Musím tu též popsat můj velký úraz, který se mi na vojně stal. Někdy v únoru 1962 nařídil staršina z vedlejší roty (u dělostřelců se jí říká baterie), že máme já a několik dalších kluků odnést litinová kamna, hranatý velký pecek se šamotovou vyzdívkou, roštem a dole uhlákem, jaké se používaly v důstojnických kancelářích. Sundali jsme ho z auta a nesli naležato do hlavní chodby jejich baráku. Jeden šel vpředu a držel ho za sebou a já vzadu oběma rukama před sebou. Bylo tam tma a před sebe jsem kvůli tomu pecku neviděl. Nevšiml jsem si, že ve vchodu je za dveřmi železný rošt na otírání bot, který vyčníval asi 3 cm nad dlažbu. Zakopl jsem o něj a když jsem padal, zůstaly mi ruce, kterými jsem držel zespodu ty kamna, pod nimi. Při pádu mi hranou přirazily prostřední prst pravé ruky na dlažbu. Ten vepředu je nepustil, takže narazily hranou a téměř mi ten prst usekly. Měl jsem rozdrcenou a zlomenou kost, roztržené maso i kůži, krev se valila, prst mi visel jenom na kůži mezi prvním a druhým článkem. Ani to moc zpočátku nebolelo. Provizorně mi to ovázali a autem gazem z ošetřovny mě odvezli do nemocnice. Tam jsem musel chvíli čekat v čekárně, bylo to už večer, než přišel mladý doktor. Umyli mi ruku, nasadili nějakou roušku, takže mi z ní trčel jenom ten prst s plandajícím článkem na kusu kůže. Nejdříve mi okolo kořene prstu napíchal znecitlivující injekce, takže jsem ruku přestal cítit. Mluvilo se o amputaci, ale on řekl, že se to pokusí sešít a snad to sroste. Nejdřív kleštěmi cvakával střepiny kostí, nic jsem necítil, pak jehlou a nití sešíval kůži po celém obvodu přes celé bříško prostředního článku. Díval jsem se jak to dělá, ale nic necítil. Když to sešil stehy dokola, dal mi k zafáčovanému prstu dřevěnou dlahu a znovu celé omotal obvazem, že jsem měl prst nepohyblivý i celou ruku. Okolo půlnoci mě zas gazem, který na mě čekal, odvezli do kasáren do našeho baráku na naši cimru. Teprve pak to začalo bolet. Strašná bolest, škubání, pálení, trnutí v kosti a celé ruce. Nespal jsem celou noc. Byl jsem osvobozen od fyzického cvičení i rajonů, ale místo toho jsem dělal pomocníka dozorčího u vchodu  do našeho baráku, ale zúčastňoval jsem se vyučování na učebně. Ale bolelo to pořád hrozně. Nosil jsem zpočátku ruku na pásce. Myl jsem se a psal levou rukou. Venku byl sníh a mráz, já se díkybohu nemusel zúčastňovat cvičení venku. Po několika dnech jsem šel na ošetřovnu na převaz. Když mi sundali obvazy, viděl jsem, že mi celý prst zčernal, vůbec jsem ho necítil na dotek. Jenom furt strašně bolel. namazali ho něčím a zas zabalili a dali dlahu. Po několika takových převazech jsem jel už sám tramvají do nemocnice na vytahování stehů. Dost to bolelo, prst byl pořád zčernalý, olupovala se kůže, slezl mi nehet, ale začalo se to srůstat. zas mi to zabalili, dali dlahu a poslali zpátky. Na ošetřovně byl starší doktor i zdravoťák, nějaký student, jmenoval se Volejníček. Byl jsem jim asi sympatický a doktorovi se mě asi zželelo, byl jsem v dost špatném psychickém stavu a měli tam volné místa, tak mi doktor řekl, ať si donesu věci, že tam půjdu ležet. Tak jsem tam hned šel, bylo už tam i pár jiných kluků a bylo to tam docela zašívárna. Leželi jsme celý den v postelích, jen ráno se dělal úklid a nosili nám tam jídlo. Každý den vizita, kdy nás doktor přišel zkontrolovat. Mi to občas převazovali, koupali v nějakém roztoku a mazali mastí. Ale pořád jsem měl prst necitlivý na dotek. Nervy v něm se jenom pomalu obnovovaly. Stehy ale srůstaly a i kost se zdálo, že srůstá. Jinak jsme tam četli knížky a nudili se celé dny. Jak jsem byl rád, když jsem potom viděl z okna, jak celá naše baterie, celá péeška jede auty se všemi kanony a celým příslušenstvím na několik dní na zimní cvičení. A já v teple a pohodě.

