pondělí 18. června 2018

Bylo léto a naše dny v péešce končily. Už jsme se jenom poflakovali,  kluci si už tykali a chodili popíjet s našimi poddůstojníky, veliteli našich družstev, kteří to měli za pár před odchodem do civilu. Já jsem ale schválně demonstrativně našemu desátníkovi Sládkovi až do konce říkal soudruhu desátníku a vykal mu. Velitelem vedlejšího družstva byl Slovák Kvašňovský. Ten se uměl též parádně ožrat, až se jednou po návratu z vycházky na cimře posral. Ale na rozdíl od Sládka byl trochu inteligentní, měl maturitu, dalo se s ním diskutovat i o historii a literatuře. Litoval jsem, že není velitelem našeho družstva. Sládek to byl buran, vyučený kovář a od začátku jsme si nebyli sympatičtí. 12. srpna pro nás přijely auta z posádek, které nás tam na podzim vyslaly a jeli jsme domů. Nastoupili jsme se všemi svými věcmi na nákladní V3S, rozloučili se s Dvořáčkem, Vobrem a ostatními a odjeli a už nikdy se neviděli. Ve Slaném nás zatím, budoucí poddůstojníky ubytovali společně, zapsali do stavu a za pár dní jsme jeli domů, na svou první dovolenku po osmi měsících vojny.

Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.

pondělí 4. června 2018

Kluci si nechali u fotografa v Plzni udělat společné tablo naší školní baterie. Já jsem na velký arch papíru namaloval k jednotlivým vystřiženým hlavám z fotek postavičky v uniformách v typických situacích, čím se kdo vyznačoval a k tomu nějakou průpovídku. To se potom celé vyfotilo a kluci si to kupovali na památku. Dneska lituju, že jsem si to též nekoupil, zdálo se mi to drahé, i když tenkrát to stálo pár korun. Měl jsem kvůli tomu i průšvih. nakreslil jsem jednoho spolužáka, který byl komunista (jmenoval se Hirjak, někde z východního Slovenska), byl starší než my, dělal prý redaktora časopisu či rádia, s velkými knihami v podpaží, na kterých byly nápisy: MARX a ENGELS a jak ukazuje rukou kupředu. Nás nadporučík Dvořáček si mě dal zavolat a když viděl sešit, kde jsem měl nakreslené návrhy k jednotlivým vojákům, musel jsem některé předělat. Dalšího, který byl největší šplhoun a kariérista, jmenoval se Evžen Kohut a byl z Nebor u Frýdku, jsem nakreslil jak šplhá po laně na obláček s nápisem Opušťák. V sešitě jsem měl též jiné kresby, které jsem si jen tak kreslil, vlastní fantazie. Ptal se mě, co jsem myslel tím, že jsem tam měl ruku, která zvedala v dlani lidské srdce a na zápěstí měla okov s řetězem. Vysvětloval jsem mu, že jsem to viděl na obálce knížky Bídníci od Victora Huga a není to nic politického. Sebe jsem na tablu nakreslil jak se modlím před kostelem a to se mu též nelíbilo. Protože jsem uměl trochu kreslit a měl i pár obrázků mých spolužáků, které se jim podobaly, co jsem si kreslil při vyučování na učebně, chtěl po mně nějaký politruk, že bych měl portrétovat nejlepší vojáky, kteří by potom viseli na tabuli cti. Ale já se vymlouval, že to moc neumím, abych to nemusel dělat. Byl by to ale dobrý kšeft. Ale stejně jsem potom musel opisovat na velký arch papíru týdenní rozvrh zaměstnání baterie, který byl vyvěšen na tabuli u vchodu u dozorčího v našem baráku. Měl jsem pěkné písmo, tak jsem večer na klubovně přepisoval hůlkovým písmem, co mi Dvořáček načmáral na papír. Rozvrh činnosti od rána do večera na celý týden. Odevzdával jsem to potom našemu staršinovi, rotnému Sadílkovi. To byla divná postavička. Jenom o něco starší než my, který to podepsal a zůstal u armády. Staral se o výstroj a technické zajištění naší baterie. Když si to tak dneska vybavím, jeho ženský hlas, způsob chůze, oblečení v civilu a jeho vystupování k nám, byl to asi homosexuál. Ke mně se ale choval velice slušně, i když jsme byli i sami, a ani se mě nedotkl. Snažil se navenek dělat ze sebe drsňáka a někdy se pokoušel na kluky zařvat, ale neuměl to. Měl takový pisklavý hlásek, chodil vždy upravený a navoněný, měl divnou, ženskou chůzi a kluci si o něm povídali, i náš velitel Dvořáček ho někdy ztrapnil i před mužstvem. Takoví lidé se radši přihlásili do armády, aby nemuseli v civilu moc dělat. Další průšvih jsem mohl mít kvůli svému tetovacímu umění. Když kluci viděli, že umím kreslit a viděli některé moje obrázky, chtěli ať jim některé vytetuju. Někteří měli u tetování z civilu a vysvětlili mi, jak se to dělá. Já potom na cimře, když nebylo co dělat, na jejich přání jim tetoval různé obrázky. Nejdřív nakreslil propiskou podle předlohy v sešitě obrázek na rameno, na prsa nebo kam ho chtěli, potom jemně nařezával kůži žiletkou, až se objevila krev a do rány štětcem natlačil černou vytahovací tuž, která se používá na kreslení výkresů. Po pár dnech se rány zhojily, tuž smyla a zůstala kresba, která se potom eventuelně ještě opravila v místech, kde bylo třeba, dalšími řezy. Měl jsem v sešitě celý vzorník obrázků, lebky s hnáty, zkřížené dýky a meče, nahé dívky a palmy a jiné kýčovité náměty. Pokud jsem to děla, když venku ještě bylo zima a kluci chodili oblečení, nikdo to neviděl a pěkně se jim to zhojilo. Ale jednou když už svítilo dost slunce, nařídil Dvořáček nástup venku bez košil. Zjistil, že několik kluků je čerstvě potetováno. Hned začal vyšetřovat, kdo to dělá. Ale kluci mě naštěstí nepráskli. Vymlouvali se, že se nechali tetovat někde ve městě u nějakého chlápka, co to dělá. Ale přestal jsem to potom dělat. Nejvíc potetovaný byl Laur. Ten měl na rameně lebku s hnáty, nápis Memento mori a dvě zkřížené dýky. Jiné, zvláště Maďaři, si dávali udělat ležící nahou dívku pod palmou a nápis Florida a jiné náměty. Řezal jsem to jemně, jen aby vytrysklo trochu krve a snášeli to mužně, i když to asi bolelo. Několikrát jsem to potom ještě upravoval. Některým jsem už to ani nedokončil.