Na konci školního roku v 5. třídě jsme jeli autobusem na Slovensko do Vrátné doliny pod Rozsutec. Byli jsme jednu noc ubytováni v chatě u stanice lanovky a
jeli lanovkou na Chlieb. Byli jsme i v Těrchové a obdivoval jsem vysoké skály
kolem cesty a romanticky si představoval Jánošíka s jeho chlapci. Na
památku jsem si vzal domů kámen z jedné skály. Ostatní děcka si kupovaly
různé upomínky a přívěsky, já nechtěl utrácet peníze. Jezdil jsem už předtím s babičkou
na různé zájezdy autobusem, které organizovali zahrádkáři nebo lidovci. To jsem
se poprvé dostal někde dál po republice. Byli jsme v jižních Čechách, na
zámku v Hluboké, ale i na Slovensku v Demanovských jeskyních a na
Oravské přehradě. V autobuse mi bývalo špatně, musel jsem sedět vpředu
abych viděl na cestu. Táta s mámou s náma v létě též jezdili na „výlety“.
Měli jsme všichni režijní průkazky na vlak. Pamatuju si, jak jsme byli na
Hostýně. Museli jsme vstávat moc brzo ráno a jít na nádraží do Paskova a jeli
do Bystřice a šlo se pěšky nahoru a odpoledne dolů. Petříka, který byl ještě
malý nesli střídavě táta s mámou. Mám z toho fotky, měl jsem už
foťák, bakelitový „Pionýr“. Též jsme jeli na Radhošť vlakem a z Rožnova pěšky
na Raztoku a lanovkou nahoru a pěšky až ke kapli a zpátky. Bylo pěkně a táta
měl koupený nový foťák, sovětský „Ljubitěl“ a fotil nás. Pavel vylez na sochu
Radegasta a sedl si mu až na hlavu. O prázdninách, když jsem skončil 5. třídu,
nás táta mně a Pavla přihlásil do pionýrského tábora pro zaměstnance ČSD,
železničářů z Ostravského kraje. Jelo se tam vlakem z Ostravy ve dvou
vagonech, které několikrát různě odpojovali a zas připojovali a jeden, ve
kterém byl Pavel odvezli do tábora v Račím údolí u Javorníku, zatímco my v druhém
dojeli až k táboru u Chrastic u Starého Města. Vlak zastavil u tábora mimo
zastávku v poli u lesa, kde byla hlavní zděná budova a kde byly ubytovány
menší děcka a holky a nás starší kluky dali do stanů na louce za potokem. Tam
jsme si odnesli do vlaku své kufry a tašky. Nastěhovali nás do nových vysokých
zelených stanů. Ty měly kostru z trubek se sedlovou střechou a se dvěma
poschoďovými postelemi po stranách a uličkou uprostřed. Já dostal postel dole
vpravo. Matrace a dvě deky, prostěradlo, kufry pod postelí. Smrdělo to hrubou
celtovinou, dodnes si na tu „vůni“ dovedu vzpomenout. Ve stanech jsme byli
čtyři a musel být pořádek jak na vojně. Hodnotilo se ustlání postelí, pořádek
ve stanu, ráno rozcvička a nástup na vztyčování vlajky. Stanů bylo asi 20 v půlkruhu,
uprostřed louky byl stožár s vlajkou a za ním u lesa stan vedoucích. Naši
skupinu asi 10 kluků měl nějaký brýlatý student z Olomouce, co studoval
pedagogickou školu, ale jméno jsem už zapomněl. Stejně jsme mu museli říkat „soudruhu“.
