Na konci školního roku v 5. třídě jsme jeli autobusem na Slovensko do Vrátné doliny pod Rozsutec. Byli jsme jednu noc ubytováni v chatě u stanice lanovky a jeli lanovkou na Chlieb. Byli jsme i v Těrchové a obdivoval jsem vysoké skály kolem cesty a romanticky si představoval Jánošíka s jeho chlapci. Na památku jsem si vzal domů kámen z jedné skály. Ostatní děcka si kupovaly různé upomínky a přívěsky, já nechtěl utrácet peníze. Jezdil jsem už předtím s babičkou na různé zájezdy autobusem, které organizovali zahrádkáři nebo lidovci. To jsem se poprvé dostal někde dál po republice. Byli jsme v jižních Čechách, na zámku v Hluboké, ale i na Slovensku v Demanovských jeskyních a na Oravské přehradě. V autobuse mi bývalo špatně, musel jsem sedět vpředu abych viděl na cestu. Táta s mámou s náma v létě též jezdili na „výlety“. Měli jsme všichni režijní průkazky na vlak. Pamatuju si, jak jsme byli na Hostýně. Museli jsme vstávat moc brzo ráno a jít na nádraží do Paskova a jeli do Bystřice a šlo se pěšky nahoru a odpoledne dolů. Petříka, který byl ještě malý nesli střídavě táta s mámou. Mám z toho fotky, měl jsem už foťák, bakelitový „Pionýr“. Též jsme jeli na Radhošť vlakem a z Rožnova pěšky na Raztoku a lanovkou nahoru a pěšky až ke kapli a zpátky. Bylo pěkně a táta měl koupený nový foťák, sovětský „Ljubitěl“ a fotil nás. Pavel vylez na sochu Radegasta a sedl si mu až na hlavu. O prázdninách, když jsem skončil 5. třídu, nás táta mně a Pavla přihlásil do pionýrského tábora pro zaměstnance ČSD, železničářů z Ostravského kraje. Jelo se tam vlakem z Ostravy ve dvou vagonech, které několikrát různě odpojovali a zas připojovali a jeden, ve kterém byl Pavel odvezli do tábora v Račím údolí u Javorníku, zatímco my v druhém dojeli až k táboru u Chrastic u Starého Města. Vlak zastavil u tábora mimo zastávku v poli u lesa, kde byla hlavní zděná budova a kde byly ubytovány menší děcka a holky a nás starší kluky dali do stanů na louce za potokem. Tam jsme si odnesli do vlaku své kufry a tašky. Nastěhovali nás do nových vysokých zelených stanů. Ty měly kostru z trubek se sedlovou střechou a se dvěma poschoďovými postelemi po stranách a uličkou uprostřed. Já dostal postel dole vpravo. Matrace a dvě deky, prostěradlo, kufry pod postelí. Smrdělo to hrubou celtovinou, dodnes si na tu „vůni“ dovedu vzpomenout. Ve stanech jsme byli čtyři a musel být pořádek jak na vojně. Hodnotilo se ustlání postelí, pořádek ve stanu, ráno rozcvička a nástup na vztyčování vlajky. Stanů bylo asi 20 v půlkruhu, uprostřed louky byl stožár s vlajkou a za ním u lesa stan vedoucích. Naši skupinu asi 10 kluků měl nějaký brýlatý student z Olomouce, co studoval pedagogickou školu, ale jméno jsem už zapomněl. Stejně jsme mu museli říkat „soudruhu“. Byl celkem dobrák, pořádaly se různé hry ale většinou jsme chodili hrát fotbal na louku u cesty pod strání s lesem, která vedla do Chrastic. Ale mě fotbal nebavil, neuměl jsem ho nikdy, byl jsem pomalý a dost neohrabaný a neznal ani pravidla hry. Tak jsem seděl na kraji lesa za cestou a díval se jak ostatní hrajou. Přihlásil jsem se do turistického kroužku a chodili jsme na výlety po okolí. Na obědy a večeře se chodilo do hlavní budovy na louce, přes potok po dřevěné lávce. Myli jsme se ráno a večer v potoku. V noci bývaly hlídky, museli jsme vstávat podle rozdělovníku a vždycky dva s baterkou a klacky jsme měli obcházet tábor. Bylo mi tenkrát dost zima, měli jsme na sobě přehozené deky a většinou jsme sedávali pod přístřeškem z plachtoviny před hlavní budovou, kde svítilo světlo a kde se u stolů a lavic jedlo. Mimo hlídek v noci se ještě chodilo ve dne do služby dozorčích u vchodu do tábora u hlavní budovy. Tam se každý příchozí musel hlásit. V neděli přicházely návštěvy rodičů, ale za mnou nikdo nepřijel, domů to bylo daleko. Na výlety jsme chodili do okolních lesů a byli i ve vesnici Chrastice. (Německy se jmenovala Kratzdorf.) Tenkrát jsem poprvé viděl, jak vypadá ves v pohraničí, po „odsunu“ původních obyvatel. Dost prázdných zanedbaných domů a zahrad, hroutící se stodoly a špinavá, zaplivaná hospoda s podivnými existencemi uvnitř, žádný obchod, žádní lidé. Ale ještě krásné německé stavby, domy ale zarostlé kopřivami a trním, rozpadající se ploty. Jeli jsme též na výlet vlakem do nedalekého Starého města. Tam na náměstí je starobylá radnice s venkovním kamenným schodištěm. „Po 30 letech, když jsem tam znovu přišel s kamarádem Andym a byli jsme tam „na vandru“, vzpomněl jsem si, že už jsem tam byl a vybavily se mi vzpomínky které, jak jsem si myslel, byly už zapomenuty.) Ale na místo tábora jsem se už nikdy nevrátil. Jednou jsem jel okolo vlakem z Hanušovic a zahlédnul z vlaku jenom tu hlavní budovu. V táboře jsme byli asi měsíc. Poslední večer před odjezdem byl velký táborák a přišli nám vyprávět „soudruzi z lidových milicí“ v uniformách a ukazovali nám své samopaly a kulomety. Já jsem v nich viděl ale už tenkrát nesympatické, nepřátelské chlapy, kteří nám vyprávěli, jak jsou připraveni nás chránit proti americkým imperialistům, že se máme dobře učit a poslouchat, jako pionýři a za vzor mít sovětské pionýry. Byly to nabubřelé žvásty, ale musel jsem se tvářit jako že tomu věřím a myslel si o tom své. Věděl jsem, že před takovými lidmi je třeba se mít na pozoru. Litoval jsem, že už nejsou skauti a jejich tábory. To by bylo něco jiného. Dost jsem si skauty idealizoval podle starých časopisů Vpřed, Junák, Mladý hlasatel, které jsem občas měl půjčené od kluků. To bylo něco jiného než to neustálé vychvalování našich nedostižných vzorů, sovětských pionýrů, kteří neměli jedinou chybu.

Když to tady někdo v dnešní, jiné době bude číst, bude se mu asi zdát, že je to zbabělé, pomlouvat lidi, kteří jsou už mrtví a nemohou se bránit, kopat do mrtvol, ale musel jsem celý život žít ve společnosti, kde nebylo možné, říct nahlas co si člověk myslí, musel si dávat pozor na jazyk. Okolní lidi jsem si rozděloval na my a oni. Oni byli ti komunisté a s nimi se nedalo mluvit „na rovinu“, radši před nimi dělat ze sebe naivního hlupáčka a nechat se jimi poučovat, to jim dělalo dobře, mysleli si, že všechno ví líp, než my, které musí oni „ideologicky vést“. Vždycky když jsem zjistil, že člověk je ve straně, jakoby se mi v hlavě rozsvítila červená žárovička a říkala mi, pozor! K takovému člověku jsem nemohl mít důvěru. Ale nikdy mě též nenapadlo, že by ten komunistický režim mohl brzy skončit. Myslel jsem si, že v něm budu žít až do konce života a nic lepšího už jsem nečekal. Bylo to pro mě velké překvapení, když se ten jejich „na věčné časy a nikdy jinak“ systém najednou rozsypal jako domeček z karet. A tak jsem to všecko tady napsal, aby se to zachovalo pro ty, kteří to nezažili, jinak by to zapadlo v zapomnění a nikdo by už o tom nevěděl.

