Tenkrát ještě nebyla asfaltovaná, jenom kamenitá, jezdily tam koňské povozy a občas projelo i auto. Nalevo byl „konzum“. Obchod kde prodával za pultem vysoký, plešatý pán, majitel celého domu, pan Musálek. Jeho dcera Broňa byla o rok mladší než já, chodila s námi do školy. Potom mu ale komunisti obchod „znárodnili“ a prodával už tam vedoucí Marák z Paskova. Nebyla to samoobsluha, to se tenkrát ani nevědělo, že něco takového může existovat. Vcházelo se tam zasklenými dveřmi po dvou terasových schodech, po obou stranách byly dva „auslagy“, velké okna, výklady s vystaveným zbožím. Na jejich nízkých parapetních oplechovaných venkovních zídkách se dalo sedět. Vevnitř se zase sestoupilo po dvou schůdkách a nade dveřmi visel zvonek, který zazvonil když někdo otevřel. Terasová podlaha a podél třech protějších stran prodejní pulty a za nimi regály se zbožím. Vpravo na pultě u okna velká, mechanická počítací mašina. Po nacvakání čísel cen, se zatočilo klikou, zazvonilo to, v okénku se objevila cena a zároveň se vysunul šuplík s přihrádkami, kde se ukládaly peníze. Ale paragony se psaly ručně, tužkou na papírek. Na pultě naproti dveří dvě skleněné nádoby s plechovými „dekly“, plné barevných bonbonů. Prodavač je z nich nabíral půlkulatou plechovou lopatkou a sypal do kornoutků z papíru a vážil na váze. Ta byla též na pultě zas na levé straně a na jednu stranu na ní se pokládalo různé závaží a na druhou vážené zboží. V konzumě se prodávalo všecko, co bylo doma potřeba. Jenom pro zvláštní věci se jelo vlakem do Ostravy nebo do Frýdku. Vzadu za konzumem na „placu“ byly dřevěné „šopy“, sklady. Babička jim říkala „magacin“. Tam měl Marák různé větší věci co se nevešly do obchodu. Bylo možné si u něho objednat i různé věci co lidé potřebovali na stavby, cihly, terpapír, plechy, co kdo chtěl. Ten magacin mu párkrát vykradli a on říkal, že ví kdo to byl, ale nechtěl aby to vyšetřovali policajti (tenkrát SNB), měla to být jedna sousedka co poblíž bydlela, ale velká komunistka. Dále po cestě po levé straně byly ještě dva domy a potom byl Pekař Konečný. Ten pekl chleba pro celou dědinu, ale potom tam jezdili lidé z širokého okolí na jeho vyhlášený dobrý chleba. Třeba autobusem až z Ostravy a ještě čekali ve frontě. Měl pekárnu ve dvoře za domem, už elektrickou pec a pekl chleba, rohlíky, koláče, vánočky. Pekly se u něho koláče na svatby. Měl tam i jednoho tovaryše a i učně. Dále po pravé straně byl též obchod, říkalo se mu „u Milady“ (Musálkové). Byl to malý úzký krámek v přístavku u domu směrem k hospodě. Prodávalo se tam všechno možné. Mléko do „baněk“, které si lidé donesli a nalévalo se měrkou z konve, rohlíky i chleba, mouka do sáčků, sůl, cukr. Kupoval jsem si tam ale i sešity a tužky, násadky a špičky na péra na psaní i inkoust. Plnicí péro jsem dostal až ve třetí třídě. Potom byla už hospoda. Její majitel byl Antonín Musálek „z gruntu“, největší sedlák v dědině. Tu hospodu prý postavil ještě před první světovou válkou žid Jakob Pollack. Moje máma si na něho ještě pamatovala. Byl prý škaredý, pejzatý a děvčata prý popleskával a hladil. Ony se ho bály. Umřel ještě před válkou a je pochovaný ve Frýdku na židovském hřbitově i s manželkou. Jeho dvě dcery byly za protektorátu odtransportovány snad někde do koncentráku. Když se někdy v padesátých letech přistavovaly vzadu za hospodou nové záchody a kopaly se pro ně základy, vykopali tam dvě lidské kostry. Ale nikdo nevěděl, jak dlouho tam byly zakopány a kdo je tam zakopal. Hospoda po válce vyhořela. Na jižní straně, kde je dneska „šenk“, byly dlouho jenom vyhořelé zdi. Čepovalo se v malé „extrovně“ vzadu napravo od jeviště a chodilo se tam přes sál a lítacími zasklenými dveřmi. Když jsem byl kluk, dělal tam hospodského starý Vlček. Potom to Musálkovi též znárodnili, sebrali mu i pole a statek, označili ho za „vesnického kulaka“. V tom sálu v hospodě se pořádaly akce různých spolků, bály, cvičili tam Sokoli a jezdilo tam hrát putovní kino. To byly vždycky předem vylepené plakáty co se kdy hraje a potom přijel autem promítač s velkou bednou s promítačkou a cívkami s filmy. Tu postavil v sále uprostřed na stůl, zatemnil okna, natáhl šňůru na jeviště a dal tam reproduktor. Plátno pověsil na oponu a vybral u dveří vstupné. Sedělo se na dřevěných lavicích bez opěradel v nevytopeném sále v kabátech a čepicích. Když promítnul jednu cívku, (někdy se mu film trhal, to byla přestávka) muselo se rozsvítit a on převinoval film ručně klikou zpátky na druhou cívku. Potom se zas zhaslo a promítal se další díl. Odpoledne byl film pro děti a večer od sedmi hodin „pro velké“. Pamatuju si ještě na některé filmy, které jsem tam viděl. Čínský film „Dívka s bílými vlasy“ nebo „O cangaceiros“. Většinou ale sovětské, válečné, kde se furt střílelo a vítězilo, nebo o budování socialistické vesnice a radostné práci v JZD. Jednou v zimě jsem byl též s mým mladším bratrem Pavlem na nějakém filmu kreslených pohádek o čertech a čarodějnicích. Bylo to dost strašidelné a když jsme šli potom už za tmy domů sami ve sněhu, tak jsem ho strašil pod dojmem z toho filmu, že po obloze letí čerti a lítají čarodějnice. On řval strachem, brečel, tak jsem ho musel utěšovat. Bylo mi ho potom líto a nevěděl jsem jak ho uklidnit. Dodnes mě to mrzí.