Byl celkem dobrák, pořádaly se různé hry ale většinou jsme chodili hrát fotbal
na louku u cesty pod strání s lesem, která vedla do Chrastic. Ale mě
fotbal nebavil, neuměl jsem ho nikdy, byl jsem pomalý a dost neohrabaný a neznal
ani pravidla hry. Tak jsem seděl na kraji lesa za cestou a díval se jak ostatní
hrajou. Přihlásil jsem se do turistického kroužku a chodili jsme na výlety po
okolí. Na obědy a večeře se chodilo do hlavní budovy na louce, přes potok po
dřevěné lávce. Myli jsme se ráno a večer v potoku. V noci bývaly
hlídky, museli jsme vstávat podle rozdělovníku a vždycky dva s baterkou a
klacky jsme měli obcházet tábor. Bylo mi tenkrát dost zima, měli jsme na sobě
přehozené deky a většinou jsme sedávali pod přístřeškem z plachtoviny před
hlavní budovou, kde svítilo světlo a kde se u stolů a lavic jedlo. Mimo hlídek
v noci se ještě chodilo ve dne do služby dozorčích u vchodu do tábora u
hlavní budovy. Tam se každý příchozí musel hlásit. V neděli přicházely
návštěvy rodičů, ale za mnou nikdo nepřijel, domů to bylo daleko. Na výlety
jsme chodili do okolních lesů a byli i ve vesnici Chrastice. (Německy se jmenovala
Kratzdorf.) Tenkrát jsem poprvé viděl, jak vypadá ves v pohraničí, po „odsunu“
původních obyvatel. Dost prázdných zanedbaných domů a zahrad, hroutící se
stodoly a špinavá, zaplivaná hospoda s podivnými existencemi uvnitř, žádný
obchod, žádní lidé. Ale ještě krásné německé stavby, domy ale zarostlé
kopřivami a trním, rozpadající se ploty. Jeli jsme též na výlet vlakem do
nedalekého Starého města. Tam na náměstí je starobylá radnice s venkovním kamenným
schodištěm. „Po 30 letech, když jsem tam znovu přišel s kamarádem Andym a
byli jsme tam „na vandru“, vzpomněl jsem si, že už jsem tam byl a vybavily se
mi vzpomínky které, jak jsem si myslel, byly už zapomenuty.) Ale na místo
tábora jsem se už nikdy nevrátil. Jednou jsem jel okolo vlakem z Hanušovic
a zahlédnul z vlaku jenom tu hlavní budovu. V táboře jsme byli asi
měsíc. Poslední večer před odjezdem byl velký táborák a přišli nám vyprávět „soudruzi
z lidových milicí“ v uniformách a ukazovali nám své samopaly a
kulomety. Já jsem v nich viděl ale už tenkrát nesympatické, nepřátelské
chlapy, kteří nám vyprávěli, jak jsou připraveni nás chránit proti americkým
imperialistům, že se máme dobře učit a poslouchat, jako pionýři a za vzor mít
sovětské pionýry. Byly to nabubřelé žvásty, ale musel jsem se tvářit jako že
tomu věřím a myslel si o tom své. Věděl jsem, že před takovými lidmi je třeba
se mít na pozoru. Litoval jsem, že už nejsou skauti a jejich tábory. To by bylo
něco jiného. Dost jsem si skauty idealizoval podle starých časopisů Vpřed,
Junák, Mladý hlasatel, které jsem občas měl půjčené od kluků. To bylo něco jiného
než to neustálé vychvalování našich nedostižných vzorů, sovětských pionýrů,
kteří neměli jedinou chybu.
středa 30. prosince 2015
úterý 15. prosince 2015
Když to tady někdo v dnešní, jiné době bude číst, bude se mu asi zdát, že je to zbabělé, pomlouvat lidi, kteří jsou už mrtví a nemohou se bránit, kopat do
mrtvol, ale musel jsem celý život žít ve společnosti, kde nebylo možné, říct
nahlas co si člověk myslí, musel si dávat pozor na jazyk. Okolní lidi jsem si
rozděloval na my a oni. Oni byli ti komunisté a s nimi se nedalo mluvit „na
rovinu“, radši před nimi dělat ze sebe naivního hlupáčka a nechat se jimi
poučovat, to jim dělalo dobře, mysleli si, že všechno ví líp, než my, které
musí oni „ideologicky vést“. Vždycky když jsem zjistil, že člověk je ve straně,
jakoby se mi v hlavě rozsvítila červená žárovička a říkala mi, pozor! K takovému
člověku jsem nemohl mít důvěru. Ale nikdy mě též nenapadlo, že by ten
komunistický režim mohl brzy skončit. Myslel jsem si, že v něm budu žít až
do konce života a nic lepšího už jsem nečekal. Bylo to pro mě velké překvapení,
když se ten jejich „na věčné časy a nikdy jinak“ systém najednou rozsypal jako
domeček z karet. A tak jsem to všecko tady napsal, aby se to zachovalo pro
ty, kteří to nezažili, jinak by to zapadlo v zapomnění a nikdo by už o tom
nevěděl.
