Na konci školního roku v 5. třídě jsme jeli autobusem na Slovensko do Vrátné doliny pod Rozsutec. Byli jsme jednu noc ubytováni v chatě u stanice lanovky a jeli lanovkou na Chlieb. Byli jsme i v Těrchové a obdivoval jsem vysoké skály kolem cesty a romanticky si představoval Jánošíka s jeho chlapci. Na památku jsem si vzal domů kámen z jedné skály. Ostatní děcka si kupovaly různé upomínky a přívěsky, já nechtěl utrácet peníze. Jezdil jsem už předtím s babičkou na různé zájezdy autobusem, které organizovali zahrádkáři nebo lidovci. To jsem se poprvé dostal někde dál po republice. Byli jsme v jižních Čechách, na zámku v Hluboké, ale i na Slovensku v Demanovských jeskyních a na Oravské přehradě. V autobuse mi bývalo špatně, musel jsem sedět vpředu abych viděl na cestu. Táta s mámou s náma v létě též jezdili na „výlety“. Měli jsme všichni režijní průkazky na vlak. Pamatuju si, jak jsme byli na Hostýně. Museli jsme vstávat moc brzo ráno a jít na nádraží do Paskova a jeli do Bystřice a šlo se pěšky nahoru a odpoledne dolů. Petříka, který byl ještě malý nesli střídavě táta s mámou. Mám z toho fotky, měl jsem už foťák, bakelitový „Pionýr“. Též jsme jeli na Radhošť vlakem a z Rožnova pěšky na Raztoku a lanovkou nahoru a pěšky až ke kapli a zpátky. Bylo pěkně a táta měl koupený nový foťák, sovětský „Ljubitěl“ a fotil nás. Pavel vylez na sochu Radegasta a sedl si mu až na hlavu. O prázdninách, když jsem skončil 5. třídu, nás táta mně a Pavla přihlásil do pionýrského tábora pro zaměstnance ČSD, železničářů z Ostravského kraje. Jelo se tam vlakem z Ostravy ve dvou vagonech, které několikrát různě odpojovali a zas připojovali a jeden, ve kterém byl Pavel odvezli do tábora v Račím údolí u Javorníku, zatímco my v druhém dojeli až k táboru u Chrastic u Starého Města. Vlak zastavil u tábora mimo zastávku v poli u lesa, kde byla hlavní zděná budova a kde byly ubytovány menší děcka a holky a nás starší kluky dali do stanů na louce za potokem. Tam jsme si odnesli do vlaku své kufry a tašky. Nastěhovali nás do nových vysokých zelených stanů. Ty měly kostru z trubek se sedlovou střechou a se dvěma poschoďovými postelemi po stranách a uličkou uprostřed. Já dostal postel dole vpravo. Matrace a dvě deky, prostěradlo, kufry pod postelí. Smrdělo to hrubou celtovinou, dodnes si na tu „vůni“ dovedu vzpomenout. Ve stanech jsme byli čtyři a musel být pořádek jak na vojně. Hodnotilo se ustlání postelí, pořádek ve stanu, ráno rozcvička a nástup na vztyčování vlajky. Stanů bylo asi 20 v půlkruhu, uprostřed louky byl stožár s vlajkou a za ním u lesa stan vedoucích. Naši skupinu asi 10 kluků měl nějaký brýlatý student z Olomouce, co studoval pedagogickou školu, ale jméno jsem už zapomněl. Stejně jsme mu museli říkat „soudruhu“. Byl celkem dobrák, pořádaly se různé hry ale většinou jsme chodili hrát fotbal na louku u cesty pod strání s lesem, která vedla do Chrastic. Ale mě fotbal nebavil, neuměl jsem ho nikdy, byl jsem pomalý a dost neohrabaný a neznal ani pravidla hry. Tak jsem seděl na kraji lesa za cestou a díval se jak ostatní hrajou. Přihlásil jsem se do turistického kroužku a chodili jsme na výlety po okolí. Na obědy a večeře se chodilo do hlavní budovy na louce, přes potok po dřevěné lávce. Myli jsme se ráno a večer v potoku. V noci bývaly hlídky, museli jsme vstávat podle rozdělovníku a vždycky dva s baterkou a klacky jsme měli obcházet tábor. Bylo mi tenkrát dost zima, měli jsme na sobě přehozené deky a většinou jsme sedávali pod přístřeškem z plachtoviny před hlavní budovou, kde svítilo světlo a kde se u stolů a lavic jedlo. Mimo hlídek v noci se ještě chodilo ve dne do služby dozorčích u vchodu do tábora u hlavní budovy. Tam se každý příchozí musel hlásit. V neděli přicházely návštěvy rodičů, ale za mnou nikdo nepřijel, domů to bylo daleko. Na výlety jsme chodili do okolních lesů a byli i ve vesnici Chrastice. (Německy se jmenovala Kratzdorf.) Tenkrát jsem poprvé viděl, jak vypadá ves v pohraničí, po „odsunu“ původních obyvatel. Dost prázdných zanedbaných domů a zahrad, hroutící se stodoly a špinavá, zaplivaná hospoda s podivnými existencemi uvnitř, žádný obchod, žádní lidé. Ale ještě krásné německé stavby, domy ale zarostlé kopřivami a trním, rozpadající se ploty. Jeli jsme též na výlet vlakem do nedalekého Starého města. Tam na náměstí je starobylá radnice s venkovním kamenným schodištěm. „Po 30 letech, když jsem tam znovu přišel s kamarádem Andym a byli jsme tam „na vandru“, vzpomněl jsem si, že už jsem tam byl a vybavily se mi vzpomínky které, jak jsem si myslel, byly už zapomenuty.) Ale na místo tábora jsem se už nikdy nevrátil. Jednou jsem jel okolo vlakem z Hanušovic a zahlédnul z vlaku jenom tu hlavní budovu. V táboře jsme byli asi měsíc. Poslední večer před odjezdem byl velký táborák a přišli nám vyprávět „soudruzi z lidových milicí“ v uniformách a ukazovali nám své samopaly a kulomety. Já jsem v nich viděl ale už tenkrát nesympatické, nepřátelské chlapy, kteří nám vyprávěli, jak jsou připraveni nás chránit proti americkým imperialistům, že se máme dobře učit a poslouchat, jako pionýři a za vzor mít sovětské pionýry. Byly to nabubřelé žvásty, ale musel jsem se tvářit jako že tomu věřím a myslel si o tom své. Věděl jsem, že před takovými lidmi je třeba se mít na pozoru. Litoval jsem, že už nejsou skauti a jejich tábory. To by bylo něco jiného. Dost jsem si skauty idealizoval podle starých časopisů Vpřed, Junák, Mladý hlasatel, které jsem občas měl půjčené od kluků. To bylo něco jiného než to neustálé vychvalování našich nedostižných vzorů, sovětských pionýrů, kteří neměli jedinou chybu.