A po několika dnech v kasárnách jsem znovu balil  všechny své věci, tentokrát i samopal a na nákladním autě na lavičkách pod plachtou nás několik odvezli do Plzně do "péešky". Ve vojenské knížce mám zápis, že jsem ji absolvoval od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963. Odvezli nás tam asi 10 a byli jsme vybráni jako budoucí velitelé družstev pro obsluhu kanonů 57 mm vzor S 60. Z jiných posádek tam přijeli též vybraní vojáci. Kasárny byly v rozlehlém areálu různých budov obehnaném drátěným plotem za městem Na Slovanech. Jezdila tam ale z města tramvaj. U hlavní brány bylo jen několik zděných budov, jako ošetřovna, strážnice, basa, kuchyň, jinak staré dřevěné přízemní baráky, snad ještě po německé armádě. Někde byly ještě i nápisy jako Ausgang, Vorsicht - Treppe a jiné, sotva čitelné. Naše ubikace byl dřevěný barák daleko vzadu až u zadního plotu. Dvě dlouhé budovy, asi 10 metrů od sebe a na koncích spojené další, ve které byl uprostřed vchod, takže to tvořilo jakési uzavřené nádvoří, půdorys ve tvaru U. Tam jsme strávili celých 8 měsíců. Uvnitř byly dlouhé chodby a po stranách malé místnosti, na chodbách vysoké skřínky, kde jsme měli své věci. V naší ložnici nás bylo 8 i s naším velitelem družstva, poddůstojníkem. Jmenoval se Sládek a v civilu byl kovářem. Ale byl to primitiv se základním vzděláním, poďobaný od neštovic a jak jsem potom zjistil byl v KSČ. Po celou dobu co jsem tam byl, jsem sice korektně plnil jeho rozkazy, ale nikdy jsme si nebyli sympatičtí a i když mu ostatní už ke konci péešky mohli tykat, já mu pořád vykal. Velitelem celé naší baterie a tím i toho poddůstojnického kurzu byl nadporučík Jaroslav Dvořáček a jeho zástupcem náš velitel čety poručík Vobr. Mladý, svobodný, asi čerstvý absolvent důstojnického učiliště, černovlasý, takový cikánský typ. Na naší cimře jsme byli kromě svobodníka Sládka my nováčci. Byli to: Vostrý, rozmazlený frajírek, jedináček bohatých rodičů někde z Loun, Nový, věčný průserář, zrzavý traktorista z JZD, za kterým potom přijela jeho milenka s mámou, že si ji musí vzít, že čeká dítě, Slováci Macura a Buci a dva Maďaři někde od Komárna Juhazs a Lisz. Jedině já jsem měl maturitu, ostatní jenom základní školu a nebylo o čem se s nima bavit. Též potom na vycházky do hospod jsem s nimi nechodil. Zachovával jsem si jakýsi odstup a Sládek mě měl asi za namyšleného inteligenta, který si myslí, že je něco jiného než oni a dával mi to najevo. Jednou mi našel někde ve stolku u postele můj zápisník, kde jsem si někdy zapisoval své pocity a fantazie (jako nějaká pubertální dívka) a přečetl si to a pohrdavě mi ho pak vrátil s úsměškem. To mě moc mrzelo a nikdy jsme se neskamarádili. Byl jsem jako ostatně vždycky osamělý samotář a neměl tam kamarády. Na konci tunelu jsem ale vždycky viděl světlo, že to jednou musí skončit a půjdu do civilu a potom začne jiný život. Vojnu musím nějak přežít.

Vzpomínám si, jak jednou v zimě,  to už bylo v druhém roce a já byl už svobodníkem, když jsme byli na cvičení a nocovali v nějaké vyplundrované německé vesnici, někde v pohraničí na Šumavě a spali tam v mrazu na podlaze bývalé hospody, šel jsem večer s kamarádem za tmy po návsi a tam mezi jinými auty stálo i skříňové štábní auto Tatra V3S, dveře pootevřené a nikde nikdo a na podlaze dřevěná dlouhá bedna, zamčená na visací zámky a v ní naše zástava. Oficíři ze štábu spali ale ve vytopených skříňových autech ve spacích pytlech. napadlo mě, co by se stalo, kdybychom tu bednu odnesli a někde zakopali. Nikdo ji tam nehlídal. Důstojníci seděli někde v teple a popíjeli. My se klepali celou noc pod dekami na promrzlých fošnách podlahy. Ale tak už to v armádě chodí.

