Bylo nás tam asi pět, každý s nějakou nemocí. Ten zdravoťák Voleníček byl v civilu zvěrolékař a jinak dobrý kumpán. Brýlatý, blonďák, dělal vojnu jako vysokoškolák, absolvent. Jednou v noci jsem nemohl spát a furt jsem slyšel z ošetřovny nějaké hlasy, smích, bylo to přes chodbu, svítilo se tam. Už jsem usínal, když mě někdo vzbudil a že jestli si nechci zašukat. Byl jsem rozespalý, v noční košili, zavedli mě na ošetřovnu. Tam už bylo pár kluků i s Voleníčkem, flašky s vínem, cigarety, dým. Na posteli ležela nějaká ožralá holka, vypadalo to, že o sobě neví. Svlečená, bez kalhotek, celkem pěkná postava, nohy roztažené. Asi se na ní už všichni vystřídali, prostěradlo pod ní postříkané. Dělala, že neví o světě. Já jsem tenkrát ještě s ženskou nikdy nic neměl, styděl jsem se, poprvé jsem viděl ženskou takto svlečenou. Ale bylo to nechutné. Nebyl jsem ožralý, nepil jsem s nimi, nevím jak ji do kasáren dotáhli a co to bylo za holku. Snad si dělali ze mě srandu, že jsem takový slušný a mysleli si, že na ni vlezu. Ale řekl jsem, že nemám zájem, bylo to pro mne trapné. Šel jsem zpátky na cimru a nemohl usnout. Nevím, jak to potom pokračovalo a jak ji dostali potom ven z kasáren. Ráno bylo všechno v pořádku, potom se mi pošklebovali, že jsem si mohl zdarma zašukat. Na té ošetřovně jsem byl asi 3 týdny, potom mě poslali zpátky na baterii. To už bylo tepleji, začínalo jaro a výcvik pokračoval. Ani mě moc nebavilo zapisovat se po rozkaze v 5 hodin na vycházky a jezdit tramvají do města. Co tam? Bloumat po ulicích nebo jít do hospody. Pamatuju si, jak jednou přivezla lítačka gazem až k nám na barák z města jednoho našeho spolužáka. Prý jim zavolali, že ten náš voják z naší baterie tam ležel v hospodě pod stolem, neschopný pohybu. Sundali nám ho z auta a kluci ho odnesli na umývárnu. Byl posraný i pochcaný, poblitý a strašně smrděl. Byl to Slovák, někde z východu, jmenoval se Majerník a byla to jeho první vycházka. Musel už být z domova alkoholik, protože kdykoliv se potom dostal ven, ožral se zas jako prase. Na umývárně ho svlékli donaha a polévali hadicí studenou vodou, umývali od hoven a zvratků. Ale neprobral se. Zabalili ho pak do prostěradla a donesli na postel. Probral se až druhý den. Potom vyšlo v rozkaze udělení trestu vojínu Majerníkovi (byl to takový primitiv a divil jsem se, že ho vůbec poslali do péešky, už svou vizáží vypadal na alkoholika), náš velitel baterie nadporučík Dvořáček mu dal zákaz vycházek na jeden měsíc a práci po službě. Jeho specialitou bylo, že trestal vojáky tak, že museli ve svém volnu, po večeři kopat hroby. Musel do rána vykopat za naším barákem jámu, metr hlubokou a metr širokou a dlouho podle své délky postavy, plus dvě pěsti nad hlavou. Protože bylo už tma, kopal to krumpáčem a lopatou za svitu petrolejky. A ráno přišel Dvořáček, změřil mu to metrem a nařídil to zase zasypat. Těch hrobů už tam bylo dost, ale vždycky se muselo kopat na novém místě. Když už bylo tepleji, chodil jsem někdy večer na louku, dále za naším barákem až k drátěnému plotu, který byl okolo celých kasáren. Tam si lehl do vysoké loňské suché trávy a díval se do nebe. Bylo mi tam dobře. Zapomněl jsem na vojnu a přemýšlel o světě. Fantazíroval co všechno bude, až budu doma, v civilu. Co asi doma, máma, táta, babička, čekal mě celý ještě pro mě neznámý příští život. Všechno bylo ještě možné, romantika, daleké světy, dobrodružství. Nahoře pluly oblaka, nebo svítil měsíc a nikdy mě nenapadlo, že se jednou bude psát rok 2000. To jsem si ani nedovedl představit. A že jako starý dědek budu jednou psát své paměti z vojny. Možná to bylo tenkrát úplně jinak, ani jsem nemohl myslet tak, jak to vidím dneska po tolika letech. Byl jsem mladý, vystrašený, nezkušený zajíc, měl velký respekt ze starších a nadřízených. Ale ty pocity, ta nálada, ta naděje a očekávání příštího dlouhého života, to se už nikdy nevrátí. Dneska mě už čeká jenom stáří, možná ještě pár let života, ale ten stříbrný vítr už neuslyším. Ale snad se aspoň tyto moje bláboly nějaký čas někde uchovají a když už tu nebudu, bude je někdo číst v úplně jiné době a atmosféře, aspoň se trochu bude moci vcítit do myšlení, názorů, nadějí a prožitků, jaké jsem měl tenkrát ve svých 19 letech. Psáno v prosinci 2000.

Musím tu též popsat můj velký úraz, který se mi na vojně stal. Někdy v únoru 1962 nařídil staršina z vedlejší roty (u dělostřelců se jí říká baterie), že máme já a několik dalších kluků odnést litinová kamna, hranatý velký pecek se šamotovou vyzdívkou, roštem a dole uhlákem, jaké se používaly v důstojnických kancelářích. Sundali jsme ho z auta a nesli naležato do hlavní chodby jejich baráku. Jeden šel vpředu a držel ho za sebou a já vzadu oběma rukama před sebou. Bylo tam tma a před sebe jsem kvůli tomu pecku neviděl. Nevšiml jsem si, že ve vchodu je za dveřmi železný rošt na otírání bot, který vyčníval asi 3 cm nad dlažbu. Zakopl jsem o něj a když jsem padal, zůstaly mi ruce, kterými jsem držel zespodu ty kamna, pod nimi. Při pádu mi hranou přirazily prostřední prst pravé ruky na dlažbu. Ten vepředu je nepustil, takže narazily hranou a téměř mi ten prst usekly. Měl jsem rozdrcenou a zlomenou kost, roztržené maso i kůži, krev se valila, prst mi visel jenom na kůži mezi prvním a druhým článkem. Ani to moc zpočátku nebolelo. Provizorně mi to ovázali a autem gazem z ošetřovny mě odvezli do nemocnice. Tam jsem musel chvíli čekat v čekárně, bylo to už večer, než přišel mladý doktor. Umyli mi ruku, nasadili nějakou roušku, takže mi z ní trčel jenom ten prst s plandajícím článkem na kusu kůže. Nejdříve mi okolo kořene prstu napíchal znecitlivující injekce, takže jsem ruku přestal cítit. Mluvilo se o amputaci, ale on řekl, že se to pokusí sešít a snad to sroste. Nejdřív kleštěmi cvakával střepiny kostí, nic jsem necítil, pak jehlou a nití sešíval kůži po celém obvodu přes celé bříško prostředního článku. Díval jsem se jak to dělá, ale nic necítil. Když to sešil stehy dokola, dal mi k zafáčovanému prstu dřevěnou dlahu a znovu celé omotal obvazem, že jsem měl prst nepohyblivý i celou ruku. Okolo půlnoci mě zas gazem, který na mě čekal, odvezli do kasáren do našeho baráku na naši cimru. Teprve pak to začalo bolet. Strašná bolest, škubání, pálení, trnutí v kosti a celé ruce. Nespal jsem celou noc. Byl jsem osvobozen od fyzického cvičení i rajonů, ale místo toho jsem dělal pomocníka dozorčího u vchodu  do našeho baráku, ale zúčastňoval jsem se vyučování na učebně. Ale bolelo to pořád hrozně. Nosil jsem zpočátku ruku na pásce. Myl jsem se a psal levou rukou. Venku byl sníh a mráz, já se díkybohu nemusel zúčastňovat cvičení venku. Po několika dnech jsem šel na ošetřovnu na převaz. Když mi sundali obvazy, viděl jsem, že mi celý prst zčernal, vůbec jsem ho necítil na dotek. Jenom furt strašně bolel. namazali ho něčím a zas zabalili a dali dlahu. Po několika takových převazech jsem jel už sám tramvají do nemocnice na vytahování stehů. Dost to bolelo, prst byl pořád zčernalý, olupovala se kůže, slezl mi nehet, ale začalo se to srůstat. zas mi to zabalili, dali dlahu a poslali zpátky. Na ošetřovně byl starší doktor i zdravoťák, nějaký student, jmenoval se Volejníček. Byl jsem jim asi sympatický a doktorovi se mě asi zželelo, byl jsem v dost špatném psychickém stavu a měli tam volné místa, tak mi doktor řekl, ať si donesu věci, že tam půjdu ležet. Tak jsem tam hned šel, bylo už tam i pár jiných kluků a bylo to tam docela zašívárna. Leželi jsme celý den v postelích, jen ráno se dělal úklid a nosili nám tam jídlo. Každý den vizita, kdy nás doktor přišel zkontrolovat. Mi to občas převazovali, koupali v nějakém roztoku a mazali mastí. Ale pořád jsem měl prst necitlivý na dotek. Nervy v něm se jenom pomalu obnovovaly. Stehy ale srůstaly a i kost se zdálo, že srůstá. Jinak jsme tam četli knížky a nudili se celé dny. Jak jsem byl rád, když jsem potom viděl z okna, jak celá naše baterie, celá péeška jede auty se všemi kanony a celým příslušenstvím na několik dní na zimní cvičení. A já v teple a pohodě.

