Za lesem, u cesty od nás do bývalé osady Židlov, ze  které zbylo jen pár rozvalin a základů budov, stála ještě pěkná, cihlová kaplička mezi dvěma starými lípami. Byla už uvnitř vyrabovaná, bez dveří a oltáře, ale vypadala romanticky na malém kopečku. Zbyla tu asi po německých obyvatelích. Sedával jsem u ní a byl tam výhled do daleké, pusté krajiny. Jednou jsem tam přišel a z kapličky byla jen hromada cihel a sutin. nějaký vojenský mocipán ji nechal zbourat tankovým buldozerem. Nevím proč, nikomu tam nevadila. Dál po té cestě se rozkládala jenom pustá krajina, louky, křoviska a stromy, zákopy a okopy po tancích, rozvaliny dřívějších domů až daleko po kopce na obzoru. Též jsem tam objevil skupinu skalisek na stráni nad potokem, ve kterých byly vysekány celé místnosti. Vedly k nim vysekané schůdky a asi tam kdysi bydleli lidé, byly tam i okna a dveře se zbytky rámů a uvnitř i díra ve stropě jako komín, stěny obílené a srovnané jako v normálním bytě. Ale všechno už zpustlé a zarostlé křovím. Bylo září a já se tam potuloval pustou krajinou, v lesích, slunce zapadalo krásnými průhledy mezi stromy, bylo pravé indiánské léto. V lese jsem objevil též jakýsi bývalý lovecký zámeček, budovu mezi stromy, už bez oken a dveří s propadlou střechou, ale v honosném stylu s kamennými sloupy na terase a schodištěm v empírovém slohu. Pro mě to bylo romantické, prolézat tam sám a představovat si, jak to tam asi kdysi vypadalo. Končilo léto a ráno, když jsme přišli na pracoviště, kde jsme měli kopat jakýsi kanál pro uložení kabelu, třpytila se noční rosa na listech stromů v ranním slunci, krásné dny. Byly už to poslední dny vojny a civil už byl za pár. Ani potom v civilu už jsem se neměl tak dobře, kdy jsem musel pořád chodit do práce a dneska, po téměř 50 letech ještě na to vzpomínám. Vždyť tenkrát byl celý příští neznámý život ještě přede mnou a s různými možnostmi jeho prožití. Jednou jsem šel ještě s jedním poddůstojníkem, který byl též ubytovaný v našem domku (měl tam též vojáky, co dělali na střelnici) odpoledne do vedlejší vesnice Horní Krupá do hospody. Obyčejná vesnická knajpa v zapadákově, kde žilo jen pár dosídlenců. Pili jsme piva a snad i nějakou kořalku. On tam potom sbalil dvě místní holky, které si přisedly a pily s námi až do tmy. On byl už zkušenější a bylo vidět, že i ony jsou už dost zvyklé na vojáky. Ta jedna se mi i líbila, ale byl jsem jako vždycky dost neohrabaný, neuměl se s ní bavit. S holkou jsem ještě nic neměl a ona asi čekala, že to skončí někde venku jako obyčejně s nadrženým vojákem. Já se k ničemu neměl, byl jsem už napitý a když hospodský už zavíral, nabídl nám nějaký šofér, který tam s námi též seděl a popíjel, že jede přes Kuřivody a že nás vezme. Byl to nějaký místní a venku měl autocisternu, ve které se vozila močůvka nebo tekuté chemikálie, takzvaný hovnocuc. On byl též napitý, ale v takovém zapadákově to bylo normální a policajti tam nikde nebyli. V kabině už ale nebylo místo, měl tam několik kamarádů, co sním popíjeli. Ten můj kolega poddůstojník někde zmizel s tou jednou místní kráskou, ta druhá naštvaná odešla a já si musel vylézt nahoru na tu cisternu a tam se držel nějakého žebříku, co vedl k poklopu a jelo se. A to byla jízda. Byl jsem dost ožralý, sotva stál na nohou, auto se zmítalo, šofér to šněroval od kraje ke kraji z boku na bok, zima a noční vítr, sotva jsem se tam udržel. Když mě v Kuřivodech vysadil, klepal jsem se zimou a nevím ani, jak jsem došel domů a zalezl na  postel. Druhý den ráno mě strašně bolela hlava a celý den bylo blbě. Jako poddůstojník jsem naštěstí nemusel fyzicky pracovat, jenom jsem velel a byl odpovědný za výkon práce mých podřízených. Musel jsem s nima jít na pracoviště. Tam jsem to nějak přežil.

