Na konci školního roku v 5. třídě jsme jeli autobusem na Slovensko do Vrátné doliny pod Rozsutec. Byli jsme jednu noc ubytováni v chatě u stanice lanovky a jeli lanovkou na Chlieb. Byli jsme i v Těrchové a obdivoval jsem vysoké skály kolem cesty a romanticky si představoval Jánošíka s jeho chlapci. Na památku jsem si vzal domů kámen z jedné skály. Ostatní děcka si kupovaly různé upomínky a přívěsky, já nechtěl utrácet peníze. Jezdil jsem už předtím s babičkou na různé zájezdy autobusem, které organizovali zahrádkáři nebo lidovci. To jsem se poprvé dostal někde dál po republice. Byli jsme v jižních Čechách, na zámku v Hluboké, ale i na Slovensku v Demanovských jeskyních a na Oravské přehradě. V autobuse mi bývalo špatně, musel jsem sedět vpředu abych viděl na cestu. Táta s mámou s náma v létě též jezdili na „výlety“. Měli jsme všichni režijní průkazky na vlak. Pamatuju si, jak jsme byli na Hostýně. Museli jsme vstávat moc brzo ráno a jít na nádraží do Paskova a jeli do Bystřice a šlo se pěšky nahoru a odpoledne dolů. Petříka, který byl ještě malý nesli střídavě táta s mámou. Mám z toho fotky, měl jsem už foťák, bakelitový „Pionýr“. Též jsme jeli na Radhošť vlakem a z Rožnova pěšky na Raztoku a lanovkou nahoru a pěšky až ke kapli a zpátky. Bylo pěkně a táta měl koupený nový foťák, sovětský „Ljubitěl“ a fotil nás. Pavel vylez na sochu Radegasta a sedl si mu až na hlavu. O prázdninách, když jsem skončil 5. třídu, nás táta mně a Pavla přihlásil do pionýrského tábora pro zaměstnance ČSD, železničářů z Ostravského kraje. Jelo se tam vlakem z Ostravy ve dvou vagonech, které několikrát různě odpojovali a zas připojovali a jeden, ve kterém byl Pavel odvezli do tábora v Račím údolí u Javorníku, zatímco my v druhém dojeli až k táboru u Chrastic u Starého Města. Vlak zastavil u tábora mimo zastávku v poli u lesa, kde byla hlavní zděná budova a kde byly ubytovány menší děcka a holky a nás starší kluky dali do stanů na louce za potokem. Tam jsme si odnesli do vlaku své kufry a tašky. Nastěhovali nás do nových vysokých zelených stanů. Ty měly kostru z trubek se sedlovou střechou a se dvěma poschoďovými postelemi po stranách a uličkou uprostřed. Já dostal postel dole vpravo. Matrace a dvě deky, prostěradlo, kufry pod postelí. Smrdělo to hrubou celtovinou, dodnes si na tu „vůni“ dovedu vzpomenout. Ve stanech jsme byli čtyři a musel být pořádek jak na vojně. Hodnotilo se ustlání postelí, pořádek ve stanu, ráno rozcvička a nástup na vztyčování vlajky. Stanů bylo asi 20 v půlkruhu, uprostřed louky byl stožár s vlajkou a za ním u lesa stan vedoucích. Naši skupinu asi 10 kluků měl nějaký brýlatý student z Olomouce, co studoval pedagogickou školu, ale jméno jsem už zapomněl. Stejně jsme mu museli říkat „soudruhu“. Byl celkem dobrák, pořádaly se různé hry ale většinou jsme chodili hrát fotbal na louku u cesty pod strání s lesem, která vedla do Chrastic. Ale mě fotbal nebavil, neuměl jsem ho nikdy, byl jsem pomalý a dost neohrabaný a neznal ani pravidla hry. Tak jsem seděl na kraji lesa za cestou a díval se jak ostatní hrajou. Přihlásil jsem se do turistického kroužku a chodili jsme na výlety po okolí. Na obědy a večeře se chodilo do hlavní budovy na louce, přes potok po dřevěné lávce. Myli jsme se ráno a večer v potoku. V noci bývaly hlídky, museli jsme vstávat podle rozdělovníku a vždycky dva s baterkou a klacky jsme měli obcházet