Na učebně sice byly malé kamínka, ale topilo se jenom párkrát ve velkých mrazech. Boty jsme mívali venku v chodbě, kde mrzlo a na nohou jenom plátěné kecky. Ponožky nebyly povolené, měli jsme jenom onuce, což byly kusy plátna ze starých prostěradel. Když byly propocené nebo mokré, tak studily a bylo lepší bez nich. Vzpomínám si, že jsem někdy na chodbě v mrazu obouval boty na holé nohy a boty byly tak ztuhlé, že byly jak z plechu a uvnitř byla bílá jinovatka. Ale nemocný, ani nachlazený jsem nebyl. Snad to bylo tím studených odchovem, že jsme byli otužilí a vytrénovaní. Ale na tu zimu v roce 1962 - 1963 nezapomenu. Měli jsme sice ušanky i pletené rukavice, ale ty byly furt promočené a roztrhané. Měl jsem omrzlé prsty i klouby na rukou a dlouho mi hnisala odřenina na prstě. Dodnes tam mám jizvu, jak se to pomalu hojilo. Na tělesnou přípravu nás měl mladý poručík, jméno jsem už zapomněl, ten nás, neplavce, naučil plavat. Já jsem do té doby plavat neuměl, protože u nás doma v Řepišť nebyla žádná voda ani rybník, jenom v Paskově řeka Ostravice, ale tam vody asi po kolena. Chodil jsem se koupat v létě po škole ve Vratimově s děckama ke splavu, ale vždycky jenom tam, kde bylo po pás nebo po krk a dalo se postavit na dno. Tak ten poručík s námi jezdil tramvají do Plzně, kde jsme měli vždy předplacenou hodinu v krytém bazénu. Bylo to v zimě a tam bylo aspoň teplo. Nejdřív jsme se učili pohyby nohou na suchu, potom jsme dostali jakési tlusté dřevěné čtvercové desky, které jsme ve vodě drželi před sebou a nohama se poháněli jako žáby a postupně i rukama, až jsme se naučili i bez těch plováků. Plavat jsem se naučil dost rychle, skákali jsme potom po hlavě a nakonec i z můstku. Ale naučil jsem se jenom žábu a jiný styl neumím. Též jsme trénovali běh na čas. Dvakrát v týdnu jsme měli takzvaný zrychlený přesun. Běželo se pět kilometrů, většinou cestičkami okolo kasáren a přes lampasácké sídliště, v kanadách, se samopalem, sumkami, v helmě a z toho 2 kilometry v maskách. Muselo se to zvládnout v čase 25 minut. Kdo to nezvládl, musel to další dny opakovat, až to jednou stihnul. Nebyl jsem ani mezi prvními, ani mezi posledními. Po několika týdnech jsme se do toho času vešli. Též i překážkovou dráhu, takzvanou opičárnu. Už si nepamatuju, v jakém čase se to muselo udělat. Též se samopalem, sumkami, maskou a v helmě. Později na konci péešky, když jsme dělali zkoušky před komisí, museli jsme to udělat v předepsaném limitu, jinak by jsme neprošli. Pokud nás doktor uznal, že jsme schopni vojenské služby, bez výjimky, nešlo říct, že nemůžu. To neexistovalo. Muselo se to tak dlouho trénovat, až to bylo v normě. Jinak takový člověk nemohl poddůstojnickou školu udělat. Též v tělocvičně šplh po laně a tyči, přeskok koně a cviky na nářadí.

Vánoce jsme měli společné ve velké místnosti, byl tam i stromek a večeřel s námi i náš velitel nadporučík Dvořáček. Dovezli nám ve várnicích bramborový salát a kapří řízek a jedlo se z talířů. A každý dostal i lahvové pivo! Ale domů na vánoce ani na silvestra od nás nejel nikdo. Jak proběhl silvestr už si moc nepamatuju, asi to byl normální den se zaměstnáním a službami. Nějaké oslavy mě nezajímaly. Po celou zimu jsme my, absolventi poddůstojnické školy museli ráno v 5 hodin chodit zatápět v místnostech ve vedlejších barácích, kde byly kanceláře nějakých vyšších šarží. Nanosit v uhlácích uhlí, naštípat dřevo a zapálit, tak by se to rozhořelo a bylo tam teplo až oni přijdou úřadovat. Místo toho nebyla rozcvička. Každý z nás měl několik kanceláří a dalo to práci než se to rozhořelo. Oni si potom už přikládali sami. Byli tam samí kapitáni a majoři, pro nás vysoké šarže. Cestou od hlavní brány k našim barákům až dozadu do rohu rozsáhlého areálu jsme třikrát denně, když jsme ve tvaru a se zpěvem pochodovali na snídani, oběd a večeři, někdy i na učebnu, procházeli kolem enzetu. To byl zastřešený sklad, ve kterém byly kanony určené pro použití v případě mobilizace, až by nastoupili záložáci. Byla tam vyrovnána celá řada starých osumpětek, zaplachtovaných s hlavněmi nahoru. Osumpětky byly vlastně původní německé protiletadlové kanony ráže 88 mm, ale potom předělané na sovětské střelivo 85 mm. Zaměřovaly se ručně. Nedaly se napojit pomocí kabelů na automatické navádění a zaměřování s pomocí radaru SON a zaměřovače s dálkoměrem PUAZO jako ty naše sedmapadesátky. Byly tam ještě v roce 1962. Potom je ale sešrotovali. Dneska by byly raritou ve vojenském muzeu.

Někdy v únoru přijel za mnou do Plzně táta. Byl ajznboňák a měl vlak zadarmo, ale musel jet celou noc, přes Prahu a u nás na bráně byl až někdy odpoledne. Mě zavolali, že mám na bráně návštěvu, tam jsem mohl s ním být asi půlhodinu a potom, že mu jede zase vlak, aby to stihl jít ráno zas na šichtu. viděli jsme se jenom chvilku, řekl, co je doma nového, dal jsem mu svazek novin Obrana lidu, které jsme museli všichni odebírat a předplatné nám strhávali z žoldu. Stejně to nikdo nečetl, samé politické žvásty, ale nikdo se nás neptal, bylo to automaticky povinné. Skládal jsem si je ve skříňce. Též jsem mu dal pár ušetřených konzerv se sýry, co se fasovaly v sobotu místo večeře, jako studená strava a nikdo to nechtěl a vyhazovali to. Táta mluvil o  mně i chvilku s naším poručíkem Vobrem v návštěvní místnosti u brány. Do kasáren nikdo nesměl. Dost mě ta jeho návštěva překvapila. Proč za mnou tak daleko jezdil? Jenom aby mě viděl? Psal jsem domů přece dopisy a oni mi též psali, co se doma děje.

No a dny potom zas běžely dál, výcvik, vyučování na učebně, měli jsme i sešity na jednotlivé předměty a večer určený čas na samostudium. Celkem zajímavé, až na PŠM, politické školení mužstva. To jsem vždycky vyslechl, ale myslel si pravý opak toho, co nám říkali a do nějaké debaty jsem se nezapojoval. Též technické věci, jako automobilní příprava nebo technika kanonu, jeho údržba, teorie zaměřování, výpočty úhlů a další, to mně nebavilo. Vyučování jsme měli v malé učebně v dřevěném baráku poblíž hlavní brány a pochodovali jsme tam vždycky po dlouhé cestě, po rozvodu do zaměstnání. To se muselo zpívat. Samé budovatelské a vojenské, výhružné a sebevědomé písně. Vzpomínám si na některé, jak jsme zpívali: "A kdyby nepřítel, s námi to zkusit chtěl, splet by se naposled." anebo "Se sovětskou armádou, rvát se jdem se smrtí, nás nikdo nerozdrtí." a jiné, které jsme museli umět. Jednou večer jsme byli unavení a nechtělo se nám zpívat, bylo to jenom jakési falešné mručení. Poddůstojníci po nás řvali a bylo to ještě horší. Kluci vydávali různé zvuky, sotva srozumitelné, bylo zima a tma. Byla prý to vzpoura. Nešli jsme ani na večeři a museli pochodovat pořád po buzerplacu a prý nepůjdeme spát, dokud nebudeme pořádně zpívat. Kluci byli utahaní, hladoví a furt to nebylo dobré. Protáhlo se to až do noci, po večerce, ale naši velitelé nás museli psychicky zlomit. nakonec prý už to bylo dobré a šlo se spát.

V zimě jsme ve sněhu a mrazu ručně tlačili naše kanony na kopeček, do palpostu v areálu kasáren. Tam se cvičila obsluha a velení, každý musel ovládat všechny funkce i povely, aby jsme mohli být potom veliteli děl. Potom jsme tlačili děla zase zpátky k našemu baráku, kde zaplachtované před okny našich ložnic. Byla strašná zima na ruce i nohy, rukavice i boty promočené. měli jsme ještě půllitry a do nich plátěné onuce, kusy hadrů. A večer po příchodu na světnice se muselo zatopit v malých litinových kamínkách v koutě, ale jen do večerky, potom se musel popel vynést, to se kontrolovalo. Uhlí se nosilo v uhláku z nedaleké kůlny a muselo se naštípat dřevo. To ale nebylo, tak se štípaly různé donesené fošny a trámy odkud se dalo. To jsme si potom na chvilku lebedili a ohřívali promrzlé hnáty u pecka. Okna tam byly jednoduché, jedno sklo a škvírami profukoval vítr se sněhem. Jednou večer po zaměstnání se stalo, že nikdo nezatopil. Když přišel Sládek na cimru a viděl, že se netopí, nařídil všem svlíknout se do nočních košil, bez trenýrek a zalehnout pod jednu vojenskou deku a otevřít po celou noc okno. Byl mráz asi -8 stupňů. On si oblékl teplé prádlo, vatované vložky do maskáčů a přikryl se třemi dekami. A my vibrovali na postelích celou noc. To jsou zážitky, na které se nezapomíná. Na naší cimře mi též někdo ukradl moje peníze naspořené z žoldu. Nekouřil jsem, do hospod nechodil a v ARMĚ, což byla prodejna v kasárnách, kde bylo i lahvové pivo a různé potraviny, jsem též nenakupoval. Nějaké peníze mi poslala i babička. Měl jsem asi okolo 500 korun a nosil je v peněžence v zadní kapse kalhot. Na noc jsme skládali své oblečení, kalhoty, blůzy a ostatní do komínků na noční stolek u postelí. Já hlupák jsem nechával peněženku v kalhotách. Teprve po pár dnech jsem zjistil, že tam peníze nejsou. Denně jsem to nekontroloval. Ale už se nedalo nic dělat. Když jsem to hlásil, říkali mi Sládek i poručík Vobr, že kdoví kde jsem to ztratil, že je už pozdě něco vyšetřit, když ani nevím, kdy se mi to ztratilo. Prostě se tím nechtěl nikdo zabývat. Ještě se mi smáli, že proč jsem měl tolik peněz, nevěřili tomu, protože ostatní neměli už obvykle před žoldem nic a půjčovali si na cigarety a pivo. Zvláště můj soused na vedlejší posteli Nový byl věčně bez peněz. Ale nedalo se nic dokázat a on byl dost arogantní, agresivní a pořád v nějakém průšvihu. Měli jsme tenkrát 70 korun žoldu měsíčně a dost jsem si našetřil, protože nic nekupoval. V Plzni na náměstí byla prodejna starožitností a tam za výkladem byly i šavle a pušky. Rakouské i české z první republiky, krásné v pochvách, moc se mi líbily. A ceny od 100 do 150 korun! A mi se to zdálo moc. A kde bych je v kasárnách měl schované? Dneska se takové šavle prodávají za 10 až 15 tisíc. Na vycházky jsem jezdil tramvají hned od brány kasáren a do města. Tam chodil po městě, zašel do muzea a chodil i na nádraží a pozoroval provoz v hale, kde bylo plno lidí a byl chvilku mezi civilisty a představoval si, že odtud též jednou pojedu domů.

