Když jsem byl ve druhém ročníku, umřela naše babička z Kaňovic. (15. 10. 1959) Máma našeho táty. Narodila se v Rakovci 29. 3. 1883, takže měla 76 roků. Týden předtím ještě pásla doma na mezi krávy, nachladila se, dostala zápal plic a odvezli ji do nemocnice do Frýdku. Umřela ve stejném pokoji jak potom v roce 1986 náš táta. On tam jel hned jak se to dověděl na motorce a byl se na ni podívat, než ji odvezli domů do Kaňovic. S tátou jsem potom byl na motorce v Bruzovic na hřbitově, když tam hrobník kopal hrob. Táta mi ukazoval vyházené kosti i lebku svého táty, Augustina Řehy, který tam byl pochovaný v roce 1938. Chtěl jsem si vzít malou kost z prstu ruky na památku, ale potom jsem ji tam nechal. Pohřeb byl s průvodem z domova. Ležela tam na márách v truhle, obklopená svícny a květinami ve své „izbečce“ kde bydlela. Byla to úzká, zatuchlá místnost vzadu za síní a lidé se tam na ni postupně chodili naposledy podívat. Potom ji vynášeli na cestu do pohřebního vozu. Nesli ji můj táta, jeho bratr Ludvík, její zeťové Miloš Vicher a Ladislav Olšar. Bylo pěkné, podzimní slunečné počasí. Šlo se s průvodem s muzikou, s farářem a ministranty, polními cestami přes „Velicestu“ ke kostelu. Pohřební vůz byl tenkrát ještě tažený koňmi, černý dřevěný se skleněnými stěnami. Bylo hodně lidí z okolí, všechny její děti, hodně nás vnuků a vnuček i sousedů. V kostele, při farářově kázání jsem v lavici poprvé a jednou v životě viděl tátu plakat. Potom ji odnesli k hrobu a spustili dolů. Zpátky do Kaňovic do hospody „u Magery“ se už jelo objednaným autobusem. Tam bylo posezení, jídlo a pití, jako obvykle po pohřbu. Potom se každoročně „o všech svatých“ scházely její děti u hrobu v Bruzovic a bylo postupně znát, když někdo z nich umřel, o kolik kytic a věnců je tam méně. Táta vždycky počítal, od koho která kytice je. Jezdili jsme tam všichni na tátové „Zetce“. Dneska, když umřela i nejmladší Zdenka, už tam nechodí nikdo.

Ve druhém ročníku učení nás měl ten mistr Poremský. Ostatní skupiny měli ještě mistři Urbánek a Světlík. To byli solidní chlapi, kteří se snažili kluky něco naučit. Nad nimi byl ještě v kanceláři mistrů jejich nadřízený, soudruh Stuchlý. Ten neměl žádnou skupinu učňů, ale měli jsme z něho respekt. Odpovídal za politické vedení nás učňů a měli jsme ráno nástup v jejich kanceláři, kde byla probírána politická situace a četly se aktuální úvodníky z novin a potom chtěli k tomu diskusi. Ale to jsem se už obezřetně držel zpátky a do diskusí se nezapojoval. Bylo to moc strojené, povrchní, souhlasil jsem se vším, do hlavy mi neviděli. Oni byli asi spokojeni a mysleli si, že tomu všemu věříme a měli klid, anebo též to dělali jenom formálně, že museli. To nevím. Museli jsme to vždycky absolvovat a tak jsme to vyslechli a šli potom na dílnu dělat. Já měl tenkrát jiné zájmy a názory, než to, co se do nás snažili napumpovat. Zajímali mě jako kluka indiáni, kovboji, Amerika, romantika, daleké kraje. Všechno co bylo tenkrát u mladých lidí posuzováno jako špatné, západní, nesocialistické. Ve Vítkovic, kde jsem čekal po šichtě na autobus, bylo u náměstí i knihkupectví a tam jsem si kupoval knížky, které kupodivu začaly vycházet i u nás. Ty které mě bavily a ne ty, které jsme měli doporučené, jako povinnou četbu. Knížky byly tenkrát relativně levné, ale ty lepší hned vyprodané. Koupil jsem si od E. T. Setona „Dva divoši“, od Curwooda „Vlčák Kazan“, od J. F. Coopera „Poslední mohykán“, Kožená punčocha“, „prérie“, od B. Harta „Ztraceni v pustině“ a jiné dobrodružné knížky. To bylo něco jiného. Snil jsem o dobrých kamarádech, takových co byli v knížkách, ale ve skutečnosti jsem žádné neměl. Byl jsem spíše samotář, neuměl navazovat rychle přátelství a tak jsem si jen sám fantazíroval. Ostatní spolužáci měli jiné zájmy, fotbal, magneťáky, stavěli si reprobedny a nahrávali západní muziku, bigbít, ale mě to nebavilo. Před holkama jsem se styděl, nevěděl jak a o čem se s nimi bavit, nic měl