Nejhorší to ale bylo, když tátu někdo udal, že ukrad cukr. Táta už tenkrát měl včely a cukr na zimní krmení musel kupovat. Jednou při posunování vagonů narazil jeden dost prudce do ostatních a ze škvíry v podlaze se vysypal cukr. Táta si dones aktovku a pomocí drátu vyšťáral ještě více cukru do ní. No a když přišel do boudy, kde se scházelo více „posunovačů“, kde měli své skříňky a čekali na další rozposunování nákladních vlaků, tak se s tím pochválil. A někteří potom šli a tu díru ještě zvětšili a nabrali si též. Když jel potom táta domů ve vlaku, kontroloval ho OSOŽ, což byla železniční policie a ten cukr mu našel. Muselo to být už připravené, protože se okamžitě objevili dva „estébáci“ v civilu, tátu sebrali a odvezli do Ostravy do vyšetřovací vazby. Tam ho tři týdny drželi a vyslýchali. On byl z toho dost psychicky špatně, doma měl manželku a tři děti, chtěli udělat z něho a několika dalších rozkrádačskou bandu, která vykrádala vagony. Někdo, kdo se o tom dověděl, je prostě udal. Potom táta vykládal, jak jim v té „base“ nedali jíst, nenechali ho spát, celou noc svítila žárovka a budili ho, výslechy a konfrontace s ostatníma. Nebili je, jenom psychicky strašili a nutili k doznání. Mámě nikdo neřek co se s tátou stalo, že nepřišel „ze šichty“, byla vystrašená, co se mu stalo, jela se optat na Ostravské nádraží, ale nic se nedověděla. Já si jenom pamatuju, jak přišli čtyři chlapi v civilu a dělali doma prohlídku. Všechno prokopali v naší chalupě, v dílně, sklep i půdu, vyházeli mámě prádlo ze skříní a shodili z postele i malého Petříka v peřince a též ji prokopali. Přišli brzy ráno, všecko prohledali ale nic kradeného nenašli. Drželi tátu ve vazbě tři týdny a potom byl v Ostravě soud. Ti ostatní tátovi „spolupachatelé“ se vymlouvali na něho, že on je k tomu naved, že on je ten hlavní viník. Ale nic kromě toho cukru (asi 5 kilo) mu nedokázali. Chtěli z nich udělat velkou rozkrádačskou skupinu. Pamatuju si ještě i jména jeho spolupracovníků a spolupachatelů. Bagar, Hlava, Knebel a další. Táta dostal nakonec nějaký podmíněný trest, nevím už kolik a musel zaplatit všechny soudní výlohy i pobyt ve vazbě a ještě mu potom strhávali nějaké procenta z platu. Byla to velká aféra. Po dědině se šířily různé fámy, že Řeha je zavřený, na „Národním výboru“ psali na tátu „posudek“ a dost tehdejších mocipánů si tam na něho naplivalo jedovatou slinou. Táta se potom musel vzdát funkce předsedy v SRPŠ. Když mu potom dávali u výslechu přečíst posudek, který na něho přišel z Řepišť, nestačil se divit co všecko na něho nalhali lidé, které on považoval za přátele. I ředitel školy Malík si přiložil polínko. Ale byla to taková doba a lidé se báli. Když to postihlo jednoho, snažili se od něho distancovat a do ničeho se nenamočit. Když přišlo nařízení, že se mají odstranit ze školních tříd kříže, které tam dosud odedávna visely na stěně a jednoho dne prostě zmizely, pobouřilo to rodiče a na schůzi rodičovského sdružení se ptali, kde se kříže ztratily, táta se optal Malíka proč se to stalo a on ostře proti němu vyjel, že je nepřítel společnosti. Potom, když jsme měli hodinu náboženství, přines si pater Žyla malý křížek v aktovce a pověsil ho na stěnu a při odchodu ho zase sundal. 

Kolem naší chalupy vedla polní cesta „na oblesky“, ale tenkrát byla ještě blátivá, s velkýma dírama vyjetými kolejemi. Potom ji vyspravili navezeným kamením a nasypali na ni černou škváru dovezenou z Vratimovské celulózky. V létě bláto a na prášek rozmělněná škvára vyschla a jemný, hebký prášek se dal holýma nohama shrnovat na hromádky, kterými jsme po sobě házeli, vyhazovali ho do vzduchu. To bylo prachu. Chodili jsme bosí a v trenýrkách a potom jsme vypadali jak černoši. Když zapršelo, usazovalo se v kalužích jemné teplé blátíčko, kterým jsme se též mazali, nebo se v něm dalo krásně čvachtat nohama jak prolézalo mezi prsty. Máma nás potom večer koupala v kuchyni v plechové vaně. Voda ze studny se ohřála v hrnci na peci a koupali jsme se v ní postupně všichni, jeden po druhém. Potom se vylila „na plac“, jak jsme říkali do trávy u plotu. Někdy si s námi hráli i už „velcí kluci“ od „Paní Nytrové“, která bydlela s nima v bytě ve vedlejší chalupě „u stařenky“. Tam jsme si též dost hráli u nich „na placu“. Byly tam ovocné stromy a před schodama stará, košatá hruška, která měla sladké malé hrušky „zelinky“, kterých bylo plno napadaných okolo. Stařenka bydleli v „jizbečce“, do které se šlo přes síň a tam si topili „v pecku ruždím“, které si vozili v létě ve starém kočárku z lesa. Ti kluci od Nytrové byli dost divocí, zvláště Míra byl známý rvačkami a vysedáváním v hospodě. Ta tenkrát patřila ještě Antonu Musálkovi „z gruntu“.

Jednou dones táta semena tabáku. Prý je našel v prázdném vagóně. Zasadil je v malé zahrádce u plotu „jak se chodilo do stařenky“. Vyrostly vysoké rostliny s velkými listy a kuličkami semen. Nebylo jich moc a jednou, když táta nebyl doma a byl na šichtě, přišel nějaký chlap a představil se mámě, že je z okresu a že je hlášeno, že se tu pěstuje tabák. Že je to trestné a musí se to zničit. Tak jsme museli s mámou okamžitě tabák vytrhat a odnosit na hnůj. Za plotem se šklebil ten Míra Nytra. Ten na tátu podával různá udání a hlášení. Potom jsme se dověděli, že byl u takzvané „pomocné stráže“. Těch bylo v obci několik. Mezi nima i Alfons Uhlář. Ten jednou napadl tátu, že proč mně nechává jezdit na motorce po dědině, když nemám řidičák, že když se to bude opakovat, že on to nahlásí a táta bude potrestaný. Táta doma udělal kravál, já o ničem nevěděl a potom se teprve zjistilo, že to byla motorka od Jardy Nytry, kterému on ji někdy půjčil, takže ten Uhlář napadal tátu bezdůvodně. Ale už se neomluvil. Z těch pomocníků měli lidé strach. Táta si vozil jednou ročně nasbíraný koks a uhlí, které napadalo z vagonů na jeho pracovišti na seřazovacím nádraží v Ostravě. Měl tam vždycky nasbíranou hromadu a pak si to mohl za režijní poplatek odvézt domů. Měl tam u toho i různé staré desky, rezavé plechy a jiné harampádí, co by se dalo doma použít. Jednou si „naptal“ (objednal) k odvozu u nás v JZD traktor s vlekem. Jako traktorista jel s ním pro tu hromadu Rudolf Hrdý, též komunista a pomocník, zakladatel JZD. To uhlí, kusy desek z rozbitých vagonů, pokřivené rezavé kusy plechů sesypal u nás na „placu“ a odjel. Asi za hodinu přišel nějaký chlap v civilu, představil se legitimací od SNB a že kde má táta ty desky a plechy co ukrad z nádraží. Táta byl z toho vyděšený, ukazoval mu co přivezl, ale nic co by stálo za to, tam nebylo, tak ten chlap odešel. Ten Hrdý ho jako horlivý pomocník hned udal. Když si táta postavil na zahradě zděnou dílnu a nevyřídil si na to povolení, poslali na něho kontrolu dva pomocníci Arnošt Palička a Josef Polach z Vinohradu a táta musel zaplatit pokutu. U pomocníků byli ještě co já si pamatuju i Jozef Kožušník, Pawlas, Krasula a jiní. Chodili v noci po dědině, byli vyzbrojeni pistolemi a „hlídali státní majetek“ proti nepřátelským živlům. Našli v kůlně pod „šopou“ u Alojze Záruby, který bydlel u lesa, nějaké dřevo, pár kusů kulatiny a obvinili ho z krádeže. Vystrašili ho tak, že z toho udělají velkou aféru, zveřejní to, bude mít ostudu a nechají ho zavřít. On byl dost psychicky labilní, chodil do kostela, soukromý zemědělec, měl tři děti a oni s ním dělali takový „cirkus“, že on se nakonec oběsil ve svém stodole. Bylo to v roce 1955. Jednou k nám zase přijel okrskový policajt Dorotík z Lískovce (tenkrát se ale nesmělo říkal „policajt“, ale „soudruh příslušník SNB“) a začal mámu vyšetřovat, že jak je možné, že táta chodí v modrých „esenbáckých“ košilích, odkud je má. (Tenkrát nosili SNB modré uniformy podle sovětského vzoru.) Máma mu říkala, že táta dělá u dráhy a košile tam normálně fasuje. Též to bylo na něčí udání. Udavačství a špehování bylo tenkrát běžné.

