Jednou, ještě v první třídě, jsme jeli celá škola na nějakou zdravotní prohlídku, rentgen, vlakem do Místku. Bylo to nějak v únoru nebo březnu, místy byl ještě sníh. Když bylo asi 9 hodin, šli jsme se převléct dolů do šatny. Já jsem ale pořád nemoh najít svoje boty, nebyly tam. Byl jsem už poslední a furt je hledal. Přišla učitelka a říkal jsem jí, že nemám boty, tak se dívala a našla jiné, které tam zbyly, podobné jako ty moje. Ale já je nechtěl, že to nejsou ty moje a byly mi i malé. Už se mělo odcházet na nádraží a já byl pořád bez bot. Tak ona zavolala ředitele (svého manžela) Horyla. Ten tam přišel a já se ho moc bál. Vypadal přísně, brýlatý, holohlavý, nervozní a věděl jsem, že někdy dával facky klukům z vyšších tříd. A co já, vystrašený prvňáček. Zůstali jsme tam v šatně už jenom my tři a on začal křičet, že to musí být moje boty, když tam jiné nejsou a ať si je obuju a jdu. Tak jsem si je natáh na nohy a šel. Zpočátku to ještě šlo ale potom mě začaly tlačit. Bylo to čím dál horší. Každý krok byl bolestivý. Ale bál jsem se a tak nic neříkal. Došli jsme na nádraží do Paskova, cesta vlakem a potom do Místku do „Ústavu národního zdraví“, tam čekali na chodbě a jednotlivě nás rentgenovali. Potom šli zpátky, všichni seřazeni v dvojstupech na nádraží a vlakem zase do Paskova. Boty mě strašně tlačily a měl jsem velké puchýře na patách. Bylo mokro a zima a naboso se nedalo jít. Z ředitele jsem měl velký strach. Byla to ale zas ta moje odevzdaná, pokorná povaha, smířlivost s danou situací, dneska si říkám hloupost, ale už jsem byl takový. Domů od vlaku jsem se už sotva vlekl co noha nohu mine. Babička měla už doma strach, že mě není ze školy, bylo už pozdě odpoledne, tak mi šla naproti. Potkala mně u kaple. Měl jsem ohromné puchýře přes celé paty, tak mně odnesla na zádech. Táta doma nadával, že jsem hlupák a šel potom i do školy a pohádal se s ředitelem. On mu ale řekl, že já si ty boty nakonec obul a šel, tak si myslel, že je to v pořádku. Že jsem měl říct, že mám puchýře, on že neměl čas, starat se o každého, když tam měl celou školu. Máma mě potom zavezla na kole k doktoru Adámkovi do Paskova, ten mi puchýře prostříhal, natřel tinkturou a zavázal. Nějaký čas mě potom máma vozila do a ze školy na kole jen v tlustých ponožkách a velkých filcových návlecích, než se mi to zahojilo a moh zas obout boty. Ty moje boty se pak našly. Obula si je v tom zmatku v šatně nějaká jiná holka a šla v nich. Ani jí nevadilo, že nejsou její a jsou větší. Byl jsem už takový zakřiknutý a asi proto, že táta byl doma moc autoritářský. Hádal se s babičkou, dělal „kravále“, řvali po sobě a já se vždycky bál. Nikdy mě ale nebil. Byl jsem z toho vystrašený a lítostivý. Je to asi už vrozená vlastnost a nedá se to změnit. Měl jsem prý to po mámě. Nějaký psychoanalytik by to asi doved vysvětlit. Později na mě asi též mělo vliv i náboženství, že jsem se nebránil a myslel si, že je lepší neoplácet zlo a jak nás učil pan katecheta odpouštět a být „dobrý“, jako byl pán Ježíš. Ale nespravedlnost mě vždycky mrzela. Smířil jsem se ale s tím, že se nedá nic dělat, že už to tak musí být. A taky se nedalo v mé tehdejší situaci nic dělat.