tábor. Bylo mi tenkrát dost zima, měli jsme na sobě přehozené deky a většinou jsme sedávali pod přístřeškem z plachtoviny před hlavní budovou, kde svítilo světlo a kde se u stolů a lavic jedlo. Mimo hlídek v noci se ještě chodilo ve dne do služby dozorčích u vchodu do tábora u hlavní budovy. Tam se každý příchozí musel hlásit. V neděli přicházely návštěvy rodičů, ale za mnou nikdo nepřijel, domů to bylo daleko. Na výlety jsme chodili do okolních lesů a byli i ve vesnici Chrastice. (Německy se jmenovala Kratzdorf.) Tenkrát jsem poprvé viděl, jak vypadá ves v pohraničí, po „odsunu“ původních obyvatel. Dost prázdných zanedbaných domů a zahrad, hroutící se stodoly a špinavá, zaplivaná hospoda s podivnými existencemi uvnitř, žádný obchod, žádní lidé. Ale ještě krásné německé stavby, domy ale zarostlé kopřivami a trním, rozpadající se ploty. Jeli jsme též na výlet vlakem do nedalekého Starého města. Tam na náměstí je starobylá radnice s venkovním kamenným schodištěm. „Po 30 letech, když jsem tam znovu přišel s kamarádem Andym a byli jsme tam „na vandru“, vzpomněl jsem si, že už jsem tam byl a vybavily se mi vzpomínky které, jak jsem si myslel, byly už zapomenuty.) Ale na místo tábora jsem se už nikdy nevrátil. Jednou jsem jel okolo vlakem z Hanušovic a zahlédnul z vlaku jenom tu hlavní budovu. V táboře jsme byli asi měsíc. Poslední večer před odjezdem byl velký táborák a přišli nám vyprávět „soudruzi z lidových milicí“ v uniformách a ukazovali nám své samopaly a kulomety. Já jsem v nich viděl ale už tenkrát nesympatické, nepřátelské chlapy, kteří nám vyprávěli, jak jsou připraveni nás chránit proti americkým imperialistům, že se máme dobře učit a poslouchat, jako pionýři a za vzor mít sovětské pionýry. Byly to nabubřelé žvásty, ale musel jsem se tvářit jako že tomu věřím a myslel si o tom své. Věděl jsem, že před takovými lidmi je třeba se mít na pozoru. Litoval jsem, že už nejsou skauti a jejich tábory. To by bylo něco jiného. Dost jsem si skauty idealizoval podle starých časopisů Vpřed, Junák, Mladý hlasatel, které jsem občas měl půjčené od kluků. To bylo něco jiného než to neustálé vychvalování našich nedostižných vzorů, sovětských pionýrů, kteří neměli jedinou chybu.

Když to tady někdo v dnešní, jiné době bude číst, bude se mu asi zdát, že je to zbabělé, pomlouvat lidi, kteří jsou už mrtví a nemohou se bránit, kopat do mrtvol, ale musel jsem celý život žít ve společnosti, kde nebylo možné, říct nahlas co si člověk myslí, musel si dávat pozor na jazyk. Okolní lidi jsem si rozděloval na my a oni. Oni byli ti komunisté a s nimi se nedalo mluvit „na rovinu“, radši před nimi dělat ze sebe naivního hlupáčka a nechat se jimi poučovat, to jim dělalo dobře, mysleli si, že všechno ví líp, než my, které musí oni „ideologicky vést“. Vždycky když jsem zjistil, že člověk je ve straně, jakoby se mi v hlavě rozsvítila červená žárovička a říkala mi, pozor! K takovému člověku jsem nemohl mít důvěru. Ale nikdy mě též nenapadlo, že by ten komunistický režim mohl brzy skončit. Myslel jsem si, že v něm budu žít až do konce života a nic lepšího už jsem nečekal. Bylo to pro mě velké překvapení, když se ten jejich „na věčné časy a nikdy jinak“ systém najednou rozsypal jako domeček z karet. A tak jsem to všecko tady napsal, aby se to zachovalo pro ty, kteří to nezažili, jinak by to zapadlo v zapomnění a nikdo by už o tom nevěděl.

