Vzpomínám si, jak jednou v zimě,  to už bylo v druhém roce a já byl už svobodníkem, když jsme byli na cvičení a nocovali v nějaké vyplundrované německé vesnici, někde v pohraničí na Šumavě a spali tam v mrazu na podlaze bývalé hospody, šel jsem večer s kamarádem za tmy po návsi a tam mezi jinými auty stálo i skříňové štábní auto Tatra V3S, dveře pootevřené a nikde nikdo a na podlaze dřevěná dlouhá bedna, zamčená na visací zámky a v ní naše zástava. Oficíři ze štábu spali ale ve vytopených skříňových autech ve spacích pytlech. napadlo mě, co by se stalo, kdybychom tu bednu odnesli a někde zakopali. Nikdo ji tam nehlídal. Důstojníci seděli někde v teple a popíjeli. My se klepali celou noc pod dekami na promrzlých fošnách podlahy. Ale tak už to v armádě chodí.

Někdy v listopadu jsem byl vybrán s několika dalšími z jiných baterií, že se mám účastnit kurzu zdravotníků a sběračů raněných v Terezíně. Museli jsme si sbalit všechny věci (mimo zbraní), celou polní, deky, celou svou skřínku a odvezli nás nákladním autem do kasáren v Terezíně. Tam jsme byli ubytováni v nějaké přízemní klenuté velké síni s kamennou podlahou, kde se vcházelo přímo z nádvoří. Postele těsně vedle sebe, všechny věci vedle postelí, netopilo se tam a spali jsme oblečení pod dekami a kabáty. Byla to asi bývalá konírna, klenby a ve zdi ještě kruhy na uvazování koní. Na mě ale zapůsobila celá ta pevnost. Ty hradební příkopy, kasematy, uzavřené dlážděné dvory obklopené kasárenskými poschoďovými budovami a chodbami s klenutými lauby, otevřenými do nádvoří. Vše z červených pálených cihel, široká, léty už sešlapaná kamenná schodiště mezi poschodími, po kterých se dalo vyjet i na koni. Ve velkých sálech, kde jsme chodili na zdravotnické přednášky, byly ještě kamenné krby, dřevěné dvoukřídlové dveře, vrata na půdu měly dole výřezy, aby jimi mohly projít kočky. Ty tam byly kdysi kvůli myším. Představoval jsem si romanticky, jak tam asi byli ubytováni Tereziánští vojáci, jejich uniformy, koně, oficíry. Kolem celého města vyzděné hluboké příkopy, valy s chodbami a střílnami, tajemné zazděné vchody do sklepů a kasemat. Co to všechno už muselo zažít, kolik generací vojáků a kolik osudů, co všechno tu prožili. A dnes to měla "naše socialistická armáda" a nechávala to chátrat.

Vypadalo to směšně, když na barokních, tereziánských budovách a klenutých branách visely tabule s komunistickými hesly a rudé hvězdy se srpy a kladivy. A ti dnešní politrukové, co tam byli, o historii neměli ani zdání. Pro ně to bylo jenom staré harampádí, určené jenom k momentálnímu využití a potom likvidaci. Vždyť my jsme armáda nová, pokroková a s tou minulou nemáme nic společného! Ale já si představoval, jak to tam asi muselo vypadat před těmi 200 lety, za císaře Josefa II, který nechal Terezín postavit. Stačilo zavřít oči a na nádvoří jsem viděl vojáky v bílých uniformách, důstojníky se žlutými šerpami a kordy, koně ve stájích a na nádvořích u studny, třírohé černé klobouky a dlouhé, těžké křesadlové pušky s bodáky na chodbách ve stojanech. Tak jsem si fantazíroval jenom já. Ostatní měli ale jiné starosti. Měli jsme vyučování a potom i praktické procvičování. Obvazování, ošetřování ran. Vzpomínám si na ty drastické filmy, které nám promítali, jako průstřely plic, roztrhaná břicha, s krví a dýchajícími orgány, všechno naživo. Bylo to natáčeno na živých prasatech, které se potom mladí vojenští doktoři učili zašívat a ošetřovat jako by to dělali na lidech. Též firmy o atomovém napadení a ochrana proti němu, drastické popáleniny a ozáření. Stavěli jsme velké sanitní stany, v nich ošetřovny, odmořovací sprchy, bunkry proti ozáření a jiné, potřebné práce. Též kopání masových hrobů, ukládání mrtvých, odebírání osobních známek z krku a přesné zápisy a nákresy hrobů, desinfekce vápnem a jiné věci. Též jsem tam byl jednou v posádkovém kině v neděli odpoledne a promítal se tam ten už v civilu viděný francouzský film Napoleon. Pro mě nádhera! Jinak jsem tam byl asi jednou či dvakrát na vycházce, ale nedalo se tam stejně nikde jít, jenom na náměstí byla hospoda U tří dědků a ta byla plná vojáků. Pár piv s ostatními, které jsem ani neznal a šlo se spát, do konírny. Venku už bílý mráz a my pod dekami a kabáty za svitu petrolejky u stolku u dveří. Spalo nás tam namačkáno asi 30, celý kurz. Na jídlo se chodilo do jídelny, do klenutého sálu v přízemí s hliníkovými ešusy a lžičkami. Byl jsem tam asi 14 dnů, když přišel ze Slaného rozkaz, že se mám vrátit, že jsem byl vybrán k nástupu do poddůstojnické školy. Měl jsem maturitu a už při nástupu do kasáren mi říkali, že půjdu do poddůstojnické školy. Tak nevím, proč mě posílali do kurzu do Terezína. Tak jsem si zas sbalil věci a šel do kanceláře k tamějšímu staršinovi, který mi napsal propustku a cestovní příkaz. Ptal se mě, jestli mám peníze. A já hlupák mu řek, že mám. Tak mi řek, že ať si jízdenku na autobus do Slaného zaplatím ze svého a že mi to potom proplatí tam. A já to tak udělal! Jel jsem nějakými autobusy s celou bagáží, plnou polní, bandalírem a dekou, párkrát někde přesedal, než jsem dojel do kasáren ve Slaném. Tam se se mnou ale o proplacení jízdného už nikdo nechtěl bavit. Staršina se mi vysmál, že se to tak nikdy nedělá, že on mi nemůže nic zaplatit, že ten staršina v Terezíně mi měl napsat cestovní rozkaz, který jsem mohl jet bezplatně autobusy a též mi měl napsat župku, vydat potraviny nebo peníze na celodenní stravu. A já hlupák jsem se nechal tak napálit! On si to nechal asi pro sebe. Ale už se nedalo nic dělat, Terezín byl daleko a já obyčejný bažant.