My prvňáčci jsme měli samostatnou třídu v přízemí. Šatnu jsme měli dole ve sklepě, v místnosti v suterénu, kde byla i obecní knihovna s regály s knížkami, oddělená od prostoru naší šatny jen nataženým špagátem, za který se nesmělo chodit. Bylo nás ve třídě asi patnáct. Dřevěná podlaha ze širokých, hodně už prošlapaných fošen ze kterých vystupovaly hrbolaté, tvrdé suky a hlavičky hřebíků. Naproti dveří, vpředu dřevěný stupeň a na něm u okna stůl se židlí. Dřevěné dvě tabule, které se daly posunovat nahoru a dolů a otáčet. Dvě velké okna a u dveří umyvadlo, což byl „lavor“ s vodou v trubkovém stojanu. Vzadu litinová kamna na uhlí s uhlákem a rourami (v zimě každé ráno zatápěla ve škole školnice Šodková, která tam i ve sklepním bytě bydlela). Uprostřed třídy dvě řady dřevěných lavic a na stěnách obrazy. Byli jsme rozesazeni vždy kluk s holkou. Já seděl s Květou Šodkovou. Pamatuju si ještě na některé příhody z první třídy. Jednou  někdo z dospělých dones do třídy velkého živého raka. Tenkrát ještě byli raci v potoku v lese „na Obleskách“. Učitelka ho dala do vody v lavoru u dveří a chodili jsme se na něho dívat. Potom si tam děcka myly ruce od plastelíny a rak se přestal hýbat, za chvíli byl už mrtvý a učitelka ho vyhodila. Na stěně visely velké obrazy různých zvířat o kterých jsme se učili. Jednou donesla učitelka z kabinetu obraz, na kterém byl vlk, jak stopuje ve sněhu ovečku. O přestávce jsme se hádali, jestli ten vlk tu ovci dožene a sežere či né. Holky říkaly, že mu ovečka uteče, kluci že jí roztrhá.

Bydleli jsme daleko od „dědiny“ a já jsem neměl nikoho v okolí ve stejném stáří s kým bych se kamarádil. Byl jsem dost ostýchavý a neuměl se rychle zkamarádit. Bral jsem všechno moc vážně a neuměl se jen tak pošťuchovat a srandičkovat jako ostatní. Též jsem všemu věřil a mnohokrát jsem naivně naletěl na lži ostatních, zkušenějších a oni své sliby nesplnili a ještě se mi vysmáli. Nebo jim půjčil věci, které mi už nevrátili. Jednou se mi ztratil štětec, který jsem měl položený na lavici. Za pár dní jsem ho uviděl, že ho má Milada Karásková ve svém futrálu. Poznal jsem ho, měl jsem ho ustřihnutý z jedné strany a na konci odřený. Chtěl jsem ho zpátky. Ale ona tvrdila, že jí ho koupila maminka a tak ustřihla. Třebaže jsem pevně věděl, že je to můj štětec, znal jsem ho přesně, tak jsem nakonec nemoh nic dělat a ještě i ostatní děcka stály při ní, proti mně, že jsem si to vymyslel a že lžu já. Učitelka řekla ať se nehádáme a já jsem musel přestat chtít svůj štětec zpátky i když mi ho ukradla. Bylo mi to líto a musel jsem se smířit s tím, že lež a pomluva většinou zvítězí nad pravdou. Byl jsem tenkrát sice dost velký ale neuměl jsem se prát s ostatníma a ti silnější mě vždycky přeprali. Bylo mi to potom líto a přemýšlel jsem, proč to tak musí být, že i když mám pravdu já, zvítězí vždycky hrubá síla a lež. Prospěch jsem měl průměrný, v ničem nevynikal a učení mě moc nebavilo. Nejlepší ve třídě byl Libor Palička. Učil se nejlíp ze třídy a učitelka ho dávala všem za vzor. Měl ve třídě vždy první slovo a učitelka ho „zvolila“ předsedou. Já jsem si myslel, že z něho jednou bude nejmíň prezident. Byl to ale už tenkrát dost velký egoista, který se snažil ostatní všelijak zesměšnit a ponížit, aby on sám co nejvíce vyniknul. Jeho rodiče byli velcí komunisté a měli v obci velký vliv. Jeho máma, jak si pamatuju, chodila vždycky na 1. máje v červeném šátku v čele průvodu a vykřikovala hesla. Jeho táta byl zedník, ale hrdina socialistické práce. Ale já jsem si to tenkrát ještě tak politicky neuvědomoval.

