Už někdy o prázdninách jsem dostal písemné oznámení, že jsem byl přijat do učení za dřevomodeláře ve „Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda“. Asi to tam „zařídil“ ten můj „křesnik“, Karel Valas. Měl jsem na vysvědčení tři trojky, tak jsem nemoh uvažovat, že bych moh jít dál na „jedenáctiletku“. Nešlo mi to v matematice, fysice, chemii, předmětech technického zaměření, kde se muselo logicky uvažovat a naopak humanitní předměty jako dějepis, literatura, kreslení i biologie mě bavily. Měl jsem nastoupit do první třídy asi o rok později, protože jsem se narodil 7. září a do školy jsem šel už 1. září 1949, kdy jsem měl teprve 6 let. Ale u nás na Ostravsku byla většina škol s technickým zaměřením, průmyslovky a chemičky a jediná vysoká byla „Báňská“. K přijetí na střední školu se vyžadovalo vysvědčení, kde nesměly být trojky. A toho jsem já nebyl schopen dosáhnout. Přitom jsem ale záviděl spolužákům, kteří šli na jedenáctiletku, což bylo dnešní gymnázium, nebo na jinou školu. Učitelé jim též už v 8. třídě věnovali více času, aby byli líp připraveni a nedělali škole ostudu, zatím co my, ti horší, jsme už je nezajímali. Jedinou výjimkou, které jsem se dost divil, bylo, že se na jedenáctiletku do Vítkovic dostala moje spolužačka z Řepišť, Květa Šodková, která se učila ještě hůř než já. Učitelé s ní měli dost problémy a stejně potom v prvním roce musela „přerušit studium“ protože ho nezvládala. Chtěla prý být učitelkou. Potom mi teprve došlo, proč se na školu dostala. Její táta, Viktor Šodek byl redaktorem v ostravském deníku „Nová svoboda“, velký komunista a jeho otec zakladatelem strany v Řepišť a on sám vystupoval velice arogantně a suverénně a lidé se ho báli. Sám si ho ještě pamatuju jak jsem je vídával na různých akcích i s ostatními „soudruhy“ společně s Pawlasem Polachem, Paličkou, Krasulou, Michenkou, Stachovským a dalšími. Měl jsem z nich vždycky podvědomě strach a cítil k nim odpor. Oni se nás, kteří jsme nebyli „jejich“ a ještě k tomu chodili do kostela a nebyli ani v organizaci ČSM, dívali přezíravě, asi jako na nevolníky, či méněcenné, které je třeba „ideologicky převychovat“, ale i sledovat. Nebyli jsme pro ně ani „lidi“, ale jenom nějaká masa, „plebs“ se kterou si můžou dělat co se jim zlíbí. Většina z nich byli též myslivci. Tenkrát dostal povolení k vlastnictví zbraně jenom komunista, takže tam byli zas jenom mezi „svými“ a nikdo jiný neměl šanci. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel po cestě u nás v lese a byl tam zrovna hon. Najednou se jich objevilo plno proti mně s puškami, šli v rojnici, samé známé firmy které jsem znal a oni mně též. Oni už znali moje smýšlení a též věděli, že rád chodím po lese, což se jim nelíbilo. Když byli okolo mě a posměšně s převahou se na mně dívali, slyšel jsem jak ten Šodek jízlivě, tak abych to slyšel, řekl „co kdybychom mu tak střelili jednu do řiti“ a ostatní se smáli. Já měl tenkrát asi 15 či 16 roků a nenáviděl ty známé „ksichty“, ale nemoh jsem nic dělat. Prošel mezi nima a oni se o mně bavili co jsem zač. Dnešní mladí lidé si asi ani nedovedou představit, že jsme museli žít v ustavičném strachu, že oni můžou když se jim zachce každého z nás „zlikvidovat“. Asi tentýž pocit měli nevolníci nebo otroci v minulosti. Nebylo ani pomyšlení, že by se dalo s takovými lidmi „diskutovat“ beze strachu, že potom ten, kdo by v diskuzi měl pravdu, neskončil v kriminále. Komunista byl pro mě nebezpečí a měl jsem se na pozoru. Radši jsem si nechával od nich „moudře poradit“ a udělal ze sebe „naivního hlupáčka“. Bylo to nejlepší, co se dalo udělat. Už v základní škole mluvili o pravdě a spravedlnosti, ale viděl jsem, že děti těch největších komunistů lžou a kradou, jsou egoisté a učitelé jim to tolerují a ještě je protěžují. Že sami učitelé nedodržují to, co nám říkají. Na komunitu jsem se už později díval vždycky „jinýma očima“. Nemoh jsem se s ním bavit „normálně“ jako s někým, ke kterému můžu mít důvěru. Na jedné straně jsme byli my, normální lidé, na druhé oni. Oni byli ti, kteří mají vždycky pravdu a bylo by zbytečné, s nimi diskutovat. A myslím, že i proto jsem začal mít potom zájem a sympatie ke všemu, co oni prohlašovali za