Jednou v zimě, když bylo dost sněhu, koulovaly se děcka před školou a potom i v boční uličce kde stál náš autobus do Řepišť. Šofér nechával autobus otevřený a děcka nastupovaly postupně a čekalo se na odjezd. On někde odešel do hospody a přicházel až v čas odjezdu. V autobuse, v té staré „kraksně“ s jedněmi dveřmi a úzkou uličkou uprostřed už bylo dost sněhu. Já se ale moc té „bitvy“ ani nezúčastnil, snad jsem jen též párkrát hodil sněhem, ale ne do autobusu. Když přišel šofér Nováček a viděl sníh v autobuse, rozčílil se a ptal se děcek, kdo tam házel ten sníh. Zrovna jsem nastupoval a byl též od sněhu a děcka řekly že nejvíc Řeha. Musel jsem z autobusu vystoupit, řek ať jdu domů pěšky, že mě nepoveze a zavřel dveře a jel. Musel jsem jít celou cestu až domů pěšky a on projel potom ještě jednou kolem mě, když jel znova do Řepišť. Cítil jsem to jako křivdu, vždyť jsem ten sníh tam neházel a děcka se mi potom ještě smály. Ale nedalo se nic dělat, věděl jsem, že spravedlnost neexistuje. Jen ve své fantazii jsem si vymyslel svět, kde byli jenom dobří a „ideální“ lidé. Ve skutečnosti měli vždycky „pravdu“ ti fyzicky silnější a průbojnější a musel jsem se tomu podřídit. Neměl jsem žádné „opravdové kamarády“. Učení mi též moc nešlo, ale nejhorší jsem nebyl, jenom ta matika mi nešla, nic jsem už v ní nechápal a učitelka jenom „odučila“ nové učivo a zkoušela a známkovala. Už jsem v tom „plaval“ a nikdy to nepochopil.

Zažil jsem též dost ponižující šikanu od jednoho spolužáka, který byl fyzicky o moc silnější a nedalo se mu ubránit. Byl největší ze třídy, poměrně se dobře učil. Jmenoval se Šrámek a byl z Vratimova. Tomu jsem se nějak znelíbil a on mě ponižoval už od 7. třídy. O přestávkách mě tahal za uši a jednou mě nakopal pod učitelský stůl a tam držel skrčeného a říkal mi tam „tak tě teď upálíme bratře Matěji“ podle vzoru z knížky „Výlet pana Broučka“, kde husité upálili Broučka v sudu. A ostatní se tomu smáli. Nosil jsem takovou černou pletenou shrnovací zimní čepici a on, kdykoliv mě v ní uviděl, chytil mě a přetáhl mi ji až přes obličej dolů a smál se a říkal, že Jirásek napsal „Temno“. Nemoh jsem nic dělat, on byl silnější a ani bych mu neutek. Jeho rodiče byli nějací dost vysocí funkcionáři a bylo vidět, že i učitelé mají z nich respekt. V zimě jsem též dost často promrzl. Autobus jezdil už potom přímo z Ostravy až do Řepišť (číslo 21) a zastavoval na náměstí. Jezdil asi co hodinu, ale neměl jsem hodinky a jízdní řád byl stejně stržený, takže jsme po vyučování čekali na zastávce až se objeví ze zatáčky. Nevěděli jsme nikdy kdy a tak jsme tam stáli někdy i hodinu. Jednou byl takový mráz, že už jsem se mohl skoro hýbat, promrzlý, necítil už ruce a nohy, klepal se a do autobusu potom nastoupil z posledních sil. Byla tam sice hospoda, ale tam děcka nesměly a co kdyby zrovna jel autobus a já nebyl na zastávce. Do Řepišť nejel ale každý. Některý jel do Datyň a jiný do Zařičí, podle toho co měl napsáno na tabulce. Na autobus jsme měli školní legitimaci a měsíční známka se tam nalepovala, stála 10 korun a prodávala se v Ostravě na autobusovém nádraží za divadlem „Zdeňka Nejedlého“ u Žofínské huti. Do legitimace, kde musela být fotka, nám ředitel dal razítko a babička mi jezdila každý měsíc kupovat známku.