Někdy v srpnu vyšlo v rozkaze, že svobodník Řeha a několik dalších vojáků jsou odveleni na pomocné práce do výcvikového prostoru na Mimoni. Tak jsme si nabalili své polní věcmi, které tam budeme potřebovat, ostatní věci i samopaly jsme ale nechali doma. Odvezli nás tam nákladní tatrou. Já jako velitel a dalších 6 náhodně vybraných kluků od nás. Asi těch, co byli nejvíc nepostradatelní a byly s nimi v kasárnách problémy. Byli to ale prvoročáci, o rok mladší, ale už skoro mazáci, očekávající náš odchod do civil. Odvezli nás do vojenské osady v Kuřivodech a ubytovali jsme se v nějaké civilní obytné vilce u lesa. Byl to pěkný poschoďový domek, asi po německých obyvatelích, jako i ostatní domy u hlavní cesty, ale už dost schátralé po dlouhém používání armádou. Byla tam i vojenská prodejna ARMA, bývalá škola, dnes sklad a někde ještě zbytky nápisů jako Turnhalle, Volksschule a další polozbořené budovy zarostlé už trním a trávou. Náš domek byl kus za vesnicí u lesa u cesty vedoucí potom lesem, někde do prázdného vojenského prostoru, kterému se říkalo Židlov. V dálce ve směru, kde byla vesnice, za lesy na obzoru byl vidět kopec a na něm zřícenina hradu Bezděz. Naším nadřízeným tam byl válečný veterán, který přišel se Svobodovou armádou ze Sovětského svazu, Slovák, podplukovník Šamalík. Byl už to starý chlap, před důchodem a jak jsem poznal, moc si na vojenské vystupování nepotrpěl. Asi ho tam v armádě uklidili, protože byl fronťák a jinde by moc nebyl platný. Poprvé, kdy jsem zjistil, že je to taková šarže, honil jsem kluky v sobotu, kdy měl on přijít na sobotní prohlídku našich ložnic v domku, aby bylo všechno špígl nýgl bezvadné. Sám jsem to předtím kontroloval a strašil je podplukovníkem. Nakonec když přišel a my stáli v pozoru každý u své postele a podal jsem předpisově hlášení, on nic nekontroloval, podíval se a jenom řekl: Máte to tu kluci pěkné. Potom jsme se s ním i trochu skamarádili. Jednou jsme seděli večer s ním u ohně a byla diskuze, došlo i na politiku a optal jsem se ho, proč ti váleční veteráni, kteří též bojovali proti fašistům jako on, jenomže na západní frontě, museli z armády odejít a někteří byli i zavíráni jako agenti imperialismu. On říkal, že s tím nesouhlasí, ale oficiální politika je taková a oni musí poslouchat, co je nařízeno shora. Moc znalostí a vědomostí o historii ale neměl. Rád se napil, byl to takový lidový typ, asi jako major Terazky, ze Švandrlíkových Černých baronů. Asi toho za války dost prožil a nechtěl nám, mladým, dělat tvrdou vojnu a buzeraci. Měli jsme tam takovou práci, že jsme chodili na tankovou střelnici do prostoru Hvězdov. Tam jsme zalepovali díry v pojízdných terčích, siluetách tanků. To byly dřevěné rámy, potažené režnou pytlovinou, představující profil tanku zboku nebo zepředu, které se pohybovaly na nízkých železných vozících, tažených lankem po kolejích v terénu střelnice. Tanky na ně z určitých vzdáleností střílely. Ale cvičným střelivem, střely byly plněny prý jenom asfaltem. Takže proletěly při zásahu plátnem a my jsme zalepovali plátno nebo natahovali nové na rámy, či opravovali vozíky a kolejiště. Jezdily tam různé tankové i dělostřelecké jednotky odstřílet své ostré střelby. Odpoledne, po práci od 5 hodin jsme měli volno a mohli si jít, kde chtěli. Chodil jsem do lesa v okolí, rostly tam hřiby, tak jsem je sbíral a sušil na cimře na novinách. Byly tam lesy v okolí a civilisté tam do vojenského pásma nesměli. Už jsem to tam měl v okolí všechno prozkoumané a chodil i dále do pásma.