Jednou jsme byli celá první třída s učitelkou na návštěvě u starého vesnického kováře v jeho staré kovárně (v zatáčce nad dolinou před křižovatkou u dvora) a on nám tam vykoval malou koňskou podkovu. Učitelka jí potom pověsila ve třídě nade dveře. Potom jsme ve třídě psali děkovný dopis tomu kováři za tu návštěvu, že se nám to líbilo. Ten můj dopis byl nejlepší, tak jsem dostal dopisní papír a napsal to načisto za celou třídu a mělo se mu to zanést. Učitelka to dala Paličkovi zkontrolovat a on se začal smát, zdůrazňovat moje pravopisné chyby před celou třídou, takže to ona nechala potom přepsat jemu. Prý by byla ostuda ten můj dopis poslat. On též vždycky velice obdivoval a vychvaloval sovětskou armádu, rudoarmějce, jací to byli hrdinové, kreslil je s hvězdami do sešitu a jací němci byli hlupáci a zločinci. Asi to slyšel doma. Já jsem o tom neměl takový přehled, doma se o tom nemluvilo, ale asi zrovna proto jsem se o ty německé vojáky začal zajímat, že on je tak zesměšňoval. A že bojovali proti té jeho vychvalované rudé armádě. Táta dones „ze šichty“ německou helmu a pár vojenských věcí, co našel ve vagonech ve starém železe při posunování na nádraží v Ostravě, kde dělal. Též i blůzy a nějaké „lodičky“ na hlavu s orlicemi a s „haknkrajcem“. Tehdy jsem začal s německými vojáky i sympatizovat a zajímat se jako ostatně skoro každý kluk o všechno vojenské. Táta mi též o německých vojácích něco povyprávěl a nakreslil i jejich znak, hákový kříž. Ten se mi líbil víc, než ta všude visící ruská hvězda. Jednou jsme museli ve třídě klečet na stupni, protože děvčata požalovaly učitelce, že jsem se já s Jarou Uhlářem zdravili a říkali přitom „hajl Hitler“. Nevěděl jsem, že to je něco špatného, někde jsem to slyšel a věděl, že se tak zdravili němečtí vojáci. Též se mi nelíbilo, když ten Palička při každé příležitosti zesměšňoval a ponižoval Jaru Michenku. Ten se učil nejhůř ze třídy, nešlo mu to. Jeho táta byl alkoholik a on to doma neměl lehké, byl takový zakřiknutý, vystrašený. Palička se mu veřejně posmíval při cestě ze školy. Paličkova máma, jak jsem jí slyšel jednou v „konzumě“, se vychvalovala jiným ženským, že on je nejlepší a že musí po vyučování doučovat ty ostatní, co se špatně učí, že vede „doučovací skupinu“, ty hloupé. Snad to ale byla tenkrát jenom moje závist, že jsem to tak viděl, sám jsem mezi nejlepšími nebyl. Ani už nevím, kde se ten člověk potom dál ztratil, snad šel dál studovat na nějakou školu. 

To byla moje cesta „přes dědinu“. Tu jsem chodil jenom někdy. Většinou jsem ale chodil „po dolině“. To bylo od nás z domu po naší mezi dolů na hranici našeho pole a po cestě co vedla přes pole k domům Šodkové a Vichra, okolo nich po mezi v polích dolů okolo zbytků hrází bývalých rybníků, porostlých několika duby a keři lískových ořechů, kolem bývalého rybníka „žabjoka“, kde měl naproti v zahradě za plotem „starý Adamus“ dřevěný včelín, boudu s několika úly. A přes starou obecní cestu co vede od „naší kaple“ k Novému lesu, po bažinaté louce okolo hráze bývalého rybníka „pod Pospíšilem“ nahoru do kopečka ke kostelu a cestičkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova a Kudělkovy zahrady na hřiště u školy. Bylo to sice blíže, ale tam jsem chodil sám a v zimě tam bylo moc sněhu a závěje, nedalo se tam chodit. Ale v létě to bylo krásné. Slunce svítilo na modré obloze a já se šoural pomalu mezi vysokou trávou a lány obilí, horko, kopretiny a pampelišky na louce svítily, v mokřinách žluté blatouchy, zvláštní vůně trávy, sena, obilí, cvrkot sarančat, chytal jsem je do dlaně „luční koníky“. Byla to bezstarostná doba, kdy jsem nepřemýšlel co bude, těšil se až budu „velký“. Bylo na všechno moře času, nevěděl jsem co je to čas, svět, smrt, všechno bylo někde daleko. Nevěděl jsem kde končí země, kde zapadá slunce, někde tam daleko a co je tam potom, co je to měsíc, hvězdy, moře. Doma byl tatínek s maminkou, malý Pavlík a babička. To byla samozřejmá jistota, o tom se nepřemýšlelo. Všechno bylo velké, neznámé a nenapadlo mně, že to bude mít i svůj konec. Dneska je to už skoro 60 roků, ale tu cestu si dovedu ještě vybavit i ten tehdejší pocit bezstarostnosti, kdy na mně čekal celý svět „až budu velký“. Asi to tak prožívají i ti dnešní prvňáčkové a budou i ti další. Ale už se to nikdy nevrátí. Tak jsem začal chodit do první třídy.