Před vánocemi, když jsem se vracel do kasáren, byl už sníh a díval jsem se večer do osvětlených oken domů, kde zářily vánoční stromky a byla tam rodinná pohoda, vzpomínal jsem, co asi doma, byl jsem poprvé tak daleko, v cizím prostředí, studeném a neosobním. Ale muselo se to přežít a jednou to skončí. Nejlíp jsem se cítil až po večerce, když jsme mohli zalézt do postelí, pod deku. měl jsem postel dole v rohu u zdi, nade mnou spal Vostrý. Tenkrát jsem si zvykl usínat na pravém boku, abych se nemusel dívat na vedlejší postele, na Nového a Sládka, kteří spali vedle. Otočil jsem se do kouta ke zdi a měl tak trochu soukromí. A dodnes na pravém boku usínám.

A po několika dnech v kasárnách jsem znovu balil  všechny své věci, tentokrát i samopal a na nákladním autě na lavičkách pod plachtou nás několik odvezli do Plzně do "péešky". Ve vojenské knížce mám zápis, že jsem ji absolvoval od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963. Odvezli nás tam asi 10 a byli jsme vybráni jako budoucí velitelé družstev pro obsluhu kanonů 57 mm vzor S 60. Z jiných posádek tam přijeli též vybraní vojáci. Kasárny byly v rozlehlém areálu různých budov obehnaném drátěným plotem za městem Na Slovanech. Jezdila tam ale z města tramvaj. U hlavní brány bylo jen několik zděných budov, jako ošetřovna, strážnice, basa, kuchyň, jinak staré dřevěné přízemní baráky, snad ještě po německé armádě. Někde byly ještě i nápisy jako Ausgang, Vorsicht - Treppe a jiné, sotva čitelné. Naše ubikace byl dřevěný barák daleko vzadu až u zadního plotu. Dvě dlouhé budovy, asi 10 metrů od sebe a na koncích spojené další, ve které byl uprostřed vchod, takže to tvořilo jakési uzavřené nádvoří, půdorys ve tvaru U. Tam jsme strávili celých 8 měsíců. Uvnitř byly dlouhé chodby a po stranách malé místnosti, na chodbách vysoké skřínky, kde jsme měli své věci. V naší ložnici nás bylo 8 i s naším velitelem družstva, poddůstojníkem. Jmenoval se Sládek a v civilu byl kovářem. Ale byl to primitiv se základním vzděláním, poďobaný od neštovic a jak jsem potom zjistil byl v KSČ. Po celou dobu co jsem tam byl, jsem sice korektně plnil jeho rozkazy, ale nikdy jsme si nebyli sympatičtí a i když mu ostatní už ke konci péešky mohli tykat, já mu pořád vykal. Velitelem celé naší baterie a tím i toho poddůstojnického kurzu byl nadporučík Jaroslav Dvořáček a jeho zástupcem náš velitel čety poručík Vobr. Mladý, svobodný, asi čerstvý absolvent důstojnického učiliště, černovlasý, takový cikánský typ. Na naší cimře jsme byli kromě svobodníka Sládka my nováčci. Byli to: Vostrý, rozmazlený frajírek, jedináček bohatých rodičů někde z Loun, Nový, věčný průserář, zrzavý traktorista z JZD, za kterým potom přijela jeho milenka s mámou, že si ji musí vzít, že čeká dítě, Slováci Macura a Buci a dva Maďaři někde od Komárna Juhazs a Lisz. Jedině já jsem měl maturitu, ostatní jenom základní školu a nebylo o čem se s nima bavit. Též potom na vycházky do hospod jsem s nimi nechodil. Zachovával jsem si jakýsi odstup a Sládek mě měl asi za namyšleného inteligenta, který si myslí, že je něco jiného než oni a dával mi to najevo. Jednou mi našel někde ve stolku u postele můj zápisník, kde jsem si někdy zapisoval své pocity a fantazie (jako nějaká pubertální dívka) a přečetl si to a pohrdavě mi ho pak vrátil s úsměškem. To mě moc mrzelo a nikdy jsme se neskamarádili. Byl jsem jako ostatně vždycky osamělý samotář a neměl tam kamarády. Na konci tunelu jsem ale vždycky viděl světlo, že to jednou musí skončit a půjdu do civilu a potom začne jiný život. Vojnu musím nějak přežít.

Vzpomínám si, jak jednou v zimě,  to už bylo v druhém roce a já byl už svobodníkem, když jsme byli na cvičení a nocovali v nějaké vyplundrované německé vesnici, někde v pohraničí na Šumavě a spali tam v mrazu na podlaze bývalé hospody, šel jsem večer s kamarádem za tmy po návsi a tam mezi jinými auty stálo i skříňové štábní auto Tatra V3S, dveře pootevřené a nikde nikdo a na podlaze dřevěná dlouhá bedna, zamčená na visací zámky a v ní naše zástava. Oficíři ze štábu spali ale ve vytopených skříňových autech ve spacích pytlech. napadlo mě, co by se stalo, kdybychom tu bednu odnesli a někde zakopali. Nikdo ji tam nehlídal. Důstojníci seděli někde v teple a popíjeli. My se klepali celou noc pod dekami na promrzlých fošnách podlahy. Ale tak už to v armádě chodí.

Někdy v listopadu jsem byl vybrán s několika dalšími z jiných baterií, že se mám účastnit kurzu zdravotníků a sběračů raněných v Terezíně. Museli jsme si sbalit všechny věci (mimo zbraní), celou polní, deky, celou svou skřínku a odvezli nás nákladním autem do kasáren v Terezíně. Tam jsme byli ubytováni v nějaké přízemní klenuté velké síni s kamennou podlahou, kde se vcházelo přímo z nádvoří. Postele těsně vedle sebe, všechny věci vedle postelí, netopilo se tam a spali jsme oblečení pod dekami a kabáty. Byla to asi bývalá konírna, klenby a ve zdi ještě kruhy na uvazování koní. Na mě ale zapůsobila celá ta pevnost. Ty hradební příkopy, kasematy, uzavřené dlážděné dvory obklopené kasárenskými poschoďovými budovami a chodbami s klenutými lauby, otevřenými do nádvoří. Vše z červených pálených cihel, široká, léty už sešlapaná kamenná schodiště mezi poschodími, po kterých se dalo vyjet i na koni. Ve velkých sálech, kde jsme chodili na zdravotnické přednášky, byly ještě kamenné krby, dřevěné dvoukřídlové dveře, vrata na půdu měly dole výřezy, aby jimi mohly projít kočky. Ty tam byly kdysi kvůli myším. Představoval jsem si romanticky, jak tam asi byli ubytováni Tereziánští vojáci, jejich uniformy, koně, oficíry. Kolem celého města vyzděné hluboké příkopy, valy s chodbami a střílnami, tajemné zazděné vchody do sklepů a kasemat. Co to všechno už muselo zažít, kolik generací vojáků a kolik osudů, co všechno tu prožili. A dnes to měla "naše socialistická armáda" a nechávala to chátrat.

Vypadalo to směšně, když na barokních, tereziánských budovách a klenutých branách visely tabule s komunistickými hesly a rudé hvězdy se srpy a kladivy. A ti dnešní politrukové, co tam byli, o historii neměli ani zdání. Pro ně to bylo jenom staré harampádí, určené jenom k momentálnímu využití a potom likvidaci. Vždyť my jsme armáda nová, pokroková a s tou minulou nemáme nic společného! Ale já si představoval, jak to tam asi muselo vypadat před těmi 200 lety, za císaře Josefa II, který nechal Terezín postavit. Stačilo zavřít oči a na nádvoří jsem viděl vojáky v bílých uniformách, důstojníky se žlutými šerpami a kordy, koně ve stájích a na nádvořích u studny, třírohé černé klobouky a dlouhé, těžké křesadlové pušky s bodáky na chodbách ve stojanech. Tak jsem si fantazíroval jenom já. Ostatní měli ale jiné starosti. Měli jsme vyučování a potom i praktické procvičování. Obvazování, ošetřování ran. Vzpomínám si na ty drastické filmy, které nám promítali, jako průstřely plic, roztrhaná břicha, s krví a dýchajícími orgány, všechno naživo. Bylo to natáčeno na živých prasatech, které se potom mladí vojenští doktoři učili zašívat a ošetřovat jako by to dělali na lidech. Též firmy o atomovém napadení a ochrana proti němu, drastické popáleniny a ozáření. Stavěli jsme velké sanitní stany, v nich ošetřovny, odmořovací sprchy, bunkry proti ozáření a jiné, potřebné práce. Též kopání masových hrobů, ukládání mrtvých, odebírání osobních známek z krku a přesné zápisy a nákresy hrobů, desinfekce vápnem a jiné věci. Též jsem tam byl jednou v posádkovém kině v neděli odpoledne a promítal se tam ten už v civilu viděný francouzský film Napoleon. Pro mě nádhera! Jinak jsem tam byl asi jednou či dvakrát na vycházce, ale nedalo se tam stejně nikde jít, jenom na náměstí byla hospoda U tří dědků a ta byla plná vojáků. Pár piv s ostatními, které jsem ani neznal a šlo se spát, do konírny. Venku už bílý mráz a my pod dekami a kabáty za svitu petrolejky u stolku u dveří. Spalo nás tam namačkáno asi 30, celý kurz. Na jídlo se chodilo do jídelny, do klenutého sálu v přízemí s hliníkovými ešusy a lžičkami. Byl jsem tam asi 14 dnů, když přišel ze Slaného rozkaz, že se mám vrátit, že jsem byl vybrán k nástupu do poddůstojnické školy. Měl jsem maturitu a už při nástupu do kasáren mi říkali, že půjdu do poddůstojnické školy. Tak nevím, proč mě posílali do kurzu do Terezína. Tak jsem si zas sbalil věci a šel do kanceláře k tamějšímu staršinovi, který mi napsal propustku a cestovní příkaz. Ptal se mě, jestli mám peníze. A já hlupák mu řek, že mám. Tak mi řek, že ať si jízdenku na autobus do Slaného zaplatím ze svého a že mi to potom proplatí tam. A já to tak udělal! Jel jsem nějakými autobusy s celou bagáží, plnou polní, bandalírem a dekou, párkrát někde přesedal, než jsem dojel do kasáren ve Slaném. Tam se se mnou ale o proplacení jízdného už nikdo nechtěl bavit. Staršina se mi vysmál, že se to tak nikdy nedělá, že on mi nemůže nic zaplatit, že ten staršina v Terezíně mi měl napsat cestovní rozkaz, který jsem mohl jet bezplatně autobusy a též mi měl napsat župku, vydat potraviny nebo peníze na celodenní stravu. A já hlupák jsem se nechal tak napálit! On si to nechal asi pro sebe. Ale už se nedalo nic dělat, Terezín byl daleko a já obyčejný bažant.