V páté třídě nás měl ředitel školy Tomáš Malík. Byl to první učitel, který nás učil, předtím to byly samé učitelky. Nebyl špatný, zdál se i celkem spravedlivý, že nikomu nenadržoval a dost nás i naučil. Ale byl to komunista. Předvolával do školy rodiče a přesvědčoval je, aby nedávali své děti zapisovat do náboženství. Též náš táta s mámou byli k tomu předvoláni a on je přesvědčoval, že aby dětem nekazili budoucnost, že se pak nedostanou nikde dál studovat, že je to riziko a že kvůli tomu budou mít dál jenom potíže. Nakonec je tak dostrašil „přesvědčil“, že náš Peter do náboženství už nechodil a ani do kostela. Dneska si to mladí lidé ani nedovedou představit, jak se dalo na lidi působit strachem a vyhrožováním, v jakém „ovzduší“ se muselo žít. Též každoroční prvomájové oslavy byly povinné. Ráno jsme se museli shromáždit před školou a tehdejším MNV v pionýrském a dostali jsme praporky a mávátka. Tam už čekali muzikanti, místní komunisté s praporem, komunistky s červenými šátky na hlavách, některé si ještě i pamatuju, ty nejznámější, Paličková, Sobková, Polachová, Karásková, Stachovská, Krasulová a další. Ty šly vždycky vpředu hned za praporem a potom my děcka ze školy a další lidé. Šlo se s hudbou přes dědinu okolo cihelny a „gajdule“ a přes most do Paskova. Tenkrát byl ještě starý, dřevěný most přes Ostravici, nízký a před ním dřevěné závory přes koleje. Cestou jsme my děcka, ale i dospělí, kterých bylo též dost provolávali různá hesla, které nám napovídali učitelé. Pamatuju si ještě některé, jako: Truman nemá vojáky, proto hází čmeláky! Nebo: Ten kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku! Jely i různé alegorické vozy, nastrojené chvojím a všelijakými maketami představujícími rozdíl, jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Tenkrát ubohost, bída, špína, hlad, naproti tomu dnešní blahobyt, spokojený život, úsměvy, nebo obrazy jak dělník drží pěstí malého imperialistu v americkém cylindru v pruhovaných kalhotách s velkým břichem a zahnutým nosem. Ty vozy jely s námi krokem, tažené koňmi, i traktor s vlečkou z JZD. Též první majitelé aut v obci, spartaků, které se prodávaly tenkrát na poukaz pro zasloužilé pracovníky, jeli s námi s všelijak nazdobenými auty. Když se došlo do Paskova na náměstí, kde dorazily i průvody z ostatních okolních obcí, byl tam na tribuně proslov, kterému jsme stejně nerozuměli a hrála se internacionála a píseň práce a šlo se domů. V průvodě vždycky kráčel na čestném místě i nositel vyznamenání, řádu práce, horník Bednář z Vinohradu. Bydlel tam až nad „skalou“, nad tratí, která vede podél Ostravice. My jsme ho ani neznali, jeho děcka chodily do školy do Paskova. Když dostal to vyznamenání, přišel k nám do školy ve slavnostní hornické uniformě s tím metálem na prsou a dělal nám ve třídách přednášku, jak se na šachtě dělá a za co to dostal. V našich očích to byl velký hrdina, úderník, slavný člověk. (Dneska je možné si takový metál koupit na „burze“ za pár korun a prodává se vedle německých vyznamenání z války.) Po tom průvodu jsme se už vraceli sami, unavení do kopce a přes dědinu, mávátka jsme házeli z mostu a dívali se jak plavou ve vodě.

V zimě s námi ředitel Malík nacvičil ve škole divadelní hru „Jak mráz čaroval“. Rozdělil nám role co budeme hrát a nacvičovali jsme text, učili se nazpaměť a okolo vánoc jsme ji hráli u nás v hospodě. Měli jsme kroje vypůjčené z půjčovny a přešel se na nás podívat plný sál lidí. Hrál jsem hlavní postavu, Honzu, který vysvobodí princeznu Bělu. Tu hrála moje spolužačka Soňa Franková z Vinohradu. Hrálo tam ještě hodně dalších spolužáků i děcka z nižších tříd, ty tančily tanečky jako sněhové vločky a víly, byly tam malované kulisy a shora rozhazovali na ně natrhané papírky. Museli jsme ve škole trhat staré papíry na malé kousíčky do krabic a ty se potom rozhazovaly na jevišti jakože sněží. Hra měla úspěch a jeli jsme jí potom hrát ještě i do Paskova a Lískovce. Byly tam vylepené ručně psané plakáty a lidí přišlo hodně, nebyla televize a kino jezdilo jenom někdy. Bylo to v zimě v roku 1953.

Jednou se zase objevila před hospodou maringotka a byly vylepené plakáty, že vystoupí proslulý kouzelník Kellner. Tak jsme šli večer zvědaví na jeho představení a divili se, jak on ty svoje kouzla dělá, měl kouzelnou hůlku a vyčaroval z klobouku holuby a jiné věci, kouzla s kartami, měl i pěknou asistentku kterou propichoval v bedně mečem a další, pro nás nepochopitelné věci. Bylo to něco pro nás nového a neznámého. V létě zas přijel „kapitál Tříska“. Postavili na hřišti před školou u kostela vysoký stožár s nataženými lany a večer na něm cvičil, chodil po laně, houpal se nahoře ve výšce a prováděl tam různé krkolomné cviky. Jeho asistenti na něho svítili reflektory a pouštěli dramatickou hudbu. Bylo to pro nás zas něco nového, co jsme ještě neviděli a potom jsme to v lese na stromech napodobovali, houpali se na vršku smrků, kdo je lepší „kapitán Tříška“. V té době už začal chodit můj bratr Pavel do první třídy a též náš soused Ladik Michenka chodil už do 3. třídy. Chodili jsme v létě do lesa a zvláště tam, kde bylo takzvané „halaburdí“. Bylo to smetiště, kde lidé vozili nepotřebné věci na vyhození. Hrabali jsme v tom a nacházeli hodně pro nás zajímavých věcí a nosili je domů. Různé skleničky, hrnce, ale i německé helmy a našel jsem tam i rukojeť kordu s kouskem čepele, někdo si asi z toho udělal nůž, nebo i bajonet rakouský z 1. války a rezavé patrony do pušek. To „halaburdí“ bylo v lese v „padole“ za Vašíčkem „na důlkách“ a i za „Pavločku, Lojzku“. Tam jsme chodili a hrabali a hráli si tam. Později jsem chodil do lesa i sám a už dost daleko až za „březovou alej“ a k druhému, velkému potoku. Táta mi dones ze šichty malou hasičskou sekerku s hákem, nasadil jsem si ji na rukojeť a nosil ji sebou abych se nebál a mohl se bránit, kdyby mně někdo přepad. Říkal jsem jí „tomahavk“ podle indiánů. Táta tomu nerozuměl a říkal tomu „tomahák“, protože měla hák.

V těch slaměných úlech z Kaňovic jsem se pokusil i já včelařit. Táta mi dal roj když se mu vyrojily a usadili jsme ho tam. Ale byl to slabý roj, málo včel, vystavily jenom pár těch malých rámků. Na podzim jsem je nakrmil cukrem rozpuštěným ve vodě nalitým do dřevěného korýtka s plovákem dole pod rámky. Ale asi jsem je málo nakrmil, nebo ztratily matku, do jara nepřežily, zůstalo jich jenom pár mrtvých na dně. Ale včely mě pořád zajímaly. Koupil jsem si i příručku o chovu včel a učil se z ní. Celé hodiny jsem vydržel sedět a dívat se na provoz na česnech. Táta mě ale nenechal včelařit samostatně. Nechal mi sice úl se včelami a prý ať si v něm včelařím, ale stejně mi do nich potom zasahoval a dělal co chtěl. Vždycky mi potom řekl: udělal jsem ti tam to či ono, co bylo třeba udělat. Tak mi to znechutil, že jsem mu řek ať si to tedy dělá sám. Též jsem ho nemohl přesvědčit, jak se co má dělat lepším, modernějším způsobem. Četl jsem časopis Včelařství, který on odebíral ale moc ho stejně nečet a přesdčoval ho, že se to má dělat jinak, ale on si nedal říct a jel furt postaru, jak si myslel že se to musí dělat a jak ho učil Adamus.