Naše učitelka byla Stanislava Horylová. Byla manželkou ředitele školy, který tam nastoupil po válce na místo ředitele Drastische. Bydleli ve škole kde byl byt pro ředitele. Měli dvě dcery, jedna byla ještě malá. Ten Horyl prý byl v koncentráku a vypadal moc přísně. Ze začátku chodil ale ještě i v Řepišť v neděli do kostela (stejně jako na sklonku jeho života, když už byl hodně starý a sotva chodil, viděl jsem ho jednou i s manželkou na mši v Mariánském kostele ve Frýdku). To jsem byl už o hodně starší a oni mně asi nepoznali. Vždyť učili takovou spoustu dětí. Ta naše učitelka byla pěkná a všiml jsem si hned, že měla velká prsa, větší než naše máma. Ze začátku jsem byl ve škole hodně zaostalý, z domova neotrkaný, nezvyklý na ostatní děcka. Neuměl jsem si ani zavázat boty, nikdo mně to nenaučil. Neuměl udělat uzel, zavázat „na mašlu“ ani tu černou špičatou trpasličí čepici pod krkem, co mi ušila máma z látky, co dones táta „z roboty“, pozapínat si kabátek, ušitý též mámou. Po válce nebylo peněz na dětské oblečení a tak máma šila doma z toho, co táta našel ve vagonech na nádraží v Ostravě, kde dělal posunovače. Chodil jsem ze školy všelijak směšně oblečený, někdy jsem zapomínal, nebo i ztratil nějaké oblečení, ale pomalu jsem se otrkával mezi děckama. Paní učitelka (v dalších třídách jsme už museli říkat „soudružka“) si s námi zpočátku jenom hrála. Měli jsme ve třídě i velkou bednu s pískem, potom hlínu z cihelny z které jsme modelovali různé panáky a ty se pak nosily i do cihelny vypalovat. A tak jsme se postupně začínali nenásilně učit, rozeznávat písmena a číslice. Pamatuju si na první sešit, neuměli jsme ještě písmena a naše jména, tak nám tam nakreslila různé obrázky, každému jiný, ale já už uměl napsat VENA, tak jsem si to tam napsal. Ale učení mi moc nešlo. Zvláště počty. Počítání mi nešlo a v matematice jsem potom nikdy nevynikal. Nebyl jsem ale zas mezi nejhoršími, byl jsem takový průměrný, jako ostatně vždycky potom. Nejradši jsem měl ale kreslení. A potom malování vodovýma barvama. To byl pro mě objev. Doma jsem totiž mohl jenom někdy čmárat tužkou. Ve škole jsme malovali štětci na velké archy balicího papíru barvami z plechovek a to se mi líbilo, v tom jsem vynikal. Jednou jsem namaloval na velký papír strakatou kozu se zakroucenýma rohama a ta prý byla potom ve Frýdku na výstavě. Na každém mém „obraze“ bylo velké, žluté slunce a letící černí ptáci, vrány a modré hory. Ale ty počty a ani psaní mi nešlo. Škrábal jsem jako kocour. Péro, násadka s ocelovou špičkou se namáčelo do skleněného kalamáře zapuštěného v desce lavice. Měli jsme sešity, písanky s linkami daleko od sebe a opisovali písmenka, které nám učitelka krasopisně předkreslila červených inkoustem. Dostali jsme též slabikář a početnici. Ale učení mě moc nebavilo, měl jsme svůj svět a hodně jsem si sám fantazíroval. S ostatními dětmi jsem se ostýchal navazovat bližší přátelství. Byl jsem dost „lítostivý“ a bál se starších a silnějších děcek. Též posměšky a nespravedlnosti od spolužáků mě mrzely a tak jsem se stahoval do sebe. Snad je to už vrozená vlastnost či povaha, dědičnost, (říká se, že kluci dědí povahu po mámě), ale když jsem poznal, že se nemůžu prosadit mezi silnějšími a agresivnějšími, stáhl jsem se do sebe a neměl kamarády. Po několika konfliktech a porážkách jsem došel k názoru, že pravda a spravedlnost nikdy nevítězí a je lepší se přizpůsobit a těm „průbojnějším“ i když nemají pravdu ustoupit. Nebyl jsem nikdy moc „fyzicky silný“ abych se mohl bránit.

