Později dostali velitelé děl kožené kukly se zabudovanými sluchátky a hrdelní mikrofony kvůli dorozumívání, ale ty musely být napojeny na drátěné kabely. Později napojili kanony pomocí kabelů na centrální radar, jakýsi počítač, jmenoval se SON a byl též sovětský výrobek, ve velkém skříňovém autě. Nahoře talířová anténa a uvnitř sledovali cíl na obrazovce už na 30 kilometrů a mohli ho už zaměřit. To se potom už na kanoně nic ručně nenastavovalo, hlavně se zaměřovaly samy, jen podavač strkal zásobníky a střelec nohou odpaloval. Střílelo se buď na letící letadlo, takzvanou zrcadlovou nebo odvrácenou střelbu nebo na šarkana. Zrcadlově se střílí tak, že letadlo se sice sleduje v hledáčcích a zaměřuje, ale hlavně jsou obráceny o 180 stupňů na opačnou stranu a vše se potom vyhodnocuje pomocí zrcadel, kde se zobrazí jak cíl, tak i zásahy na jednom poli. Nebo se střílí na šarkana, což je dřevěná a plátěná maketa letadla, kterou táhle letadlo na dlouhém laně. Ty vystřelené střely prý po dosažení určité výšky se samy roztrhly a nemusely ani zasáhnout cíl, stačilo když ho zasáhly střepiny. Dostřel našich děl byl teoreticky 5 km do výšky a 10 do dálky. To nás učili ve škole. Říkalo se, že podle toho jak nastřílíme, budou mít potom naši velitelé, nadporučík Dvořáček a poručík Vobr prémie. Někteří, kteří je neměli moc rádi, říkali, že schválně budou střílet vedle, ale nakonec se všichni nechali vyhecovat a chtěli nastřílet. Byli jsme ale jenom dobří. Šarkana jsme nesundali. to se povedlo jenom málokomu. Střílelo se cvičným střelivem, plněným prý asfaltem, takže se neroztříštilo, když letělo kolem. Stříleli jsme též na tanky. To byly velké plátěné terče, siluety tanků, které se pohybovaly na vozících po kolejích na vzdáleném horizontu. Tam jsme měli úspěch a pár jsme jich zasáhli. To se střílelo jednotlivými ranami a říkali, že pokud by se střílelo propalným střelivem, tak kumulativní střela propálí pancíř a vybuchne uvnitř tanku. Ale myslel jsem si, že by jsme neměli moc šancí, že tanky by nás rozsekaly dřív, než by jsme stačili vystřelit. Co s takovým kanonem proti německému Leopardu. Na Felbabce jsme byli ubytováni asi týden a jezdili střílet do prostoru střelnice, až jsme odstříleli všechny úlohy střeleb. Ani mě nenapadlo, že tam za rok strávím ještě měsíc vojenského života. Odjeli jsme zpátky do kasáren a tam jsme začátkem srpna dělali závěrečné zkoušky. Už si ani nepamatuju jednotlivé předměty. Své sešity s poznámkami jsme museli odevzdat a ty se musely zničit, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Zkoušky se prováděly venku před budovou. Byla tam jakási komise z cizích důstojníků za stolem a ti kladli otázky. Potom jsme prováděli kvérgrify, cviky se zbraní a povely. Též velení družstvu a četě a povely za pochodu. To jsme my prováděli všichni, ve vycházkovém oblečení a ten, kdo byl zrovna zkoušen nám velel. Ve vojenské knížce mám napsáno: Absolvoval poddůstojnickou školu u V.Ú.8706 PLZEŇ - dělovod 57mm S.60 od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963.