špatné. Zkrátka jejich nepřítel byl můj přítel. A negace všeho, co oni vychvalovali. Tenkrát jsem to tak cítil a vytvořil si svůj politický názor a ten mi zůstal už na celý život. Ve škole nás učili, že za první republiky se lidé měli špatně, byla bída a hlad a teprve dneska se máme dobře, díky straně a vládě. Táta ale doma říkal něco jiného. Začal jsem se zajímat o první republiku. Komunisti nás učili, že skauti, trampi i kovboji a indiáni, všecko z Ameriky je špatné, dávali nám za vzor pionýry, Lenina, Sovětský svaz. Tím ve mně vzbudili zájem o to, co zavrhovali. Učili že němci a německá armáda byli ve válce špatní, hloupí a naopak sovětští vždycky stateční a vyhrávali. Tak jsem se zajímal o německé vojáky a byli mi sympatičtí. Učili že náboženství a církev jsou bludy a kněží jsou podvodníci, tím více jsem chodil do kostela a sympatizoval s lidmi, kteří byli komunisty pronásledováni. Ale navenek jsem musel hrát prosťáčka, který papouškuje co se od něho žádá. A tak to se mnou šlo potom i v učení a na vojně.  

O prázdninách s námi táta s mámou párkrát jeli „na výlet“, na celý den. Měli jsme „reži“ průkazky, tak vždycky vlakem. Byli jsme tak na Hostýně i na Radhošti a jezdili jsme přes týden, kdy měl táta volno mezi „šichtami“. Dělal 12hodinové směny a potom měl den volna. Když měl denní šichtu, vstával ráno o půl páté, máma mu dala snídani a šel do Paskova na nádraží a jel do Ostravy „na hlavní“ a do Mariánských hor, kde dělal posunovače na seřazovacím nádraží. Ze šichty přicházel o půl osmé večer zase z nádraží z Paskova. V černé, kožené aktovce nosil uhlí, které nasbíral napadané z vagonů.

Když jsem chodil asi do 6. třídy, jeli jsme na výlet do Prahy. Táta si vzal dovolenou a jeli jsme s mámou a Pavlíkem z Paskova a potom Ostravy rychlíkem. Vlak byl „narvaný“, všude plno, nebylo místo k sedění, seděli jsme v chodbičce na kufrech. Dlouhá, únavná cesta, nevyspaní, vstávali jsme ve 4 hodiny ráno, máma měla pro nás jídlo v taškách i pití, cesta trvala asi 5 hodin. Tenkrát jsem poprvé slyšel, jak se vedle nás bavili dva chlapi německy. Nerozuměl jsem jim, ale bylo to pro mě něco, co bych chtěl umět a naučit se též. V Praze jsme vystoupili, ale neměli jsme nikde zajištěný nocleh. Táta jako „ajznboňák“ šel na nádraží, že je tam noclehárna pro ně, ale tam mu řekli, že tam nemůžou vzít manželku a děti. Poslali nás do města, do kanceláře „Turist“ a tam nám dali adresu na nějaký levný hotel. Trvalo dlouho, než jsme ho našli a dali si tam věci, umyli se a pak šli do města. Byl jsem v Praze poprvé, chodili jsme po různých obchodních domech, ulicích, máma nás hlídala, měla strach ať se neztratíme a v jednom obchodním domě jsem se najednou někde zamotal a už je nenašel. Tak jsem šel za prodavačem a řek, že jsem se ztratil rodičům a on to dal vyhlásit rozhlasem a táta pro mě přišel. Byli jsme na hradě, v kostele sv. Víta, na Karlově mostě, v Národním muzeu, v Maroldově panoramu a jiných, pro nás nových místech, které jsem znal jenom ze školy. Večer jsme šli do toho „hotelu“. Dostali jsme nějakou malou místnost s poschoďovými postelemi, ale vůbec se nevyspali. Nemoh jsem na nezvyklém místě usnout, rozrušený z prožitého dne, pod okny jezdily celou noc tramvaje a na protější střeše blikala a rozsvěcovala se reklama. Ráno jsme museli vyklidit pokoj, kufr a tašky jsme odnesli na nádraží do úschovny a šli do města. U Vltavy táta koupil lístky na výletní jízdu parníkem. Poprvé jsem uviděl tak velkou loď. A jak velké potom musí být ty námořní. Po můstku jsme přešli na loď a jeli potom pár kilometrů proti proudu, zastavovalo se u nějakých přístavů, kde vystoupilo a nastoupilo pár lidí a jelo se zpátky do centra. Byl to ještě kolesový parník, topilo se uhlím a kouřil komín, byl jsem poprvé na lodi a chodil po schodech na palubu a dolů dovnitř. Nevím už, kde všude jsme ještě byli, nevyznal jsem se tam. Večer táta nemoh sehnat místenky, museli jsme jet obyčejným vlakem a nebylo zase místo. Někde v půlce cesty se jedno uvolnilo, tak jsme se střídali, jelo se v noci a Pavlík spal mámě na klíně, já už též usínal vestoje. Domů jsme dojeli až ráno a unavení se vlekli z Paskova z nádraží. Babička s malým Petříkem už nás čekala.