Hned dál vedle hospody u cesty v zahradě, kde se konaly různé akce, výlety a „dětské radovánky“ a kde se na malém hřišti cvičilo, stála malá cihlová budka s plechovou střechou, s dveřmi a oknem. Vzadu venku byl komín a uvnitř kulatý, litinový „pecek“. Za pultem na hácích na stěně viselo maso a prodával tam řezník Oldřich Musálek. Naproti hospody bydlel bratr mého dědy Karel Fridrich s manželkou a syny Josefem a Karlem. K nim jsem chodil někdy s babičkou. Dál po levé straně byla až Hasičská zbrojnice. Naproti ní, přes cestu byl další obchod „u Grygara“. Měl též „auzlag“ a před ním byla lavička a nějaké místo, nebyl přímo u cesty. Prodávalo se tam též „smíšené zboží“. Později, když už obchod nebyl v provozu, byla tam sběrna mléka, kde sbírala mléko od lidí na povinný státní nákup „kontingent“ naše babička Růžena Fridrichová. Ten „Grygar“ už dávno nestojí, srovnali ho se zemí, stejně jako řezníkovu budku. Dál na protější straně je dneska Obecní úřad, tenkrát to byl „Národní výbor“. Budovu postavili lidovci jako „Katolický dům“ za první republiky, ale potom jim ho též „zabavili“. Naproti něho byl další řezník Berta. Jeho dům je už dneska přestavěný, dveře od cesty zazděné a je tam byt. U Berty jsem si někdy kupoval, když jsem šel do školy, za korunu co mi dala maminka, pět deka „vuřtu“ a dva rohlíky. Byl to takový hubený, štíhlý chlápek, jeho žena zas malá, tlustá kulička. Měl prý „tasemnicu“ a potom brzo umřel. Vedle něho, hned už u školního hřiště, ještě před dnešní autobusovou zastávkou, stála další malá budka z neomítnutých cihel asi tak 4x4 metry, se sedlovou střechou krytou „skřidlicu“. Uvnitř byl „pecek“, litinový vincek s troubou do komína, dvě dřevěné lavice a židle podél stěny, na stěně visely držáky s novinami ke čtení a u okna dřevěné, otáčecí křeslo s opěradlem, s kulatým polštářkem pod zadek. Naproti křesla u zdi bylo velké, oválné zrcadlo „psycha“ s podstavcem a zásuvkami a dva „noční stolky“, kde měl své „inštrumenty“ holič, malý, hrbatý Kozel. On byl svobodný a bydlel u své sestry. Chodili jsme se k němu stříhat a chlapy též holil. Později už si náš táta koupil stříhací, ruční „mašinku“, tak nás stříhal už sám.

Ten Kozel holil chlapy břitvou. Obtahoval jí na řemenu visícím u dveří, v bílé smaltované konvi měl vodu. V hliníkové misce s pěnou a mýdlem měl štětku, kterou chlapy mydlil. Nám klukům též po ostříhání namočil houbičkou vlasy před ušima vpředu a potom břitvou zarovnával „kotlety“. Po ostříhání nám vlasy postříkal kolínskou, abychom voněli. Po každém zákazníkovi převrátil kulatý polštářek na křesle. Ostříhané vlasy zametal a pálil je v „pecku“. Uhlí nosil v kýblu zvenku a přikládal z plechového uhláku. Kolem krku nám uvazoval bílou plachetku, vzadu na šňůrku. Na stěně měl v bambusových držácích pověšené noviny, pro čekající zákazníky. Po ostříhání nás ometl malou rýžovou metličkou.

Po té jeho budce už dneska není ani stopy a on ani většina chlapů, které stříhal a holil už nežijou. Ale pamatuju si ještě ty dědky z doby mých klukovských let. Jaké se tam asi vedly řeči při čekání a při stříhání. Byly to ale padesátá léta a chodili tam i lidé různého politického přesvědčení, tak si museli dávat pozor „na hubu“. Snad jenom ještě pár kluků, co jsou v mých letech si na tu jeho „oficínu“ vzpomenou. Vzadu za jeho budkou, v zahradě u hřbitova stála stará dřevěná chalupa už na spadnutí, kde bydlel Kudělka.