Nejhorší
to ale bylo, když tátu někdo udal, že ukrad cukr. Táta už tenkrát měl včely a
cukr na zimní krmení musel kupovat. Jednou při posunování vagonů narazil jeden
dost prudce do ostatních a ze škvíry v podlaze se vysypal cukr. Táta si
dones aktovku a pomocí drátu vyšťáral ještě více cukru do ní. No a když přišel
do boudy, kde se scházelo více „posunovačů“, kde měli své skříňky a čekali na
další rozposunování nákladních vlaků, tak se s tím pochválil. A někteří
potom šli a tu díru ještě zvětšili a nabrali si též. Když jel potom táta domů
ve vlaku, kontroloval ho OSOŽ, což byla železniční policie a ten cukr mu našel.
Muselo to být už připravené, protože se okamžitě objevili dva „estébáci“ v civilu,
tátu sebrali a odvezli do Ostravy do vyšetřovací vazby. Tam ho tři týdny drželi
a vyslýchali. On byl z toho dost psychicky špatně, doma měl manželku a tři
děti, chtěli udělat z něho a několika dalších rozkrádačskou bandu, která
vykrádala vagony. Někdo, kdo se o tom dověděl, je prostě udal. Potom táta
vykládal, jak jim v té „base“ nedali jíst, nenechali ho spát, celou noc
svítila žárovka a budili ho, výslechy a konfrontace s ostatníma. Nebili
je, jenom psychicky strašili a nutili k doznání. Mámě nikdo neřek co se s tátou
stalo, že nepřišel „ze šichty“, byla vystrašená, co se mu stalo, jela se optat
na Ostravské nádraží, ale nic se nedověděla. Já si jenom pamatuju, jak přišli
čtyři chlapi v civilu a dělali doma prohlídku. Všechno prokopali v naší
chalupě, v dílně, sklep i půdu, vyházeli mámě prádlo ze skříní a shodili z postele
i malého Petříka v peřince a též ji prokopali. Přišli brzy ráno, všecko
prohledali ale nic kradeného nenašli. Drželi tátu ve vazbě tři týdny a potom
byl v Ostravě soud. Ti ostatní tátovi „spolupachatelé“ se vymlouvali na
něho, že on je k tomu naved, že on je ten hlavní viník. Ale nic kromě toho
cukru (asi 5 kilo) mu nedokázali. Chtěli z nich udělat velkou
rozkrádačskou skupinu. Pamatuju si ještě i jména jeho spolupracovníků a
spolupachatelů. Bagar, Hlava, Knebel a další. Táta dostal nakonec nějaký
podmíněný trest, nevím už kolik a musel zaplatit všechny soudní výlohy i pobyt
ve vazbě a ještě mu potom strhávali nějaké procenta z platu. Byla to velká
aféra. Po dědině se šířily různé fámy, že Řeha je zavřený, na „Národním výboru“
psali na tátu „posudek“ a dost tehdejších mocipánů si tam na něho naplivalo
jedovatou slinou. Táta se potom musel vzdát funkce předsedy v SRPŠ. Když
mu potom dávali u výslechu přečíst posudek, který na něho přišel z Řepišť,
nestačil se divit co všecko na něho nalhali lidé, které on považoval za
přátele. I ředitel školy Malík si přiložil polínko. Ale byla to taková doba a
lidé se báli. Když to postihlo jednoho, snažili se od něho distancovat a do
ničeho se nenamočit. Když přišlo nařízení, že se mají odstranit ze školních
tříd kříže, které tam dosud odedávna visely na stěně a jednoho dne prostě
zmizely, pobouřilo to rodiče a na schůzi rodičovského sdružení se ptali, kde se
kříže ztratily, táta se optal Malíka proč se to stalo a on ostře proti němu
vyjel, že je nepřítel společnosti. Potom, když jsme měli hodinu náboženství,
přines si pater Žyla malý křížek v aktovce a pověsil ho na stěnu a při
odchodu ho zase sundal.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)