Někdy v listopadu jsem byl vybrán s několika dalšími z jiných baterií, že se mám účastnit kurzu zdravotníků a sběračů raněných v Terezíně. Museli jsme si sbalit všechny věci (mimo zbraní), celou polní, deky, celou svou skřínku a odvezli nás nákladním autem do kasáren v Terezíně. Tam jsme byli ubytováni v nějaké přízemní klenuté velké síni s kamennou podlahou, kde se vcházelo přímo z nádvoří. Postele těsně vedle sebe, všechny věci vedle postelí, netopilo se tam a spali jsme oblečení pod dekami a kabáty. Byla to asi bývalá konírna, klenby a ve zdi ještě kruhy na uvazování koní. Na mě ale zapůsobila celá ta pevnost. Ty hradební příkopy, kasematy, uzavřené dlážděné dvory obklopené kasárenskými poschoďovými budovami a chodbami s klenutými lauby, otevřenými do nádvoří. Vše z červených pálených cihel, široká, léty už sešlapaná kamenná schodiště mezi poschodími, po kterých se dalo vyjet i na koni. Ve velkých sálech, kde jsme chodili na zdravotnické přednášky, byly ještě kamenné krby, dřevěné dvoukřídlové dveře, vrata na půdu měly dole výřezy, aby jimi mohly projít kočky. Ty tam byly kdysi kvůli myším. Představoval jsem si romanticky, jak tam asi byli ubytováni Tereziánští vojáci, jejich uniformy, koně, oficíry. Kolem celého města vyzděné hluboké příkopy, valy s chodbami a střílnami, tajemné zazděné vchody do sklepů a kasemat. Co to všechno už muselo zažít, kolik generací vojáků a kolik osudů, co všechno tu prožili. A dnes to měla "naše socialistická armáda" a nechávala to chátrat.

Vypadalo to směšně, když na barokních, tereziánských budovách a klenutých branách visely tabule s komunistickými hesly a rudé hvězdy se srpy a kladivy. A ti dnešní politrukové, co tam byli, o historii neměli ani zdání. Pro ně to bylo jenom staré harampádí, určené jenom k momentálnímu využití a potom likvidaci. Vždyť my jsme armáda nová, pokroková a s tou minulou nemáme nic společného! Ale já si představoval, jak to tam asi muselo vypadat před těmi 200 lety, za císaře Josefa II, který nechal Terezín postavit. Stačilo zavřít oči a na nádvoří jsem viděl vojáky v bílých uniformách, důstojníky se žlutými šerpami a kordy, koně ve stájích a na nádvořích u studny, třírohé černé klobouky a dlouhé, těžké křesadlové pušky s bodáky na chodbách ve stojanech. Tak jsem si fantazíroval jenom já. Ostatní měli ale jiné starosti. Měli jsme vyučování a potom i praktické procvičování. Obvazování, ošetřování ran. Vzpomínám si na ty drastické filmy, které nám promítali, jako průstřely plic, roztrhaná břicha, s krví a dýchajícími orgány, všechno naživo. Bylo to natáčeno na živých prasatech, které se potom mladí vojenští doktoři učili zašívat a ošetřovat jako by to dělali na lidech. Též firmy o atomovém napadení a ochrana proti němu, drastické popáleniny a ozáření. Stavěli jsme velké sanitní stany, v nich ošetřovny, odmořovací sprchy, bunkry proti ozáření a jiné, potřebné práce. Též kopání masových hrobů, ukládání mrtvých, odebírání osobních známek z krku a přesné zápisy a nákresy hrobů, desinfekce vápnem a jiné věci. Též jsem tam byl jednou v posádkovém kině v neděli odpoledne a promítal se tam ten už v civilu viděný francouzský film Napoleon. Pro mě nádhera! Jinak jsem tam byl asi jednou či dvakrát na vycházce, ale nedalo se tam stejně nikde jít, jenom na náměstí byla hospoda U tří dědků a ta byla plná vojáků. Pár piv s ostatními, které jsem ani neznal a šlo se spát, do konírny. Venku už bílý mráz a my pod dekami a kabáty za svitu petrolejky u stolku u dveří. Spalo nás tam namačkáno asi 30, celý kurz. Na jídlo se chodilo do jídelny, do klenutého