V Řepišť byly ještě dvě hospody. Jedna Škopkova u cesty do Lískovce před lesem a druhá „u Vaňka“, u cesty do Vratimova pod „dvorem“. Zajímavé je, že všechny prosperovaly, lidé tam chodili, nebyla televize ani rádio. Pole za obecním úřadem (potom to byl MNV) až po cihelnu a ke dvoru (potom Státní statek) bylo „panské“. Patřilo ke statku a asi se mu tak říkalo, že kdysi se tam muselo chodit „robit, na robotu“.

No a potom už bylo napravo školní hřiště s plotem u cesty a řadou lip naproti školy podél cesty ke kostelu. Tam jsme v létě chodili cvičit, když jsme měli tělocvik.

Tenkrát ještě nebyla asfaltovaná, jenom kamenitá, jezdily tam koňské povozy a občas projelo i auto. Nalevo byl „konzum“. Obchod kde prodával za pultem vysoký, plešatý pán, majitel celého domu, pan Musálek. Jeho dcera Broňa byla o rok mladší než já, chodila s námi do školy. Potom mu ale komunisti obchod „znárodnili“ a prodával už tam vedoucí Marák z Paskova. Nebyla to samoobsluha, to se tenkrát ani nevědělo, že něco takového může existovat. Vcházelo se tam zasklenými dveřmi po dvou terasových schodech, po obou stranách byly dva „auslagy“, velké okna, výklady s vystaveným zbožím. Na jejich nízkých parapetních oplechovaných venkovních zídkách se dalo sedět. Vevnitř se zase sestoupilo po dvou schůdkách a nade dveřmi visel zvonek, který zazvonil když někdo otevřel. Terasová podlaha a podél třech protějších stran prodejní pulty a za nimi regály se zbožím. Vpravo na pultě u okna velká, mechanická počítací mašina. Po nacvakání čísel cen, se zatočilo klikou, zazvonilo to, v okénku se objevila cena a zároveň se vysunul šuplík s přihrádkami, kde se ukládaly peníze. Ale paragony se psaly ručně, tužkou na papírek. Na pultě naproti dveří dvě skleněné nádoby s plechovými „dekly“, plné barevných bonbonů. Prodavač je z nich nabíral půlkulatou plechovou lopatkou a sypal do kornoutků z papíru a vážil na váze. Ta byla též na pultě zas na levé straně a na jednu stranu na ní se pokládalo různé závaží a na druhou vážené zboží. V konzumě se prodávalo všecko, co bylo doma potřeba. Jenom pro zvláštní věci se jelo vlakem do Ostravy nebo do Frýdku. Vzadu za konzumem na „placu“ byly dřevěné „šopy“, sklady. Babička jim říkala „magacin“. Tam měl Marák různé větší věci co se nevešly do obchodu. Bylo možné si u něho objednat i různé věci co lidé potřebovali na stavby, cihly, terpapír, plechy, co kdo chtěl. Ten magacin mu párkrát vykradli a on říkal, že ví kdo to byl, ale nechtěl aby to vyšetřovali policajti (tenkrát SNB), měla to být jedna sousedka co poblíž bydlela, ale velká komunistka. Dále po cestě po levé straně byly ještě dva domy a potom byl Pekař Konečný. Ten pekl chleba pro celou dědinu, ale potom tam jezdili lidé z širokého okolí na jeho vyhlášený dobrý chleba. Třeba autobusem až z Ostravy a ještě čekali ve frontě. Měl pekárnu ve dvoře za domem, už elektrickou pec a pekl chleba, rohlíky, koláče, vánočky. Pekly se u něho koláče na svatby. Měl tam i jednoho tovaryše a i učně. Dále po pravé straně byl též obchod, říkalo se mu „u Milady“ (Musálkové). Byl to malý úzký krámek v přístavku u domu směrem k hospodě. Prodávalo se tam všechno možné. Mléko do „baněk“, které si lidé donesli a nalévalo se měrkou z konve, rohlíky i chleba, mouka do sáčků, sůl, cukr. Kupoval jsem si tam ale i sešity a tužky, násadky a špičky na péra na psaní i inkoust. Plnicí péro jsem dostal až ve třetí třídě. Potom byla už hospoda. Její majitel byl Antonín Musálek „z gruntu“, největší sedlák v dědině. Tu hospodu prý postavil ještě před první světovou válkou žid Jakob Pollack. Moje máma si na něho ještě pamatovala. Byl prý škaredý, pejzatý a děvčata prý popleskával a hladil. Ony se ho bály. Umřel ještě před válkou a je pochovaný ve Frýdku na židovském hřbitově i s manželkou. Jeho dvě dcery byly za protektorátu odtransportovány snad někde do koncentráku. Když se někdy