O prázdninách mezi mou 2. a 3. třídou (2. 7. 1951) se nám doma narodil další bratr Peter. Dali ho do velkého prádelního koše na „stolek“ v kuchyni vedle postele kde ležela máma. Bydleli jsme už ve „velké kuchyni a jizbě“ na jižní straně domu. Babička se přestěhovala do dvou místností na severní stranu. Bylo horké léto a okolo okna v kuchyni venku se rozrůstal vysoký keř s červenými růžemi. Rostl přes celé okno až nahoru, byl trnitý s malými růžemi, které voněly až dovnitř. Chodili jsme se na Petříka dívat, na to titěrné zabalené miminko v koši. Ladik Michenka odvedle, syn babiččina bratra Bohuša, se též přišel podívat (nechodil ještě do školy, měl 5 roků), říkal, že je to nový „Peter“, co bude jezdit s „koňami“. Peter byl totiž tenkrát jeden sedlák z Oblesek, který jezdil po cestě okolo nás s koňmi a vozem a též nám někdy oral v poli i lidem „na dědině“.

Na Petrovy křtiny se sešla zas celá rodina. Přišla i babička z Kaňovic a zůstala u nás přes noc. Křtil ho u nás v kostele pater Žyla a kmotry mu byli stejně jako i mi a Pavlovi naši „křesnik a křesnička“, Karel Valas a jeho manželka Jarmila, sestra naší mámy. Bydleli už ve Vratimově. Náš táta s mámou zas byli kmotry jejich dětí Karlíka a Elišky. Já jsem měl už 8 roků a musel se už někdy starat o mladšího Pavla. Ten měl 4 roky. Když byl Petřík už trochu větší a máma neměla na něho moc času, měli jsme pole, krávu, táta chodil na vlak a „na šichtu“ do Ostravy, musela vařit a o všecko se postarat, tak ho někdy „opatrovali“ naše stařenka, máma naší babičky, naše prababička Anežka Michenková. Bydlela v chalupě vedle nás u svého nejmladšího syna Bohuša, s jeho manželkou Ančou a jejich synkem Ladikem. Stařenka už tenkrát bydleli v „jizbečce“, v malé místnosti uprostřed jejich chalupy do které se vcházelo přímo ze síně. Měli tam „vyminek“, chalupu už dali Bohušovi. My kluci i s Ladikem jsme k nim chodili a oni též denně chodili k nám po chodníčku přes zahradu. Vozili a houpali Petříka v kočárku a zpívali mu různé písničky a všelijak ho bavili. Krmili ho a dávali mu pít z flašky s „cumlem“ a jezdili s ním po okolí i do lesa. Pamatuju si ještě i na písničky, které mu zpívali. Třeba: Leze žába do kaluže, na rybičku repetá, pojď rybičko na sluníčko podívat se do světa. Já jsem rybka jako šipka, nejsem žába jako ty, já do bláta nepolezu, já si hledím čistoty. Nebo: Jede synek na svém koni, jede do boje, vraný koník vesel skáče ale doma matka pláče o dítě svoje. Když už začínal Petřík trochu žvatlat, naučil se ty písničky i zpívat a zpíval: „na ybičtu pipitá“ a podobné zkomoleniny. Bál se též, že ho nechají samotného, když ho uspávali a že odejdou, takže se držel jejich palce ruky, dokud neusnul. Musel mít svoji „ručicu“ a totéž vyžadoval i od babičky a od mámy. Nikdy neusnul sám. Spával v posteli s mámou. Stařenka s ním jezdili i po dědině a jednou přijeli dost vyděšení a říkali, že když byli s Petříkem na křižovatce „u dvora“, kde se rozdělují cesty z Řepišť do Paskova a Vratimova, projíždělo tam auto naložené kamením a v zatáčce z něho spadla sprška štěrku a kamení. To se sesypalo na ně a jeden velký kámen dopad těsně vedle kočárku. Šofér nic nezpozoroval a jel dál. Též si vzpomínám, že jednou když jsme si hráli doma „na placu“ a v zahradě, táta říkal, že Petřík ještě nebyl na stromě. Tak ho vzal zabaleného ještě v „peřince“, jak byl v kočárku a lezl s ním na nízkou jabloň u cestičky přes zahradu. Větve měla asi jenom metr nad zemí. Držel ho v jedné ruce a druhou se držel stromu. Když byl už na stromě, tak mu Petřík vypad z ruky a spadl hlavou na zem. Naštěstí dopad do měkkého „kretince“ v trávě. Ale stejně tam zůstal od jeho hlavičky vytlačený důlek. Máma i babička potom dělaly s tátou „kravál“, nadávaly, že ho mohl zabít.

