Další den se všechno přesunovalo zas dál, jelo se do dalších pozic. Nevím, kde se pohybovala naše baterie s kanony. Kluci potom říkali, že spali na korbách aut, přikrytí hrubými plachtami, kterými jsou zakryty kanony při transportu za auty. Pod dekami a zahřívali se navzájem, vždy celá obsluha kanonu na své tatře. My regulovčíci zase stáli na křižovatkách a řídili dopravu. Když jela naše kolona, zastavovali jsme civilní auta našim jsme ukazovali směr praporky. Poslední jedoucí gaz nás sbíral a vozil zas dopředu. Potom jsme byli v nějakém lese, sněhu po kolena, přes poledne zasvítilo i slunce a oteplilo se. Nás pár regulovčíků, co jsme měli volno, jsme si vylezli na korbu nákladního auta s bednami se střelivem a tam jsem po celtou ohřátou sluncem na chvíli usnul. Ale celý den jsme nedostali nic k jídlu. Prý se někde ztratila polní kuchyně a nedojela. Cucali jsme sníh a výhonky smrků. Ani naši štábní důstojníci a další personál nedostali jíst. Oni ale měli nějaké zásoby, konzervy v autech, neměli se tak špatně. Ale když se navečer konečně kuchyně objevila začal se do ešusů fasovat guláš, nahrnuli se nejdřív z vytopených štábáků do fronty oficíři a potom teprve mohl nastoupit manšaft. A jak se k těm kotlům nedočkavě hrnuli, museli jsme jim udělat místo. Ironicky jsem si tenkrát říkal: A to má být náš vzor? Za ně máme ve válce bojovat? Za takového socialistického důstojníka jsem nebyl ochotný hnout ani prstem. Je to stejné, jako když nám říkali, jak to bylo za první války v rakousko-uherské armádě. Kdy hnali oficíři manšaft na jatka a sami si žili jako prasata v žitě. Za tyto tady bych měl nasazovat svůj život? To mě jenom utvrzovalo v mém postoji k stávajícímu socialistickému režimu a v názoru, že v případě války bych se snažil nechat zajat nebo i přeběhnout na druhou stranu. Ovlivnilo mě asi i to, že jsem byl nevyspalý, promrzlý a hladový a unavený a tady viděl ty vypasené, zpupné obličeje, pro něž jsme my byli jenom šedá masa manšaftu. Vzpomněl jsem si na Napoleonovu armádu na cestě z Ruska. jak zima a hlad dovede rozložit morálku a kázeň. A to jsem nespal jenom dva dny a nejedl jeden. naštěstí už se ta naše anabáze chýlila ke konci. Poslední den cvičení, protože v noci byly pořád velké mrazy a náš velitel protiletadlového oddílu divize ve Slaném, major Vojtěch Gregor, měl asi obavy, aby mu vojáci nezmrzli, jeli jsme celou noc zpátky a k ránu, ještě za tmy jsme se zastavili v posádce v Nepomuku. Tam jsme si na pár hodin oblečení lehli v klubovnách a společenských místnostech kasáren, kde bylo teplo. Potom se jelo dál domů do Slaného. Já se zas moc nevyspal, protože regulovčík zůstal zapomenutý dlouho v noci na nějaké křižovatce. Dlouho už nic nejelo, nevěděl jsem, kde jsem, v dálce svítilo pár světel nějakých chalup. Mráz a vítr, myslel jsem, že mně tam už zapomněli, že se budu muset dostat nějak sám do posádky. Neměl jsem peníze a nevěděl, kde jsem. Nemohl jsem ani odejít z místa, protože kdyby oni jeli a já tam nebyl, asi by mě nehledali. Když už jsem byl úplně promrzlý, až k ránu se objevil gaz a naložili mě polozmrzlého a odvezli do Nepomuku. Ale sotva jsem zalehnul, už byl budíček a jelo se dál. a my zas regulovali. Konečně jsme dojeli domů a ačkoli bylo odpoledne, měli jsme povoleno jít spát. Ten major Gregor byl sice přísný, ale k vojákům se choval spravedlivě a staral se o ně. Byl to jeden z mála důstojníků, kterého jsem si vážil.