Já jsem začal včelařit v těch jeho úlech s jeho včelami až teprve po jeho smrti. On byl ve včelařském spolku a platil tam příspěvky a chodil na schůze. Po jeho smrti převedli členství na mámu a oficiálně byla ve spolku ona. Ale na schůze jsem chodil já a včelařil v těch jeho pěti úlech v zahrádce za dílnou. Máma mi pomáhala při rozebírání plástů, okuřovala kuřákem a skládala rámky do bedniček, nosila domů kde je potom „odvíčkovávala“ a vytáčeli jsme med v medometu, na podzim nalévala roztok s cukrem do vysouvacích plechových krmítek a vždycky mi pomáhala co bylo třeba. Též všecko financovala, kupovala cukr a prodávala med. Co všechno jsme při tom našem včelaření společně prožili na to si dneska už jenom můžu vzpomínat. Ona měla v té naší chalupě, která už patřila ale Pavlovi napsaný „výminek“ že tam může do smrti bydlet a v něm bylo i že tam může chovat i včely. Tak jí to Dana, která včely nesnášela musela tolerovat. Též její syn Pavel neměl o ně vůbec zájem a bál se jich. Byl prý na ně alergický. Takže když máma umřela, hned jsem dostal výpověď, že si je mám odvézt pryč. Neměl jsem pro ně nikde místo, ani zahradu se zázemím, tak jsem s těžkým srdcem dal do novin inzerát a hned na jaře přijeli pro ně nějací manželé z Karvinska a odvezli si je.

Dneska už jenom vzpomínám co všechno jsem při včelaření prožil. Na kolik stromů a jak krkolomně jsem musel vylézt při sbírání rojů, kolik žihadel jsem někdy dostal, jak se vztekal, když se mi nedařilo, několikrát všechno znovu rozebíral při hledání matek, jezdil z Frýdku, když mi telefonovali že mám na stromě vyrojené včely, jak jsme s mámou včelařili. Ale bavilo mě to, byl to můj koníček. Včely jsou prostě včely a kdo nevčelařil, ten to nepochopí.

Ale to jsem se zase nechal unést a odbočil ze svého původního vzpomínání.

A teď budu pokračovat.

Na prázdninách jsem byl potom ještě i s Pavlem, který chodil už do 1. třídy týden u babičky v Kaňovic. Byla tam i naše sestřenice Hela se svou malou sestrou Miluškou s jejími rodiči. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a Hela tam chodila už od první třídy do školy. Tátova nejmladší sestra Zdenka byla už od roku 1949 vdaná a bydlela tam s manželem Karlem Martinkem (byli jsme jim s Helou na svatbě jako malí za družbu a družičku) a měli už malou dceru Haničku a byl tam i Jiří Vicherek, syn další tátovy sestry Slávky, takže nás děcek tam bylo dost. A byla tam naše „Kaňovická“ babička, bylo léto a volno celé dni. Lítali jsme po okolí, po lese, na „huře“, po stodole a prázdniny utíkaly. Byli jsme tam asi jenom týden, přijel pro nás táta na motorce. Vzpomínám si jak to tam tenkrát vypadalo když jsme tam jezdívali. Za starou dřevěnou stodolou mezi ovocnými stromy stál dřevěný mlýn s plechovým větrným kolem na střeše, uvnitř byly schůdky a celé mlecí zařízení, pytle se zrním a vonělo to tam moukou. Ve vysoké trávě stály na sloupcích dva úly se slaměnými stěnami a dvířky zezadu, kde po otevření byly vidět za okénky rámky s voskovými plásty a na nich plno včel. Tenkrát v nich včelařil Miloš Vicher, manžel tátovy sestry Slávky. Ale potom se mu to nedařilo, nepřezimovaly mu, tak tam ty úly dlouho stály bez včel. Byly to úly na malé rámečky asi tak 25 krát 20 centimetrů ve dvou řadách nad sebou. Dřevěné kostry, které měly stěny vyplněné slaměnými rohožemi asi 5 cm silnými, stejně i strop, sundávací, kde se nasazoval dřevěný truhlík jako medník. Zezadu po otevření vrátek vyjímatelné zasklené okénko a za ním dvě řady rámků v drážkách ve stěnách a vpředu dřevěný leták, který se v zimě sklapoval před česnem nahoru. V těch úlech včelařil už náš děda Augustin ještě za první republiky. Prý je koupil kdysi ve Frýdku na trhu a dovez na voze. Předtím měli včely i jeho děda a táta v dřevěných špalcích, klátech na zahradě u cesty a i za jejich starou, dřevěnou chalupou. Ale ty už dávno shnily a rozpadly se. Mě ty dva úly v Kaňovic začaly potom zajímat. Voněly uvnitř zvláštní vůní vosku a propolisu. Uvnitř malé rámečky se zbytky voštin, slaměné stěny, ale pěkně rovné, z nemlácených stébel stlačených k sobě a propletené tenkými vrbovými pruty. Na „huře“ jsem tam našel i starý včelařský nabídkový katalog od firmy Schwarz, kde byly obrázky různých úlů, nářadí, kuřáků a včelařských potřeb. Ten jsem si vzal domů a pořád jsem si ho prohlížel. Moc mě to zajímalo, ten tajemný život včel, jak to v úlu vypadá, co se musí všechno udělat aby včelstvo bylo v dobrém stavu. Doma jsem o tom mluvil s tátou a on vzpomínal jak jeho táta i děda včelařili. Prosil jsem ho ať ty dva úly z Kaňovic dovezem a dáme si do nich včely. Nakonec jsem ho přesvědčil a tak jsme je dovezli na dvoukoláku domů.

Táta je postavil na kůly do zahrady před štítem naší dílny, s česny obrácenými na jih směrem k chalupě naší stařenky (dnes je tam plechová garáž). Místo střech dal kusy plechů. Ale neměli jsme včely. U nás byl známý včelař Adamus, který měl úly i malý dřevěný včelín na své zahradě naproti bývalého rybníka „žabjoka“, kde jsem okolo chodil do školy. Táta se potom k němu chodil radit a on ho učil včelařit. Ty slaměné úly se mu moc nezdály. Byly malé, úzké, na malé rámečky, bez krmítek na zimu, dna z tenkých desek se škvírami. Tak táta koupil ve Frýdku nový, moderní úl, „Moravský univerzál“. Stál tenkrát 500 korun. Byl s odnímatelným zatepleným medníkem, sundavacím zatepleným stropem, bočním plechovým krmítkem a na velké rámky 39x24 cm. Postavil ho do zahrady pod stromy vedle chodníku „do stařenky“. Bylo to nějak v létě v srpnu když přijel na kole starý včelař Haleš z Bruzoviček (je to část Sedlišť za lesem vedle Kaňovic). Dovez v bedničce „rojáku“ včely. Usadil je s tátou do toho nového úlu a dal mu rady co má dál dělat. Nevím kolik mu táta za ně dal, ale potom říkal, že to nebyl normální roj, ale „smetenec“, prostě mladá matka a k ní posmetané mladé včely. A včely v úlu zůstaly a matka začala klást a rozmnožily se tak, že vystavily i plásty na pěti rámcích na mezistěnách. Na zimu je táta nakrmil cukrovým roztokem a vydržely do jara. To byly jeho začátky. K Adamusovi se chodil radit a půjčovat si též kuklu a kuřák. Potom si koupil už svoje a později i starší medomet. Do jara ale moc včel nezůstalo a trvalo dlouho než se do léta trochu vzpamatovaly. Ani medu moc nebylo, jenom asi tak 5 kilo, někdy ani ne tolik. Bylo to asi proto, že na zimu se včely stlačovaly jenom na několik rámků, medník se sundal a odnes, česno se zúžilo jenom na malou škvíru a silně se uteplovaly rohožemi aby jim nebylo zima a měly malý prostor. Na podzim se tam ani všechny včely nevešly, zůstaly venku a v úlu bylo na jaře vlhko, rámky plesnivé a včelstvo nemocné. Ale tak se tenkrát včelařilo a radil mu to i Adamus. Sám to též tak dělal. Byl to zvyk ještě z dob války, kdy bylo málo cukru na krmení a úly byly menší. Medníky se nasazovaly až v létě a někdy ani ne, když včelstvo nebylo dost silné. V dalších letech koupil táta ještě dva „Univerzály“ a jeden si udělal sám ve své dílně z „fugovaných“ (falcovaných) desek ze starých vagonů, co si nanosil ze „šichty“. To už ale všechny postavil do řady podél západní strany dílny, česny k dílně aby do nich nesvítilo odpoledne slunce a tak tam stály a on v nich včelařil až do jeho smrti v roce 1986. A potom i já až do máminy smrti v roce 2006, kdy jsem dostal příkaz od Pavlovy manželky Dany, že ona tam včely nechce a tak jsem si musel dát inzerát a včelstva i úly levně prodat. 