neapadalo, jako bych měl prázdno v hlavě, trému, červenal se. Snad to bylo i tou mají náboženskou výchovou z dětství. Myslel jsem si, že jakékoliv sexuální představy i myšlenky jsou hříšné a nemravné, něco špatného. A též v mém okolí žádné holky se kterými bych se mohl bavit o tom co mně zajímalo nebyly. Chodil jsem u ná v Řepišť někdy odpoledne, když jsem přišel ze „šichty“ do lesa, daleko dozadu, až za druhý potok a tam si sám fantazíroval. Tam jsem nikdy nikoho nepotkal, bylo tam pěkně, romantické údolí s potokem a starými stromy, kde se dalo sedět a přemýšlet. Nosil jsem vlastnoručně vyrobený nůž z pilky na železo a potom i hasičskou sekerku s hákem, kterou táta dones ze šichty a já k ní udělal „štyl“, topůrko v indiánském stylu. Říkal jsem jí „tomahavk“, ale táta tomu nerozuměl a říkal „tomahák“. To moje údolí jsem si nazval „Gleyan“, podle knížky Dva divoši. Tam jsem sedával nad potokem, či na protější stráni pod smrky a pozoroval zapadající slunce za vrcholky lesa a představoal si lesy v Americe, indiány, prérie a všechno to, co jsem znal z knížek. Domů jsem chodil až večer, někdy jsem se sám v lese, daleko od dědiny i bál, ale byl jsem „ozbrojen“. Jezdil jsem tam i v zimě, když byl sníh, na lyžích. Staré německé vojenské lyže, se zapínáním na řemínky, které táta též našel někde ve vagoně po válce. V mrazu jsem si udělal pod stromem oheň a přikládal dřevo a celé odpoledne se tam hřál a představoval si jak to asi muselo být v Americe, když tam žili indiáni a trapéři. Jednou mi málem cestou zpátky omrzly ruce a uši. U ohně bylo teplo, ale potom daleko už potmě domů. S oblečením to též nebylo valné, různé staré „klumpy“, zalátané kalhoty, svetry a bundy, dneska by v tom nechodil ani bezdomovec. Ale to bylo jenom „na doma a do lesa“. (Když jsem po mnoha letech, už ve svých 68 letech to „své údolí“ zase navštívil, našel jsem ho jenom podle zákrutů potoka, stromy vykácené, všecko zničené těžkou technikou, rozvrácené, zdevastované.) Na kraji lesa, za „Carbolem“ rostla stará vysoká sosna. Odspodu se dalo na ni vylézt po vedlejší osice a potom po větvích až vysoko nahoru. Tam jsem měl svoje místo v rozsoše větví, odkud byl daleký výhled přes pole a louky na západ. V dálce bylo vidět slunce zapadající za naši dědinu a střechu i komíny naší chalupy. Tam jsem sedával a představoval si, kolik ohňů zrovna asi hoří někde v dalekém světě, okolo nich trampi, zálesáci, romantika, kamarádi a já tam sedím sám a nemám nikoho, žádného kamaráda, který by měl stejné zájmy, se kterým bych si rozuměl.

V třetím ročníku nás měl starý mistr Jan Matějný. To byl rozumný, zkušený člověk někde z Háje u Opavy. Malý, drobný chlápek, měl už před důchodem, ale nebyl žádný fanatik a bral situaci lidsky, snažil se nás něco naučit a mít rozumné názory na život. Uměl německy a já se tenkrát přihlásil do kursu němčiny do Ostravy na náměstí vedle kostela a dvakrát týdně tam večer chodil. Matějný mě potom někdy zkoušel ze slovíček a mluvil se mnou německy, ale jenom když to jiní neslyšeli. V tom kursu jsem se toho moc nenaučil. Byli tam různí lidé ve třídě a já seděl vzadu v lavici a ani mě moc nezkoušeli. Přednášející se bavil jenom s mladými holkami vpředu a já jako bych tam nebyl. Ani jsem to nedokončil a přestal jsem tam chodit. Ale naučil jsem se trochu základy mluvnice a dál jsem se už učil sám. Měl jsem zájem se naučit a tak jsem se učil slovíčka a snažil se pochopit věty a číst knížky. Do žádného kursu jsem už potom nechodil. Jenom doma se učil, když jsem měl náladu. První knížku kterou jsem jakž takž přeškobrtal byla „Fliegende Hollander“. To jsem rozuměl tak každé třetí slovo a zbytek jsem si domyslel, nebo našel ve slovníku. Když jsme byli „na vandru“ s Karlem Valasem, v České lípě jsem si koupil tlustý česko-německý slovník a ani jsem si neuměl představit, že jednou budu znát všechna slova co v něm jsou. Dneska se už nemusím do něho dívat. Je už celý ohmataný a opotřebovaný a mám ho pořád.