Na učebně sice byly malé kamínka, ale topilo se jenom párkrát ve velkých mrazech. Boty jsme mívali venku v chodbě, kde mrzlo a na nohou jenom plátěné kecky. Ponožky nebyly povolené, měli jsme jenom onuce, což byly kusy plátna ze starých prostěradel. Když byly propocené nebo mokré, tak studily a bylo lepší bez nich. Vzpomínám si, že jsem někdy na chodbě v mrazu obouval boty na holé nohy a boty byly tak ztuhlé, že byly jak z plechu a uvnitř byla bílá jinovatka. Ale nemocný, ani nachlazený jsem nebyl. Snad to bylo tím studených odchovem, že jsme byli otužilí a vytrénovaní. Ale na tu zimu v roce 1962 - 1963 nezapomenu. Měli jsme sice ušanky i pletené rukavice, ale ty byly furt promočené a roztrhané. Měl jsem omrzlé prsty i klouby na rukou a dlouho mi hnisala odřenina na prstě. Dodnes tam mám jizvu, jak se to pomalu hojilo. Na tělesnou přípravu nás měl mladý poručík, jméno jsem už zapomněl, ten nás, neplavce, naučil plavat. Já jsem do té doby plavat neuměl, protože u nás doma v Řepišť nebyla žádná voda ani rybník, jenom v Paskově řeka Ostravice, ale tam vody asi po kolena. Chodil jsem se koupat v létě po škole ve Vratimově s děckama ke splavu, ale vždycky jenom tam, kde bylo po pás nebo po krk a dalo se postavit na dno. Tak ten poručík s námi jezdil tramvají do Plzně, kde jsme měli vždy předplacenou hodinu v krytém bazénu. Bylo to v zimě a tam bylo aspoň teplo. Nejdřív jsme se učili pohyby nohou na suchu, potom jsme dostali jakési tlusté dřevěné čtvercové desky, které jsme ve vodě drželi před sebou a nohama se poháněli jako žáby a postupně i rukama, až jsme se naučili i bez těch plováků. Plavat jsem se naučil dost rychle, skákali jsme potom po hlavě a nakonec i z můstku. Ale naučil jsem se jenom žábu a jiný styl neumím. Též jsme trénovali běh na čas. Dvakrát v týdnu jsme měli takzvaný zrychlený přesun. Běželo se pět kilometrů, většinou cestičkami okolo kasáren a přes lampasácké sídliště, v kanadách, se samopalem, sumkami, v helmě a z toho 2 kilometry v maskách. Muselo se to zvládnout v čase 25 minut. Kdo to nezvládl, musel to další dny opakovat, až to jednou stihnul. Nebyl jsem ani mezi prvními, ani mezi posledními. Po několika týdnech jsme se do toho času vešli. Též i překážkovou dráhu, takzvanou opičárnu. Už si nepamatuju, v jakém čase se to muselo udělat. Též se samopalem, sumkami, maskou a v helmě. Později na konci péešky, když jsme dělali zkoušky před komisí, museli jsme to udělat v předepsaném limitu, jinak by jsme neprošli. Pokud nás doktor uznal, že jsme schopni vojenské služby, bez výjimky, nešlo říct, že nemůžu. To neexistovalo. Muselo se to tak dlouho trénovat, až to bylo v normě. Jinak takový člověk nemohl poddůstojnickou školu udělat. Též v tělocvičně šplh po laně a tyči, přeskok koně a cviky na nářadí.