Někdy noční poplachy, ale většinou se to už předem vědělo, to zapískal dozorčí na chodbě a zařval "Popláááách!". Nesmělo se při tom rozsvítit světlo, potmě v uličkách mezi postelemi se oblíkat, na skřínkárně nabalit velkou polní věcmi určenými pro delší pobyt v poli, nasadit si helmu, gásmasku, sumky, ze stojanu na chodbě, který dozorčí odemkl si vzít samopal (měli jsme už ty nové, vzor 58) a utíkat do autoparku a nastoupit před auto, za kterým byl zapřažen náš kanon. To všechno se kontrolovalo a měřil se čas a která četa to nestihla a měla dlouhý čas, opakovala to i několikrát. To se museli zas vrátit zpátky, všechno uložit do skřínek, svlíknout se a zalehnout a celé to opakovat znovu. A ráno byl normální budíček v 6 hodin s obvyklým denním programem. Někdy po takovém poplachu se nasedlo na zaplachtované auta na lavice, bylo tam i 20 beden s náboji do kanonu a jelo se do pohotovostních palpostů. Ty byly několik kilometrů od kasáren, na kopcích u okolních vesnic. Tam se děla naší baterie, která měla 6 kanonů, rozestavila do kruhu, roztáhla ramena podvozků, ručně se dělo zvedlo na zvedácích šroubováním tak, že kola byly ve vzduchu, pomocí libely se celý kanon uvodorovnil, pomocí kompasu se nastavily úhly světových stran a úhly děl navzájem, aby se mohla koordinovat střelba při kruhové obraně a později i kvůli centrálnímu řízení zaměřování automaticky pomocí puaza, což byl zaměřovač s dálkoměrem a děla s ním byla spojena kabely, takže se hlavně samy otáčely a přesně zaměřovaly. Z aut se skládaly bedny se střelivem, vždy čtyři na jednu hromadu na čtyři světové strany okolo kanonu, aby je obsluha mohla rychle podávat nabíječi, když se děla i se sedícími na nich zaměřovači a střelci otáčela kolem osy za letícími cíli. Bedna s pěti náboji měla železné sklápěcí uši, za něž se přenášela a vážila asi 35 kilo. Musely se v rychlosti skládat a nakládat na korbu auta a roznášet okolo kanonu. Poškodil jsem si tenkrát páteř, plotýnky, že jsem pak bolestí nemoh ani spát. Ale stěžovat jsem si moh tak leda na lampárně. Když jsem potom šel k doktorovi na ošetřovnu, řekli mi, že jsem byl uznán schopným, ať se nesnažím simulovat a dostal jsem obstřiky injekcemi vodou okolo páteře, což dělali lapiduši a dělali to tak drasticky, že už tam potom nikdo nešel. Tak jsem se belhal dál a tu páteř si rasoval tak, že ji mám poškozenou dodneška.

V palpostech jsme nacvičovali i nástupy osádek děl a zaujímání postavení, každé číslo obsluhy mělo své místo a druh činnosti a cvičilo se to na čas. nasedání na uto, odpojení kanonu, oplachtování a uvedení do bojové pohotovosti až po nasazení zásobníku s pěti náboji a naražení páky k zasunutí do závěru hlavně. Pak hlášení "Hotovo!" a velitel děla, který stál vzadu se sluchátky na uších čekal na další rozkazy od velitele baterie, který byl uprostřed u zaměřovače. To celé se pořád nacvičovalo v co nejkratším čase. Přitom jsme měli na sobě helmy, plynové masky, sumky se střelivem a na zádech samopaly. Byl už podzim, déšť a mrzly ruce, bláto a po návratu do kasáren se musely nejdřív umýt a vyčistit v autoparku kanony, potom na klubovně zbraně, což kontrolovali naši poddůstojníci, velitelé družstev. Družstvo bylo 6 vojáků, což byla obsluha jednoho kanonu. Tenkrát, když byla ta napjatá politická situace okolo Kubánské krize, pomíchali obsluhy kanonů s vojáky druhého ročníku, našimi mazáky, abychom se všechno rychle naučili, co kdyby vypukla válka. Takže nám dost rychle skončil přijímač a byli jsme rozmístěni i na světnicích spolu s mazáky. Pochopitelně že měli lepší místa, u dveří nebo u kamen a nedělali rajony. Zachovávali jsme vůči nim patřičný respekt, ale oni nás nijak zvlášť nebuzerovali. Poddůstojníci nám i párkrát vyházeli obsah skřínek, pokud usoudili, že nejsou řádně uložené a prádlo a věci v nich nebyly srovnány přesně v komíncích a rozházeli postele, pokud nebyly předpisově ustlané a prostěradla a deky nezařezávaly jako letiště, ale znal jsem to už trochu z pionýrských táborů. Neměl jsem s tím problémy. nebyl jsem ani nejlepší, ani nejhorší. Nijak na sebe zvlášť neupozorňoval a splnil co po mně chtěli. Ani překážková dráha a šplh, přeskok koně a další tělesná příprava mi nedělala potíže. Kdo to neudělal, nedostal od staršiny vycházkovou knížku. Velitelem naší posádky, což byl jenom náš protiletadlový oddíl, tři baterie po šesti dělech na ochranu velitelství divize, byl major Vojtěch Gregor. Byla tam ještě rota průzkumníků, radisté a pár dalších pomocných jednotek. Ve Slaném bylo velitelství divize, takže ve vedlejší budově úřadovali i plukovníci a další šarže, ale s nimi jsme nepřicházeli do styku. Tanková divize, ke které jsme i my patřili, byl rozmístěna jinde. U nás měli jenom kanceláře. Jenom pokud jsme měli službu dozorčího u brány, museli je zdravit, nebo při službě v důstojnické jídelně roznášet jídlo. V autoparku byl jenom jeden velitelský tank. A taky se chodilo do vedlejší budovy, napravo za hlavní bránou hlídat zástavu. Kus hadru na tyči s nějakým komunistickým znakem, což byl prapor celého pluku. Byl tam ve skleněné vitríně a stála u něho ve dne i v noci stráž. Já ale nikdy tu čest neměl a stráž u zástavy na mě nikdy nevyšla.

A tak nám pomalu ubíhal přijímač, když asi 20. 10. 1962 nastala celosvětová kritická situace, napětí, když Chruštěv rozmístil na Kubě sovětské atomové rakety a vzniklo nebezpečí rozpoutání atomové války. Hned jsme byli přiděleni do bojových čet a baterií mezi normální manšaft, druhoročáky a začal intenzivní výcvik u kanonů. Byli jsme rozmístěna jako obsluha děla. Každý kanon měl obsluhu 6 mužů a velitele. Děla byly taženy nákladními auty V3S a jezdili jsme na letiště ve Slaném, kde se nacvičovalo míření, nabíjení, povely, vše v největší rychlosti, na čas. Byl už podzim, dost sychravo, studené počasí, ale mě to bavilo, bylo to něco nového. Kanon byl zapřažen za Tatru V3S a po příjezdu do palpostu se roztáhly boční ramena a pomocí otáčení ručních zvedáků na jejich koncích se zvedl, že kola byly volně ve vzduchu a dva zaměřovači na sedačkách sledovali přes mířidla cíl, otáčeli celým kanonem, jeden naváděl hlaveň horizontálně, druhý vertikálně a další, střelec, nastavoval směr, dálku a rychlost a nohou odpaloval dávky. Nabíječ strkal zásobníky po pěti nábojích zboku na stůl a ty se zatlačily do hlavně a mohlo se střílet i dávkami. Další, podávači vytahovali zásobníky z beden okolo kanonu a nosili je nabíječi. A velitel za dělem, podle příkazů velitele baterie pomocí sluchátek a mikrofonu vydával povely. Tenkrát jsem si poškodil páteř, plotýnky, se kterými mám potíže dodnes. Museli jsme jako obsluha sundávat z vysokého auta a rozmisťovat okolo kanonu dřevěné bedny, ve kterých bylo po pěti nábojích ráže 57mm v kovovém zásobníku. Bedna vážila asi 35 kilo a museli jsme to skládat na hromady okolo a potom zase zvedat na auto a tam ukládat zpátky. Všechno v rychlém poklusu, sledoval se čas a soutěžilo se. Strašně mě bolela páteř. Po tom zvedání a sundávání beden, ale nedalo se nic dělat, nešlo říct, že nemůžu. Byl jsem uznán doktorem jako schopný řadové služby a na stížnosti se nebral ohled. Tenkrát jsem si tak uvažoval, za tehdejší politické situace, že pokud by došlo k válce a byli jsme nasazeni na frontu, stejně by jsme byli někde za přední linií a ne přímo v zákopech. A já se nechtěl nechat zbytečně zabít kvůli nějakému politickému systému, který jsem nenáviděl, nechtěl jsem bojovat a střílet na Němce a Američany, kteří jsou kluci tak jako my. Největší problém jsem viděl v tom, jak se dostat na druhou stranu k nim. Přeběhnout se nedalo, to by mě asi chytili a popravili jako zrádce a dezertéra. Snad při vhodné příležitosti se v noci někde proplížit a vzdát se. Německy jsem trochu uměl a naivně jsem si představoval, že bych mohl potom dělat tlumočníka při výslechu zajatců. Nikomu jsem se ale se svými myšlenkami nesvěřoval. Ale za obranu socialistické vlasti jsem bojovat nechtěl!

