Někdy v srpnu vyšlo v rozkaze, že svobodník Řeha a několik dalších vojáků jsou odveleni na pomocné práce do výcvikového prostoru na Mimoni. Tak jsme si nabalili své polní věcmi, které tam budeme potřebovat, ostatní věci i samopaly jsme ale nechali doma. Odvezli nás tam nákladní tatrou. Já jako velitel a dalších 6 náhodně vybraných kluků od nás. Asi těch, co byli nejvíc nepostradatelní a byly s nimi v kasárnách problémy. Byli to ale prvoročáci, o rok mladší, ale už skoro mazáci, očekávající náš odchod do civil. Odvezli nás do vojenské osady v Kuřivodech a ubytovali jsme se v nějaké civilní obytné vilce u lesa. Byl to pěkný poschoďový domek, asi po německých obyvatelích, jako i ostatní domy u hlavní cesty, ale už dost schátralé po dlouhém používání armádou. Byla tam i vojenská prodejna ARMA, bývalá škola, dnes sklad a někde ještě zbytky nápisů jako Turnhalle, Volksschule a další polozbořené budovy zarostlé už trním a trávou. Náš domek byl kus za vesnicí u lesa u cesty vedoucí potom lesem, někde do prázdného vojenského prostoru, kterému se říkalo Židlov. V dálce ve směru, kde byla vesnice, za lesy na obzoru byl vidět kopec a na něm zřícenina hradu Bezděz. Naším nadřízeným tam byl válečný veterán, který přišel se Svobodovou armádou ze Sovětského svazu, Slovák, podplukovník Šamalík. Byl už to starý chlap, před důchodem a jak jsem poznal, moc si na vojenské vystupování nepotrpěl. Asi ho tam v armádě uklidili, protože byl fronťák a jinde by moc nebyl platný. Poprvé, kdy jsem zjistil, že je to taková šarže, honil jsem kluky v sobotu, kdy měl on přijít na sobotní prohlídku našich ložnic v domku, aby bylo všechno špígl nýgl bezvadné. Sám jsem to předtím kontroloval a strašil je podplukovníkem. Nakonec když přišel a my stáli v pozoru každý u své postele a podal jsem předpisově hlášení, on nic nekontroloval, podíval se a jenom řekl: Máte to tu kluci pěkné. Potom jsme se s ním i trochu skamarádili. Jednou jsme seděli večer s ním u ohně a byla diskuze, došlo i na politiku a optal jsem se ho, proč ti váleční veteráni, kteří též bojovali proti fašistům jako on, jenomže na západní frontě, museli z armády odejít a někteří byli i zavíráni jako agenti imperialismu. On říkal, že s tím nesouhlasí, ale oficiální politika je taková a oni musí poslouchat, co je nařízeno shora. Moc znalostí a vědomostí o historii ale neměl. Rád se napil, byl to takový lidový typ, asi jako major Terazky, ze Švandrlíkových Černých baronů. Asi toho za války dost prožil a nechtěl nám, mladým, dělat tvrdou vojnu a buzeraci. Měli jsme tam takovou práci, že jsme chodili na tankovou střelnici do prostoru Hvězdov. Tam jsme zalepovali díry v pojízdných terčích, siluetách tanků. To byly dřevěné rámy, potažené režnou pytlovinou, představující profil tanku zboku nebo zepředu, které se pohybovaly na nízkých železných vozících, tažených lankem po kolejích v terénu střelnice. Tanky na ně z určitých vzdáleností střílely. Ale cvičným střelivem, střely byly plněny prý jenom asfaltem. Takže proletěly při zásahu plátnem a my jsme zalepovali plátno nebo natahovali nové na rámy, či opravovali vozíky a kolejiště. Jezdily tam různé tankové i dělostřelecké jednotky odstřílet své ostré střelby. Odpoledne, po práci od 5 hodin jsme měli volno a mohli si jít, kde chtěli. Chodil jsem do lesa v okolí, rostly tam hřiby, tak jsem je sbíral a sušil na cimře na novinách. Byly tam lesy v okolí a civilisté tam do vojenského pásma nesměli. Už jsem to tam měl v okolí všechno prozkoumané a chodil i dále do pásma.