Jednou když jsem šel ve Vratimově od náměstí k nádraží, kde jsme měli v budově za bývalou „německou školou“ malířský kroužek do kterého jsem chodil po vyučování, obstoupili mě na cestě tři cikánští kluci o něco starší, (bydlely tam v dřevěném baráku za kolejemi cikánské rodiny, ale do naší školy cikáni nechodili) a ti chtěli po mně ať jim dám nějaké peníze. Já hlupák měl strach, tak jsem vytáh z náprsní kapsy plastový obal kde jsem měl i legitimaci na autobus a pár papírových desetikorun a chtěl jim jednu dát. Ale oni mi hned skroutili ruku a celý obal i s penězi a průkazkou vytrhli a utekli. Tak jsem přišel i o legitimaci i peníze. Domů jsem dojel načerno, bez peněz a musel si vyřídit v Ostravě novou průkazku i s novou známkou. Ale hlásit to, že mě okradli nemělo vůbec cenu, nikdo by se tím nezabýval.

Též si vzpomínám na moje první setkání s cikány u nás doma „u stařenky“. Nevím už kolik jsem měl roků, chodil už do školy v Řepišť, když jsme si hráli v létě „na placu“ v zahradě u stařenky. Po cestě od jihu, od Lískovce, která vedla kolem našich chalup a dál na Oblesky, přijížděl žebřiňák nadkrytý plachtou nataženou na obloucích, tažený koněm a vpředu seděl starý cikán s fajfkou. Ve voze na seně několik polonahých děcek a asi tři cikánky v pestrobarevných dlouhých sukních a s řetízky mincí na krku. Když dojeli na křižovatku, cikán zastavil a cikánky vběhly k nám do zahrady a začaly nahánět do rohu „kury“ (slepice). My děcka jsme jenom vyděšeně „čuměli“ co se děje. Potom vešly do síně a tam ale narazily na stařenku a ti se s nimi začali hádat, vyháněli je ven, ony se nechtěly dát, začali se postrkovat, křičet a napadat ji. Stařenka na ně vzali „metlu“ a potom i struhadlo na řepu, co tam bylo. Přitom tu jednu praštili po ruce až jí tekla krev. Uslyšel to odněkud ale „stryk Bohuš“ její syn a vběhl tam. Cikánky se daly na ústup ale vyhrožovaly, že za tu krev jim vyhoří chalupa. Ten cikán s vozem čekal na křižovatce vedle nás až se ony s křikem a proklínáním vrátily a jeli dál. Též moje všechny další zkušenosti s „našimi romskými spoluobčany“ byly vždycky „nedobré“. Ale to jsem zas odbočil, tak budu pokračovat dál o škole ve Vratimově. 