Máma si moc přála aby se jí místo třetího kluka narodila dcera. Když se narodil Peter a řekli jí, že je to zase kluk, byla hodně zklamaná. Těšila se že už to bude konečně holka ne zase kluk. Porodní bába, co jí doma pamáhala rodit a potom k ní ještě chodila jí říkala hned po porodu, že někde v Paskově se v tentýž čas narodila v rodině zas třetí holka a její rodiče že by souhlasili s výměnou. A že by o tom nikdo nevěděl. Ale máma si to rozmyslela a Petra nedala. Že je to její dítě a měnit ho nebudou. Táta též si chtěl svého kluka nechat. Nevím, jak by se to potom dále vyvíjelo, kdybych měl „sestru“. Stejně by se to asi oba někdy potom dověděli.

Jednou jsem byl s jinýma děckama z dědiny odpoledne na hřišti za konzumem. Chodilo se tam uličkou mezi ploty, starší kluci tam hrávali házenou a fotbal. My menší jsme se tam též nějak motali, já tam moc nechodil, bylo to od nás daleko. Dneska už tam hřiště není, je to zastavěné, jsou tam už domy. V Řepišť se tenkrát hrávala dobře „házená“, hráli i v nějakých okresních soutěžích. Byly tam branky, škvára a hrávali tam i kluci od paní Nytrové, co bydleli vedle nás, „u stařenky“. Ti byli ale už starší. Já se zrovna naučil jezdit trochu na máminém kole a bavilo mě to. Na hřišti bylo plno děcek a některé přijely na kolech a měly je opřené u plotu. Kola si i navzájem půjčovali a jezdili po vedlejší cestě na Vinohrad. Já kolo neměl, máma mi ho do dědiny nedovolila vzít. Byl tam i Michardinský, asi o dva roky starší kluk. Ten mi říkal, že ať si půjčím jeho kolo, že se můžu projet a ukázal mi ho u plotu. Tak jsem si ho vzal a šel s ním na cestu. Vtom ale ke mně přiběhnul Pavel Grossmann z Vinohradu, který tam hrál s velkýma klukama fotbal (byl asi o tři roky starší) a byl to velký náfuka a frajer a dal mi takovou facku přes celou hubu, že jsem se převrátil i s kolem. Měl jsem potom dlouho vyznačené červené prsty od té facky na obličeji. Nevěděl jsem co se to stalo, ale uviděl jsem jak se ten Michardinský směje až se prohýbá. On totiž žádné kolo neměl. Já zůstal červený, děcka se mi smály, ale nebrečel jsem, jenom zahanbeně utekl domů. Bylo mi to líto a už jsem na hřiště nechodil. Jednou v zimě mě zbili kluci ve sněhu před konzumem, když jsem šel ze školy. Bylo jich víc, neměl jsem šanci jim utéct. Na zemi mě „nafutrovali“ sněhem až mi tekla krev z huby. Tak jsem se už potom nechal bít a nebránil se. Nebrečel jsem před nimi, ale až potom, když jsem šel domů. Doma na mně už též neměli čas, nikomu jsem se nesvěřoval. Byl už tam malý Pavlík a tak jsem se všelijak sám protloukal.