Nejhorší to ale bylo, když tátu někdo udal, že ukrad cukr. Táta už tenkrát měl včely a cukr na zimní krmení musel kupovat. Jednou při posunování vagonů narazil jeden dost prudce do ostatních a ze škvíry v podlaze se vysypal cukr. Táta si dones aktovku a pomocí drátu vyšťáral ještě více cukru do ní. No a když přišel do boudy, kde se scházelo více „posunovačů“, kde měli své skříňky a čekali na další rozposunování nákladních vlaků, tak se s tím pochválil. A někteří potom šli a tu díru ještě zvětšili a nabrali si též. Když jel potom táta domů ve vlaku, kontroloval ho OSOŽ, což byla železniční policie a ten cukr mu našel. Muselo to být už připravené, protože se okamžitě objevili dva „estébáci“ v civilu, tátu sebrali a odvezli do Ostravy do vyšetřovací vazby. Tam ho tři týdny drželi a vyslýchali. On byl z toho dost psychicky špatně, doma měl manželku a tři děti, chtěli udělat z něho a několika dalších rozkrádačskou bandu, která vykrádala vagony. Někdo, kdo se o tom dověděl, je prostě udal. Potom táta vykládal, jak jim v té „base“ nedali jíst, nenechali ho spát, celou noc svítila žárovka a budili ho, výslechy a konfrontace s ostatníma. Nebili je, jenom psychicky strašili a nutili k doznání. Mámě nikdo neřek co se s tátou stalo, že nepřišel „ze šichty“, byla vystrašená, co se mu stalo, jela se optat na Ostravské nádraží, ale nic se nedověděla. Já si jenom pamatuju, jak přišli čtyři chlapi v civilu a dělali doma prohlídku. Všechno prokopali v naší chalupě, v dílně, sklep i půdu, vyházeli mámě prádlo ze skříní a shodili z postele i malého Petříka v peřince a též ji prokopali. Přišli brzy ráno, všecko prohledali ale nic kradeného nenašli. Drželi tátu ve vazbě tři týdny a potom byl v Ostravě soud. Ti ostatní tátovi „spolupachatelé“ se vymlouvali na něho, že on je k tomu naved, že on je ten hlavní viník. Ale nic kromě toho cukru (asi 5 kilo) mu nedokázali. Chtěli z nich udělat velkou rozkrádačskou skupinu. Pamatuju si ještě i jména jeho spolupracovníků a spolupachatelů. Bagar, Hlava, Knebel a další. Táta dostal nakonec nějaký podmíněný trest, nevím už kolik a musel zaplatit všechny soudní výlohy i pobyt ve vazbě a ještě mu potom strhávali nějaké procenta z platu. Byla to velká aféra. Po dědině se šířily různé fámy, že Řeha je zavřený, na „Národním výboru“ psali na tátu „posudek“ a dost tehdejších mocipánů si tam na něho naplivalo jedovatou slinou. Táta se potom musel vzdát funkce předsedy v SRPŠ. Když mu potom dávali u výslechu přečíst posudek, který na něho přišel z Řepišť, nestačil se divit co všecko na něho nalhali lidé, které on považoval za přátele. I ředitel školy Malík si přiložil polínko. Ale byla to taková doba a lidé se báli. Když to postihlo jednoho, snažili se od něho distancovat a do ničeho se nenamočit. Když přišlo nařízení, že se mají odstranit ze školních tříd kříže, které tam dosud odedávna visely na stěně a jednoho dne prostě zmizely, pobouřilo to rodiče a na schůzi rodičovského sdružení se ptali, kde se kříže ztratily, táta se optal Malíka proč se to stalo a on ostře proti němu vyjel, že je nepřítel společnosti. Potom, když jsme měli hodinu náboženství, přines si pater Žyla malý křížek v aktovce a pověsil ho na stěnu a při odchodu ho zase sundal.