Můj bratr Pavlík začal chodit do první třídy. Náš táta začal tenkrát dělat předsedu SRPŠ. Naši školní patroni, montéři, věnovali škole nějaké peníze a táta s ředitelem organizovali nákup nových lavic do třech tříd. V první třídě jsme už nové měli. Ty staré, celodřevěné, počmárané a opotřebované se odnesly na půdu a postupně se v zimě jimi topilo v pecích ve třídách. Organizoval též schůze a v zimě bály SRPŠ. Každý ples se musel předem hlásit na okres, musel dostat povolení, zajistit muzikanty, občerstvení, sál, topení, měl s tím hodně práce. Musel se z toho nahlásit finanční zisk a odevzdat daň, poplatky. Myslím si též, že i proto jsem byl na konci roku vybrán já a ještě Stáňa Šodková, že pojedem do pionýrského tábora. Na to jsem se těšil. Máma dostala seznam věcí které jsem měl mít, nabalila mi je do kufru a někdy začátkem prázdnin 1953 jsem s ní jel ráno vlakem do Paskova do Frýdku. V Místku před ONV čekaly dva autobusy a my děcka vybrané z celého okresu jsme odjeli do Dolní Lhoty. Bylo to poblíž Hrabyně a Velké Polomi. Tam jsme byli ubytováni v nově postavené škole za dědinou. Škola byla velká, moderní, velké světlé třídy kde jsme měli místo lavic železné poschoďové postele. My starší kluci jsme byli v jedné třídě a holky na druhé straně školy. Naším vedoucím byl mladý kluk Čejka z Místku. Byl to bývalý skaut a tak nám vypravoval co všechno ve skautu prožil. Spal s náma ve třídě, postel měl na stupni, kde jsme my ostatní měli zakázáno vstupovat. Ráno byl budíček, museli jsme si stlát postele, venku rozcvička, nástupy na snídani, na oběd, různé hry a vycházky po okolí. Bylo to pro mě něco nového co jsme neznal ale bavilo mě to. V tom kraji se na konci války dost bojovalo, některé domy byly ještě rozbité a na cestách v polích a v lese jsme nacházeli ještě patrony do pušek a samopalů. My kluci jsme si je sbírali, ale nakonec nám je stejně posbírali a zabavili. Též se hrál fotbal na hřišti i v tělocvičně a nacvičoval se program a různé scénky na závěrečný táborák. Já jsem se tam někde v lese píchnul do prstu u nohy a začalo mi to hnisat. Byla tam i jakási zdravotnice, ta mi to propíchla, namazala mastí a zavázala a musel jsem pár dní ležet na marodce. Napsal jsem o tom korespondenční lístek domů a hned tam přijeli táta s mámou na motorce. To už jsem byl zase zdravý a tak odjeli. Pamatuju si ještě i jména některých kluků co tam byli. Kamarádil jsem se s Frantou Čechem z Paskova, měli jsme stejné zájmy a fantasie. Kreslili do sešitů indiánské a kovbojské bitvy a tajně sbírali v lese patrony. A že po návratu z tábora utečeme z domova a vezmeme si nějaké deky, peníze a jídlo a nože a budeme žít v lesích jak indiáni. Měli jsme tenkrát 10 roků. Pamatuju si ještě na Sajdla, Plangenauera, tomu se kluci posmívali Adenauer (v roce 1995 jsem četl na tabuli u kostela „u Jošta“ ve Frýdku jeho úmrtní oznámení), na Edu Bujnocha a Kulhánka ze Sedlišť (jeho syn se potom učil u nás ve stolárně ve Válcovnách), Vajčnera, Kocicha, Tichopáda a další kluky. Nejmenší byl Víťa Sklář z Místku, jeho máma byla nějaká velká funkcionářka na okrese a přijela tam na kontrolu. V sobotu jsme se museli chodit koupat do umývárny dole ve škole. My už velcí kluci jsme se museli svléct donaha a mydlily nás a umývaly o pár let starší holky co dělaly vedoucí holkám. Byli jsme tam asi měsíc. Nakonec na rozloučení měl být táborák, ale pršelo, tak se to přesunulo do tělocvičny a všichni předváděli nacvičené scénky, písničky a vyprávění co měly které skupiny. Ráno nás odvezli autobusy zase do Místku, kde už čekala máma a odvezla mě domů. Chtěl jsem se tam někdy potom zajet podívat, ale nikdy jsem už v té vesnici nebyl.

Ve 4. třídě nás měla „soudružka“ Naďa Kostelná z Řepišť. Přišla zrovna z pedagogické školy a my jsme byli její první třída. Říkalo se, že je zamilovaná do syna našeho ředitele, ten studoval na lékařské fakultě, ale neměl o ni zájem. Ve čtvrté třídě jsem vstoupil jako všichni z naší třídy do „pionýra“. Myslel jsem, že v pionýru budeme prožívat všelijaká dobrodružství, hry, výlety, tábory, jak jsem to znal podle starých časopisů, ještě z první republiky. Znal jsem už Mladý hlasatel i skautské časopisy a v nich „Rychlé šípy“ a dobrodružné knížky, které jsem si půjčoval od svých starších bratranců u „stryka Rudolfa ve Václavovic“. Byla to tenkrát taková móda, propaganda. Pionýr byl vzorem všech ctností a nebýt jím, to snad ani nešlo, bylo by to něco méněcenného, nedobrého. Všude se v čítankách a časopisech psalo o pionýrských činech, zpívaly se pionýrské písně a sovětský pionýr byl náš nedostižný vzor. Ve všech učebnicích byly na první straně obrazy Stalina a Gottwalda a potom název učebnice. Myslel jsem si, že pionýr musí být slušný, čestný a dobře se učit, zkrátka snažit se ve všem být nejlepší. A zpočátku jsem se o to též snažil.

Pionýrský slib jsme skládali v hospodě na jevišti. Šátky nám vázali „patroni“ naší školy, montéři z Hutních montáží z NHKG. Jeden z nich, ten který ten patronát zařídil pro naši školu, byl táta našeho spolužáka Jarka Michenky, toho co se tak špatně učil a kterého zesměšňoval náš „nejlepší spolužák“ Libor Palička. Po slibu a uvázání šátků (bylo to při nějaké vesnické kulturní akci asi oslavě „Velké říjnové socialistické revoluce“, protože tam bylo plno lidí) jsme dostali každý od patronů knížku. Já dostal jenom tenkou, brožovanou, s povídkami o sovětských pionýrech. Ale jiní dostali lepší krásné knihy. Bylo to na podzim, venku byl déšť a vítr a cestou domů jsem zmoknul. Pionýrské schůzky jsme mívali hned po vyučování a vedla je naše učitelka Kostelná. Hráli jsme ve třídě různé hry a četla nám z knížek o sovětském svazu a životě tamních pionýrů i o mládí soudruha Stalina a Lenina. V létě jsme byli i párkrát v lese na vycházce. Vůbec mě to nebavilo, ale muselo se tam chodit. Já už jsem věděl, že existovali skauti, četl jsem o nich ve starých časopisech, ale ti už nebyli. Začali mně zajímat indiáni a kovbojové, amerika a jako kluk jsem si to všecko idealizoval. Na sešity jsem si kreslil skautskou lilii a představoal si, jak by bylo krásné, být jedním z nich. Pionýr mě brzo přestal bavit. Jednou jsem dones do školy starý „Rodokops“ a na pionýrské schůzce se to projednávalo, že jsem špatný pionýr. I v pionýru měl Palička hlavní slovo. Dávali nám za vzor sovětské pionýry a ti byli tak neskuteční, neměli jediné chyby. Vždyť to ani nebyli kluci jako my. Věděli vždycky co mají správně udělat, byli to „křišťálově čistí“ hrdinové a takové jsme neměli šanci nikdy dostihnout. Na schůzky jsem povinně chodil, zapisovalo se to a museli jsme též chodit do školy v šátku. Zpočátku jsem ho nosil rád, aby bylo vidět že jsem pionýr. Ale na hodinu náboženství jsem si ho sundával. Jaksi jsem se před našim panem katechetou styděl. Vždyť jsem chodil skoro každou neděli do kostela. Ale i ostatní někteří pionýři chodili do náboženství a do kostela. Věděl jsem, že správný pionýr do kostela nechodí, učili nás, že to jsou bludy, ale já chodil dál. Už tenkrát byl ve mně jakýsi vzdor, chtěl jsem si dělat co chci já a ne co nám komandovali ve škole. Zajímalo mě právě to, co bylo zakázané, co bylo to špatné. Sháněl jsem časopisy Rodokapsy z první republiky, protože nám říkali, že je to „škvár“ a vychvalujou v nich americké vrahy. Z Kaňovic z půdy od babičky jsem si dovez hromadu starých novin a časopisů, které oni tam kdysi odebírali a to jsem teprve otvíral oči. To byly jiné časopisy než ty co jsme měli ve škole. Prohlížel jsem si je doma na „huře“. 

