Pokud si ještě dneska vzpomenu, tak v letech 1957 – 1960 se se mnou učili tito kluci:

Seidel, Šrámek, Rydel, Soukup, Kostřica, Bis, Beneš, Bohumínský, Babilon, Chlupatý, Suchánek, Kostka, Mazurek, Schucke, Smetana, Kabát, Janda, Procházka, Baran, Šindel, Lička, dvojčata Jan a Josef Balcárci.

Ten Hlavenka byl velký, humpolácký chlap, přesvědčený komunista. Měl asi 30 roků, vyučený modelář, který si udělal večerní průmyslovku a dělal „mistra výrobního výcviku“ a ve škole nás vyučoval předmět „speciální technologie“, což byla výroba modelů. Nebyl špatný pedagog, dovedl nás hodně naučit. Když v říjnu 1957 vypustili rusové první družici, byl on úplně v transu a někdy v listopadu, když bylo ráno v 6 hodin ještě tma, šli jsme se všichni před modelárnu dívat na oblohu, jak ona přeletěla. Též nám s nadšením vyprávěl, jak letěl v letadle TU-104 do Moskvy. Před námi zachovával dekorum slušného člověka, nesměly se používat vulgární slova, ale jednou jsem ho slyšel mluvit v dílně s ostatními starými tovaryši, když on mě neviděl a to používal slova jako kurva a piča jako na běžícím pásu. Před námi se též vyjadřoval vulgárně o Bohu a z Krista si dělal posměšky, což se mi dost nelíbilo. Jednou jsme museli přijít dělat v neděli, na mimořádnou směnu (soboty se dělaly normálně) a někdo z nás řekl, že musí jít do kostela. Hlavenka se na něho obořil: Aby jste tomu svému pánbíčkovi nohy neukousli! Ale byl pořád lepší, než druhý mistr Porembský, který nás měl ve 2. ročníku. To byl též mladý chlap, zpočátku mi byl sympatický, ale potom jsem zjistil, že je to primitiv a dost pije a měl okruh svých oblíbenců. Nehodnotil nás podle toho, jak kdo umí, ale kdo „to s ním uměl“. Někteří ani nebyli dobří, ale u něho si uměli udělat „dobrou pověst“ a jiní, ať se snažili jak chtěli, byli pořád špatní. U něho jsme se toho ani moc nenaučili. Byl takový chladný, úřední, neosobní. A nebyl jsem mezi jeho oblíbenci. Jednou v zimě jela naše třída na týdenní lyžařský zájezd někde na chatu. Bylo to zdarma, ale nejeli všichni. On vybral jenom ty, které on uznal za vhodné a já a pár ostatních, prý ti horší, zůstali dělat v dílně. Považoval jsem to za nespravedlivé, nebyl jsem tak špatný ani v dílně ani ve škole a jeli tam zas ti, které on vybral, jeho oblíbenci. Byl jsem mu prostě nesympatický a dával mi to najevo. Já si o něm zase myslel své, že je to primitivní člověk a má rád alkohol, někdy byl z něho cítit. Ale musel jsem to přežít a myslet si své. Školu jsme měli v Hrabůvce v areálu učiliště v budově nad jídelnou a jezdili tam i po „dílnách“, po práci, na obědy tramvají, protože jsme dostávali stravenky zdarma a potom zase zpátky na „Mírové náměstí“ a autobusem s přestupem v Kunčic a Vratimově domů. Tenkrát se dělaly ještě všecky soboty, ale v sobotu jenom do 12 hodin. V prvním ročníku jsme měli školu 5 dnů v týdnu a různé nové předměty jako: speciální technologie, technické kreslení, nauka o materiálu, občanská výchova, matematika, čeština, branná výchova, tělocvik. Technické kreslení a nauku o materiálu nás měl učitel Miroslav Liška. To byl velký, mohutný chlap a uměl naučit. Měl autoritu a kluci ho poslouchali. Měl takové přímé, chlapské vystupování, jednal s námi jako s rovnými, dospělými lidmi, byl prý vyučený dřevomodelář. Občanskou výchovu nás měla mladá učitelka s pěknou postavou a pěknýma nohama. Nevím už jak se jmenovala, ale moje fantazie se moc rozbíhala, když jsem viděl její nohy v punčochách před tabulí, nebo její prsa nalítá v těsné podprsence. Byla prostě „kus“ a všichni kluci mohli na ní oči nechat. Byli jsme třída samých kluků, holky se tam nikde neučily, snad někde v jiných oborech, ale nikde okolo nás. Ve druhém roce nás měl občanskou výchovu učitel Robert Olbricht. To byl malý, tlustý, holohlavý, brýlatý chlápek, který nás učil už ty různé politické nesmysly a asi jim i věřil. Strašil nás, že západní imperialisti jsou připraveni nás napadnout, všechno co jsme vybudovali nám rozbít a nás povraždit a podobné žvásty. Že kdykoliv, i zrovna když jsme seděli ve třídě, může přiletět americká raketa a nás zabít, že musíme být připraveni na jejich útok a my že chceme jenom mír. Jednou se probíralo zakládání JZD a já se hlupák nechal v diskuzi vyprovokovat a zeptal se ho, zda je správné, když sedlákovi který nechtěl vstoupit do družstva zabavili pole i veškerý majetek a vystěhovali ho i s rodinou do pohraničí. On se na mě obořil, že co to mám za názory, že když ten sedlák nechce s námi společně budovat socialismus a nechce nám všem dát svůj majetek, je správné mu ho odebrat a vystěhovat ho a jeho „převychovat“. To jsem si uvědomil, že diskutovat s ním je zbytečné a i nebezpečné, protože mě potom už považoval za „reakcionáře“.