Někdy v únoru 1964 vyjel celý náš útvar, mimo několika strážných a služeb v kasárnách, na několikadenní zimní cvičení. S veškerou bojovou technikou, auty, kanony i bojovou zástavou a ostatními nezbytnými věcmi. Já spolu s několika dalšími jsem byl určen do funkce regulovčíka. To nás rozvezli nejdřív gazem na křižovatky, kde měl projíždět vojenský konvoj a my jsme praporky ukazovali šoférům směr, kam mají jet. Po projetí všech vozidel nás zase naložili do gazu a zase jsme kolonu předjeli a rozestavili na další křižovatky. Mrzlo, byl sníh, ale byl jsem navlečený, několik vrstev prádla, vatované vložky do maskáčů a na ledvinách přišitou vysušenou kůži ze srny z Felbabky. Línaly z ní chlupy, ale hřála. Jelo se po různých cestách, projeli města a vesnice, dneska už vlastně nevím, kde jsme tenkrát byli. K večeru jsme dojeli do nějaké prázdné polorozpadlé vesnice, bývalé německé. Na malém návsí pár kdysi honosných domů, dlouho už ale neobydlených, rozbitá okna, dveře, prohnilé střechy. Byl tam ubytován štáb naší jednotky a my regulovčíci též. Byl už večer, v únoru se brzy stmívá, ale ze zvědavosti jsem tam prolezl pár domů. Bylo to romantické, šmátrat po zaprášených prohnilých půdách a místnostech. Někde ještě zbytky rozbitého nábytku, skříní, postelí, roztrhané knížky a noviny, vše zatuchlé a špinavé. Ve chlévě visely na zdi ještě zpuchřelé chomouty a řetězy a shnilá sláma. Dost to na mě působilo, říkal jsem si, jak to tu asi vypadalo, když tu žili lidé, kteří odtud byli vyhnáni a kde jsou asi dneska. A jestli ještě žijí. A proč tu jsou jenom ty rozpadající se ruiny. Ale rychle se setmělo a na návsi stálo plno štábních vozů, kterým se říkalo ERENA skříňových, ve kterých spali oficíři ve spacácích a přitápělo se v nich malými kamínky, do kterých se zvenčí přikládalo uhlí. Někteří i odjeli někam do hospody. Tenkrát jsem tam zažil i tu už zmíněnou příhodu s otevřenou a nehlídanou ERENOU, v níž se na podlaze nacházela v dřevěné bedně bojová zástava našeho pluku. Stačilo by ji jen odnést a zahrabat někde v lese. My vojáci, záklaďáci jsme byli ubytováni v sálu bývalé hospody. Na podlaze shnilá prkna, všechno promrzlé, vlhké. Pokusil jsem si lehnou na jakési pódium a zabalil se do vojenské deky, kterou jsme si přivezli na své polní přivázanou nahoře jako bandalír. Ale spát se nedalo. Na studených deskách jsem se klepal zimou, otáčel z boku na bok pod tenkou dekou, od huby mi šla pára. Ostatní v sálu na tom byli stejně. Někteří si rozprostřeli hrubé, celtové plachty z aut a kanonů na staré hnojiště se zbytky slámy ve statku a dalšími se přikryli a bylo prý jim docela teplo i v tom mrazu. Já ale nespal celou noc. Další den jsem byl přidělen do strážní skupiny. Střídali jsme se ve dne po čtyřech hodinách a v noci po dvou. A zase jsem se nevyspal. Ve dne to ještě šlo, nebylo tak zima a dostali jsme jídlo a teplý čaj. Ale v noci se to zdálo nekonečné. Mráz, sníh, mrzly nohy, na čistém nebi miliony hvězd a sníh vrzal pod nohama. Měli jsme obcházet celý areál té osady s množstvím aut, radiovozů, agregátů a další bojovou technikou. K ránu, když bylo nejvíce zima, vlezl jsem do jakési rozpadlé stodoly a lehl si vzadu na slámu. Ale bál jsem se, že bych mohl usnout a nenajdou mě při střídání. Tak jsem jenom ležel a kvůli zimě se stejně spát nedalo. Vystrašil mě nějaký velký pták, který potom s rachotem a pleskajícími křídly vyletěl ven do tmy. Neměl jsem ani baterku, abych si posvítil na hodinky, takže jsem nevěděl, kdy mě přijdou střídat. A ty dvě hodiny, co jsme měli na spánek, v nevytopené místnosti určené jako strážnice, se stejně usnout nedalo.