28. října 1962 jsme na buzerplacu dělali přísahu. Nastoupili jsme ve vycházkovém a po ceremoniálu se zástavou a parádou s hudbou nám byla přečtena přísaha, načež jsme museli zvolat "Tak přísaháme!". Já to nevolal, ale nebylo to nic platné, museli jsme to potom každý osobně podepsat. Bylo tam, že budeme bránit socialismus a i státy naší socialistické soustavy, pod vedením sovětského svazu, ideje komunismu a podobné kecy a že nebudeme váhat za ně obětovat i svůj život. V duchu jsem obdivoval třeba Svědky Jehovovy, kteří odmítali přísahat a nechali se zavřít na 5 roků do Jáchymova. Já takovou odvahu neměl. A tak jsem se utěšoval aspoň tím, že přísaha, která je vynucena pod trestem žaláře, násilí, není závazná. Jen jsem měl strach, že jsem podepsal něco, za co mě mohou potom při pokusu o dezerci popravit. Ale dělali to i čeští legionáři v první světové válce, když zradili císaře pána. Někteří měli po přísaze poprvé volno, vycházky, přijeli jim rodiče. Ale já nikoho neměl, od nás to bylo daleko a nebylo to pro mě nic významného, spíše jsem si říkal, že je to moje zbabělost. No a potom už ubíhal dál každodenní život v kasárnách, nás bažantů.

Nejdřív jsme se učili rozeznávat vojenské hodnosti podle nárameníků, zdravit hodnostně vyšší, potom pochodovat, podávat hlášení, zařadit se na světnici a další základní věci. Na pořadovou přípravu, což je nácvik pochodování a cviků jako: Vlevo, vpravo vbok, čelem vzad a potom i cviků se zbraní jsme chodili na buzerplac, což byla vyasfaltovaná velká plocha mezi budovami. Tam jsme se pomalu stávali vojáky. Moc mě to nebavilo, donekonečna opakovat stejné povely a cviky, stejně jako kdysi nácvik na spartakiádu, ale bylo to nutné, aby to zvládli všichni. Aby nám to vešlo do podvědomí a dělali jsme to automaticky. Dalo se to naučit. Ale někteří byli opravdoví lempli a nešli jim to a tak jsme to opakovali donekonečna. Byl jsem průměrný, zvládal jsem to bez problémů a nijak na sebe zvlášť neupozorňoval. Bylo to nejlepší, jinak si takového kluka hned všimli a zapamatovali a měl už po ptákách. Já jsem ale hned na začátku udělal jednu velkou chybu. Nevím už který den to v přijímači bylo, když jsme v osobním volnu, večer po rozkaze měli povoleno na politickovýchovné světnici, jinak též klubovně psát domů dopisy či i koresponďáky. Ty potom otevřené, aby je velitel z důvodu bezpečnosti mohl přečíst, se odevzdávaly u stolku dozorčího, který je v noci pochopitelně četl též a měl z toho velkou srandu. No a já hlupák napsal koresponďák klukům do modelárny, do Vítkovických železáren, kde jsem dělal před odchodem na vojnu. Oni mě tam předem strašili, jak dostanu na vojně zabrat, že teprve uvidím, že budu muset poslouchat a že mi tam spadne hřebínek a podobné řeči. A já jim napsal, že na vojně je docela fajn, moc nás tu nehoní, máme dost času a je to tu skoro lepší, než v té modelárně. Zkrátka, že jejich předpovědi se nesplnily. A odevzdal jsem ten lístek u dozorčího. A druhý den to začlo! Hned si mě zavolali poddůstojníci, mým velitelem světnice, kde nás bylo asi 30, byl svobodník Kadaník, dále tam byli ještě i Rufr a Suchý a hned se mě ptali: Tak Řeha, vy se na vojně nudíte a nemáte co dělat? Je to tu pro vás lahoda a rekreace? Tak celý týden služby, dělat rajony a hajzly a bude se to lesknout, aby jsem se nenudil! Tak jsem musel týden, v osobním volnu po rozkaze dělat rajony, umývat chodbu mazlavým mýdlem a vytírat hadrem na celém našem poschodí a čistit záchody. Tam byly turecké šlapky v dřevěných kabinkách s lítacími dveřmi, na podlaze keramické mísy s dvěma nášlapkami pro nohy, do kterých se v podřepu vykonávala potřeba. Když se někdo netrefil a udělal to vedle, muselo se to očistit. Dělalo se to rýžovým kartáčem a kýblem s vodou. Ale dalo se to zvládnout. Byl jsem zvyklý už z civilu na jiná příkoří a tak jsem si vždycky myslel: Dá se to vydržet, jednou to skončí a půjdeš domů. Pokud to fyzicky vydržím, tak je to dobré, psychické problémy jsem tam nikdy neměl. Zažil jsem potom i jinou šikanu od různých vojenských primitivů, ale dalo se to přežít. no takže ten můj trest trval celý týden, ale pak asi zjistili, že snad nejsem takový gauner a dali už mi pokoj. Rajony jsem dělal až když na mě přišla řada. Dneska už málokdo ví, co to byl kombajn. Dřevěná bednička, ve které bylo pár cihel a zespoda přibité kartáče na boty. Kombajnem na holi od smetáku se pastovala a leštila podlaha ve světnici, dřevěné prošlapané fošny hnědou voskovou pastou až se musela lesknout. Též jsme mívali politické školení mužstva, takzvané PŠM. To nám politruk vykládal o revanšistech a západních imperialistech, jak se na nás chystají, jak jsou vyzbrojení a jak musíme být ve střehu a na ně být připravení. Aspoň se sedělo na učebně a nemuselo nic dělat. Chtělo se nám spát po cvičení venku. Náš tlustý politruk, kapitál Zeus, se snažil působit dojmem neškodného dobráka, ale měl jsem se před ním na pozoru. Byl to spíš kariérista, který tam měl dobré bydlo a rád se napil. Další dopisy, které jsem potom psal domů jsem už pochopitelně psal normálně, že se mám dobře a tak, aby doma neměli o mně starost. Dopisy před odesláním četl náš velitel roty, baterie, nadporučík Jaroslav Kulhavý. Nesměli jsme ovšem psát, že jsme zařazeni jako obsluha protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů, sovětské výroby. Oficiální název byl PLK s60 a že jsme u druhé baterie protiletadlového oddílu divize ve Slaném u útvaru č. 2478 a další vojenské tajemství. Nebylo taky o čem psát a moc dopisů jsem nenapsal. Neměl jsem ani komu a ani jsem nijak netoužil, podívat se domů, věděl jsem, že to není možné a dalo se to tam vydržet a jednou to musí skončit. Musím to přežít.

Na nádraží ve Slaném už čekalo vojenské nákladní auto a několik vojáků, těm jsme odevzdali povolávací rozkazy, ale oni už stejně měli seznam našich jmen a ti nás odvezli přes město do kasáren. Byla to vysoká, tříposchoďová budova, postavená ještě za první republiky, stejná jaké jsou i jinde u nás. Kasárny stály u hlavní cesty za městem, několik budov a autopark, vedle budova štábu divize, všechno obehnané vysokým plotem. Projeli jsme bránou, která byla na opačné straně od cesty, směrem do polí. Vystoupit! Pamatuju si, že bylo sychravé počasí, mlha a před budovou, kde jsme vystoupili se valil štiplavý dým z několika doutnajících popelnic. Bylo 16. října 1962. Po schodech nahoru do třetího patra a po chodbě do ubytovací světnice, ložnice mužstva. Pár vojáků a poddůstojníků už tam čekalo a my, vykulení rekruti jsme tam čekali na další, které postupně přiváželi z různých míst naší republiky. K večeru jsme nastoupili dole před budovu a odvedli nás do koupelen, kde jsme už vyfasovali vojenské trenýrky, košile a civilní oblečení jsme svlékli a dali do papírových pytlů, na které se napsala naše adresa domů. Potom nás nějaké holičky, učeňky, ostříhaly nakrátko, vojenský střih, ale ne úplně dohola. Bylo to jednou, stejně jsme byli v kasárnách po dobu přijímače zavření. Dostali jsme ručníky a mýdla a šli pod sprchy. Tam už podle tradice nejdřív tekla teplá voda, ale když jsme se namydlili, pustili už mazáci jenom studenou. Všechno probíhalo rychle, pobízeli nás ke spěchu, byli jsme unavení, zvědaví, ale dalo se to vydržet. Potom se šlo zas nahoru na světnici. Tam na postelích na celtách jsme měli nachystáno všechno co patří do vojenské výstroje, co budeme po dva roky mít nafasováno. Oblékli jsme si kalhoty, blůzy (kopřiváky vzor 21), obuli okované půllitry, opasky a lodičky. Kdo měl velké či malé, měl si vyměnit se sousedem, nebo později ve škladu u staršiny. Všechno smrdělo erárním, kasárenským smradem, desinfekcí a lysolem. Vypadali jsme jako hastroši, viselo to na nás, lodičky padaly až na uši, ostříhané hlavy, vyděšené pohledy, pocity bažantů. Poddůstojníci nás odvedli k lékařské prohlídce na ošetřovnu, kde se nás doktor optal, zda se cítíme zdrávi a nemáme nějaké potíže. Potom nám na skřínkárně, místnosti kde byly řady dřevěných skříněk, ukázali jak máme uložit svoje věci, prádlo a všechny nafasované věci a každý si ji zamkl na kladku donesenou z domova. No a večer, unavení novými zážitky, po večeři dole v suterénu, která se vydávala po celou dobu naší vojny do hliníkových ešusů, stejně jako všecko další jídlo, a ty se musely umýt v teplé, někdy i studené vodě, jsme po večerce v 10 hodin zalehli pod chlupaté, tenké deky, v dlouhých nočních košilích, bez trenýrek, na prostěradla na jutové slamníky, čerstvě nacpané slámou. Postele železné, z trubek, poschoďové. Já spal dole. Slamník napěchovaný pěkně dokulata, ještě neslehnutý, takže byl problém se na něm v noci udržet a nespadnout z postele. Na tu první noc si už moc nepamatuju, ale ráno nám teprve začala vojna. V 6 hodin budíček, hvizd dozorčího, dupot půllitrů po chodbě, řev poddůstojníků, rychle se obléknout, jenom do pasu svlečení, v kalhotách a půllitrech poklusem dolů před budovu, nástup a poklusem na hrášek. To byl kopec asi 300 metrů od kasáren, zarostlý trávou a křovím, kde se odehrávaly už po celé generace vojska všechny buzerace. Byl jsem fyzicky dost zdatný, takže mi ten běh a cviky, které s námi prováděli naši velitelé nedělal moc potíže. Dalo se to vydržet, ačkoliv někteří slabší z toho byli dost zchváceni. Chtěli nám prostě ze začátku ukázat, co je to vojna. Potom později už ty rozcvičky nebyly tak drastické a už se to jenom tak odfláklo formálně a nakonec jako mazáci jsme už necvičili vůbec. Po rozcvičce poklusem do kasáren, na umývárně ve smaltovaných litinových korytech se umýt ve studené vodě a nástup venku před budovou. Čekalo se na opozdilce, kteří byli popoháněni křikem poddůstojníků. Kontrola stavu osazenstva světnice, kontrola jídelního nádobí, což byl ešus, utěrka a v ní zabalená hliníková lžíce, vidlička a nůž. Stejně jsme jedli ale jenom lžící z ešusu, tak nevím, proč jsme museli mít i vidličku a nůž. Též se kontrolovaly vyleštěné boty, vysoké půllitry a kdo je neměl čisté, byl poslán nahoru si je naglobínovat a ostatní čekali až vrátí. Potom sestup dolů do jídelny. Kuchaři či směna vydávali u okénka jídlo do ešusů, postavit se ke stolů za dřevěné dlouhé lavice a teprve na povel poddůstojníka, který řekl: Dobrou chuť! jsme mohli zasednout a jíst. Kdo byl poslední u okénka nebo pomalý, ten se nenajedl, protože když on zavelel: Vztyk odchod! tak ti, kteří ještě jedli, museli vyklopit obsah ešusu do popelnic u dveří a nastoupit s ostatními zas před budovu. Ale hlad nikdo nemusel mít, protože v jídelně byla na stole u okénka hromada krajíců chleba a každý si mohlvzít kolik chtěl. Předtím ještě umýt ešus pod kohoutkem v plechovém korytě u kuchyně ve studené vodě. Odchod nahoru a potom už výcvik podle denního plánu.