Dneska, když píšu tyto vzpomínky, musel jsem se podívat do mých starých vysvědčení a tam jsem našel, že ve školním roce 1954/55 jsem chodil do VI. C. a naší třídní učitelkou byla Věra Kaločová, mladá holka, přišla právě ze školy a nás měla jako svou první třídu. Během roku se vdala a jmenovala se Pavlasová a ke konci roku se jí narodilo dítě. Vzpomínám si, že měla něco s očima, pořád jí slzely. Měli jsme též nové předměty, na každý přicházel jiný učitel, což v Řepišť nebylo. Na dějepis nás měl Štefek, měl jenom dva prsty na ruce a byl dost nervózní, neuměl třídu zvládnout a kluci mu dělali naschvály. Na Matematiku jsme měli Černochovou. Té říkali „Baba Jaga“, byla „zrzavá“ se zahnutým nosem. Matika mi nikdy nešla a když jsme začali algebru, nikdy jsem už to nepochopil a už v tom plaval a byl to pro mě nejhorší předmět. Měl jsem z ní vždycky špatné známky. Když se začaly počítat „vzorečky“ či zlomky, nerozuměl jsem tomu, algebra, nikdy jsem nic nevypočítal správně. Později i výpočty vzorečků ve fyzice. Na češtinu jsme měli Havránkovou z Paskova. Čeština mě bavila, zvláště literatura, knihy, spisovatelé, historie, gramatika už tak ne, ale dala se zvládnout. Na fyziku byla Králová, její syn chodil s námi do třídy (říkali mu „králík“) a na kreslení Gřivačová. Kreslení jsem měl vždycky rád, měl jsem vždycky jedničky. Ona byla „stará panna“, černovlasá, starší už a malovala pěkné obrazy. My jsme malovali vodovými barvami na výkresy většinou donesené ovoce nebo vycpaná zvířata z kabinetu, nebo perspektivu a axonometrii a to jsem uměl. Na tělocvik a ruštinu byl Alfred Kožušník, známá osobnost této školy. Nevím, jestli se u něho někdo něco pořádně naučil, stačilo něco nadhodit, nějaké téma rozhovoru, dobrodružství, záhady, historky a už se o tom diskutovalo. Vyprávěl nám své zážitky z vojny, nebo dones staré časopisy „Širým světem“ z první republiky a různé cestopisy a četl z nich fantastické příběhy, záhady a kuriozity. Když se blížil konec hodiny, najednou si vzpomněl, že jsme se měli něco naučit, tak rychle pár slovíček a zbytek jsme se měli naučit doma z učebnic. Ale ruština mi nedělala velké potíže, dalo se to zvládnout. Měl nás též na tělocvik a to se hrál většinou fotbal v tělocvičně a v létě na dvoře u školy. Mě fotbal nebavil, byl jsem na to dost neohrabaný a líný, tak jsem se většinou jenom poflakoval s několika též takovými. Z Řepišť s námi začal  jezdit též nový spolužák Rudolf Depta. Ten „sloužil“ na „gruntě“ u Antonína Musálka. Pásl tam krávy a dělal co bylo třeba na statku. Dala ho tam jeho matka, která tam též kdysi „sloužila“ a bydlela ve Frýdku. Byl to dobrý kluk. Učení mu moc nešlo, neměl na to čas, ale jako každého kluka ho zajímali též „kovbojové“, pistole a Rodokapsy a všechno dobrodružství. Půjčoval jsem mu i knížky, ale on na čtení neměl ani moc času, musel dělat na statku. Někdy nepřišel ani do školy, ale to mu i učitelé tolerovali. Nešla mu též „matika“ a měl pořád problémy s „Černoškou“. Dost jsme se zkamarádili a párkrát jsem ho přived i k nám domů na oběd a dal mu i torzo starého nefunkčního bubínkového revolveru, který táta dones ze starého železa někde z vagonu. On se po skončení školy (byl starší o rok, protože kdysi propadl) šel učit za horníka na učiliště do Ostravy, ještě jsme si i napsali pár dopisů a nevím, co dělal potom. Když jsem už dělal potom ve Válcovnách plechu v Lískovci, asi okolo roku 1980, dověděl jsem se, že byl i zavřený a pak se potuloval jako nezaměstnaný po Frýdku bez peněz a nakonec se oběsil ve vrbině u Ostravice u nádraží v Lískovci. Já jsem se s ním už ale nesetkal. Na dalšího spolužáka, Petra Bruckého, nemám