Vánoce jsme měli společné ve velké místnosti, byl tam i stromek a večeřel s námi i náš velitel nadporučík Dvořáček. Dovezli nám ve várnicích bramborový salát a kapří řízek a jedlo se z talířů. A každý dostal i lahvové pivo! Ale domů na vánoce ani na silvestra od nás nejel nikdo. Jak proběhl silvestr už si moc nepamatuju, asi to byl normální den se zaměstnáním a službami. Nějaké oslavy mě nezajímaly. Po celou zimu jsme my, absolventi poddůstojnické školy museli ráno v 5 hodin chodit zatápět v místnostech ve vedlejších barácích, kde byly kanceláře nějakých vyšších šarží. Nanosit v uhlácích uhlí, naštípat dřevo a zapálit, tak by se to rozhořelo a bylo tam teplo až oni přijdou úřadovat. Místo toho nebyla rozcvička. Každý z nás měl několik kanceláří a dalo to práci než se to rozhořelo. Oni si potom už přikládali sami. Byli tam samí kapitáni a majoři, pro nás vysoké šarže. Cestou od hlavní brány k našim barákům až dozadu do rohu rozsáhlého areálu jsme třikrát denně, když jsme ve tvaru a se zpěvem pochodovali na snídani, oběd a večeři, někdy i na učebnu, procházeli kolem enzetu. To byl zastřešený sklad, ve kterém byly kanony určené pro použití v případě mobilizace, až by nastoupili záložáci. Byla tam vyrovnána celá řada starých osumpětek, zaplachtovaných s hlavněmi nahoru. Osumpětky byly vlastně původní německé protiletadlové kanony ráže 88 mm, ale potom předělané na sovětské střelivo 85 mm. Zaměřovaly se ručně. Nedaly se napojit pomocí kabelů na automatické navádění a zaměřování s pomocí radaru SON a zaměřovače s dálkoměrem PUAZO jako ty naše sedmapadesátky. Byly tam ještě v roce 1962. Potom je ale sešrotovali. Dneska by byly raritou ve vojenském muzeu.

Někdy v únoru přijel za mnou do Plzně táta. Byl ajznboňák a měl vlak zadarmo, ale musel jet celou noc, přes Prahu a u nás na bráně byl až někdy odpoledne. Mě zavolali, že mám na bráně návštěvu, tam jsem mohl s ním být asi půlhodinu a potom, že mu jede zase vlak, aby to stihl jít ráno zas na šichtu. viděli jsme se jenom chvilku, řekl, co je doma nového, dal jsem mu svazek novin Obrana lidu, které jsme museli všichni odebírat a předplatné nám strhávali z žoldu. Stejně to nikdo nečetl, samé politické žvásty, ale nikdo se nás neptal, bylo to automaticky povinné. Skládal jsem si je ve skříňce. Též jsem mu dal pár ušetřených konzerv se sýry, co se fasovaly v sobotu místo večeře, jako studená strava a nikdo to nechtěl a vyhazovali to. Táta mluvil o  mně i chvilku s naším poručíkem Vobrem v návštěvní místnosti u brány. Do kasáren nikdo nesměl. Dost mě ta jeho návštěva překvapila. Proč za mnou tak daleko jezdil? Jenom aby mě viděl? Psal jsem domů přece dopisy a oni mi též psali, co se doma děje.

No a dny potom zas běžely dál, výcvik, vyučování na učebně, měli jsme i sešity na jednotlivé předměty a večer určený čas na samostudium. Celkem zajímavé, až na PŠM, politické školení mužstva. To jsem vždycky vyslechl, ale myslel si pravý opak toho, co nám říkali a do nějaké debaty jsem se nezapojoval. Též technické věci, jako automobilní příprava nebo technika kanonu, jeho údržba, teorie zaměřování, výpočty úhlů a další, to mně nebavilo. Vyučování jsme měli v malé učebně v dřevěném baráku poblíž hlavní brány a pochodovali jsme tam vždycky po dlouhé cestě, po rozvodu do zaměstnání. To se muselo zpívat. Samé budovatelské a vojenské, výhružné a sebevědomé písně. Vzpomínám si na některé, jak jsme zpívali: "A kdyby nepřítel, s námi to zkusit chtěl, splet by se naposled." anebo "Se sovětskou armádou, rvát se jdem se smrtí, nás nikdo nerozdrtí." a jiné, které jsme museli umět. Jednou večer jsme byli unavení a nechtělo se nám zpívat, bylo to jenom jakési falešné mručení. Poddůstojníci po nás řvali a bylo to ještě horší. Kluci vydávali různé zvuky, sotva srozumitelné, bylo zima a tma. Byla prý to vzpoura. Nešli jsme ani na večeři a museli pochodovat pořád po buzerplacu a prý nepůjdeme spát, dokud nebudeme pořádně zpívat. Kluci byli utahaní, hladoví a furt to nebylo dobré. Protáhlo se to až do noci, po večerce, ale naši velitelé nás museli psychicky zlomit. nakonec prý už to bylo dobré a šlo se spát.