Někdy v červenci 1963 jsme odjeli na ostré střelby z našich kanonů. Už předtím jsme byli párkrát na střelbách ze samopalů na střelnici v Lobzích. Byla tam tenkrát nejmodernější profesionální střelnice, kde trénovali i naši reprezentanti. Nebyl jsem nejhorší ani nejlepší. Dalo se nepozorovaně ušetřit pár ostrých nábojů, které jsem si schoval. Pár ostrých měl snad každý, když to bylo zakázané. Byli jsme i na nočních střelbách, kdy se střílelo na terče po vystřelení světlice na čas. Na střelby z kulometu jsme jeli zas na střelnici v Rokycanech. Ta byla v lese. Tam jsme si též odbyli hod ostrým granátem z okopu na cíl a střelbu z pancéřovky. No a na ty naše kanonové střelby se jelo do vojenského prostoru u Jinců, poblíž Příbrami. Byli jsme ubytováni v osadě Felbabka. Tam měla armáda vybudovaný celý areál budov s jídelnou, kuchyní, ošetřovnou a ubikacemi pro mužstvo v lese, mimo hlavní cestu. Byly tam ubytovány útvary, které tam jezdily odstřílet své střelby. Střílet se jezdilo ale daleko až do prostoru palpostu, do lesů, asi 5 kilometrů, na velkou planinu s betonovými bunkry. Ty sloužily zas potom při vyhodnocování zásahů, když tam stříleli dělostřelci z dalekonosných houfnic. V bunkrech byli pozorovatelé, kteří vyhodnocovali zásahy, když na dopadovou plochu dopadaly střely ze 100mm houfnic. Ty střílely ale z louky vedle našeho tábora u Felbabky, kde jsme byli ubytováni. Střílela tam nějaká baterie, tři kanony vedle sebe. Vojáci nosili velké nábojnice, zvlášť hilzny a zvlášť střely, zasunovali je do hlavně. Byly dost těžké, ještě je tam posunovali jakýmsi klackem dovnitř, potom strčili nábojnici s prachem a ručně zavřeli závěr. Všichni utekli za dělo a střelec zatáhl za dlouhou šňůru. Výstřel, zášleh, dým. A to se furt opakovalo. Vystřelili snad dvacet ran. My seděli na svahu pod lesem, přímo za děly a pozorovali je. Když se člověk posadil přímo v ose hlavně, bylo po výstřelu na zlomek vteřiny vidět i střelu. Jakousi černou tečku, jak rychle stoupá přímo nahoru a potom mizí. To ale trvalo jenom krátký moment, ale dalo se to stihnout a vidět ji. Mezi vojáky se říkalo, že tam někde daleko na dopadové ploše v lesích je železná deska, metr krát metr a která obsluha děla se do ní strefí, dostane hned týden mimořádné dovolenky. Asi to byla jen fáma.

My jezdili auty se zapřaženými kanony do prostoru v lesích, na velkou planinu, přes kterou vedla cesta. Tam jsme zajeli na louku, odpojili na PLK.S.60 ráže 57mm a ustavili je do bojové polohy, tak jak jsme se to předtím dlouho učili. To znamenalo naskládat z auta dvacet beden s municí, v každé bylo 5 patron, bedny rozložit na 4 hromádky okolo děla, aby podavači mohli rychle z beden napáskovat náboje do zásobníků po pěti kusech. Každé číslo obsluhy mělo svůj úkol a musel se rychle provádět. Roztáhnout dvě vysouvací ramena do stran zespodu lafety a pomocí čtyř zvedáků celý kanon zvednout a uvodorovnit pomocí libel na těch ramenech do vodorovné polohy. Bylo to podobné, jako dnes u velkých autojeřábů, které se též stabilizují, na koncích ramen mají kovové talíře opřené v zemi. Potom provést orientaci na PUAZO, což byl dálkoměr, kde se musela stanovit poloha kanonu, úhly každého děla k němu, osy hlavně vzhledem ke světovým stranám a úhly jednotlivých děl k centrálnímu dálkoměru, který pomocí kabelů řídil střelbu. Na kanon nasedla obsluha, dva mířiči na sedačkách po stranách ručně pomocí otáčení klik a v hledáčku sledovali v kolimátoru cíl, jeden horizontálně a druhý vertikálně a takto zaměřovali hlaveň. Celý kanon se mohl otáčet na ložisku na spodní lafetě, uvodorovněné na ramenech na zvedacích talířích. Ti dva udržovali letící cíl ve svých hledáčcích v křížku zaměřovačů. Další člen obsluhy nastavoval směr, rychlost a dálku letícího cíle na stupnicích, na kanonu, sedící též na sedačce vedle, podle hlášení z PUAZA, pokud nebyla zapnuta automatika. Podávači podávali nabíječi napáskované zásobníky po pěti nábojích na stůl na boku hlavně a on je pomocí natahované pérové páky zasunul do závěru, kde je pak odpaloval střelec pomocí nožní šlapací páky, když mířiči hlásili zamířeno a dostal povel. Střílelo se dávkami, jako u kulometu a pokud podavač stačil zasouvat zásobníky, střílelo se automaticky, dokud střelec držel nohu na spoušti. Většinou ale dávka nebyla delší jak pět ran. Kanon se dost otřásal a mířiči nemohli udržet cíl v křížku. Za dělem stál dělovod, poddůstojník, velitel děla, který dostával zas povely od velitele baterie, řídícího palbu od dálkoměru. Tam udávali na přístrojích naměřenou rychlost, směr a dálku letícího cíle. Obsluha děl hlásila po provedení všech úkonů, že je připravena a velitel hlásil vedoucímu střelby číslo děla a hotovo. Střílet se mohlo až po povelu velitele baterie a po něm velitelem děla.