Na jaře v 7. třídě jsme byli na pohřbu našeho spolužáka Drahoslava Vašíčka (8. 11. 1942 – 5. 5. 1956), který se doma ve stodole oběsil. Prý to asi zkoušel jak se to dělá, uvázal si provaz na trám a dal hlavu do smyčky a podjel mu žebřík na kterém stál. Nikdo u toho nebyl, našli ho už oběšeného. Byl o rok starší než já, protože jeden rok ve škole propadl, neučil se zrovna dobře a měl též problémy s chováním. Bydlel v Řepišť na Obleskách, na konci cesty nad potokem u lesa až u Rakovce. Jeho rodiče tam měli po válce doma malý obchod, kde se prodávalo „smíšené zboží“, všecko co bylo potřeba. Jako malý kluk jsem tam chodil s babičkou, když tam „sbírala kontingent“ od okolních lidí, mléko a vejce na povinný státní nákup. On měl ještě staršího bratra Emila a mladší sestru Vlastu. Na pohřbu jsme byli celá třída, dostali jsme volno a vzpomínám si, že bylo krásně slunečno a na louce kvetly pampelišky. Šlo se za pohřebním vozem v průvodu z jejich domu na hřbitov. V kostele byl v bílé truhle naposledy vidět a měl na krku šálu. Je pohřbený v rodinném hrobě dole za kostelem a dneska jsou tam i jeho rodiče. Jezdil s námi autobusem ze zastávky „pod Vaňkem, na rybníčkách“, ale ve škole měl pořád problémy jak s učením, tak s chováním, vyvolával konflikty a rvačky. Na pohřbu ho ale učitelka „Černoška“ se kterou měl nejvíc „konfliktů“, vychvalovala, jaký to byl výborný žák a některé holky i brečely. Ale o mrtvých jenom všecko dobré. Občas zajdu k jeho hrobu, když jsem na hřbitově. Už je to hodně roků a málokdo si na něho ještě vzpomene.

Ještě jsem si vzpomněl, jak jsme byli s Pavlem pár dní „na prázdninách“ u naší tety „Juřičky“ v chatě na Morávce. To bylo ale ještě když jsem chodil asi do 3. nebo 4. třídy. Oni měli malou dřevěnou chatku, jenom takovou boudu, které říkali „vekend“ někde ve vrbině u řeky, později se musela zlikvidovat kvůli přehradě. Byla to jedna malá místnost, kde my jsme spali na matracích na podlaze a vařilo se venku na ohni. Byli jsme tam my dva s ní a její manžel Jan a jejich syn Stáňa a malá dcera Dana. Vedle tekla řeka, ale tam jsme měli zakázáno chodit. Bylo to pod starými vysokými stromy a na jedné silné větvi byla houpačka, kus desky na provaze. Bylo to dost vysoko, takže to lítalo daleko a nám se to líbilo. Stáňa už byl starší a měl tam gramofon na kliku a desky s písničkami od Voskovce a Wericha. Byli jsme s Juřicou a Stáňou na Travném „na hřiby“ a přišli celí mokří z vysoké trávy po dešti, ale s plným košíkem. Malá Dana měla tenkrát asi 3 roky a sotva uměla chodit. Táta pro nás potom přijel na „Zetce“. Dneska bych už to místo, kde chatka stála asi nenašel, přehrada ještě nebyla. Dodnes si ale dovedu vybavit tu „atmosféru“ a to prostředí tenkrát, i když si už nepamatuju detaily, určité věci si pamatuju dobře a jiné zas i ty důležitější si nepamatuju vůbec. Nevím jak to v mozku funguje, že něco se tam uloží a něco se vytratí a zmizí v nenávratnu. Někdy mi kluci připomínají příhody, co jsem s nimi prožil a já si už na to nevzpomínám.