Venku je krásně, teplo a svítí slunce. Sedím doma a mám zas čas vzpomínat na vojnu. Jsem nezaměstnaný a tak mám dost času, abych tu něco zas napsal, co mi ještě zůstalo v mé stárnoucí hlavě. Snad už dneska nevyzradím žádné vojenské tajemství, když tu napíšu, že velitelem našeho útvaru, který měl krycí číslo 2478 posádka Slaný, byl major Vojtěch Gregor. Velitelem třetí baterie, kde jsem nastoupil a odsloužil si přijímač a vrátil se tam potom z péešky, byl kapitán Musílek, jeho zástupce nadporučík katolický. Potom jsem byl ale převelen k první baterii, kde byl naším velitelem nadporučík Jaroslav Kulhavý a jeho zástupce nadporučík Karabec. Ještě si pamatuju na kapitána Frajmana ze štábu. Ten chodil vždycky vzorně upravený, v rajtkách a vysokých botách, někdy nosil i rukavice. Potrpěl si na předpisové vystupování a dodržování řádů. Chodil na kontroly i mimo dobu zaměstnání a zavedl ranní a večerní troubení budíčku a večerky trubačem. Potom tam byl kapitán Kováč, to byl Slovák, měl už před penzí a mimo službu, v civilu se opíjel v místních hospodách. Provianťákovi jsme říkali major bandalír. Tlustý bumbrlíček, který se staral o kuchyň a vykrmení několika prasat v prasečáku v kasárnách. Na cvičení v zimě, když se nám ztratila polní kuchyň a kluci celý den nejedli a reptali hladem, uklidňoval je průpovídkou: Chlapci, přijedeme do kasáren, zabijeme vepře a bude nám dobře! Sám chodil na kontroly do kuchyně mužstva a kuchaři mu servírovali porce, na které neměl jako důstojník nárok. Ještě si pamatuju na vpředu už zmíněného kapitána dědu Fikara, který měl už před penzí a další typické postavičky známé podle jejich přezdívek. Ještě si vzpomínám na jednu příhodu, která se rozkřikla po kasárnách, ačkoli se oficiálně nesmělo o ní mluvit. Politrukem u našeho útvaru byl nějaký major Muller. Jednou se na delší dobu ztratil a nebylo ho nikde vidět. Snad to trvalo čtrnáct dní, či ještě déle. Nejprve se rozšířila zpráva, že politruk zmizel, že ho mohli snad unést nebo zavraždil špióni, Američané, nevědělo se, co se s ním stalo. Nepřišel ráno do zaměstnání a nikdo nevěděl, co s ním je. Bylo vyhlášeno pátrání. Teprve večer přišlo hlášení z města, ze služebny SNB (tehdejší policie), že byl u nich zadržen. Přihodila se mu totiž dost nemilá věc. Zašel večer v uniformě někde do vinárny, kde se nemístně opil, neví se, kde byl celou noc, ale ráno, když šli lidi do práce, pozorovali ho z mostu v centru města, jak dole soudruh major v uniformě se staženými kalhotami si ve vodě umývá posraný zadek a snaží se vytřepal z kalhot zbytky hnědé hmoty a vyplavit je vodou. Lidé se začali srocovat na mostě, až si toho všiml jeden příslušník VB a majora odvedl na služebnu. Teprve po jeho vystřízlivění ho propustili a došlo hlášení (diskrétně) na velení útvaru. Ale nějak se to neutajilo a začalo se o tom mluvit mezi vojáky. Major se potom nejméně 14 dní neukázal. Dostal prý domácí vězení. Byl to zástupce velitele pro věci politické, který byl zodpovědný za propagandu a vyučoval politické školení, takzvané PŠM.

