ještě smály. Ale nedalo se nic dělat, věděl jsem, že spravedlnost neexistuje.
Jen ve své fantazii jsem si vymyslel svět, kde byli jenom dobří a „ideální“
lidé. Ve skutečnosti měli vždycky „pravdu“ ti fyzicky silnější a průbojnější a
musel jsem se tomu podřídit. Neměl jsem žádné „opravdové kamarády“. Učení mi
též moc nešlo, ale nejhorší jsem nebyl, jenom ta matika mi nešla, nic jsem už v ní
nechápal a učitelka jenom „odučila“ nové učivo a zkoušela a známkovala. Už jsem
v tom „plaval“ a nikdy to nepochopil.
Zažil
jsem též dost ponižující šikanu od jednoho spolužáka, který byl fyzicky o moc
silnější a nedalo se mu ubránit. Byl největší ze třídy, poměrně se dobře učil.
Jmenoval se Šrámek a byl z Vratimova. Tomu jsem se nějak znelíbil a on mě
ponižoval už od 7. třídy. O přestávkách mě tahal za uši a jednou mě nakopal pod
učitelský stůl a tam držel skrčeného a říkal mi tam „tak tě teď upálíme bratře
Matěji“ podle vzoru z knížky „Výlet pana Broučka“, kde husité upálili
Broučka v sudu. A ostatní se tomu smáli. Nosil jsem takovou černou
pletenou shrnovací zimní čepici a on, kdykoliv mě v ní uviděl, chytil mě a
přetáhl mi ji až přes obličej dolů a smál se a říkal, že Jirásek napsal „Temno“.
Nemoh jsem nic dělat, on byl silnější a ani bych mu neutek. Jeho rodiče byli
nějací dost vysocí funkcionáři a bylo vidět, že i učitelé mají z nich respekt.
V zimě jsem též dost často promrzl. Autobus jezdil už potom přímo z Ostravy
až do Řepišť (číslo 21) a zastavoval na náměstí. Jezdil asi co hodinu, ale
neměl jsem hodinky a jízdní řád byl stejně stržený, takže jsme po vyučování
čekali na zastávce až se objeví ze zatáčky. Nevěděli jsme nikdy kdy a tak jsme
tam stáli někdy i hodinu. Jednou byl takový mráz, že už jsem se mohl skoro
hýbat, promrzlý, necítil už ruce a nohy, klepal se a do autobusu potom
nastoupil z posledních sil. Byla tam sice hospoda, ale tam děcka nesměly a
co kdyby zrovna jel autobus a já nebyl na zastávce. Do Řepišť nejel ale každý.
Některý jel do Datyň a jiný do Zařičí, podle toho co měl napsáno na tabulce. Na
autobus jsme měli školní legitimaci a měsíční známka se tam nalepovala, stála
10 korun a prodávala se v Ostravě na autobusovém nádraží za divadlem „Zdeňka
Nejedlého“ u Žofínské huti. Do legitimace, kde musela být fotka, nám ředitel
dal razítko a babička mi jezdila každý měsíc kupovat známku.
Jednou
když jsem šel ve Vratimově od náměstí k nádraží, kde jsme měli v budově
za bývalou „německou školou“ malířský kroužek do kterého jsem chodil po
vyučování, obstoupili mě na cestě tři cikánští kluci o něco starší, (bydlely
tam v dřevěném baráku za kolejemi cikánské rodiny, ale do naší školy
cikáni nechodili) a ti chtěli po mně ať jim dám nějaké peníze. Já hlupák měl
strach, tak jsem vytáh z náprsní kapsy plastový obal kde jsem měl i
legitimaci na autobus a pár papírových desetikorun a chtěl jim jednu dát. Ale
oni mi hned skroutili ruku a celý obal i s penězi a průkazkou vytrhli a
utekli. Tak jsem přišel i o legitimaci i peníze. Domů jsem dojel načerno, bez
peněz a musel si vyřídit v Ostravě novou průkazku i s novou známkou.
Ale hlásit to, že mě okradli nemělo vůbec cenu, nikdo by se tím nezabýval.
Též si
vzpomínám na moje první setkání s cikány u nás doma „u stařenky“. Nevím už
kolik jsem měl roků, chodil už do školy v Řepišť, když jsme si hráli v létě
„na placu“ v zahradě u stařenky. Po cestě od jihu, od Lískovce, která
vedla kolem našich chalup a dál na Oblesky, přijížděl žebřiňák nadkrytý
plachtou nataženou na obloucích, tažený koněm a vpředu seděl starý cikán s fajfkou.
Ve voze na seně několik polonahých děcek a asi tři cikánky v pestrobarevných
dlouhých sukních a s řetízky mincí na krku. Když dojeli na křižovatku,
cikán zastavil a cikánky vběhly k nám do zahrady a začaly nahánět do rohu „kury“
(slepice). My děcka jsme jenom vyděšeně „čuměli“ co se děje. Potom vešly do
síně a tam ale narazily na stařenku a ti se s nimi začali hádat, vyháněli
je ven, ony se nechtěly dát, začali se postrkovat, křičet a napadat ji. Stařenka
na ně vzali „metlu“ a potom i struhadlo na řepu, co tam bylo. Přitom tu jednu
praštili po ruce až jí tekla krev. Uslyšel to odněkud ale „stryk Bohuš“ její
syn a vběhl tam. Cikánky se daly na ústup ale vyhrožovaly, že za tu krev jim
vyhoří chalupa. Ten cikán s vozem čekal na křižovatce vedle nás až se ony
s křikem a proklínáním vrátily a jeli dál. Též moje všechny další
zkušenosti s „našimi romskými spoluobčany“ byly vždycky „nedobré“. Ale to jsem
zas odbočil, tak budu pokračovat dál o škole ve Vratimově.