Někdy tenkrát v létě koupil táta i televizi. Byla to značka Aleš, černobílá, už s velkou obrazovkou se zakulacenými rohy, asi 30 krát 40 centimetrů. Předtím jsme všichni už delší dobu chodili na televizi „do stryka Bohuša“, našeho souseda. O tom, že existuje i rádio, u kterého na místě, kde bývá skleněné okénko se seznamem stanic, je vidět i toho kdo do rádia mluví, jsme od táty slyšeli, ale byla to jen taková fantazie, prý to už mají v Americe. První rádio, které jsme doma měli, dones táta po válce z Kaňovic. Byla to dřevěná bedýnka s plátěnou přední stěnou a skleněným okénkem, ve kterém se při otáčení knoflíkem pohyboval ukazatel po jménech různých měst ve světě, vysílacích stanic. Ale stejně se dalo chytit jenom pár těch nejbližších. To rádio udělal tátovi Pepa Fajkoš, manžel jeho sestry. On byl tenkrát po válce důstojník v armádě a radioamatér. Vzpomínám si, že když jsem býval jako kluk někdy v Kaňovic a jedli jsme u stolu a hrála z rádia muzika, babička říkala, jaká je to vymoženost, že to nebývalo, že ani císaři pánu nehrála u oběda muzika. A že by bylo vidět i v tom okénku co se děje tam, odkud vysílají, to jsem si jenom představoval. Až potom se začalo o tom mluvit a objevily se i první televizory. Zpočátku měli televizi (s malou obrazovkou) jenom ve škole a chodili se tam dívat lidé z dědiny. Vysílalo se jenom večer, jeden program a končilo v 10 hodin. Potom byl na obrazovce monoskop, aby se mohl podle něho seštelovat obraz. V pondělí se nevysílalo. Ředitel školy Malík tam zval mladé lidi a verbovali tam mladé do organizace ČSM. Já jsem tam nechodil, i když jsem dostal pozvánku. Postupně si začali kupovat televizory i bohatší lidi a stály se na ně fronty. Někdy stáli zájemci i celou noc před obchody, kde mělo přijít jenom pár kusů do prodeje. Nevím už kdy si televizi koupil i stryk Bohuš. Byla to bedna už s velkou obrazovkou, vypouklou se zakulacenými rohy, se čtyřmi knoflíky vpředu, se kterými mohl manipulovat jenom on. To bylo slávy. Chodili se tam večer dívat všichni z okolí, náš táta, máma, babička i my kluci, sedělo se na židlích i na zemi, všude kde bylo místo, někdy i dost bokem, aby se tam všichni směstnali, jako v kině. Když byl program nevhodný pro děti, což hlasatelka předem oznamovala, nesměli jsme se my kluci dívat a museli jít domů. A že by byla někdy televize i barevná, to jsme si představovali, že to snad někdy i bude ale v daleké budoucnosti. Tenkrát jsem chodil ještě do školy ve Vratimově. Zvláště na filmy jsme rádi chodili a v novinách už otiskovali i program na celý týden. Nevím, jak by se dneska lidé zachovali, kdyby se jim večer sešlo 10 lidí v obyváku, rozesadili se na různé židle a stoličky a hlasitě komentovali dění na obrazovce, různé svoje postřehy a názory. Ale tenkrát to bylo jaksi normální, lidé to tak nebrali. Kdyby majitel televizoru někoho odmítnul, řekl že ho tam nechce, řeklo by se, že je nafoukaný sobec a mluvilo by se o tom po dědině. Každý program či film se potom hodnotil, debatovalo se o něm a kdo neviděl večer televizi, připadal si méněcenný, protože nemohl s ostatními o tom diskutovat. Když už jsem byl vyučený, asi rok před mým odchodem na vojnu, koupil televizor i náš táta. Babička na ni též dala peníze, aby se mohla dívat. Na televizi k nám začala chodit i sousedka Žofie Niklová, rozená Majerová z chalupy naproti a potom i Kašpárek, který její chalupu koupil a už se tam nastěhoval. A ta Niklová měla vždycky během programu svůj hlasitý komentář, moc to prožívala, všechno hodnotila. Kašpárek zas kouřil. Táta, když přišel večer unavený ze šichty, sotva pojedl a ona už tam byla, huba jí jela bez přestávky, tak byl naštvaný. Potom jí dal najevo, ať je zticha, že che mít klid. Též kolikrát pozdě večer v zimě už se nám chtělo spát, táta ráno vstával ve čtyři hodiny na šichtu a kvůli ní jsme seděli, dokud se neměla k odchodu. Ona se potom urazila, došlo jí to a přestala k nám chodit, i ten Kašpárek.

Ta Niklová byla dcera starého Majera, hrobníka, který pochovával ruské vojáky v květnu 1945. Prodala potom chalupu Kašpárkovi a odstěhovali se s Niklem do Kunčiček, odkud kdysi Majer s ní, když byla malá, přišel. Kašpárek se tam potom nastěhoval s manželkou a dětmi někde od Frenštátu. S jeho nevlastním synem Michalem Holubem, kterého měla Kašpárková ještě za svobodna, jsem se kamarádil. Byl o dva roky mladší, ale měli jsme podobné zájmy. Byl pihovatý se zrzavými vlasy, Kašpárek ho neměl rád, učil se na hornickém učilišti. V okolí jsme neměl žádného vhodného kamaráda, chodili jsme do lesa i do hospody do Sedlišť do Bartka, potom i s Pavlem. Michal potom zůstal na vojně, už se nevrátil a někde se tam v Čechách oženil a rozved. Víc jsem o něm neslyšel.