Je sobota, leden, venku padá sníh a já se zase dal do psaní svých vzpomínek. Sedím doma a dívám se oknem ven, tam kde už začíná ten „jiný, velký svět“ a ubíhá jiný čas, ne ten, který tu je se mnou v mé hlavě. Vždyť co je to vlastně paměť? Že já si pamatuju co se stalo kdysi dávno, co už není a nikdy se už nebude opakovat. Co si dovedu už jenom já znovu ze svých „paměťových mozkových buněk“ oživit. Vždyť co se toho stane na zemi jenom v jedné vteřině. A nikdo ji nedokáže zastavit, nebo ji vrátit. Když si tu vzpomínám na časy mého dětství, dávno všemi zapomenuté, vyhrabávám v hlavě jenom to, co tam ještě zůstalo, to ostatní už je nenávratně ztracené v čase. A jiné vzpomínky asi zůstaly v hlavách mých spolužáků a lidí, kteří prožili tutéž dobu, tytéž události, ale viděli je úplně jinak a dneska by je vyprávěli zase jinak. A vy, kteří to tady snad budete někdy číst, si to pochopitelně budete představovat zase jinak. Protože nejste já a vyvolá to ve vašem mozku zase jiné představy a pocity, než které jsem měl já. Ale to už je dáno nedokonalostí jazyka, písma, pocity se nedají přenášet.

Kdo byla a jak asi vypadala Irina Šeda, manželka Gregora Rzehy z Bruzovic? Byla to moje pokrevní pramatka, první z minulosti o které se zachovalo aspoň jméno a datum (1619 – 1639) v našem rodokmenu, sepsaném podle zápisů v matrikách. Jak by to asi vypadalo, kdybych se s ní mohl setkat? Co by jsme si mohli navzájem říci? Žila v jiné době, měla jiné životní zážitky a názory své doby. Nevím ani, kde je pohřbená. Kde se rozpadl na prach její mozek a v něm všechny její zážitky a vzpomínky. A též řady dalších, jejich dětí a potomků až do dnešní doby. Asi jenom shodou náhod se stalo, že já mám čas, zapsat tady něco dneska o tom, jak žil a co prožíval jeden z té řady Řehů, zrovna v tomto „našem“ čase. Doufám, že se aspoň pár těchto zápisků zachová pro ty co budou po nás. Ale nic není na věčné časy.

Jenom „Československo-Sovětské přátelství“, jak jsme se učili ve škole a jak prohlásil náš „první dělnický president Klement Gottwald“. My jsme mu potom mezi kamarády říkali „Kléma zabiják“. Ale to je zas jenom moje životní zkušenost a můj politický názor, který asi už budoucím generacím, které to „naše“ období neprožily nebude nic říkat.

Ale to tu zase jenom tak zapisuju, co mi teď probíhá v hlavě, co si zrovna myslím, místo abych pokračoval ve svých vzpomínkách. Dost už „trapného filozofování“.