v padesátých letech přistavovaly vzadu za hospodou nové záchody a kopaly se pro ně základy, vykopali tam dvě lidské kostry. Ale nikdo nevěděl, jak dlouho tam byly zakopány a kdo je tam zakopal. Hospoda po válce vyhořela. Na jižní straně, kde je dneska „šenk“, byly dlouho jenom vyhořelé zdi. Čepovalo se v malé „extrovně“ vzadu napravo od jeviště a chodilo se tam přes sál a lítacími zasklenými dveřmi. Když jsem byl kluk, dělal tam hospodského starý Vlček. Potom to Musálkovi též znárodnili, sebrali mu i pole a statek, označili ho za „vesnického kulaka“. V tom sálu v hospodě se pořádaly akce různých spolků, bály, cvičili tam Sokoli a jezdilo tam hrát putovní kino. To byly vždycky předem vylepené plakáty co se kdy hraje a potom přijel autem promítač s velkou bednou s promítačkou a cívkami s filmy. Tu postavil v sále uprostřed na stůl, zatemnil okna, natáhl šňůru na jeviště a dal tam reproduktor. Plátno pověsil na oponu a vybral u dveří vstupné. Sedělo se na dřevěných lavicích bez opěradel v nevytopeném sále v kabátech a čepicích. Když promítnul jednu cívku, (někdy se mu film trhal, to byla přestávka) muselo se rozsvítit a on převinoval film ručně klikou zpátky na druhou cívku. Potom se zas zhaslo a promítal se další díl. Odpoledne byl film pro děti a večer od sedmi hodin „pro velké“. Pamatuju si ještě na některé filmy, které jsem tam viděl. Čínský film „Dívka s bílými vlasy“ nebo „O cangaceiros“. Většinou ale sovětské, válečné, kde se furt střílelo a vítězilo, nebo o budování socialistické vesnice a radostné práci v JZD. Jednou v zimě jsem byl též s mým mladším bratrem Pavlem na nějakém filmu kreslených pohádek o čertech a čarodějnicích. Bylo to dost strašidelné a když jsme šli potom už za tmy domů sami ve sněhu, tak jsem ho strašil pod dojmem z toho filmu, že po obloze letí čerti a lítají čarodějnice. On řval strachem, brečel, tak jsem ho musel utěšovat. Bylo mi ho potom líto a nevěděl jsem jak ho uklidnit. Dodnes mě to mrzí. 

Před mým nástupem do školy jsem byl s babičkou u zápisu ve škole. Vyptávali se mně tam na různé věci a já jim odpovídal. To jsem ještě nevěděl co je to škola, co mně čeká a co je to kolektiv jiných děcek. Nakreslil jsem tam křídou přes celou tabuli naši chalupu i s okny a komínem i dým z něho. Pochválili mně za to. No a poprvé jsem šel do školy v září 1949. První den šla se mnou máma. Babička mi už předtím „na Mikoláša“ koupila školní tašku „na hřbet“. Byla to těžká, hranatá tvrdá krabice, horní odklápěcí víko z umělé tvrdé kůže se zapínalo na kovový „obrtlík“, který se prostrkoval a otáčel v okované dírce ve stěně té „sabatory“, jak jsme té celé brašně říkali. Boční štítky byly dřevěné. Byla to neforemná, těžká, tvrdá bedna, do které se vešlo jen pár věcí. Též mi koupila i dřevěný „futrál“ na péra a tužky, krabici s přihrádkami, těžkou, která se zavírala mosazným „zaskakovacím bantem“. Bylo to všechno nové a uvnitř to vonělo lakem a umělou kůží. Dodnes si dovedu vybavit tu zvláštní vůni té „sabatory“. Ve škole jsme si každý s rodiči sedli do lavic a řekli své jméno a abychom si zapamatovali kde je třída do které budeme chodit a přišli zase zítra. A šel jsem s mámou domů. Párkrát šla potom se mnou do školy ještě máma nebo babička, to si už nepamatuju a domů ze školy jsem chodil už sám. Chodil jsem buď „po dolině", nebo „přes dědinu" po cestě. Po dolině to bylo po mezích mezi poli, údolím kde kdysi bývaly rybníky, po chodníčku okolo „žabjoka“ a přes potůček co tekl pod kostelem nahoru a uličkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova. Po cestě jsem moc často nechodil. Bylo to dál a jezdily tam někdy auta. Ale zas se tam dalo jít s ostatníma děckama a bylo tam dost zajímavých věcí. Dneška už Řepiště vypadají jinak než před těmi padesáti lety. Ale dovedu si ještě vybavit tu moji cestu do školy. Možná, že to bude někoho zajímat, jak to tenkrát vypadalo.