Ve třetí třídě na konci školního roku jsme jeli na výlet na Hukvaldy. Já už jsem tam jednou byl předtím na hradě s tátou na motorce. Tu motorku, černou ČZ-125 táta vyhrál v tombole na los na „dni železničářů“ v Ostravě. Bylo to někdy v létě když jsem ještě chodil do první třídy. Pamatuju si, jak táta na ní přijel domů po chodníku „od kaple“. My byli překvapení kdo to tak pomalu divně jede. Neuměl na ní jezdit, chlapi mu jenom ukázali jak se hážou rychlosti a on z Ostravy hned přijel. Teprve potom dělal kurz a zkoušky na řidičák. Když šel „ze šichty“, tak mu nějaký „ajznboňák“ na nádraží prodal los. Táta ani moc nechtěl, ale byl to známý a aby mu udělal „kšeft“, utrhl si hned první shora který byl na řadě. Na tom dni železničářů ani nebyl až když šel ze šichty, šel se podívat na výherní listinu co visela na nádraží a to jeho číslo vyhrálo první cenu. Bez čísla a řidičáku odjel hned domů. On v životě nic nevyhrál. Pomalu se učil jezdit. Nejdřív po cestě okolo nás a k lesu a potom i do Kaňovic přes les ke své mámě. Tenkrát nebylo tolik policajtů a nebylo to tak přísné. Motorek i aut nebylo tolik a helmy nebyly povinné. Když koupil a namontoval i zadní „sedlo“, jezdívali jsme potom všichni na naší „zetce“ za babičkou do Kaňovic. Táta řídil, před sebou na „baňi“ měl posazeného Pavlíka a já seděl vzadu mámě na klíně a jelo se. Přes les po lesní cestě, přes výmoly a kaluže, v zimě i ve sněhu. V lese na cestě do Sedlišť byly ještě zbytky příčně položených „kulačů“ jak jí tam vyspravili němečtí vojáci před vypuknutím války s Polskem, někde ale už prohnilé díry a hluboké jámy s vodou, muselo se pomalu kličkovat, ale naše „zetka“ to projela. Párkrát jsme skončili i v příkopě ale nic se nestalo. Doma měl táta „zetku“ v síni. Musel jí tam vždycky vytlačit po široké fošně nahoru po pěti betonových schodech, před dveřmi do naší chalupy. Tenkrát mělo motorku jenom pár lidí v dědině. Mladí kluci, „Nytřoci“ od paní Nytrové, co bydleli vedle nás u „stařenky“ za tátou chodili, že ať jim ji půjčí, ale on si ji šetřil, měl ji „furt vypucovanou“ a nikomu ji nepůjčoval.

Jednou když byl táta na šichtě, přišel za mámou Jarda Nytra odvedle a namluvil jí, že potřebuje někoho odvézt do nemocnice se zlomenou nohou a ona mu tu motorku půjčila. Táta  se to potom od někoho dověděl a s mámou se pohádal. Jarda si potom koupil též „zetku“-125 a měl ji doma ve verandě. Oni všichni čtyři kluci s jejich mámou bydleli ve dvoupokojovém bytě „u stařenky“. Tu naši zetku jsme měli dlouho, ještě jsem na ní jezdil i já na různé výlety s klukama. Když už byl táta starý a nemohl moc jezdit, vzal si ji Pavel a jezdil na ní na šichtu do Vratimovské celulózky. Denně v zimě v létě. Nestaral se o ni, rezavá, zanedbaná. Když už byla potom hodně opotřebovaná a přestala jezdit, koupil si „Babetu“ a zetku strčil do naší dřevěné „šopy“. Tam mnoho let rezavěla a nakonec po tátově smrti ji Pavel dal nějakému klukovi na Vinohrad a ten si ji opravil a jezdil na ní ještě donedávna.

To jsem ale zas odbočil, když jsem si vzpomněl na naši motorku. Tak na konci naší třetí třídy jsme jeli dvěma žebřiňákama s koňmi na Hukvaldy. Sedělo se na deskách, které byly položené ve voze mezi žebřinami. Jako kočí jeli s koňmi starý Košař, co jezdil s „koňami ve dvoře“, tenkrát už „Státním statku“ a mladý Láďa Uhlář s koňmi z JZD. Vyjelo se ráno od školy, bylo pěkně, teplo, slunce. Jely s námi i některé mámy od děcek, se mnou jela babička. Koně jely pomalu, bylo možné kdykoliv seskočit a zase nasednout, dělaly se přestávky. Jelo se okolo cihelny a z kopce do Paskova a přes Žabeň a potom Zelinkovice a Rychaltice. Když jsme dojeli do Hukvald, utábořili jsme se na louce u prázdného koupaliště, bazénu. Tam zůstali oba kočí s koňmi a vozy a některé ženské vařily na ohni ve velkém hrnci čaj a my děcka s ostatními šli se „soudruhem ředitelem“ Malíkem nahoru na hrad. Tam nám dělal přednášku jak to tam kdysi ve středověku vypadalo, když tam ještě žili lidé. Já už tam byl jednou předtím s tátou. Hrad nebyl udržovaný jako dneska. Rozvaliny a hromady suti, zdi zarostlé a rozpadající se, sklepy napůl sesuté a promočené. Nebyl tam ani průvodce, nikdo nevybíral vstupné, všechno zarostlé trním a trávou. Bylo to pro mne moc zajímavé, tajemné. Rytíři, hladomorna, tajné chodby, popraviště, co všechno se tam ještě mohlo najít. Potom jsme šli dolů k vozům. Ale měli jsme hlad tak se šlo k hospodě „U Červenky“ a chtěli jsme něco k jídlu. Ale tam nebyli na příjezd tolika dětí připraveni a neměli nic navařené. Tak jsme museli dlouho čekat, až se uvaří nějaká polévka a čekali venku na „placu“ za hospodou. Přijel tam za náma náš pan katecheta Žyla na motorce. Konečně jsme se dočkali a tu polévku dostali. Nevím už jaká byla, jenom na tamního číšníka si pamatuju. Byl takový malý, skoro jak trpaslík a měl vysoké, dlouhé čelo a vypouklé oči. Vrátili jsme se na louku k vozům a jelo se domů. Bylo pěkně, ženské na voze vedly své „babské řeči“ a my děcka jsme měli plno nových dojmů. Koně už byli unavení, museli táhnout fůru lidí a nechtěli jít. V kopcích jsme museli sesednout. Jelo se pomalu s přestávkami, tenkrát nebyl takový provoz, koňské povozy jezdily i po hlavním cestách. Domů jsme dojeli až večer. To byl náš školní výlet na konci roku.

Ve třetí třídě nás měla učitelka Eliška Vaculíková, též z Paskova. Její manžel tam učil „na měšťance“ (potom se oběsil). Učili jsme se zas společně v jedné třídě s 2. ročníkem. To už přišel do školy nový ředitel, Tomáš Malík. Horyl odešel do školy do Lískovce. Ten Malík přišel někde z Ropice u Českého Těšína, kde předtím učil. Byl to vysoký, šedovlasý chlap a bydlel též ve škole s manželkou a měl i už většího syna. Ten potom vystudoval na doktora a byl ve Frýdku v nemocnici. Též nám ve třídě přibyli dva noví spolužáci. Irena Hausková a Jiří Stachovský. Ta Irena byla sirotek, oba rodiče jí zemřeli a pocházela též tam někde z Ropice jako nový ředitel. Vzali si jí „dneska se říká adoptovali“ manželé Adamusovi „od kaple“, kteří neměli vlastní děti. Měli už předtím „osvojeného“ kluka Lojzu, který byl o dva roky starší než já. Ale měli s ním problémy, špatně se učil, byl drzý k učitelům i rodičům, pral se ve škole a měl dvojky z chování. Doma mi ho vždycky dávali jako odstrašující příklad. Dneska už nežije, zemřel svobodný ve svých 20 letech prý po nějaké banální operaci. Ten Lojza, (potom se jmenoval též Adamus) mě též několikrát zmlátil, byl silnější a měl z toho radost. Pásal pod našim polem dole na mezi krávy, někdy s ním byla i ta Irena a další děcka. Jednou mě zase chytil, povalil na zem a namočil obličej do kravince. Smál se a měl z toho radost. Ta Irena byla slušná a chytrá holka. Nejvyšší ve třídě, byla už vyspělejší než ostatní a též se už s každým jen tak nebavila. Dali jí potom též přejmenovat na Adamusová.