A čas v kasárnách zase ubíhal svým běžným životem. Služby, stráže, ale velitele stráže už mě nedali dělat, věděli, že nemám dostatečnou autoritu u manšaftu. Na vycházky do města jsem ani nechodil, nebylo kde jít a sedět v hospodě mě nebavilo. V létě jsme jezdili do okolních vesnic autostopem. Hned za kasárnami byla hlavní cesta na Louny a Žatec. Pamatuju si na blízké vesnice, Tuřeny, Studeněves. V lese u Tuřan byla vojenská střelnice, kde jsme jezdili střílet ze samopalu. Jezdilo se tam okolo polorozpadlého malého jakéhosi zámečku či sídla na kraji lesa. Jednou jsem si tam zašel na vycházce. Zepředu zavřená dřevěná brána a vysoký cihlový plot, ale zezadu se tam dalo přelézt ze zpustlé, zarostlé zahrady. Po několik schodech do místností v přízemí se zbytky rozbitého nábytku, kulečníkový stůl, po zemi listy z roztrhaných německých knížek, střepy z rozbitých oken. Bylo tam tajemné pološero, pusto a prázdno, daleko od vesnice. Vítr vrzal okenními rámy a šustil suchým listím všude i na schodišti do patra. nahoře ještě odlepené plesnivé zbytky tapet, na tmavé půdě pod propadající se střechou rozlámané polstrované židle a pohovka, promočené pod děravou střechou, všude špína, prach, vlhkost. Bylo to asi bývalé sídlo nějakého bohatého statkáře či šlechtice, ale už dlouho neobývané a zdevastované. Celé to mělo tajemnou, romantickou atmosféru, skoro jsem se tam bál. Představoval jsem si, jaké to tam asi bylo kdysi, knihovna, klavír, lidé, co tam žili, a dneska se o to nikdo nestará. Zvenku, ze strany od cesty, po které jsme jezdili, byla dřevěná prohnilá vrata zavřená, nádvoří zarostlé trním a křovinami, byla tam i nějaká kamenná barokní socha, vše jako v pohádce o šípkové Růžence. Kousek dál, u lesa pískovcový barokní kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. V Tuřanech byla i hospoda a kostel a starý hřbitov. Na hřbitovy se vždycky chodím podívat, prohlížím si náhrobky a dovím se, jací lidé tam žili, čím byli, bohatí či chudí. V hospodě, co můžou vojáci jiného dělat, dát si pár piv a potom jít stopnout nějaké auto a jet do kasáren, být do večerky doma. V létě jsme jezdili stopem i dost daleko, přes několik vesnic po hlavní trase až do vesnice Bilichov, kde bylo velké koupaliště, spíše rybník. My vojáci jsme neměli plavky, ale schválně jsme si oblékli velké erární zelené vojenské trenýrky s nohavicemi skoro po kolena, které se zavazovaly na šňůrku a v nich jsme tam skákali do vody. Večer byl problém něco stopnout a dostat se včas domů. Ale vojákům projíždějící šoféři většinou zastavili.

Vzpomínám si též na jednu vycházku do města, kdy jsme museli utéct z hospody bez zaplacení. Bylo to v létě a my čtyři poddůstojníci jsme zašli do hospody Na střelnici. Pilo se pivo, byl už tam účet asi 80 korun, což bylo tenkrát dost a bylo to nějak před žoldem, nikdo neměl moc peněz. Když už kluci měli vypito dost piv, chodili přes chodbu na záchod. Po delší době se ale dva nevrátili a zůstali jsme u stolu jenom dva. Ti, co se vypařili, byli Bohdan Sehnal z Ostravy, zvaný Cigáro, protože se každého na potkání dožadoval: Nemáš cigáro? a už předtím vzpomínaný velký frajer Milan Řeha z Ostravy, zvaný Koza. Tomu tak říkali proto, že jednomu klukovi, který se jmenoval Jelen, ten Řeha začal říkat Koza, ale potom se to obrátilo a Koza říkali tomu Řehovi. Ti dva si furt půjčovali peníze, půjčil jsem ji i já hlupák a nikdy jsem už je nedostal zpátky. Nemohl jsem je z nich nijak dostat, vždycky slibovali že až příště. Dodnes mi dluží asi dvě stovky. Když jsme my dva, co jsme tam zůstali, zjistili, že oni utekli, mysleli si asi, že já a Slovák Chovanec, který tam zůstal se mou, to zaplatíme za ně, nemohli jsme odejít, vrchní si nás už hlídal. Ven se vycházelo hlavními dveřmi, ale na záchod se chodilo do chodby a na dvůr. Tam byly vysoké dřevěné vrata na ulici, ale zavřené. Nezbývalo nám než odejít jako na záchod do dvora a tam jsme se rychle vyškrábali na vysoké prkenné vrata a přeskočili do ulice a utíkali pryč. Víckrát jsem v té hospodě už nebyl. Ale co  nám zbývalo, z těch dvou by jsme ty peníze stejně nedostali.

Tenkrát někdy v létě jsme my, naše baterie, s výjimkou několika lidí potřebných do stráží a služeb, co zůstali v kasárnách, byli nakomandováni jako kompars na natáčení filmu Hvězda zvaná pelyněk, do Rumburku. natáčel ho režisér Martin Frič. Bydleli jsme tam ve velkých vojenských stanech na louce za městem. Dostali jsme uniformy rakousko-uherské armády, prý byly ještě ušité pro natáčení Švejka, ve kterých jsme chodili po celou dobu natáčení. Dostali jsme i pušky mausry a bajonety někde ze skladů z Barandova a s nimi jsme chodili též i do stráží v noci v táboře, i pochodovali po městě. Natáčely se scény na náměstí, kde byly německé nápisy na domech, reklamy a vývěsní štíty, potom jsme pochodovali po cestách v okolí seřazeni v řadách. Byl tam i vojenský poradce, starý plukovník ještě z první republiky, který radil, jak máme nést pušky a kulomety a jaká má být výstroj. Ti vpředu, co je brala kamera, měli pušky Melichery, ale my vzadu už Mausry. Ty uniformy byly jenom tak ušité pro film, bez podšívky a nekvalitně. Pamatuju si, že tam hráli herci, kteří už nežijou, a též i Bohdalka. Byli jsme tam několik dní a nic jsme za to nedostali. Teprve po letech jsem ten film viděl v televizi. A je politicky poplatný té době v níž se natáčel.