V prvním týdnu v srpnu v roce 1962 jsme jeli já se svým bratrancem Kadelou na vandr, dovolenou k tenkrát populárnímu Máchovu jezeru. Někde jsme se dověděli, že je to tam dobré a chtěli jsme zkusit život se stanem a nějakou romantiku. Jeli jsme vlakem do Prahy, tam si našli nocleh v nějakém levém hotelu někde mimo centrum. Nesměli jsme ale spát oba v jednom pokoji, každý měl jinou místnost, takové prý bylo nařízení. Přes den jsme se šli podívat do města, na hrad, do centra a k Vltavě. Druhý den jsme jeli vlakem do České Lípy a tam zašli i do muzea. Pustili nás tam samé, bez průvodce, chodili jsme po sálech s otevřenými okny do parku, na stěnách volně visící zbraně, meče a pušky, vzal jsem jeden krásný samostříl do ruky, stačilo ho vyhodit z okna a potom si ho vzít. Ve vitrínách neuzamčené, volně otvíratelné, mince a medaile. Dalo by se to ukrást. Ale byli jsme na vandru, jen s batohy a kde bysme to potom dali. Ve městě jsem si tam koupil kapesní česko-německý slovník, tlustý špalík, který mám dodnes a téměř celý jsem se ho naučil. Bylo krásné počasí, horké léto. Dojeli jsme do stanice Doksy. Tam v tábořišti ve vysokém borovém lese za poplatek si postavili stan z mých dvou kosodélníkových německých celt, ale pod sebe jsme neměli nic, každý jenom tenkou deku na přikrytí. Daleko do lesa jsme museli jít nasbírat nějaké dřevo a na ohni vařili polévku, stejně jako spousta lidí ze stanů v okolí. Na pláž, k vodě to bylo po cestičce lesem nedaleko, párkrát jsme tam vlezli, ale byla studená. Věci jsme měli ve stanu a doufali, že nám je nikdo neukradne. Ale v noci se spát nedalo. Na vlhkém jehličí pod dekou bylo zima celou noc se odvedle od různých táboráků ozývaly kytary a zpěv opilců a k tomu mračna komárů. Klepal jsem se zimou a převracel se z boku na bok. Vedle nás měly stan dvě holky se kterými jsme potom trochu diskutovali, ale podle mě byly dost primitivní a ani se mi nelíbily. Večer jsme byli na nějaké tehdejší diskotéce u lesní restaurace. Pár starších kluků tam hrálo na kytary a bubny tehdejší populární západní hity. Velký kravál, dost holek, snad i dobrá nálada, ale já byl nevyspalý, pivo moc nepil, neměl náladu. Byli jsme oba mladí, nezkušení zajíci, všechno bylo pro nás nové, co jsme ještě neznali. Další ráno po zas neprospané noci na studené, vlhké zemi vyšlo krásné slunce a bylo teplo. Sbalili jsme stan a batohy a vyrazili do lesa a šli po lesních cestách směrem ke hradu, který jsme viděli v dálce na kopci na druhém konci jezera. Bylo horko, bloudili jsme nějakými lesními cestami, bez vody, jedli borůvky a maliny a občas zahlédli ten hrad mezi stromy. Teprve pozdě odpoledne jsme utrmáceni došli do vesnice pod hradem Bezdězem. Tam v hospodě nějaké pití a šli nahoru na hrad. Vstupné 5 korun vybírala u brány nějaká studentka a mohli jsme si tam chodit kde jsme chtěli. Všechno byly ruiny zarostlé trávou, gotickými okny v kapli profukoval vítr, na věž se lezlo po dřevěných schodech uvnitř a shora široký rozhled do okolí i na zapadající slunce. Bylo to pro mě romantické, představoval jsem si jak to asi viděl Mácha, pohled dolů na nádvoří, vesnici pod hradem i lesy v dálce, jezero odkud jsme přišli. Nevěděl jsem ještě, že za dva roky budu nedaleko odtud, v Kuřivodech jako voják. Všechno jsem si představoval romanticky, fantazíroval jak to asi vypadalo ve středověku. Potom jsme šli dolů a po cestě přes vesnici a u křižovatky jsme odbočili k nedalekému kopci, porostlému křovím a stromy. Byl krásný, teplý večer, postavili jsme stan v tom hájku na kopci, odkud bylo vidět na vesnici. Na louce za kopcem jsem objevil kopy suchého sena, nanosili jsme ho do stanu. Ale měli jsme žízeň a nebyla voda. Byl jsem už unavený a po dlouhém přesvědčování jsem Karla poslal po cestě do vesnice, asi kilometr s feldflaškami pro vodu ke studni. Byl to krásný večer se zapadajícím sluncem, vonícím senem, štěkotem psů a světel ve vesnici. A na tom seně jsem se konečně krásně pořádně vyspal. Ráno jsme se vzbudili až slunce začalo hřát přes celtu stanu. Putovali jsme ještě dál, až do Mšena a potom vlakem přes Mělník do Prahy a zas domů. To bylo moje dovolená před nástupem na vojnu. Už předtím, 27. dubna 1962 jsem byl spolu s dalšími kluky mého ročníku z Řepišť v Místku u odvodu. Tam, v domě kde byla Vojenská správa (vedle bývalého autobusového nádraží), jsme byli u lékařské prohlídky a řekli mi, že jsem zařazený k dělostřelectvu. Byl tam s námi tehdejší předseda Národního výboru Josef Pawlas, nesympatický, arogantní člověk, kariérista, před kterým jsem se měl vždycky na pozoru. Byl to komunista, ale spíše jen prospěchář. Bylo nás tam asi pět a všichni jsme byli odvedeni. Potom jsme šli v Místku ještě někde do hospody a už trochu napití jeli domů a stavili se ještě v hospodě U Máně. Pily se piva a kořalka a byla dobrá nálada. To jsem byl poprvé více ožralý a domů jsem došel večer a sotva se držel na nohou. Ale žádný kravál jsem nedělal a ani nevím, jestli ostatní kluci šli potom v noci provádět nějaké neplechy, psát nápisy na cesty, odnášet vrata, obracet vozy, jak se to dělávalo při odvodech. Protože jsem neměl žádnou galanku, která by mi připla na klopy mašle, stuhy s trikolórami a voničky a jiné ozdoby, jak se to k odvodu nosilo, přivěsila mi ráno máma nějaké po tátovi, co on měl ještě schované v krabici po svém odvodu ještě za první republiky. Měl jich plno, jak mu je jeho děvuchy tenkrát v Kaňovic na něho navěsily. 

Někdy když jsem odpoledne nestihl autobus, jel jsem lokálkou sedmičkou do Ostravy a potom z autobusového nádraží, které bylo za Divadlem Zdeňka Nejedlého (dnes Antonína Dvořáka) jezdil jednadvacítkou do Řepišť. Naproti divadla na rohu byla prodejna knih a na náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo) byl Antikvariát se spoustou zajímavých knížek. Tenkrát i německých a za levné peníze. Ty jsem měl potom ve své cimře na huře v knihovně a táta mi vyčítal, že vydávám peníze za takové blbosti. Vydělával jsem už vlastní peníze, ale při platu okolo sedmi korun na hodinu to moc nebylo. Měl jsem měsíčně průměrně asi patnáct až sedmnáct set. Dával jsem to mámě a něco si ukládal na knížku ve spořitelně. Měl jsem tenkrát jiné názory a představy než mám dneska, když jsem už starý a píšu tady to moje vzpomínání na časy mládí.  Myslel jsem si, že mám neomezené možnosti, dělat co budu chtít, jít dále studovat, podívat se do světa. Nepopsaná kniha, vše se jevilo v krásných barvách, nevěděl jsem co mě čeká, život před sebou a stáří se zdálo jako něco neskutečného, daleko v nedohlednu, a nepředstavoval jsem si, že jednou budu starým dědkem. Vždyť jsem se stáří ani nemusel dožít. Dneska si ještě někdy vzpomenu na tehdejší moje pocity, když jsem se vracel večer domů ze školy, někdy v zimě až za tmy, utahaný, máma čekala s večeří a spát, nahoru do nevytopené cimry pod peřinu a ráno o půl páté zase vstávat do mrazu a jít na šichtu. Ale někdy mi zbylo trochu času i na zábavu. Chodil jsem i na různé zábavy a plesy u nás i do Sedlišť i do Vratimova. Tam bývaly v sobotu „čaje“ v budově naproti nádraží (potom tam bývala autoopravna). Chodil jsem tam s bratrancem Karlem Valasem, (říkali jsme mu „Kadela“) co jsme chodili i do tanečních. Chodily tam i některé moje spolužačky z Vratimovské školy. Tančil jsem uměl dost obstojně, ale neuměl jsem se asi s nimi vtipně bavit. Měl jsem trému a vzmohl jsem se nejvýš na nějaké přihlouplé fráze, byl jsem asi dost nudný patron. Též jsem měl komplexy z toho, že mi vypadávaly vlasy a na čele byl už plešatý. A když některá holka potom řekla: „S tím holohlavým bych už nerada šla tančit“, tak mě to dost vzalo. A též když jsme měli po maturitě večírek ve Vítkovic a protože jsme byli třída samých kluků, měli jsme to s holkama z nějaké zdravotní školy, nešel jsem tam. Co bych tam taky dělal? Nebyl jsem společenský typ a neuměl jsem se bavit, „rozšoupnout se“. Byl to tenkrát pocit mé pubertální méněcennosti a snad i následky z té šikany ze školy z Vratimova. Nepřátelský svět, opozice proti ostatním sebevědomým a autoritativním lidem, k režimu který lže, pocit bezmoci  a ukřivdění. Systém, který oficiálně hlásá určité krásné ideály a chce vychovávat a řídit i myšlení lidí, ale ve skutečnosti se děje něco úplně opačného. Proto jsem se stahoval do své individuality, fantazíroval o jiných, lepších světech a navenek se spokojil s úlohou prostého bezvýznamného nýmanda. Někde jsem četl výrok nějakého cestovala (Albert Schweizer), „čím víc poznávám lidi, tím více miluju svého psa“. Chybělo mi sebevědomí. Nebyl nikdo s kým bych mohl bez obav že se zesměšním mluvit o tom, co mě zajímá, kdo by mně chápal. Máma ta by nic nepochopila, neměla čas a byla to ženská a táta, ten měl úplně jiné myšlení, asi jsem se mu nevyvedl podle jeho představ. Byl jsem moc neprůbojný a zženštilý. Ale jiný jsem být asi nemohl, každý to má už v genech a názory jsem si vytvářel podle svých prožitých zkušeností. Ty mě utvrdily v mém politickém přesvědčení, že je nejlepší starat se jenom sám o sebe, protože lež a členství v KSČ má vždycky monopol na pravdu a svoje názory není dobré dávat najevo. Pozoroval jsem, jak někteří bývalí spolužáci najednou dostali příležitost, prohlédli a vstupovali do strany. A oni tomu snad i věřili! Byla to u nich snad i rodinná tradice. Vždyť výchova v rodině a názory otců mají velký vliv. Připadalo jim to normální a o něčem víc se nenamáhali přemýšlet. Vždyť „se měli dobře“. Bavit se s nimi o historii nebo životní filozofii nemělo cenu, to je ani nezajímalo, věřili tomu, co je učili na školení a mne považovali za nebezpečného podivína. 