V tom učení jsme dostávali i jakési kapesné, plat. V prvním ročníku to bylo 70 korun za měsíc, ve druhém už 120 a v třetím už pár stovek, podle toho kolik jsme toho udělali. Učení, obědy, montérky a boty byly zdarma, na průkazky na autobus a tramvaj jsme měli slevy. Museli jsme si chodit dávat razítka, potvrzení od vedení učiliště. Vstával jsem ráno v půl páté, ještě za tmy, máma vstávala ještě spíše a měla už uvařené kafe, snídani, nějaký chleba a smažené vejce na špeku a šel jsem na autobus. Tenkrát jezdila taková kraksna s kulatýma hranama a dveře se skládaly jako harmonika. Byl to „dělnický autobus“ a byl vždycky „narvaný“, lidé se tlačili na sebe, v létě bylo vedro, potili se, v zimě se netopilo, okna zamrzlé, ale jezdil přímo až do Vítkovic. Tam měl stanoviště v jedné boční uličce nedaleko náměstí Míru. A zpátky jezdil též o půl třetí přímo až do Řepišť. Když jsem ho ale zmeškal, nebo jel dříve ze školy, musel jsem několikrát přestupovat. Nejhorší bylo to ranní vstávání. Máma mě musela několikrát jít vzbudit, po cestě na autobus jsem ještě klimbal, i v něm vestoje usínal. Zvláště v zimě to bylo těžké. Ale i v létě, když ráno nad lesem za naší chalupou vycházelo krásné, rudé slunce, červená oblaka a já se od kaple ještě otáčel a díval se na tu krásu, ale musel jsem spěchat, abych stihl autobus. Vždycky jsem si přál, abych nemusel jít na „šichtu“ a moh jít za tím sluncem a do lesa, jak tam musí být krásně, dělat si co mě baví, fantazírovat o romantice a volném životě, o indiánech, skautech a kovbojích, což byly ideály mých tehdejších let ale realita byla jiná. Byli jsme doma tři kluci, táta moc nevydělával, chodil jsem do práce v jakémsi zeleném, zevnitř pogumovaném plášti, který táta dones odněkud z vagonu, modré rádiovce a těžkých botách s tlustými gumovými podrážkami. Na to, jak vypadám jsem moc nehledě, byl jsem učeň, obyčejné nic. Záviděl jsem středoškolákům, kteří chodili na jedenáctiletku a byli studenti. Ale já na to neměl. Byli jsme pro ně nižší kasta, se kterou se oni neměli o čem bavit. A s mými „spoluučni“ ze třídy mě též moc nezajímalo bavit se o fotbale, nebo jak byli v hospodě či o ženských. Radši jsem si sám fantazíroval, v duchu si představoval daleké kraje a život v minulých stoletích. Když si na to dneska tak vzpomínám a dívám se na to už jinak, byl jsem asi jako nějaká romantická pubertální slečinka, ale byl jsem to zas jenom já, neopakovatelný a povaha či nátura se nedá změnit a jiný jsem asi v tehdejší době a prostředí nemohl být. Někdy jsem si říkal, že se musím změnit, být jiný, průbojnější, smělejší, nebudu se tak stydět před holkama, být sebevědomější jako ti ostatní, ale nejde to. Člověk se nevyvleče ze své kůže, nepřekročí svůj stín. Byly to zmatky a pocity méněcennosti, jaké se dostavují v pubertě. Jednou jsem stál na zastávce autobusu ve Vratimově a vedle stála skupinka starých dědků, pensistů a vesele se bavili. Já jsem jim tenkrát záviděl, neměli ty problémy jako já. Snad bych si to s nimi i vyměnil. Ale oni jsou už dneska všichni mrtví a já jsem ještě tu. Též si myslím, že jsem měl až přehnanou účtu a respekt ke starším lidem. Oni měli vždycky pravdu, bylo třeba je poslouchat, byl jsem tak vychovaný z domova. Postupně jsem ale zjistil, že ne všichni jsou tak moudří a dobří. Že je i dost hlupáků a špatných lidí, kteří zakrývají svoji primitivnost vulgárním vyžadováním úcty ke své osobě jenom proto, že jsou starší. Poučovali mě a když jsem jim odporoval a i dokázal, že nemají pravdu a oni už neměli argumenty, přešli na hrubé okřiknutí typu: „co ty smrkaču mladý mi chceš vykládat, ty jsi nic nezažil, já to musím vědět lepší, už jsem něco prožil“. Tím mě ovšem nepřesvědčili, jenom utvrdili, že nemá cenu s nimi diskutovat. Byli to většinou staří komunisté, kteří ani neměli základní vědomosti o světě a přehled o dějinách. Bylo bezpečnější, naopak projevit údiv nad jejich moudrostí a nechat se poučit a v duchu si myslet své. Též mě urážela jejich vulgarita ve vztahu k věřícím, k náboženství, ke Kristu a k Panně Marii. Ale to jsem byl jenom obyčejný učeň, nejnižší stupeň dělnické třídy. Byl jsem moc disciplinovaný a vychovaný z domova, snad i autoritativním tátou, že jsem se radši podřizoval radám a příkazům těch dospělých.