Po příjezdu do kasáren pokračoval zas běžný vojenský život, služby, zaměstnání, podle programu, který se vyvěšoval na celý týden na tabuli u dozorčího. někdy zpestřený poplachy a i výjezdy do palpostů v okolí Slaného. Tyto byly ale jenom záložní, cvičné. V případě války by se vyjíždělo do jiných míst. Ty byly ale tajné. Po najetí do palpostu se musely kanony odpojit od aut a rozmístit do kruhu, každý měl svůj sektor palby, spustit pomocí vysouvacích ramen a talířových zvedáků na zem a uvodorovnit. Stejně tak i ostatní doprovodné vozidla jako radiovozy, dálkoměry, radary a velitelské vozy se co nejrychleji musely uvést do bojového stavu, aby se mohlo hlásit: K palbě připraveno! My, obsluha sedící na kanonech, bedny s municí naskládané okolo kanonu, kabely napojené na SON a PUAZO, kanony uvodorovněné podle libely a hlavně nasměřované svými úhly tak, aby mířily do určeného bodu. To se sledovalo se stopkami v ruce a když se to nestihlo v normě, opakovalo se to znovu, dokud to nebylo dobré. Bylo to unavující a namáhavé, někdy mrzly ruce, nohy, bolela páteř při sundávání a nakládání těžkých beden se střelivem z auta a zase zpátky. V bedně s úchyty na okrajích byl zásobník s pěti náboji ráže 57 mm a ta vážila asi 30 kilo. Od té doby mám též potíže s plotýnkami a s páteří a ještě se mi to potom zhoršilo, když jsem musel ve stolárně ve Válcovnách plechu, kde jsem byl zaměstnaný, skládat těžké silné fošny a trámy z vagonů, nebo je vynášet ze sklepa, kde se sušily. Ale stěžovat jsem si nemohl. Byl jsem přece lékařsky uznán schopen vojenské služby. Ještě dlouho po vojně, když už jsem děla ve stolárně, jsem si při sprchování po šichtě vzpomínal na to, jak jsem se po dvou měsících pobytu na Felbabce a ještě několika týdnech potom, poprvé dostal pod sprchu. Koupat se tam nedalo kde, mrzlo a měl jsem na sobě pořád spodní prádlo, spodky, triko a vojenské trenýrky. Snad jsem si je i vyměnil za čisté, vyprané u staršiny, když se měnilo prádlo, la na naší umývárně tekla jenom studená voda a snad to byla i náhoda, že když se šla naše rota sprchovat dolů do sprch ve sklepě, což bylo jednou týdně a muselo to vyjít v rozkaze, měl jsem vždycky nějakou službu. Až jednou v únoru byly velké mrazy a my, vojáci jsme byli vyslání do Slaného, do nějaké fabriky, abychom tam vykládali zamrzlé vagony s uhlím. Bylo to pozdě večer a potom celou noc a v nějakých šatnách jsme tam čekali až přivezou další vlak. Bylo trochu času a byly tam sprchy s teplou vodou. Tak jsem ze sebe rychle svlékl tu spoustu oblečení, co jsem měl v tom mrazu na sobě a vlezl pod horkou sprchu. Dodnes si na ten pocit vzpomínám. Po odmočení se ze mě odlupovaly kusy kůže. Něco jako po spálení sluncem, když se slupuje stará vrstva. Ale to se mi slupovaly celé pláty i z nohou a rukou. Pořádně jsem se tam tenkrát vypařil v horké vodě a bylo to nádherné. Po celý čas více jak dvou měsíců jsem chodil pořád navlečený, bylo zima, tak jsem se nesvlékal, ani v noci, a nebyl jsem ani špinavý, ani se nezapotil. Ale ani jsem moc nesmrděl. Kůže byla suchá, jenom jaksi zhrublá, jakoby zrohovatělá. Ještě dlouho potom jsem si při sprchování na to vzpomínal.