Hned dál vedle hospody u cesty v zahradě, kde se konaly různé akce, výlety a „dětské radovánky“ a kde se na malém hřišti cvičilo, stála malá cihlová budka s plechovou střechou, s dveřmi a oknem. Vzadu venku byl komín a uvnitř kulatý, litinový „pecek“. Za pultem na hácích na stěně viselo maso a prodával tam řezník Oldřich Musálek. Naproti hospody bydlel bratr mého dědy Karel Fridrich s manželkou a syny Josefem a Karlem. K nim jsem chodil někdy s babičkou. Dál po levé straně byla až Hasičská zbrojnice. Naproti ní, přes cestu byl další obchod „u Grygara“. Měl též „auzlag“ a před ním byla lavička a nějaké místo, nebyl přímo u cesty. Prodávalo se tam též „smíšené zboží“. Později, když už obchod nebyl v provozu, byla tam sběrna mléka, kde sbírala mléko od lidí na povinný státní nákup „kontingent“ naše babička Růžena Fridrichová. Ten „Grygar“ už dávno nestojí, srovnali ho se zemí, stejně jako řezníkovu budku. Dál na protější straně je dneska Obecní úřad, tenkrát to byl „Národní výbor“. Budovu postavili lidovci jako „Katolický dům“ za první republiky, ale potom jim ho též „zabavili“. Naproti něho byl další řezník Berta. Jeho dům je už dneska přestavěný, dveře od cesty zazděné a je tam byt. U Berty jsem si někdy kupoval, když jsem šel do školy, za korunu co mi dala maminka, pět deka „vuřtu“ a dva rohlíky. Byl to takový hubený, štíhlý chlápek, jeho žena zas malá, tlustá kulička. Měl prý „tasemnicu“ a potom brzo umřel. Vedle něho, hned už u školního hřiště, ještě před dnešní autobusovou zastávkou, stála další malá budka z neomítnutých cihel asi tak 4x4 metry, se sedlovou střechou krytou „skřidlicu“. Uvnitř byl „pecek“, litinový vincek s troubou do komína, dvě dřevěné lavice a židle podél stěny, na stěně visely držáky s novinami ke čtení a u okna dřevěné, otáčecí křeslo s opěradlem, s kulatým polštářkem pod zadek. Naproti křesla u zdi bylo velké, oválné zrcadlo „psycha“ s podstavcem a zásuvkami a dva „noční stolky“, kde měl své „inštrumenty“ holič, malý, hrbatý Kozel. On byl svobodný a bydlel u své sestry. Chodili jsme se k němu stříhat a chlapy též holil. Později už si náš táta koupil stříhací, ruční „mašinku“, tak nás stříhal už sám.

Ten Kozel holil chlapy břitvou. Obtahoval jí na řemenu visícím u dveří, v bílé smaltované konvi měl vodu. V hliníkové misce s pěnou a mýdlem měl štětku, kterou chlapy mydlil. Nám klukům též po ostříhání namočil houbičkou vlasy před ušima vpředu a potom břitvou zarovnával „kotlety“. Po ostříhání nám vlasy postříkal kolínskou, abychom voněli. Po každém zákazníkovi převrátil kulatý polštářek na křesle. Ostříhané vlasy zametal a pálil je v „pecku“. Uhlí nosil v kýblu zvenku a přikládal z plechového uhláku. Kolem krku nám uvazoval bílou plachetku, vzadu na šňůrku. Na stěně měl v bambusových držácích pověšené noviny, pro čekající zákazníky. Po ostříhání nás ometl malou rýžovou metličkou.

Po té jeho budce už dneska není ani stopy a on ani většina chlapů, které stříhal a holil už nežijou. Ale pamatuju si ještě ty dědky z doby mých klukovských let. Jaké se tam asi vedly řeči při čekání a při stříhání. Byly to ale padesátá léta a chodili tam i lidé různého politického přesvědčení, tak si museli dávat pozor „na hubu“. Snad jenom ještě pár kluků, co jsou v mých letech si na tu jeho „oficínu“ vzpomenou. Vzadu za jeho budkou, v zahradě u hřbitova stála stará dřevěná chalupa už na spadnutí, kde bydlel Kudělka.

V Řepišť byly ještě dvě hospody. Jedna Škopkova u cesty do Lískovce před lesem a druhá „u Vaňka“, u cesty do Vratimova pod „dvorem“. Zajímavé je, že všechny prosperovaly, lidé tam chodili, nebyla televize ani rádio. Pole za obecním úřadem (potom to byl MNV) až po cihelnu a ke dvoru (potom Státní statek) bylo „panské“. Patřilo ke statku a asi se mu tak říkalo, že kdysi se tam muselo chodit „robit, na robotu“.

No a potom už bylo napravo školní hřiště s plotem u cesty a řadou lip naproti školy podél cesty ke kostelu. Tam jsme v létě chodili cvičit, když jsme měli tělocvik.