středa 30. května 2018

Později dostali velitelé děl kožené kukly se zabudovanými sluchátky a hrdelní mikrofony kvůli dorozumívání, ale ty musely být napojeny na drátěné kabely. Později napojili kanony pomocí kabelů na centrální radar, jakýsi počítač, jmenoval se SON a byl též sovětský výrobek, ve velkém skříňovém autě. Nahoře talířová anténa a uvnitř sledovali cíl na obrazovce už na 30 kilometrů a mohli ho už zaměřit. To se potom už na kanoně nic ručně nenastavovalo, hlavně se zaměřovaly samy, jen podavač strkal zásobníky a střelec nohou odpaloval. Střílelo se buď na letící letadlo, takzvanou zrcadlovou nebo odvrácenou střelbu nebo na šarkana. Zrcadlově se střílí tak, že letadlo se sice sleduje v hledáčcích a zaměřuje, ale hlavně jsou obráceny o 180 stupňů na opačnou stranu a vše se potom vyhodnocuje pomocí zrcadel, kde se zobrazí jak cíl, tak i zásahy na jednom poli. Nebo se střílí na šarkana, což je dřevěná a plátěná maketa letadla, kterou táhle letadlo na dlouhém laně. Ty vystřelené střely prý po dosažení určité výšky se samy roztrhly a nemusely ani zasáhnout cíl, stačilo když ho zasáhly střepiny. Dostřel našich děl byl teoreticky 5 km do výšky a 10 do dálky. To nás učili ve škole. Říkalo se, že podle toho jak nastřílíme, budou mít potom naši velitelé, nadporučík Dvořáček a poručík Vobr prémie. Někteří, kteří je neměli moc rádi, říkali, že schválně budou střílet vedle, ale nakonec se všichni nechali vyhecovat a chtěli nastřílet. Byli jsme ale jenom dobří. Šarkana jsme nesundali. to se povedlo jenom málokomu. Střílelo se cvičným střelivem, plněným prý asfaltem, takže se neroztříštilo, když letělo kolem. Stříleli jsme též na tanky. To byly velké plátěné terče, siluety tanků, které se pohybovaly na vozících po kolejích na vzdáleném horizontu. Tam jsme měli úspěch a pár jsme jich zasáhli. To se střílelo jednotlivými ranami a říkali, že pokud by se střílelo propalným střelivem, tak kumulativní střela propálí pancíř a vybuchne uvnitř tanku. Ale myslel jsem si, že by jsme neměli moc šancí, že tanky by nás rozsekaly dřív, než by jsme stačili vystřelit. Co s takovým kanonem proti německému Leopardu. Na Felbabce jsme byli ubytováni asi týden a jezdili střílet do prostoru střelnice, až jsme odstříleli všechny úlohy střeleb. Ani mě nenapadlo, že tam za rok strávím ještě měsíc vojenského života. Odjeli jsme zpátky do kasáren a tam jsme začátkem srpna dělali závěrečné zkoušky. Už si ani nepamatuju jednotlivé předměty. Své sešity s poznámkami jsme museli odevzdat a ty se musely zničit, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Zkoušky se prováděly venku před budovou. Byla tam jakási komise z cizích důstojníků za stolem a ti kladli otázky. Potom jsme prováděli kvérgrify, cviky se zbraní a povely. Též velení družstvu a četě a povely za pochodu. To jsme my prováděli všichni, ve vycházkovém oblečení a ten, kdo byl zrovna zkoušen nám velel. Ve vojenské knížce mám napsáno: Absolvoval poddůstojnickou školu u V.Ú.8706 PLZEŇ - dělovod 57mm S.60 od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.