dobré vzpomínky. Jeho táta byl místní fotograf a měl ateliér na náměstí a vilu a dělal nám i fotky celé třídy na konci roku. Byl to velice ambiciózní kluk. Dobře se neučil, ale rodiče se všelijak snažili „ovlivnit“ učitele, aby měl lepší známky, zvláště v matematice u „Černošky“ bylo vidět, jak mu nadržuje. Též se zajímal o „kovbojky“, dobrodružné knížky i o „Foglarovky“, ale později jsem zjistil, že je to falešný a na sebe jen myslící egoista, snažící se ostatní pošpinit. Zpočátku jsme se kamarádili. Já, coby neprůbojný samotář jsem obdivoval kluky co dělali „průšvihy“ a nebyli poslušnými žáky, ale spíše dávali o sobě vědět. Kamarádil jsem se s Deptou, s Liborem Sumíkem z Kunčic, který chodil k nám, protože ho ze školy v Kunčic vyloučili a jinými „dobrodruhy“. Po škole jsme chodili k Ostravici ke splavu a tam „fantazírovali“ o různých věcech a prováděli co nás bavilo, co normálně zajímalo kluky v našich letech. Stála tam ještě stará „fabrika Kalivoa“, kde se vyráběly dlaždice, s vysokým komínem na který se dalo vylézt po železném, viklajícím se žebříku a dívat se shora na celý Vratimov a na vedlejší fotbalové hřiště staré „Meteorky“. V létě jsme se ke splavu chodili i koupat. Já neuměl plavat a jednou se málem utopil v hluboké vodě. Jednou dones táta „ze šichty“ několik německých vyznamenání, železných křížů na krk, co našel ve vagoně co šlo do šrotu. Prý jich tam byl celý kbelík (jakou by dneska měly cenu) a on jich pár vzal a dal mi na hraní. Byly pěkné, nové a s malým „haknkrajcem“ uprostřed na černém podkladě. Měl jsem jich dost, tak jsem jich pár rozdal i klukům ve škole. Byl jsem takový „dobrák“, že jsem se nechal „ukecat“ a viděl, že někomu udělám radost, dost věcí jsem rozdal. Sám jsem ale málokdy co dostal zadarmo. Též Brucký dostal ode mě ten kříž. Byly to „železné kříže 2. třídy“ s kroužkem na pověšení na krk co se v německé armádě udělovaly za statečnost. Ale to jsem tenkrát nevěděl. Potom jsem se s Bruckým ale nějak nepohodl, nevím už ani proč a on mi začal vyhrožovat, že jsem rozdával ty kříže, že to oznámí, že jsem říkal, že můj táta byl s tím vyznamenaný a že ho zavřou jako fašistu. Měl jsem z něho strach, byla to doba kdy se zavíralo i za pouhé řeči a táta byl též nedávno zavřený. Doma jsem nikomu nic neřek, ale bál se, že ten Brucký to může oznámit. Tak jsem musel být naoko s ním „kamarád“ a neoponovat mu v ničem a pořád měl o tátu strach. Nikomu jsem o tom až dodneška neřek. Ten Brucký si doved vytvořit pověst slušného a vychovaného žáka na druhé straně se snažil ty druhé zesměšnit a pomluvit aby on vynikl. Bál sem se ho až do konce školy. Ten kříž mi už nedal a mohl s ním kdykoliv vyrukovat. Hodně mě to psychicky zasáhlo. Byl jsem jeho „zajatcem“. 

Z tábora domů jsme jeli zase zvláštním vlakem a někde v Krnově k nám připojili vagon kde byl i Pavel a v Ostravě už nás čekal táta a jeli jsme do Paskova a z nádraží šli domů. V táboře jsem měl i můj plechový foťák Altista Box na film 6x6 cm a mám někde i pár fotek. V druhé polovině prázdnin jsme byli ještě pár dní s Pavlem u babičky v Kaňovic. Byli tam i někteří bratranci a sestřenice i Helenka s mladší sestrou Miluškou. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a k babičce jezdili též na prázdniny. Byla tam i malá Hanička, dcera nejmladší tátovy sestry Zdenky, která se v roce 1949 provdala za Karla Martiníka z Velké Polomi a babička už dala přepsat chalupu na ně. Už to nebylo ale jako kdysi, musel jsem dávat pozor na Pavla a Helenka si už nechtěla se mnou hrát, byla už „velká“ a měla jiné zájmy. Možná to bylo už pubertou a já se už i před ní styděl, měli jsme oba už 11 roků.