sálu v přízemí s hliníkovými ešusy a lžičkami. Byl jsem tam asi 14 dnů, když přišel ze Slaného rozkaz, že se mám vrátit, že jsem byl vybrán k nástupu do poddůstojnické školy. Měl jsem maturitu a už při nástupu do kasáren mi říkali, že půjdu do poddůstojnické školy. Tak nevím, proč mě posílali do kurzu do Terezína. Tak jsem si zas sbalil věci a šel do kanceláře k tamějšímu staršinovi, který mi napsal propustku a cestovní příkaz. Ptal se mě, jestli mám peníze. A já hlupák mu řek, že mám. Tak mi řek, že ať si jízdenku na autobus do Slaného zaplatím ze svého a že mi to potom proplatí tam. A já to tak udělal! Jel jsem nějakými autobusy s celou bagáží, plnou polní, bandalírem a dekou, párkrát někde přesedal, než jsem dojel do kasáren ve Slaném. Tam se se mnou ale o proplacení jízdného už nikdo nechtěl bavit. Staršina se mi vysmál, že se to tak nikdy nedělá, že on mi nemůže nic zaplatit, že ten staršina v Terezíně mi měl napsat cestovní rozkaz, který jsem mohl jet bezplatně autobusy a též mi měl napsat župku, vydat potraviny nebo peníze na celodenní stravu. A já hlupák jsem se nechal tak napálit! On si to nechal asi pro sebe. Ale už se nedalo nic dělat, Terezín byl daleko a já obyčejný bažant.

Někdy noční poplachy, ale většinou se to už předem vědělo, to zapískal dozorčí na chodbě a zařval "Popláááách!". Nesmělo se při tom rozsvítit světlo, potmě v uličkách mezi postelemi se oblíkat, na skřínkárně nabalit velkou polní věcmi určenými pro delší pobyt v poli, nasadit si helmu, gásmasku, sumky, ze stojanu na chodbě, který dozorčí odemkl si vzít samopal (měli jsme už ty nové, vzor 58) a utíkat do autoparku a nastoupit před auto, za kterým byl zapřažen náš kanon. To všechno se kontrolovalo a měřil se čas a která četa to nestihla a měla dlouhý čas, opakovala to i několikrát. To se museli zas vrátit zpátky, všechno uložit do skřínek, svlíknout se a zalehnout a celé to opakovat znovu. A ráno byl normální budíček v 6 hodin s obvyklým denním programem. Někdy po takovém poplachu se nasedlo na zaplachtované auta na lavice, bylo tam i 20 beden s náboji do kanonu a jelo se do pohotovostních palpostů. Ty byly několik kilometrů od kasáren, na kopcích u okolních vesnic. Tam se děla naší baterie, která měla 6 kanonů, rozestavila do kruhu, roztáhla ramena podvozků, ručně se dělo zvedlo na zvedácích šroubováním tak, že kola byly ve vzduchu, pomocí libely se celý kanon uvodorovnil, pomocí kompasu se nastavily úhly světových stran a úhly děl navzájem, aby se mohla koordinovat střelba při kruhové obraně a později i kvůli centrálnímu řízení zaměřování automaticky pomocí puaza, což byl zaměřovač s dálkoměrem a děla s ním byla spojena kabely, takže se hlavně samy otáčely a přesně zaměřovaly. Z aut se skládaly bedny se střelivem, vždy čtyři na jednu hromadu na čtyři světové strany okolo kanonu, aby je obsluha mohla rychle podávat nabíječi, když se děla i se sedícími na nich zaměřovači a střelci otáčela kolem osy za letícími cíli. Bedna s pěti náboji měla železné sklápěcí uši, za něž se přenášela a vážila asi 35 kilo. Musely se v rychlosti skládat a nakládat na korbu auta a roznášet okolo kanonu. Poškodil jsem si tenkrát páteř, plotýnky, že jsem pak bolestí nemoh ani spát. Ale stěžovat jsem si moh tak leda na lampárně. Když jsem potom šel k doktorovi na ošetřovnu, řekli mi, že jsem byl uznán schopným, ať se nesnažím simulovat a dostal jsem obstřiky injekcemi vodou okolo páteře, což dělali lapiduši a dělali to tak drasticky, že už tam potom nikdo nešel. Tak jsem se belhal dál a tu páteř si rasoval tak, že ji mám poškozenou dodneška.