Někdy o prázdninách zajel se mnou táta na motorce do Hrabůvky, kde bylo učiliště. Tam bylo nějaké informační setkání všech, co byli přijati do učení a my, modeláři jsme dostali instrukce kde a kdy se máme dostavit prvního září k nástupu do učení, co si máme opatřit a další. Já si už ten první den nepamatuju, (asi skleróza), vím jenom, že jsem jel autobusem z Řepišť, který jezdil do Ostravy a vystoupil v Kunčic, tam přesedl na autobus který jezdil z NHKG do Vítkovic. Tam vystoupil na „Mírovém náměstí“ a přesedl na tramvaj č. 7 (říkali jí komárek) a s ní jel až do Hrabůvky na zastávku „Jubilejní kolonie“. Tam vzadu byl areál učiliště, školy i internáty pro všechny učně. Na autobus i tramvaj jsme si potom museli zas vyřídit průkazku, kterou si dávali na učilišti každý měsíc potvrzovat, abychom měli slevu. Z mých bývalých spolužáků z Vratimovské školy se se mnou učili za modeláře ještě Pepa Chlupatý z Řepišť a Jiří Babilon z Vratimova. Ve třídě v 1. ročníků nás bylo asi 20 a byli tam samí kluci z celé severní Moravy. Učili se pro různé podniky kde byly i slévárny a ti, co to měli daleko, bydleli na internátě. Učili se pro NHKG (Babilon a Chlupatý), ale i pro Kopřivnici, Fulnek, Frýdlant, Přerov, Třinec a jiné. Třídu jsme měli přímo tam v budově vedle internátu. Byla tam i v přízemí kuchyň a velká jídelna a i my, kteří jsme nebyli na internátě jsme dostávali stravenky na obědy. Ty se vydávaly v jídelně u okénka na tácy a jedlo se u umakartových stolů. Před okénkem se stávalo v dlouhé frontě, která se táhla podél stěn a učni z vyšších ročníků „mazáci“, kteří přicházeli poslední, se obvykle najednou seběhli k okénku, nastala tam tlačenice, chumel, nacpali se před nás a my museli čekat dál. Později tam už mívali dozor vychovatelé z internátu. To bylo v mém prvním ročníku v roce 1957-58. Práci v dílně jsme měli v 1. ročníku v modelárně v podniku závodu VŽKG číslo 5 u vysokých pecí. Byla to dlouhá budova s železnou konstrukcí s velkými okny ve všech stěnách. Přes celou halu vedlo uprostřed kolejiště a po něm bylo možné dovézt na vozíku dřevo, desky ze skladu, ohrazeného areálu nedaleko modelárny. My, učni jsme měli vyhrazené místo, ohrazené drátěným plotem, vedle kanceláří a výdejny materiálu. V ostatním prostoru haly měli své „banky“ normální tovaryši, staří modeláři. Teprve tam jsem uviděl, co jsou to modely a jak složitě a přesně se musí vyrobit. Doma jsem znal něco už od táty, když dělal bečky a též jsem už si i něco zkoušel ze dřeva vyrobit, ale to, co bylo tady bylo něco jiného. Nejdřív jsme se učili ručně řezat, hoblovat, měřit, dlabat, každý měl svůj „hobelbank“ (česky stolici) a skříňku s nářadím. To jsme nafasovali a museli si hlídat, starší ročníky „vercajk“ rádi kradli. Naším mistrem byl mladý chlap Václav Hlavenka, modelář, který si udělal večerní školu, komunista „dělnický kádr“. Potom nás učil i ve škole „odbornou technologii“. Zpočátku jsme byli dost „vyjevení“, jako první ročník a dívali se s úctou na výrobky našich starších učebních ročníků, kteří byli už dost „machři“, skoro už jako normální tovaryši tam za drátěným plotem. Ta naše modelárna stála v poli, vedle byla další hala nástrojárny, dřevěné boudy a přístřešky skladu dřeva a dále potom velké dřevěné „šopy“, jakési stodoly, kde v regálech byly podle čísel uloženy modely. Ty byly různých velikostí a tvarů, od velikosti jako auto, až po velikost krabičky zápalek, natřené různými barvami, zpočátku lihovými, potom už acetonovými. Na šedou litinu červené, na ocelolitinu modré, na mosaz a bronz žluté a i další barvy. Každá litina měla též při tuhnutí