pondělí 14. května 2018

Z Moldavy jsme odjeli potom zas domů, do Plzně. Ale v září jsme zas jeli na brigádu do Vícova u městečka Přeštice. Tam jsme kopali nějaký bazén či koupaliště v rekreačním areálu. Byli jsme ubytováni v nějaké staré velké barokní budově, snad hájovně nebo panské usedlosti. Měla silné zdi a v přízemí klenuté stropy. Na stěnách místností, kde jsme spali visely ještě různé lovecké trofeje, vycpaní ptáci, jestřábi, sova, bažanti. Též starý vyřezávaný nábytek, židle, stoly. Tenkrát jsem tam ukradl ze zdi pár srnčích parůžků na krásně vyřezávaných podložkách, s dubovými listy, žaludy a německými nápisy s daty a jmény střelců. Zabalil je do své deky a potom vzal do kasáren a nakonec dovez i domů. Tam v té hájovně na to vybavení nikdo nehleděl, kluci si brali co chtěli, likvidovalo se to. Měl tam z toho být pionýrský tábor a my jsme kopali a vyváželi hlínu z budoucího bazénu na zahradě. Vypadalo to jako malý zámeček s hospodářskými budovami, zahradou a parkem. Kousek dál, u lesíka byl malý zděný kostelík s prejzovou střechou a hřbitůvkem. Ten byl ještě zamčený. Jednou jsem tam viděl starou babku, že jde dovnitř, asi uklízet. Šel jsem za ní, jestli se můžu podívat dovnitř. Optala se mě, jestli jsem katolík a musel jsem jí odříkat slova otčenáše. Potom mě pustila. Byl tam starý dřevěný interiér, barokní lavice, oltář, sochy andělů a svatých, vzadu nahoře staré zaprášené a ptačím trusem pokryté varhany. Gotická klenba a úzká špičatá okna v silných zdech, kterými rozbitými skly svítilo slunce na cihlovou podlahu. Už dlouho se tam asi nesloužily mše, ani tam nechodili lidé. Vše zaprášené, pach starého dřeva, zatuchliny, smutný pohled. A venku letní horko a zpěv ptáků. Ještě dneska si dovedu vybavit tu atmosféru. Potom někdy až po vojně, když už jsem byl doma, jsem si ten kostelík se hřbitovem, podle vlastní fantazie, jak jsem si ho pamatoval, namaloval barvami na sololit a dodnes ho mám na zdi. To, co tu píšu, jsou moje zážitky, léty už možná zkreslené, co mi zbyly ještě v hlavě a dovedu si je vybavit jenom já. Ten, kdo to neprožil, nebyl na mém místě a bude to snad jednou číst, si to bude představovat jinak, stejně jako já se nemůžu vžít do vzpomínek jiných lidí.

No a zas se pak jelo domů do našich baráků v Plzni. Nějak v tomto čase za mnou přijeli na návštěvu táta s mámou, bratr Pavel a bratranec Karel Valas, kterému jsme říkali Kadela. Ten byl mladší, vojna ho teprve čekala. Už si nepamatuju, ale asi jsem to měl už v dopisech domluvené, kdy budeme v kasárnách. Bylo to v sobotu a dostal jsem vycházku. Oni jeli celou noc vlakem a přestupovali v Praze a byli do unavení. Všichni kromě Kadely jeli na reži jízdenku, protože táta byl ajznboňák. Chodil jsem s nimi po městě, byli jsme na obědě v restauraci U Salzmanna, což máma nechtěla, že mají jídlo sebou a nechtěla utrácet peníze. Odpoledne k večeru jeli zas domů, zas celou noc vlakem.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.