V palpostech jsme nacvičovali i nástupy osádek děl a zaujímání postavení, každé číslo obsluhy mělo své místo a druh činnosti a cvičilo se to na čas. nasedání na uto, odpojení kanonu, oplachtování a uvedení do bojové pohotovosti až po nasazení zásobníku s pěti náboji a naražení páky k zasunutí do závěru hlavně. Pak hlášení "Hotovo!" a velitel děla, který stál vzadu se sluchátky na uších čekal na další rozkazy od velitele baterie, který byl uprostřed u zaměřovače. To celé se pořád nacvičovalo v co nejkratším čase. Přitom jsme měli na sobě helmy, plynové masky, sumky se střelivem a na zádech samopaly. Byl už podzim, déšť a mrzly ruce, bláto a po návratu do kasáren se musely nejdřív umýt a vyčistit v autoparku kanony, potom na klubovně zbraně, což kontrolovali naši poddůstojníci, velitelé družstev. Družstvo bylo 6 vojáků, což byla obsluha jednoho kanonu. Tenkrát, když byla ta napjatá politická situace okolo Kubánské krize, pomíchali obsluhy kanonů s vojáky druhého ročníku, našimi mazáky, abychom se všechno rychle naučili, co kdyby vypukla válka. Takže nám dost rychle skončil přijímač a byli jsme rozmístěni i na světnicích spolu s mazáky. Pochopitelně že měli lepší místa, u dveří nebo u kamen a nedělali rajony. Zachovávali jsme vůči nim patřičný respekt, ale oni nás nijak zvlášť nebuzerovali. Poddůstojníci nám i párkrát vyházeli obsah skřínek, pokud usoudili, že nejsou řádně uložené a prádlo a věci v nich nebyly srovnány přesně v komíncích a rozházeli postele, pokud nebyly předpisově ustlané a prostěradla a deky nezařezávaly jako letiště, ale znal jsem to už trochu z pionýrských táborů. Neměl jsem s tím problémy. nebyl jsem ani nejlepší, ani nejhorší. Nijak na sebe zvlášť neupozorňoval a splnil co po mně chtěli. Ani překážková dráha a šplh, přeskok koně a další tělesná příprava mi nedělala potíže. Kdo to neudělal, nedostal od staršiny vycházkovou knížku. Velitelem naší posádky, což byl jenom náš protiletadlový oddíl, tři baterie po šesti dělech na ochranu velitelství divize, byl major Vojtěch Gregor. Byla tam ještě rota průzkumníků, radisté a pár dalších pomocných jednotek. Ve Slaném bylo velitelství divize, takže ve vedlejší budově úřadovali i plukovníci a další šarže, ale s nimi jsme nepřicházeli do styku. Tanková divize, ke které jsme i my patřili, byl rozmístěna jinde. U nás měli jenom kanceláře. Jenom pokud jsme měli službu dozorčího u brány, museli je zdravit, nebo při službě v důstojnické jídelně roznášet jídlo. V autoparku byl jenom jeden velitelský tank. A taky se chodilo do vedlejší budovy, napravo za hlavní bránou hlídat zástavu. Kus hadru na tyči s nějakým komunistickým znakem, což byl prapor celého pluku. Byl tam ve skleněné vitríně a stála u něho ve dne i v noci stráž. Já ale nikdy tu čest neměl a stráž u zástavy na mě nikdy nevyšla.