Z Moldavy jsme odjeli potom zas domů, do Plzně. Ale v září jsme zas jeli na brigádu do Vícova u městečka Přeštice. Tam jsme kopali nějaký bazén či koupaliště v rekreačním areálu. Byli jsme ubytováni v nějaké staré velké barokní budově, snad hájovně nebo panské usedlosti. Měla silné zdi a v přízemí klenuté stropy. Na stěnách místností, kde jsme spali visely ještě různé lovecké trofeje, vycpaní ptáci, jestřábi, sova, bažanti. Též starý vyřezávaný nábytek, židle, stoly. Tenkrát jsem tam ukradl ze zdi pár srnčích parůžků na krásně vyřezávaných podložkách, s dubovými listy, žaludy a německými nápisy s daty a jmény střelců. Zabalil je do své deky a potom vzal do kasáren a nakonec dovez i domů. Tam v té hájovně na to vybavení nikdo nehleděl, kluci si brali co chtěli, likvidovalo se to. Měl tam z toho být pionýrský tábor a my jsme kopali a vyváželi hlínu z budoucího bazénu na zahradě. Vypadalo to jako malý zámeček s hospodářskými budovami, zahradou a parkem. Kousek dál, u lesíka byl malý zděný kostelík s prejzovou střechou a hřbitůvkem. Ten byl ještě zamčený. Jednou jsem tam viděl starou babku, že jde dovnitř, asi uklízet. Šel jsem za ní, jestli se můžu podívat dovnitř. Optala se mě, jestli jsem katolík a musel jsem jí odříkat slova otčenáše. Potom mě pustila. Byl tam starý dřevěný interiér, barokní lavice, oltář, sochy andělů a svatých, vzadu nahoře staré zaprášené a ptačím trusem pokryté varhany. Gotická klenba a úzká špičatá okna v silných zdech, kterými rozbitými skly svítilo slunce na cihlovou podlahu. Už dlouho se tam asi nesloužily mše, ani tam nechodili lidé. Vše zaprášené, pach starého dřeva, zatuchliny, smutný pohled. A venku letní horko a zpěv ptáků. Ještě dneska si dovedu vybavit tu atmosféru. Potom někdy až po vojně, když už jsem byl doma, jsem si ten kostelík se hřbitovem, podle vlastní fantazie, jak jsem si ho pamatoval, namaloval barvami na sololit a dodnes ho mám na zdi. To, co tu píšu, jsou moje zážitky, léty už možná zkreslené, co mi zbyly ještě v hlavě a dovedu si je vybavit jenom já. Ten, kdo to neprožil, nebyl na mém místě a bude to snad jednou číst, si to bude představovat jinak, stejně jako já se nemůžu vžít do vzpomínek jiných lidí.

No a zas se pak jelo domů do našich baráků v Plzni. Nějak v tomto čase za mnou přijeli na návštěvu táta s mámou, bratr Pavel a bratranec Karel Valas, kterému jsme říkali Kadela. Ten byl mladší, vojna ho teprve čekala. Už si nepamatuju, ale asi jsem to měl už v dopisech domluvené, kdy budeme v kasárnách. Bylo to v sobotu a dostal jsem vycházku. Oni jeli celou noc vlakem a přestupovali v Praze a byli do unavení. Všichni kromě Kadely jeli na reži jízdenku, protože táta byl ajznboňák. Chodil jsem s nimi po městě, byli jsme na obědě v restauraci U Salzmanna, což máma nechtěla, že mají jídlo sebou a nechtěla utrácet peníze. Odpoledne k večeru jeli zas domů, zas celou noc vlakem.