O prázdninách jsme prožili několik dní „ve stanu“ v Kaňovicích na našem poli „na Sladkovem“. To pole koupil ještě za první republiky náš děda Augustin od nějakého Sládka, proto se mu tak říkalo. No a po válce, v padesátých letech, naše babička rozdělila to pole některým svým dětem, jiným dala peníze a chalupu. Náš táta a jeho sestra Marie dostali napůl to pole. Každý asi 8 arů, dala to přepsat na katastrálním úřadě. Je to na kopci nad svahem nad potokem u lesa, na rovině. Dole u potoka pod svahem byl statek sedláka Gavlase, a nahoře u cesty dřevěná chalupa „u Vavříka“. K našemu poli vedla od ní jenom stará polní, neudržovaná, bývalá obecní cesta a vedle ní byla alej „bílých slívek“ (švestek). Hned nad svahem, pod naším polem byla jakási malá rokle či bývalá pískovna zarostlá křovím a břízami s jezírkem vody na dně. To pole bylo tátovi ale stejně jenom na obtíž, protože v padesátých letech se musel odevzdávat státu „kontingent“, povinné dávky z úrody a on bydlel v Řepišť a dělal v Ostravě a jezdit obdělávat to pole tak daleko jenom kvůli tomu kontingentu bylo nad jeho možnosti. Do pronájmu ho též nikdo nechtěl, sedláci byli nuceni vstupovat do zakládajícího se JZD a neměli zájem ani zadarmo si ho najmout. Pamatuju si, jak jsem byl s babičkou Růženou z Řepišť pěšky v Kaňovic prosit sedláka Gavlase (v polích, ne toho pod kopcem), aby si to pole zdarma pronajal a odevzdával z něho aspoň seno, jako dodávky státu. Táta též kvůli tomu, že byl majitelem zemědělské půdy, přestal dostávat na nás kluky „dětské přídavky“. Později se dověděl, že se o to „postaral“ Josef Golík z Oblesek, který byl poslancem za lidovou stranu na okrese, ale byl to vlastně jenom „komunistický kolaborant“, nastrčená figurka, který jim hrál do ruky a ten to na tátu nahlásil. Potom ale i toho sedláka zlikvidovali, skončil v JZD a tak tátovi dali podepsat „darovací dekret“, že pole dobrovolně daruje státu. Musel ještě i zaplatit notářské poplatky. A na poli až do „převratu“ hospodařilo JZD. Ti rozorali příjezdovou cestu a zlikvidovali i alej ovocných stromů. Teprve po takzvané „sametové revoluci“ jsme říkali mámě, která měla už 80 roků a táta byl dávno po smrti, aby žádala o vrácení, že to „darování“ bylo vynucené. Tak jí Pavel zavezl do kanceláře do JZD v Bruzovic, kde s nimi o tom jednal nějaký inženýr Dítě a ten dělal s tím dlouho drahoty a všelijaké potíže, ale nakonec jí přišlo oznámení, že jí pole vracejí. Máma v roce 2006 umřela a pole vlastní dneska její vnuci Pavel a Rosťa Řehové. Ale to jsem zase odbočil a musím se vrátit k popisu našeho „stanování na našem poli“. Byli jsme tam já, můj bratr Pavel a náš soused, syn babiččiného bratra, Ladik Michenka. Já byl nejstarší, oni chodili ještě do základní školy do Řepišť. Neměli jsme „opravdový“ stan, jenom velký kus hrubého plátna, celty z nějakého asi velkého vojenského stanu, co táta dones ze „šichty“ někde z vagonu. Pomocí klacků a kolíků zatlučených do země jsme postavili jakýsi nízký přístřešek, do kterého se lezlo dírou a uvnitř na rozprostřeném chvojí a trávě jsme měli staré deky. Nedalo se tam ani sedět, bylo to nízké, sotva jsme se tam tři vešli. Venku jsme měli ohniště a vařili v kotlíku. Na vodu chodili do lesa do studánky. Na obranu jsme měli sekerku a nože. Dole za potokem bydlel nějaký Mynoř o kterém říkali, že zabil svoji mámu a je hledaný policajty. Strašili nás, že se potuluje v okolí. Měli jsme konzervy a nějaké jídlo a já vařil v kotlíku polévky a čaj. Tak jsme tam byli pár dní, bylo pěkné počasí, ve dne teplo, ale v noci pod dekama i když jsme byli navlečení do svetrů a tepláků, k ránu na slabé vrstvě chvojí na trávě bylo zima a moc jsme se nevyspali. Přijel se na nás podívat na kole Ladikův táta, stryk Bohuš. Přišel tam k nám i náš bratranec Jiřík, syn Slávky, sestry našeho táty, který tam bydlel naproti chalupy naší babičky. Měli jsme každý nějakou přezdívku a Ladikovi jsme říkali Diklač, Pavlovi Velpač ale Jiřík, který byl stejně starý to zkomolil na Digoč. Okolo té polní cesty kvetla mateřídouška, dole na svahu vysoká tráva a k našemu „stanu“ vedla alej stromů, bílých „slívek“. Kousek dál, přes cestu, byla „zgrapa“, zarostlá křovím, vrbami a břízami, kde rostly ale i „červené kozáky“ do polévky. Byla to romantika. Večer zapadalo slunce nad lesy v dálce na obzoru za kterými daleko byly naše Řepiště a dole v údolí pod námi byly skoro celé Kaňovice. Seděli jsme a vařili na ohni před stanem. V noci pod dekami jsme se moc nevyspali a též se báli, že nás někdo přepadne. Tak jsme tam byli pár dní, nevím už co všechno jsme tam dělali, já byl nejstarší a tak zodpovědný za ty dva. Jednou odpoledne se ale strhla strašná bouřka, liják, blesky, hromy, úplně se setmělo. Seděli jsme ve stanu, ale vzpomněl jsem si, že tam máme plno železných věcí, sekeru, konzervy, nože a jsme na kopci, kde je jenom náš stan, bál jsem se, že do nás udeří blesk. Blesky práskaly okolo a měl jsem strach o ty dva, tak jsem nařídil ať utečem do té „zgrapy“ vedle, že tam to bude bezpečnější. Vyběhl jsem do lijáku a myslel, že oni půjdou za mnou, doběh tam, ale oni zůstali ve stanu, tak jsem běžel pro ně zpátky. Oni ale nechtěli vylézt a leželi tam dál. Když potom k večeru bouřka ustala, měli jsme všechno promočené, do stanu nám natekla spodem voda, i deky mokré. Přijel pro nás táta od Jiříka, Miloš Vicher s trakačem a odvez nám věci do chalupy k babičce a tam jsme i spali. Jenom „stan“ zůstal na místě. Druhý den pro nás přijel táta a odvez nás domů na motorce. Jenom mě potom mrzelo, že Ladik potom každému vykládal, jak jsem se z té bouřky hrůzou zbláznil, a pobíhal venku v dešti od stanu k dolíku, zatím co oni klidně leželi dál ve stanu. 