Tak tedy když jsem vyšel od nás z domu, šel jsem za roh, kolem „stařenčiné chalupy“ a po chodníčku dolů nad „vyvozem“ do doliny. Vyvoz, to byla hluboko vyježděná úvozová cesta podél zahrady naší „stařenky", Anežky Michenkové, č. domu 77 (dnes tam bydlí její vnuk Ladislav Michenka). Ten vyvoz prý vydřeli sedláci, když tam kdysi tahali kmeny stromů z lesa. Dneska už je zasypaný, zavezli ho odpadem a hlínou. Ten chodník byl nahoře, nad vyvozem po jeho okraji podél Hrdého pole. Na Hrdého poli vedle jeho statku dále k dědině potom postavili kravín a budovy JZD. Šel jsem přes dolinu, kde byla mokrá louka a ve vysoké trávě skákali „koníci“, sarančata, kteří se dali chytat do dlaně. Potom na „kopeček“, okolo Hrdého „slivníka“ kde jsme v zimě chodili sáňkovat a dále „ku kapli“. O budovách JZD a Hrdého nové chalupě nebylo tehdy ještě ani památky. Vedle kaple byla stará Adamusová chalupa s dřevěnou stodolou. Ta potom vyhořela (on jí prý sám zapálil) a Jenda Adamus tam postavil novou i s „kuzňou“ (kovárnou). Měl tam opravářskou dílnu a ve stodole mlátičku, kde jsme jezdili s vozem s naší krávou Odou vymlátit obilí. U kaple bylo někdy hejno Adamusových husí a hlavní houser na mně útočil, syčel a utíkal za mnou s nataženým krkem. Bál jsem se a utíkal před ním, nemohl projít okolo a někdy to celé obcházel po poli aby mně houser nehonil. Naproti kaple, přes cestu v zatáčce byla Vrabcova chalupa. Byla to hodně stará „dřevjanica“ skoro na spadnutí, se zchátralou zarostlou zahradou, malými, špinavými okénky a prohnutou střechou, krytou už „terpapírem“ a rozpadajícím se cihlovým komínem. Bydlel tam hrobník Vrabec, se svou ženou a trochu divnou dcerou Boženkou.

Já se té „Vrableny“, jeho baby též bál. Chodila rozcuchaná, zanedbaná, ve špinavých šatech a sprostě nadávala a pokřikovala po lidech i po té své dceři. Když byla ona malá, mlátila prý jí metlou po hlavě a ona byla potom hloupá a ve škole propadala. Myslel jsem si, že je to čarodějnice a vždycky jsem se díval, když jsem šel okolo, jestli jí neuvidím za starými deskovými vraty. Též to tam smrdělo, protože oni měli ve chlívku „obecního kozla“ a chodili tam lidé s kozami, když chtěli mít kůzlata. Dál jsem šel okolo „ajznboňáka“ Karla Grossmanna. Jeho dcera Jarka chodila se mnou do třídy a měla i starší sestru Alenu. Měli též i pole za naší chalupou za cestou směrem k lesu a jezdili tam s krávami je obdělávat. Potom to zabralo JZD. Dále byla napravo chalupa Bednářova. Tam v malé chaloupce, když on si postavil vedle novou vilku, bydlela stará paní Hodurková, pobožná a hodná babka, kterou předtím ta „Vrablena“ vyhnala z podnájmu u ní a Bednář jí tam nechal bydlet. No a potom už jsem došel na křižovatku „u kříža“, kde je dneska konečná autobusu. Ale tenkrát k nám autobus ještě nejezdil. První autobus do Řepišť začal jezdit až když jsem byl v druhé třídě. Nejprve jenom třikrát za den. Byla to taková "kraksna" s vystouplým motorem vpředu a jedněmi dveřmi na kliku. Jezdil s ní starší šofér, známý svými řečmi a průpovídkami, kterému říkali „hotuvka nebo hejble“. Aby ten autobus k nám jezdil, to prý zařídila naše sousedka Žofie Nyklová, dcera starého Majera. Měla v Ostravě nějaké dobré známosti a potřebovala tam často jezdit a na vlak do Paskova je to daleko. Ona byla taková známa „firma“, všude se vyznala a uměla všecko svojí hubou „vyštěkat“. Dále jsem šel už po hlavní Řepištské cestě.