Jednou, ještě v první třídě, jsme jeli celá škola na nějakou zdravotní prohlídku, rentgen, vlakem do Místku. Bylo to nějak v únoru nebo březnu, místy byl ještě sníh. Když bylo asi 9 hodin, šli jsme se převléct dolů do šatny. Já jsem ale pořád nemoh najít svoje boty, nebyly tam. Byl jsem už poslední a furt je hledal. Přišla učitelka a říkal jsem jí, že nemám boty, tak se dívala a našla jiné, které tam zbyly, podobné jako ty moje. Ale já je nechtěl, že to nejsou ty moje a byly mi i malé. Už se mělo odcházet na nádraží a já byl pořád bez bot. Tak ona zavolala ředitele (svého manžela) Horyla. Ten tam přišel a já se ho moc bál. Vypadal přísně, brýlatý, holohlavý, nervozní a věděl jsem, že někdy dával facky klukům z vyšších tříd. A co já, vystrašený prvňáček. Zůstali jsme tam v šatně už jenom my tři a on začal křičet, že to musí být moje boty, když tam jiné nejsou a ať si je obuju a jdu. Tak jsem si je natáh na nohy a šel. Zpočátku to ještě šlo ale potom mě začaly tlačit. Bylo to čím dál horší. Každý krok byl bolestivý. Ale bál jsem se a tak nic neříkal. Došli jsme na nádraží do Paskova, cesta vlakem a potom do Místku do „Ústavu národního zdraví“, tam čekali na chodbě a jednotlivě nás rentgenovali. Potom šli zpátky, všichni seřazeni v dvojstupech na nádraží a vlakem zase do Paskova. Boty mě strašně tlačily a měl jsem velké puchýře na patách. Bylo mokro a zima a naboso se nedalo jít. Z ředitele jsem měl velký strach. Byla to ale zas ta moje odevzdaná, pokorná povaha, smířlivost s danou situací, dneska si říkám hloupost, ale už jsem byl takový. Domů od vlaku jsem se už sotva vlekl co noha nohu mine. Babička měla už doma strach, že mě není ze školy, bylo už pozdě odpoledne, tak mi šla naproti. Potkala mně u kaple. Měl jsem ohromné puchýře přes celé paty, tak mně odnesla na zádech. Táta doma nadával, že jsem hlupák a šel potom i do školy a pohádal se s ředitelem. On mu ale řekl, že já si ty boty nakonec obul a šel, tak si myslel, že je to v pořádku. Že jsem měl říct, že mám puchýře, on že neměl čas, starat se o každého, když tam měl celou školu. Máma mě potom zavezla na kole k doktoru Adámkovi do Paskova, ten mi puchýře prostříhal, natřel tinkturou a zavázal. Nějaký čas mě potom máma vozila do a ze školy na kole jen v tlustých ponožkách a velkých filcových návlecích, než se mi to zahojilo a moh zas obout boty. Ty moje boty se pak našly. Obula si je v tom zmatku v šatně nějaká jiná holka a šla v nich. Ani jí nevadilo, že nejsou její a jsou větší. Byl jsem už takový zakřiknutý a asi proto, že táta byl doma moc autoritářský. Hádal se s babičkou, dělal „kravále“, řvali po sobě a já se vždycky bál. Nikdy mě ale nebil. Byl jsem z toho vystrašený a lítostivý. Je to asi už vrozená vlastnost a nedá se to změnit. Měl jsem prý to po mámě. Nějaký psychoanalytik by to asi doved vysvětlit. Později na mě asi též mělo vliv i náboženství, že jsem se nebránil a myslel si, že je lepší neoplácet zlo a jak nás učil pan katecheta odpouštět a být „dobrý“, jako byl pán Ježíš. Ale nespravedlnost mě vždycky mrzela. Smířil jsem se ale s tím, že se nedá nic dělat, že už to tak musí být. A taky se nedalo v mé tehdejší situaci nic dělat.

Ve druhé třídě nám umřel spolužák Mirek Kaloč. Zemřel na zápal mozkových blan (meningx) v nemocnici ve Frýdku, zrovna na Mikuláše 6. prosince. Jeli jsme mu celá třída na pohřeb do krematoria v Ostravě. To bylo ještě tenkrát to staré krematorium u židovského hřbitova, dneska už zbořené. On byl v církvi Československé a rodiče ho nechali spálit. Tenkrát to bylo pro nás něco neobvyklého. Jeli jsme tam autobusem ze školy a byla se mnou i babička. On ležel v bílé truhle na katafalku, hrála smutná hudba, někdo žalostně na housle a potom s ním truhla klesala dolů a zavíraly se nad ní dvoukřídlé dveře. Jeho máma moc brečela. Bylo to poprvé, co jsem zažil smrt někoho, koho jsem znal. Že už nebude, že už ho neuvidíme. Ale moc zas mi ho líto nebylo, on byl totiž silnější a několikrát mě po cestě ze školy zbil, špatně se učil a moc se chvástal a lhal. Ale odpustil jsem mu to všecko, protože umřel a aby se dostal do nebe. Potom se mluvilo, že jeho rodiče slyšeli doma, po několik dní po pohřbu, jak hraje večer ve svém pokoji na housle, na které se učil. Několik večerů se to prý opakovalo, prý si tam přišel ještě zahrát. Věřil jsem tomu a hodně o tom přemýšlel.