jiné „smrštění“ a při výrobě modelu se používaly zvláštní metry. Byly o 1 nebo o 1,5 či 2 procenta delší než normální, protože odlitek se po vychladnutí smrštil na normální velikost. Pro dutiny v odlitku se musely vyrobit písková jádra, které se vložily do hotových forem z písku ve slévárně před nalitím tekutého kovu. Ke každému modelu bylo několik dřevěných „jaderníků“ k výrobě jader a modely se skládaly z mnoha volných dílů, podle „dělících rovin“ a různých volných částí, které se potom postupně vytahovaly po zaformování modelu do slévárenského písku do formovacího rámu ve slévárně. Každý model musel mít i určité úkosy, sešikmení stěn, aby se dal vytáhnout z mokrého písku a musel být na milimetr přesný. Ale nebudu tu vysvětlovat celou technologii výroby modelů. Bylo to na nás zpočátku moc složité a trvalo nějaký čas, než jsme se naučili aspoň vyhoblovat či slepit něco, co mělo přesný tvar a rozměry. V dílně byly i stroje, které jsem dosud neznal, jako hoblovačky, pásové pily, cirkulárky, vrtačky, brusky, soustruhy, ale na těch jsme v 1. ročníku nesměli dělat. Všechno se dělalo ručně. Šatny jsme měli my učni zvlášť v jakési spojovací budově mezi modelárnou a nástrojárnou, kde se chodilo cestičkou mezi nima okolo kotelny. V naší šatně, kde jsme měli dřevěné skříňky na šaty byly též další dřevěné zamčené dveře, které vedly do koupelny, kde se sprchovaly ženské z nástrojárny. Byly v nich už navrtané dírky a kluci se chodili dívat, jak se ženské po šichtě sprchovaly. Stačilo odsunout skříňku od dveří. Potom si ale ženské stěžovaly, tak mistři Hlavenka a Světlík přišroubovali na dveře tabuli plechu. Na placu, mezi modelárnou a nástrojárnou stála cihlová kotelna s vysokým komínem, kde se topilo pod kotly dřevěnými odřezky, hoblovačkami a odpady z dílny. Též si jiště pamatuju na starého skladníka ze skladu dřeva, jmenoval se Seltenreich a byl někde od Opavy z „Prajzka“. Hromady fošen a desek různého dřeva byly pod dřevěnými přístřešky uloženy a sušily se tam několik let ohrazeny plotem a dřevo se tam chodilo fasovat na pracovní poukázku s vozíkem. Spotřeba se evidovala a zapisovala na pracovní listy k modelu. Dále okolo cesty ke slévárně byly velké dřevěné sklady starších modelů, které se při další potřebě tam podle čísla vyhledaly, odvezly do dílny a opravily, přeměřily a natřely a znovu se použily k výrobě forem. Jednou jsem tam viděl přes okénko ve staré boudě mezi různým harampádím schovaný velký mosazný odlitek německé orlice s věncem a haknkrajcem, asi půl metru vysoký. Asi ho tam někdo schoval ze šrotu, určeného k roztavení. Uvažovat jsem, že by se dal ukrást, ale jak ho dostat přes vrátnici? Byl jsem učeň a neměl možnost něco přenést ven. Malé věci, „fušky“, tajně vyrobené různé hračky, pistole, letadla jiné věci ze dřeva se dalo schovat pod kabát, ale větší už ne. Vrátní kontrolovali tašky a museli jsme ukazovat průkazky. V prvním roce jsme toho moc „ufušovat“ nemohli, nesměli jsme dělat na strojích. První „mašina“, na kterou jsme dostali bezpečnostní školení a povolení byla stará, litinová pásová pila, která stála na rohu u našeho ohrazeného areálu. O pily a veškeré stroje v dílně se staral a brousil je na bruškách starý zámečník, údržbář Uher. Jednou mu tam udělali velkou oslavu, že měl odpracováno 40 let v dílně. Zakrátko potom šel do pense. Nám to připadalo tenkrát nepředstavitelné, 40 roků dělat v dílně. Hlavenka nám dělal přednášku, kolik to bylo práce, co on za ty roky udělal a jak si máme vážit, co udělal pro společnost. Náš spolužák Lička řekl, že by chtěl vidět tu hromadu peněz, co za tu dobu vydělal.