Jiří Stachovský se přistěhoval někde z pohraničí, z Písečné, kde jeho rodiče šli po válce „osídlovat“ majetky po němcích. Když už asi nebylo co „privatizovat“, vrátili se zpátky do Řepišť. Bydleli na Vinohradě. Oba byli „velcí komunisté“ a jeho máma byla potom i tajemnicí na MNV. Bylo to v době, kdy se zakládalo JZD a komunisté v obci suverénně vládli. Dnes už jsou to skoro zapomenuté věci, ale někteří lidé to měli dost kruté. Byl jsem ještě malý kluk, ale pamatuju si co se doma mluvilo. A v prvomájových průvodech, kterých jsme se museli zúčastnit, byli vždycky na předním místě. On ve škole též pořád obdivoval sovětské vojáky. Četl různé knížečky a brožurky, co se tenkrát vydávaly, překlady z ruštiny, kde se to jenom hemžilo „geroji“ a kde hloupí němci byli biti jak mouchy. On tím byl úplně zfanatizován a nosil to i do školy. Byl mi nesympatický pro svůj nesmírný obdiv ke všemu co pocházelo ze „sovětského svazu“. Sověti byli prostě nejlepší, o tom se nediskutovalo. Já jsem ale radši nic neříkal, myslel si svoje, protože kdybych řek něco proti, ostatní by se do mě pustili a nevím jak by to dopadlo. Přečetl jsem si i knížky o Pavlíku Morozovovi (který udal vlastního otce na NKVD) nebo o Alexandru Matrosovovi, hrdinovi, který si lehl na nepřátelskou střílnu a nechal se prostřílet kulometem, nebo o Zoji Kosmoděmjanské, která zapalovala stodoly a stáje s koňmi a byla chycena němci a pro výstrahu oběšena. Byli to pochopitelně hrdinové i pro mě a o politiku jsem se tenkrát jako kluk nezajímal. Ale začal jsem se zajímat tím více o vojáky německé, snad právě proto, že z nich dělali takové hlupáky a nehorší vrahy. Též jsem viděl, že on se ani tak dobře neučí a přesto mu učitelé dávali dobré známky. Neuměl ani tolik co já. Učitelka asi chtěla mít pokoj a uvědomovala si kdo jsou jeho rodiče. Stejné to bylo i s dětmi několika jiných „velkých soudruhů“. Ale to jsem si uvědomil až později, až jsem byl starší a ty děti potom neuspěly na dalších jiných školách. On byl tak „zfanatizovaný“, že potom z páté třídy odešel na nějakou vojenskou školu, na internát a chtěl se stát důstojníkem. Ale jeho mladší bratr Milan mu při hře „vystřelil“ vzduchovkou oko, tak musel z té školy odejít. 

O prázdninách mezi mou 2. a 3. třídou (2. 7. 1951) se nám doma narodil další bratr Peter. Dali ho do velkého prádelního koše na „stolek“ v kuchyni vedle postele kde ležela máma. Bydleli jsme už ve „velké kuchyni a jizbě“ na jižní straně domu. Babička se přestěhovala do dvou místností na severní stranu. Bylo horké léto a okolo okna v kuchyni venku se rozrůstal vysoký keř s červenými růžemi. Rostl přes celé okno až nahoru, byl trnitý s malými růžemi, které voněly až dovnitř. Chodili jsme se na Petříka dívat, na to titěrné zabalené miminko v koši. Ladik Michenka odvedle, syn babiččina bratra Bohuša, se též přišel podívat (nechodil ještě do školy, měl 5 roků), říkal, že je to nový „Peter“, co bude jezdit s „koňami“. Peter byl totiž tenkrát jeden sedlák z Oblesek, který jezdil po cestě okolo nás s koňmi a vozem a též nám někdy oral v poli i lidem „na dědině“.

Na Petrovy křtiny se sešla zas celá rodina. Přišla i babička z Kaňovic a zůstala u nás přes noc. Křtil ho u nás v kostele pater Žyla a kmotry mu byli stejně jako i mi a Pavlovi naši „křesnik a křesnička“, Karel Valas a jeho manželka Jarmila, sestra naší mámy. Bydleli už ve Vratimově. Náš táta s mámou zas byli kmotry jejich dětí Karlíka a Elišky. Já jsem měl už 8 roků a musel se už někdy starat o mladšího Pavla. Ten měl 4 roky. Když byl Petřík už trochu větší a máma neměla na něho moc času, měli jsme pole, krávu, táta chodil na vlak a „na šichtu“ do Ostravy, musela vařit a o všecko se postarat, tak ho někdy „opatrovali“ naše stařenka, máma naší babičky, naše prababička Anežka Michenková. Bydlela v chalupě vedle nás u svého nejmladšího syna Bohuša, s jeho manželkou Ančou a jejich synkem Ladikem. Stařenka už tenkrát bydleli v „jizbečce“, v malé místnosti uprostřed jejich chalupy do které se vcházelo přímo ze síně. Měli tam „vyminek“, chalupu už dali Bohušovi. My kluci i s Ladikem jsme k nim chodili a oni též denně chodili k nám po chodníčku přes zahradu. Vozili a houpali Petříka v kočárku a zpívali mu různé písničky a všelijak ho bavili. Krmili ho a dávali mu pít z flašky s „cumlem“ a jezdili s ním po okolí i do lesa. Pamatuju si ještě i na písničky, které mu zpívali. Třeba: Leze žába do kaluže, na rybičku repetá, pojď rybičko na sluníčko podívat se do světa. Já jsem rybka jako šipka, nejsem žába jako ty, já do bláta nepolezu, já si hledím čistoty. Nebo: Jede synek na svém koni, jede do boje, vraný koník vesel skáče ale doma matka pláče o dítě svoje. Když už začínal Petřík trochu žvatlat, naučil se ty písničky i zpívat a zpíval: „na ybičtu pipitá“ a podobné zkomoleniny. Bál se též, že ho nechají samotného, když ho uspávali a že odejdou, takže se držel jejich palce ruky, dokud neusnul. Musel mít svoji „ručicu“ a totéž vyžadoval i od babičky a od mámy. Nikdy neusnul sám. Spával v posteli s mámou. Stařenka s ním jezdili i po dědině a jednou přijeli dost vyděšení a říkali, že když byli s Petříkem na křižovatce „u dvora“, kde se rozdělují cesty z Řepišť do Paskova a Vratimova, projíždělo tam auto naložené kamením a v zatáčce z něho spadla sprška štěrku a kamení. To se sesypalo na ně a jeden velký kámen dopad těsně vedle kočárku. Šofér nic nezpozoroval a jel dál. Též si vzpomínám, že jednou když jsme si hráli doma „na placu“ a v zahradě, táta říkal, že Petřík ještě nebyl na stromě. Tak ho vzal zabaleného ještě v „peřince“, jak byl v kočárku a lezl s ním na nízkou jabloň u cestičky přes zahradu. Větve měla asi jenom metr nad zemí. Držel ho v jedné ruce a druhou se držel stromu. Když byl už na stromě, tak mu Petřík vypad z ruky a spadl hlavou na zem. Naštěstí dopad do měkkého „kretince“ v trávě. Ale stejně tam zůstal od jeho hlavičky vytlačený důlek. Máma i babička potom dělaly s tátou „kravál“, nadávaly, že ho mohl zabít.

Máma si moc přála aby se jí místo třetího kluka narodila dcera. Když se narodil Peter a řekli jí, že je to zase kluk, byla hodně zklamaná. Těšila se že už to bude konečně holka ne zase kluk. Porodní bába, co jí doma pamáhala rodit a potom k ní ještě chodila jí říkala hned po porodu, že někde v Paskově se v tentýž čas narodila v rodině zas třetí holka a její rodiče že by souhlasili s výměnou. A že by o tom nikdo nevěděl. Ale máma si to rozmyslela a Petra nedala. Že je to její dítě a měnit ho nebudou. Táta též si chtěl svého kluka nechat. Nevím, jak by se to potom dále vyvíjelo, kdybych měl „sestru“. Stejně by se to asi oba někdy potom dověděli.