S nikým jsem se moc nekamarádil. Ze školy jsem chodil sám, někdy i přes dědinu. Tenkrát k nám začal jezdit autobus, linka číslo 30 z Ostravy. Někdy jsme se svezli zadarmo ze zastávky od Národního výboru na konečnou. Pamatuju si, že jsem chodil ze školy někdy s Miluškou. Dneska už nevím, jak se mezi námi objevila a kde potom odešla. Ve druhé třídě začala k nám chodit do školy. Byla to dcera nějakého chlapa, který žil s nějakou ženskou (snad Žurovcovou) někde na Vinohradě. Hubené, světlovlasé děvčátko, možná stejně neprůbojné jako já. Ostatní děcka ji též přehlížely a odstrkovaly. Chodili jsme spolu domů a nevím o čem jsme se už bavili, jenom že se nám děcka posmívaly, zvláště holky, že spolu chodíme. Ona ale u hospody odbočovala na Vinohrad. Asi jsme si měli o čem vykládat a nestyděl jsem se, jako u ostatních holek, se kterými jsem se neměl o čem bavit a ty měly jiné „babské“ zájmy. Ona se ale potom zas odstěhovala někam pryč se svým tátou a už jsem o ní neslyšel. Ty ostatní moje spolužačky, sousedky co chodily stejnou cestou, to byly takové „slepice“, tajnůstkářky a nechtěly mně a já o ně též ani nestál. Měly svoje řeči o něčem co mě nezajímalo. Zvláště Pavle Vašíčkové jsem se asi nelíbil. Vždycky se mi posmívala a pošklebovala, když šly po chodníku za mnou či přede mnou. Asi od těch dob jsem se potom před děvčaty začal stydět a neuměl se s nimi bez ostychu bavit.

Každé ráno už od první třídy jsme museli před vyučováním povstat a ve školním rozhlase se z gramofonu hrála „Píseň práce“ a my jsme ji museli zpívat. Ředitelem byl tenkrát Jan Horyl. Tu Píseň práce a jiné budovatelské písně znám dodnes a uměl jsem ji spíše než „otčenáš“. Ten jsme se učili až v náboženství. Pater Žyla donesl v aktovce dřevěný křížek, který pověsil na stěnu a když odcházel tak si ho zas vzal. Kříže, které předtím visely ve třídách, byly sundány a odneseny. Učitelka  Horylová nás též učila o boháčích a chudácích, jak kdysi museli „robit lidé na panském“, byla bída a hlad a jak se my máme dnes dobře. Že lidi na polích bili drábi karabáči a na svém políčku mohli robit jenom v neděli a jak si zlí boháči a kapitalisté žili v blahobytu a těm chudým nic nedali. Já jsem též potom ty zlé boháče a kapitalisty (nevěděl jsem co to ten kapitalista je) z celé duše nenáviděl a byl moc rád, že už se máme dobře a není hlad a bída. Ale v Americe je to ještě tak jako kdysi. Chodili jsme, celá škola na „brigády“, na „panské“, což bylo pole „od dvora“, tenkrát už Státního statku. Po cestě se zpívaly různé budovatelské písně. Některé si ještě pamatuju, jako: Jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas. Nebo: Vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví, hej rup, do práce se dej. Celou cestu na pole i zpátky se zpívalo. Byly to nekonečné lány, brázdy, na konec nebylo vidět, jenom les někde v dálce na obzoru. A my museli chodit v řádcích, shrbení a hledat mandelinku (žádnou ale nikdo nenašel). Říkali nám, že ji v noci shazujou z letadel američané. Ve škole byly též plakáty a na nich mandelinka jak letí na padáku z americké vlajky a v dálce letadla. Nebo jsme chodili „plevat“ (protrhávat) řepu v řádcích. Každý měl jeden řádek a kdo ho udělal a došel až na konec, měl volno. Ale já, naivní hlupák, jsem každou rostlinu prohlížel, dělal všechno poctivě a býval mezi posledními. Ohnivé slunce, úmorné vedro, žízeň a já se potácel v brázdách, které se ztrácely v nedohlednu. Představoval jsem si, že kdysi za časů roboty to bylo ještě horší, že musely dělat každodenně i malé děti, měly hlad a bili je drábi karabáči. Domů jsem se potom sotva dovlek únavou. Byl jsem tenkrát sice dost vysoký, ale hubený a slabý. Doma jsme měli jídla dost, ale nechtěl jsem jíst. Neměl jsem sílu a kluci mě hned přeprali. Neuměl jsem se bránit proti těm silnějším. Po několika trpkých zkušenostech jsem už rezignoval. Dál jsem si jenom fantazíroval sám pro sebe a nikomu se s ničím nesvěřoval. Snad už tehdy jsem začínal pomalu chápat, že nesmím mluvit to co si myslím, ale jenom to, co se po mně chce a co se učí ve škole. A že něco jiného se mluví doma a nesmí se to říkat ve škole.