Dějepis nás měl v 7. třídě učitel Stehlík. Od něho jsem se poprvé dověděl o Napoleonovi a když nám vyprávěl o jeho bitvách a zvláště tu příhodu, jak on po vylodění z ostrova Elby, předstoupil před vojáky, které proti němu poslal král a řekl: Vojáci, kdokoli z vás může teď na mě vystřelit a zabít mně, pokud to bude chtít, ale nikdo nevystřelil a všichni přešli na jeho stranu. Tehdy jsem se o Napoleona začal zajímat a obdivovat ho. A zůstalo mi to dodnes. V 8. třídě nás měla dějepis Pastrňáková. To byla taková malá, obtloustlá, ješitná baba, která když mluvila ve třídě, prskaly jí od huby sliny, že se říkalo, že první řady by potřebovaly deštník. S ní jsem měl též „konflikt“ kvůli Napoleonovi, protože nám říkala, že po odchodu z Moskvy byl u Borodina na hlavu poražen Kutuzovem. Já už tenkrát něco o Napoleonovi četl, tak jsem se přihlásil a řekl že to není pravda, že bitva byla před příchodem do Moskvy a že ji Napoleon vyhrál. To byla pro ni velká blamáž před celou třídou a ona mi to nezapomněla. Kdykoliv někdo něco nevěděl, vyvolala mně a řekla: Řeha, řekni mu to, když jsi tak chytrý! Mě ale dějepis zajímal, i když jsme se museli učit všelijaké, v té době „ideologicky zpracované povídačky“. Naučil jsem se pár dat, letopočtů a zbytek se dal „odkecat“ při troše fantazie. To byl snad jediný předmět, který mě zajímal, potom snad ještě literatura v češtině. Ale matematika, fysika, chemie, vzorečky, algebra, tomu jsem nerozuměl a učitelé neměli zájem. Odpřednášeli si svoje a potom zkoušeli. Když vstoupila do třídy „Baba Jaga“, na hodině matematiky, bylo mi až špatně. Domácí úkoly jsem opisoval ráno ve třídě od holek (Bednářové a Michenkové), které byly nejlepší ve třídě. Dělalo to i pár ostatních kluků a jednou udělaly i ony chybu a všichni ji opsali a Černoška to nemohla pochopit. Nenapadlo ji, že by nám nejlepší žákyně nechaly opsat úkoly. Ředitelem školy byl tenkrát Slíva, potom v 7. třídě Božena Němcová, už starší, dobrá učitelka. Naše třídní byla též Němcová, ale Bohumila. Mladá, atraktivní, pěkná ženská. V 8. třídě nás měl Alfréd Kožušník. To jsme už končili školu a nevěděl jsem co dál se mnou bude. Táta chtěl ať jdu dál studovat, udělat maturitu a vystudovat na učitele, ale uvědomoval jsem si, že s vysvědčením jaké jsem měl, se na „tehdejší jedenáctiletku“ nedostanu. Dneska si myslím, že bych stejně učitelem dlouho nemohl být, říkal bych děckám co si myslím a to se tenkrát nesmělo. Měl jsem z matiky, ruštiny, chemie a fyziky trojky, z biologie a tělocviku dvojky a z češtiny, dějepisu a kreslení jedničky. A to na „vyšší školu“ nestačilo. Takže jsem se šel učit řemeslo. Můj (křesník) kmotr, Karel Valas, manžel máminy sestry dělal tenkrát mistra u učňů, svářečům ve Vítkovických železárnách a měl tam nějaké známosti s mistry i jiných oborů, tak to s ním babička domluvila, ať se tam přimluví, aby mně vzali do učení za dřevomodeláře. Táta byl vyučený bednář a já jsem už znal něco z práce se dřevem, dělal doma v dílně a opravoval „bečky“, džbery na zelí a jiné věci a mi se to též líbilo. Též jsem si už i pár věcí v dílně s jeho pomocí vyrobil. Co je to ale dřevomodelář, jsem nevěděl. Na konci roku jsme dělali takzvané „závěrečné zkoušky“. Někteří, ti lepší, šli potom dál studovat a my „ti hloupější“ s horším prospěchem šli do učení. Na závěrečném vysvědčení se mi podařilo mít jenom tři trojky, ale z těch hlavních předmětů, z matiky, ruštiny a fyziky.