V zimě jsme ve sněhu a mrazu ručně tlačili naše kanony na kopeček, do palpostu v areálu kasáren. Tam se cvičila obsluha a velení, každý musel ovládat všechny funkce i povely, aby jsme mohli být potom veliteli děl. Potom jsme tlačili děla zase zpátky k našemu baráku, kde zaplachtované před okny našich ložnic. Byla strašná zima na ruce i nohy, rukavice i boty promočené. měli jsme ještě půllitry a do nich plátěné onuce, kusy hadrů. A večer po příchodu na světnice se muselo zatopit v malých litinových kamínkách v koutě, ale jen do večerky, potom se musel popel vynést, to se kontrolovalo. Uhlí se nosilo v uhláku z nedaleké kůlny a muselo se naštípat dřevo. To ale nebylo, tak se štípaly různé donesené fošny a trámy odkud se dalo. To jsme si potom na chvilku lebedili a ohřívali promrzlé hnáty u pecka. Okna tam byly jednoduché, jedno sklo a škvírami profukoval vítr se sněhem. Jednou večer po zaměstnání se stalo, že nikdo nezatopil. Když přišel Sládek na cimru a viděl, že se netopí, nařídil všem svlíknout se do nočních košil, bez trenýrek a zalehnout pod jednu vojenskou deku a otevřít po celou noc okno. Byl mráz asi -8 stupňů. On si oblékl teplé prádlo, vatované vložky do maskáčů a přikryl se třemi dekami. A my vibrovali na postelích celou noc. To jsou zážitky, na které se nezapomíná. Na naší cimře mi též někdo ukradl moje peníze naspořené z žoldu. Nekouřil jsem, do hospod nechodil a v ARMĚ, což byla prodejna v kasárnách, kde bylo i lahvové pivo a různé potraviny, jsem též nenakupoval. Nějaké peníze mi poslala i babička. Měl jsem asi okolo 500 korun a nosil je v peněžence v zadní kapse kalhot. Na noc jsme skládali své oblečení, kalhoty, blůzy a ostatní do komínků na noční stolek u postelí. Já hlupák jsem nechával peněženku v kalhotách. Teprve po pár dnech jsem zjistil, že tam peníze nejsou. Denně jsem to nekontroloval. Ale už se nedalo nic dělat. Když jsem to hlásil, říkali mi Sládek i poručík Vobr, že kdoví kde jsem to ztratil, že je už pozdě něco vyšetřit, když ani nevím, kdy se mi to ztratilo. Prostě se tím nechtěl nikdo zabývat. Ještě se mi smáli, že proč jsem měl tolik peněz, nevěřili tomu, protože ostatní neměli už obvykle před žoldem nic a půjčovali si na cigarety a pivo. Zvláště můj soused na vedlejší posteli Nový byl věčně bez peněz. Ale nedalo se nic dokázat a on byl dost arogantní, agresivní a pořád v nějakém průšvihu. Měli jsme tenkrát 70 korun žoldu měsíčně a dost jsem si našetřil, protože nic nekupoval. V Plzni na náměstí byla prodejna starožitností a tam za výkladem byly i šavle a pušky. Rakouské i české z první republiky, krásné v pochvách, moc se mi líbily. A ceny od 100 do 150 korun! A mi se to zdálo moc. A kde bych je v kasárnách měl schované? Dneska se takové šavle prodávají za 10 až 15 tisíc. Na vycházky jsem jezdil tramvají hned od brány kasáren a do města. Tam chodil po městě, zašel do muzea a chodil i na nádraží a pozoroval provoz v hale, kde bylo plno lidí a byl chvilku mezi civilisty a představoval si, že odtud též jednou pojedu domů.

Před vánocemi, když jsem se vracel do kasáren, byl už sníh a díval jsem se večer do osvětlených oken domů, kde zářily vánoční stromky a byla tam rodinná pohoda, vzpomínal jsem, co asi doma, byl jsem poprvé tak daleko, v cizím prostředí, studeném a neosobním. Ale muselo se to přežít a jednou to skončí. Nejlíp jsem se cítil až po večerce, když jsme mohli zalézt do postelí, pod deku. měl jsem postel dole v rohu u zdi, nade mnou spal Vostrý. Tenkrát jsem si zvykl usínat na pravém boku, abych se nemusel dívat na vedlejší postele, na Nového a Sládka, kteří spali vedle. Otočil jsem se do kouta ke zdi a měl tak trochu soukromí. A dodnes na pravém boku usínám.