Byla to stará, velká dlouhá budova naproti tehdejšího autobusového nádraží, postavená snad ještě za Rakouska. Ve třídě nás bylo asi 30 kluků, žádná holka, ale někteří potom odpadli, takže k maturitě nás došlo jenom devatenáct. Byli to kluci z celých Vítkovických železáren, z podniků z různých profesí, též většinou po vyučení a před vojnou. Pár jich bylo i starších, po vojně a ti to měli jako úkol, udělat si maturitu, aby mohli potom zastávat vyšší funkce. Vyučování jsme měli v pondělí, středu a pátek od dvou do šesti večer ve třídě, kde se dopoledne učili normální středoškoláci. Měli jsme proplacené šest hodin týdně studijní volno, takže z dílny jsme odcházeli už v jednu na šatnu, umýt se a převléct, abychom ve dvě byli ve třídě. Učili nás učitelé, kteří to měli navíc, asi placené jako přesčasové hodiny. Zas tam byly předměty, které mě bavily a jiné jsem se musel učit i s odporem, abych prošel. Tak dějepis, literatura, čeština a i ruština mi nedělaly problémy, to se dalo naučit, ale ta matematika, algebra, vzorečky ve fyzice a chemii, to mě nebavilo a plaval jsem v tom. A přitom ta naše Střední škola pro pracující byla technického charakteru, která měla vychovávat dělníky a techniky pro podnik se zaměřením na výrobu a zpracování železa. Měli jsme i předmět Výroba oceli, který nás chodil učit učitel z průmyslovky, i deskriptivní geometrii. Ta mi nedělala problémy, měl jsem prostorovou představivost a uměl si ty body i tělesa z nákresu představit v reálné podobě. Též kreslení technických výkresů jsem zvládal, museli jsme to znát už při výrobě modelů. Ale technický typ jsem nikdy nebyl. Takový dějepis, to se stačilo naučit jenom několik dat bitev a událostí a ostatní se dalo odkecat, mluvit o tom, co jsem si přečetl. Též literatura, obsah knih, spisovatelé, to mě bavilo, měli jsme i biologii, to bylo zajímavé a dalo se to naučit. Ale matematika se naučit nedala, neměl jsem asi logické myšlení, algebra, zlomky, odmocniny, všude jsem dělal chyby, nešlo se v tom orientovat. Přímo mi v té hodině bylo fyzicky špatně. Ale nějak jsem se v tom přeškobrtal. Při zkouškách či písemkách jsem měl vždycky chyby a známky většinou trojky i čtyřky. Naštěstí jsme měli dobrou učitelku, která byla zároveň i naše třídní a když ona viděla, že v ostatních předmětech mi to celkem jde, jenom v té matematice jsem blbý, tak mi snad i trochu nadržovala. Jmenovala se Vlasta Chromečková a dodnes nevím, jestli to byla náhoda či štěstí, že u maturity před komisí jsem si vytáhl z otázek zrovna ten příklad, který jsme předtím počítali na tabuli v doučovacím kroužku pro ty, co byli špatní v matematice. Takže jsem dostal u maturity trojku. Dobré jsem to měl i u učitelky dějepisu, dneska už si ani nepamatuju na jméno (podle podpisu na vysvědčení Anna Heisigová). Byl jsem nejlepší ze třídy a ani mě už nevyvolávala. Dějepis jsem si vybral jako volitelný předmět k maturitě a u zkoušky jsem si vybral otázku Jan Hus. Celkem jsem to odkecal, jenom jsem neřekl, že Hus šel se svým učením k masám a bouřil lid, vzniklo revoluční lidové hnutí, vliv na masy lidu. Zkrátka zapomněl jsem na tehdejší marxistické pojetí Husa a neuved jsem tu hlavní ideu, kterou chtěli slyšet. Opravdu jsem na to zapomněl, jinak bych to řekl jak nás to učili a jak to po nás chtěli. Bylo lepší odpapouškovat jim co chtěli a byl klid. V češtině jsem dostal Boženu Němcovou. Bylo zrovna nějaké její výročí a v Literárních novinách o ní vyšel článek s názvem: "Byla jediná v tomto století" a tak jsem si dost z toho pamatoval. Tak jsem jim to odkecal a udělal na komisi dojem. Asi ty noviny nikdo nečet a nevěděli, že je to z nich. V ostatních předmětech jsem též nějak prošel, viz moje maturitní vysvědčení. Povinné předměty byly" matematika, čeština, ruština a volitelný předmět. Měl jsem tenkrát méně volného času oproti jiným klukům co do školy nechodili, ale byl jsem rád, že se něco dozvím, budu mít větší přehled a vysvědčení.

Na podzim 1961 jsem začal chodit do tanečních. Přihlásila mě tam moje sestřenice Eliška Valasová, dcera mojí křesničky Jarmily, sestry mojí mámy. Ona chodila na nějakou ekonomickou školu do Ostravy a taneční měli společně s hornickými učni v Kulturním domě dolu Hlubina ve Vítkovic. Též tam přihlásila i svého bratra, našeho bratrance Karla. Hned na začátku, při prvním nástupu a výběru partnerek jsem šel rovnou pro tu, co byla naproti, dost pěkná, vysoká, štíhlá holka. A potom jsem chodil jenom pro ni. Asi jsem se jí zpočátku též líbil, ale byla už dost zkušenější a já ji neuměl bavit, o čem si s ní povídat. Když potom brzy zjistila, že jsem asi nudný a nezajímavý (hloupý), tak už mě nechtěla a tančila s jinými kluky. Byla někde ze Svinova a jmenovala se Alena L====. Já potom do konce tanečních už tančil s Eliškou. Někteří kluci už dělali frajery, chodili kouřit ven i některé holky, mi to nic neříkalo. Měl jsem jiné zájmy než ti ostatní. Bavit se o hudebních skupinách či o fotbalu jsem se neuměl. Dělal jsem sice svoji práci v dílně, nebyl jsem ani nejhorší, ale nebavilo mě to, dělal jsem to protože nic jiného mi nezbývalo. Někdy když jsem si nedal pozor a něco na modelu udělal špatně, nepasovaly míry, úkosy, přídavky na opracování, kontrolor mi to vrátil a byla ostuda, musel jsem to opravit. Modely mě nebavily a do práce jsem chodil jenom abych vydělal nějaké peníze. A nic jiného jsem stejně neuměl. Když byla v práci přestávka, půl hodiny na jídlo, které jsme si nosili z domova, chodili jsme my mladí vyučenci, pár kluků nových tovaryšů do příručního skladu modelů. Tam nahoře v regálech na tabulích překližek jsme sedávali a debatovali. O koních, puškách, rodokapsech a romantice, dalekých krajích, jak už to v hlavách takových kluků bývá. A potom za chvíli se zas vraceli do reality v dílně. V tom skladu jsem pokreslil čisté překližky obrázky indiánů, koní a kovbojů, modrou křídou co jsme fasovali. Ale dobré kamarády jsem neměl. Byl jsem už odmalička samotář, nikomu plně nevěřil. I ve škole na učilišti jsem seděl sám v lavici v poslední řadě. Dobrého kamaráda, se kterým bych si rozuměl, jsem chtěl mít, ale neuměl jsem si ho najít. Dodnes si dovedu v duchu představit tu velkou dlouhou železnou halu modelárny, s velkými okny ve stěnách, s kolejemi uprostřed po celé délce i jednotlivé stroje, pily a pásovky, hoblovačky a brusky, frézy a soustruh a banky, stoly jednotlivých tovaryšů, uprostřed dílny kanceláře mistrů a naproti kanceláře úkolářů a postupářů, výdejnu nástrojů, oplocené učňovské pracoviště a další vybavení. Šatny a koupelny byly až vzadu, ve spojovací budově mezi naší halou a vedlejší nástrojárnou. Za ní bylo už rudiště, kde se vykládala ruda z vagonů a ze modelárnou přes cestu velké dřevěné boudy, sklady modelů. Pamatuju si jména některých tovaryšů i kluků co jsme spolu dělali. O rok mladší Emil Ručka z Vítkovic, s ním se dalo diskutovat o všem, o věcech co nás v našem věku zajímaly, nebyl nudný primitiv, ale v politice jsme se nemohli shodnout. Jeho táta umřel v koncentráku a potom, když jsem přišel už z vojny, dověděl jsem se, že Emil vstoupil do KSČ a udělal kariéru. Další byl Exner, ten byl z Opavy a jeho táta byl nějaký vedoucí vedle ve slévárně. S ním se též dalo diskutovat o našich věcech. Jednou jsem s ním jel v pátek po šichtě na naší Zetce k němu do Opavy. Bylo nám zima a tak jsme zastavili u nějaké hospody u Hrabyně. Tam jsme si dali oba čaj a on objednal dva velké rumy na zahřátí. Já to ale nechtěl pít tak nakonec on vypil oba. Když jsme odcházeli, zastavil nás nějaký místní chlap u dveří a že je pomocník VB a já jsem vypil rum a venku mám motorku a chci odjet. Nepomohlo vysvětlování, že jsem nic nevypil, on nás nechal hlídat chlapama a šel domů pro trubičku s balonkem a po dlouhé době se vrátil a musel jsem fouknout do trubičky, ale nic jsem nenafoukal. Potom foukal Exner a hned se to zbarvilo. Důkaz že jsem rum nepil. Mohli jsme odjet, ale ten pomocník byl zjevně zklamaný. Byli to tenkrát velcí pánové a neexistovalo jim odporovat. A zrovna ještě dva mladí kluci s motorkou. V Opavě jsme potom byli s jeho kamarády v hospodě, spal jsem u něho v jejich vile, rodiče nebyli doma, půjčoval motorku jeho kámošům, jezdili po parku a v neděli jel domů. Též si pamatuju na spolupracovníka Pěknicu, to byl kandidát strany a donášel na nás v kanceláři vedoucímu Šmídovi. Též starší modelář Peter, též komunista, snažil se s náma navazovat diskuze, o politice, náboženství, filozofii a smyslu života. Ale my jsme s ním neměli zájem debatovat. Byl to ale primitiv a věřím, že měl tenkrát za úkol na nás výchovně působit a sledovat nás. Když jsme mu začali v něčem odporovat a měli jiný názor, dávali najevo, že je to jinak než říkal on, dokázali mu, že o hodně věcech nemá vědomosti, urazil se a přestal se s námi bavit. Na naší polovině dílny byl mistrem Konopáč a druhé, kde byli kontroloři a vzadu šatny, byl mistr Žídek. Starý dobrý mistr před důchodem. Potom jsem se dověděl, že zemřel, když už jsem byl na vojně. U něho zas dělali další kluci co se se mou vyučili. Bratři dvojčata Balcárci z Hukvald, Kabát, jehož táta dělal mistra ve slévárně a hodně vydělával, koupil mu motorku, skútra a on na ní jezdil do dílny. To bylo tenkrát něco, já neměl ani vlastní kolo. Potom jsem si složil z různých starých dílů jakési jízdní kolo a párkrát v létě jsem na něm jel i do práce do Vítkovic. Byla to úmorná cesta, ale někdy jsem stihl dojet domů i dříve, než složitým čekáním a přestupováním autobusy. Jezdil i jeden přímý autobus ráno z Řepišť do Vítkovic a v půl třetí zpátky. Stará malá kraksna stávala v boční uličce nedaleko náměstí. V něm stejní lidé, stejné ksichty, jezdilo se na týdeník, lístek koupený už v pátek u průvodčí, po předložení legitimace na dělnickou slevu a průvodčí do něho dělala kleštěmi dírky do políček tam i zpátky. Muselo na něm být už napsáno číslo pracovního týdne i místo nástupu a cílová stanice. V neděli platil jenom těm, co tam měli potvrzeno, že dělají na kolotoč. Já jako mladý jsem si nikdy nedovolil sednou. Ráno byl autobus plný nacpaný, natlačený, lidé stáli v uličce a já stával na schůdkách předních dveří. V zimě se netopilo a fučelo tam při každém otevření i během jízdy. Dveře harmonika, musel jsem na zastávce vystoupit a zas nastoupit, dostal jsem revma do ramene. V létě odpoledne strašné horko, smrad, někteří lidé po šichtě spali, klimbali i vestoje. V sobotu se dělalo do dvanácti, tak se jelo už v půl jedné.