Na a po prázdninách jsem nastoupil do „měšťanky“ ve Vratimově. Jezdili jsme tam z Řepišť autobusem. Babička mi už předtím byla v Ostravě „vyřídit“ legitimaci, školní měsíční jízdenku. Každý měsíc se musela koupit v Ostravě známka za 10 korun a nalepit na tu legitimaci a jezdil jsem na ni jenom do Vratimova. Autobus, stará „kraksna“ se zakulacenými hranami a motorem vysunutým vpředu, s jedněmi dveřmi na kliku, stával v boční uličce vedle školy na náměstí. Ulice vede dozadu k parku kde je „Sokolovna“ a socha vojáka s deskou se jmény padlých občanů ve válce. Tam ve vedlejší ulici bydlela naše „křesnička“, sestra mojí mámy Jarmila s manželem Karlem Valasem a našimi bratranci Karlíkem a jeho sestrou Eliškou. Před školou na kamenném sloupu byla bronzová hlava T.G.Masaryka, ale už tam chyběly některá písmena na podstavci, bylo tam jenom: G. Mas ry . Potom to celé komunisti odstranili a dali tam bustu Švermy. Autobus do Řepišť měl číslo 30 a jezdil jenom z Vratimova. Z Ostravy do Vratimova jezdila „Jedenadvacítka“ a muselo se přesedat. Ona jezdila dál, až na OMBS, přes Datyně do Kunčic na „Osadu mladých budovatelů socialismu“. To byl tábor dřevěných baráků poblíž „Nové huti Klementa Gottwalda“. Šoféři co jezdili jenom do Řepišť a zpátky, byli už známí a střídali se ve službě. Jeden starší, holohlavý, měl vždycky různé průpovídky, srandičky, říkali mu podle jeho nejčastějších slov „hejble nebo hotovka“ a baby, co jezdily „s předajem“ (prodávat ovoce do Ostravy) ho měly rády, že jim pomáhal s košemi a taškami a dávaly mu z nich trochu v „naturáliích“. Další šofér byl Nováček z Vratimova. To byl ale neurvalý primitiv. Na lidi byl sprostý a nevlídný. Pamatuju si, jak jednou k zastávce „u Jurečky“, (dneska je to „u Nimroda“) dobíhala malá holka, mávala na něho ať počká, on se díval až doběhla ke dveřím a ujel jí před nosem. Jízdenky se kupovaly u šoféra a platilo se podle ujetých kilometrů, pro každou zastávku jiné a jízdenky se procvakávaly kleštěmi do políček na nich vyznačených podle ceny. To už bylo po „měně“ a byly už nové peníze. Cesta z Vratimova do Řepišť stála 60 haléřů. Autobus jezdil jenom párkrát denně a kdo ho zmeškal, musel dlouho čekat na další. Neměl jsem hodinky a ani nevěděl kdy vlastně jede, tak jsme čekali s děckama poblíž zastávky. Jízdní řád býval stejně vždycky stržený a čekalo se na přípoj z Ostravy. Tenkrát byla ještě v provozu celulózka a někdy bylo cítit čpavý, kyselý, ostrý pach „zajeru“ po celém okolí. Zahájení školního roku bylo v „Sokolovně“ pro všechny žáky a my nováčci z dědin jsme byli z toho nového prostředí a tolika děcek dost „vyvalení“. Velká školní budova, za hlavními vstupními dveřmi po stranách schodiště nahoru, tam chodby a množství tříd a kabinetů, byl problém najít tu svoji třídu. Do školy chodily děcka z Vratimova, Řepišť, Datyň, Rakovce a pár i z Kunčic. Třídy byly označeny podle ročníků na A, B, C, a ve třídách nás bylo asi po 30 žáků. Nás z Řepišť stejně rozházeli do různých tříd a ve vyšších třídách též už byli Řepišťáci, ale to už byli „mazáci“ a museli jsme se k nim podle toho chovat.