To byla moje cesta „přes dědinu“. Tu jsem chodil jenom někdy. Většinou jsem ale chodil „po dolině“. To bylo od nás z domu po naší mezi dolů na hranici našeho pole a po cestě co vedla přes pole k domům Šodkové a Vichra, okolo nich po mezi v polích dolů okolo zbytků hrází bývalých rybníků, porostlých několika duby a keři lískových ořechů, kolem bývalého rybníka „žabjoka“, kde měl naproti v zahradě za plotem „starý Adamus“ dřevěný včelín, boudu s několika úly. A přes starou obecní cestu co vede od „naší kaple“ k Novému lesu, po bažinaté louce okolo hráze bývalého rybníka „pod Pospíšilem“ nahoru do kopečka ke kostelu a cestičkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova a Kudělkovy zahrady na hřiště u školy. Bylo to sice blíže, ale tam jsem chodil sám a v zimě tam bylo moc sněhu a závěje, nedalo se tam chodit. Ale v létě to bylo krásné. Slunce svítilo na modré obloze a já se šoural pomalu mezi vysokou trávou a lány obilí, horko, kopretiny a pampelišky na louce svítily, v mokřinách žluté blatouchy, zvláštní vůně trávy, sena, obilí, cvrkot sarančat, chytal jsem je do dlaně „luční koníky“. Byla to bezstarostná doba, kdy jsem nepřemýšlel co bude, těšil se až budu „velký“. Bylo na všechno moře času, nevěděl jsem co je to čas, svět, smrt, všechno bylo někde daleko. Nevěděl jsem kde končí země, kde zapadá slunce, někde tam daleko a co je tam potom, co je to měsíc, hvězdy, moře. Doma byl tatínek s maminkou, malý Pavlík a babička. To byla samozřejmá jistota, o tom se nepřemýšlelo. Všechno bylo velké, neznámé a nenapadlo mně, že to bude mít i svůj konec. Dneska je to už skoro 60 roků, ale tu cestu si dovedu ještě vybavit i ten tehdejší pocit bezstarostnosti, kdy na mně čekal celý svět „až budu velký“. Asi to tak prožívají i ti dnešní prvňáčkové a budou i ti další. Ale už se to nikdy nevrátí. Tak jsem začal chodit do první třídy.

Naše učitelka byla Stanislava Horylová. Byla manželkou ředitele školy, který tam nastoupil po válce na místo ředitele Drastische. Bydleli ve škole kde byl byt pro ředitele. Měli dvě dcery, jedna byla ještě malá. Ten Horyl prý byl v koncentráku a vypadal moc přísně. Ze začátku chodil ale ještě i v Řepišť v neděli do kostela (stejně jako na sklonku jeho života, když už byl hodně starý a sotva chodil, viděl jsem ho jednou i s manželkou na mši v Mariánském kostele ve Frýdku). To jsem byl už o hodně starší a oni mně asi nepoznali. Vždyť učili takovou spoustu dětí. Ta naše učitelka byla pěkná a všiml jsem si hned, že měla velká prsa, větší než naše máma. Ze začátku jsem byl ve škole hodně zaostalý, z domova neotrkaný, nezvyklý na ostatní děcka. Neuměl jsem si ani zavázat boty, nikdo mně to nenaučil. Neuměl udělat uzel, zavázat „na mašlu“ ani tu černou špičatou trpasličí čepici pod krkem, co mi ušila máma z látky, co dones táta „z roboty“, pozapínat si kabátek, ušitý též mámou. Po válce nebylo peněz na dětské oblečení a tak máma šila doma z toho, co táta našel ve vagonech na nádraží v Ostravě, kde dělal posunovače. Chodil jsem ze školy všelijak směšně oblečený, někdy jsem zapomínal, nebo i ztratil nějaké oblečení, ale pomalu jsem se otrkával mezi děckama. Paní učitelka (v dalších třídách jsme už museli říkat „soudružka“) si s námi zpočátku jenom hrála. Měli jsme ve třídě i velkou bednu s pískem, potom hlínu z cihelny z které jsme modelovali různé panáky a ty se pak nosily i do cihelny vypalovat. A tak jsme se postupně začínali nenásilně učit, rozeznávat písmena a číslice. Pamatuju si na první sešit, neuměli jsme ještě písmena a naše jména, tak nám tam nakreslila různé obrázky, každému jiný, ale já už uměl napsat VENA, tak jsem si to tam napsal. Ale učení mi moc nešlo. Zvláště počty. Počítání mi nešlo a v matematice jsem potom nikdy nevynikal. Nebyl jsem ale zas mezi nejhoršími, byl jsem takový průměrný, jako ostatně vždycky potom. Nejradši jsem měl ale kreslení. A potom malování vodovýma barvama. To byl pro mě objev. Doma jsem totiž mohl jenom někdy čmárat tužkou. Ve škole jsme malovali štětci na velké archy balicího papíru barvami z plechovek a to se mi líbilo, v tom jsem vynikal. Jednou jsem namaloval na velký papír strakatou kozu se zakroucenýma rohama a ta prý byla potom ve Frýdku na výstavě. Na každém mém „obraze“ bylo velké, žluté slunce a letící černí ptáci, vrány a modré hory. Ale ty počty a ani psaní mi nešlo. Škrábal jsem jako kocour. Péro, násadka s ocelovou špičkou se namáčelo do skleněného kalamáře zapuštěného v desce lavice. Měli jsme sešity, písanky s linkami daleko od sebe a opisovali písmenka, které nám učitelka krasopisně předkreslila červených inkoustem. Dostali jsme též slabikář a početnici. Ale učení mě moc nebavilo, měl jsme svůj svět a hodně jsem si sám fantazíroval. S ostatními dětmi jsem se ostýchal navazovat bližší přátelství. Byl jsem dost „lítostivý“ a bál se starších a silnějších děcek. Též posměšky a nespravedlnosti od spolužáků mě mrzely a tak jsem se stahoval do sebe. Snad je to už vrozená vlastnost či povaha, dědičnost, (říká se, že kluci dědí povahu po mámě), ale když jsem poznal, že se nemůžu prosadit mezi silnějšími a agresivnějšími, stáhl jsem se do sebe a neměl kamarády. Po několika konfliktech a porážkách jsem došel k názoru, že pravda a spravedlnost nikdy nevítězí a je lepší se přizpůsobit a těm „průbojnějším“ i když nemají pravdu ustoupit. Nebyl jsem nikdy moc „fyzicky silný“ abych se mohl bránit.