Jednou jsem byl s jinýma děckama z dědiny odpoledne na hřišti za konzumem. Chodilo se tam uličkou mezi ploty, starší kluci tam hrávali házenou a fotbal. My menší jsme se tam též nějak motali, já tam moc nechodil, bylo to od nás daleko. Dneska už tam hřiště není, je to zastavěné, jsou tam už domy. V Řepišť se tenkrát hrávala dobře „házená“, hráli i v nějakých okresních soutěžích. Byly tam branky, škvára a hrávali tam i kluci od paní Nytrové, co bydleli vedle nás, „u stařenky“. Ti byli ale už starší. Já se zrovna naučil jezdit trochu na máminém kole a bavilo mě to. Na hřišti bylo plno děcek a některé přijely na kolech a měly je opřené u plotu. Kola si i navzájem půjčovali a jezdili po vedlejší cestě na Vinohrad. Já kolo neměl, máma mi ho do dědiny nedovolila vzít. Byl tam i Michardinský, asi o dva roky starší kluk. Ten mi říkal, že ať si půjčím jeho kolo, že se můžu projet a ukázal mi ho u plotu. Tak jsem si ho vzal a šel s ním na cestu. Vtom ale ke mně přiběhnul Pavel Grossmann z Vinohradu, který tam hrál s velkýma klukama fotbal (byl asi o tři roky starší) a byl to velký náfuka a frajer a dal mi takovou facku přes celou hubu, že jsem se převrátil i s kolem. Měl jsem potom dlouho vyznačené červené prsty od té facky na obličeji. Nevěděl jsem co se to stalo, ale uviděl jsem jak se ten Michardinský směje až se prohýbá. On totiž žádné kolo neměl. Já zůstal červený, děcka se mi smály, ale nebrečel jsem, jenom zahanbeně utekl domů. Bylo mi to líto a už jsem na hřiště nechodil. Jednou v zimě mě zbili kluci ve sněhu před konzumem, když jsem šel ze školy. Bylo jich víc, neměl jsem šanci jim utéct. Na zemi mě „nafutrovali“ sněhem až mi tekla krev z huby. Tak jsem se už potom nechal bít a nebránil se. Nebrečel jsem před nimi, ale až potom, když jsem šel domů. Doma na mně už též neměli čas, nikomu jsem se nesvěřoval. Byl už tam malý Pavlík a tak jsem se všelijak sám protloukal.

Je sobota, leden, venku padá sníh a já se zase dal do psaní svých vzpomínek. Sedím doma a dívám se oknem ven, tam kde už začíná ten „jiný, velký svět“ a ubíhá jiný čas, ne ten, který tu je se mnou v mé hlavě. Vždyť co je to vlastně paměť? Že já si pamatuju co se stalo kdysi dávno, co už není a nikdy se už nebude opakovat. Co si dovedu už jenom já znovu ze svých „paměťových mozkových buněk“ oživit. Vždyť co se toho stane na zemi jenom v jedné vteřině. A nikdo ji nedokáže zastavit, nebo ji vrátit. Když si tu vzpomínám na časy mého dětství, dávno všemi zapomenuté, vyhrabávám v hlavě jenom to, co tam ještě zůstalo, to ostatní už je nenávratně ztracené v čase. A jiné vzpomínky asi zůstaly v hlavách mých spolužáků a lidí, kteří prožili tutéž dobu, tytéž události, ale viděli je úplně jinak a dneska by je vyprávěli zase jinak. A vy, kteří to tady snad budete někdy číst, si to pochopitelně budete představovat zase jinak. Protože nejste já a vyvolá to ve vašem mozku zase jiné představy a pocity, než které jsem měl já. Ale to už je dáno nedokonalostí jazyka, písma, pocity se nedají přenášet.

Kdo byla a jak asi vypadala Irina Šeda, manželka Gregora Rzehy z Bruzovic? Byla to moje pokrevní pramatka, první z minulosti o které se zachovalo aspoň jméno a datum (1619 – 1639) v našem rodokmenu, sepsaném podle zápisů v matrikách. Jak by to asi vypadalo, kdybych se s ní mohl setkat? Co by jsme si mohli navzájem říci? Žila v jiné době, měla jiné životní zážitky a názory své doby. Nevím ani, kde je pohřbená. Kde se rozpadl na prach její mozek a v něm všechny její zážitky a vzpomínky. A též řady dalších, jejich dětí a potomků až do dnešní doby. Asi jenom shodou náhod se stalo, že já mám čas, zapsat tady něco dneska o tom, jak žil a co prožíval jeden z té řady Řehů, zrovna v tomto „našem“ čase. Doufám, že se aspoň pár těchto zápisků zachová pro ty co budou po nás. Ale nic není na věčné časy.

Jenom „Československo-Sovětské přátelství“, jak jsme se učili ve škole a jak prohlásil náš „první dělnický president Klement Gottwald“. My jsme mu potom mezi kamarády říkali „Kléma zabiják“. Ale to je zas jenom moje životní zkušenost a můj politický názor, který asi už budoucím generacím, které to „naše“ období neprožily nebude nic říkat.

Ale to tu zase jenom tak zapisuju, co mi teď probíhá v hlavě, co si zrovna myslím, místo abych pokračoval ve svých vzpomínkách. Dost už „trapného filozofování“.

Jednou, ještě v první třídě, jsme jeli celá škola na nějakou zdravotní prohlídku, rentgen, vlakem do Místku. Bylo to nějak v únoru nebo březnu, místy byl ještě sníh. Když bylo asi 9 hodin, šli jsme se převléct dolů do šatny. Já jsem ale pořád nemoh najít svoje boty, nebyly tam. Byl jsem už poslední a furt je hledal. Přišla učitelka a říkal jsem jí, že nemám boty, tak se dívala a našla jiné, které tam zbyly, podobné jako ty moje. Ale já je nechtěl, že to nejsou ty moje a byly mi i malé. Už se mělo odcházet na nádraží a já byl pořád bez bot. Tak ona zavolala ředitele (svého manžela) Horyla. Ten tam přišel a já se ho moc bál. Vypadal přísně, brýlatý, holohlavý, nervozní a věděl jsem, že někdy dával facky klukům z vyšších tříd. A co já, vystrašený prvňáček. Zůstali jsme tam v šatně už jenom my tři a on začal křičet, že to musí být moje boty, když tam jiné nejsou a ať si je obuju a jdu. Tak jsem si je natáh na nohy a šel. Zpočátku to ještě šlo ale potom mě začaly tlačit. Bylo to čím dál horší. Každý krok byl bolestivý. Ale bál jsem se a tak nic neříkal. Došli jsme na nádraží do Paskova, cesta vlakem a potom do Místku do „Ústavu národního zdraví“, tam čekali na chodbě a jednotlivě nás rentgenovali. Potom šli zpátky, všichni seřazeni v dvojstupech na nádraží a vlakem zase do Paskova. Boty mě strašně tlačily a měl jsem velké puchýře na patách. Bylo mokro a zima a naboso se nedalo jít. Z ředitele jsem měl velký strach. Byla to ale zas ta moje odevzdaná, pokorná povaha, smířlivost s danou situací, dneska si říkám hloupost, ale už jsem byl takový. Domů od vlaku jsem se už sotva vlekl co noha nohu mine. Babička měla už doma strach, že mě není ze školy, bylo už pozdě odpoledne, tak mi šla naproti. Potkala mně u kaple. Měl jsem ohromné puchýře přes celé paty, tak mně odnesla na zádech. Táta doma nadával, že jsem hlupák a šel potom i do školy a pohádal se s ředitelem. On mu ale řekl, že já si ty boty nakonec obul a šel, tak si myslel, že je to v pořádku. Že jsem měl říct, že mám puchýře, on že neměl čas, starat se o každého, když tam měl celou školu. Máma mě potom zavezla na kole k doktoru Adámkovi do Paskova, ten mi puchýře prostříhal, natřel tinkturou a zavázal. Nějaký čas mě potom máma vozila do a ze školy na kole jen v tlustých ponožkách a velkých filcových návlecích, než se mi to zahojilo a moh zas obout boty. Ty moje boty se pak našly. Obula si je v tom zmatku v šatně nějaká jiná holka a šla v nich. Ani jí nevadilo, že nejsou její a jsou větší. Byl jsem už takový zakřiknutý a asi proto, že táta byl doma moc autoritářský. Hádal se s babičkou, dělal „kravále“, řvali po sobě a já se vždycky bál. Nikdy mě ale nebil. Byl jsem z toho vystrašený a lítostivý. Je to asi už vrozená vlastnost a nedá se to změnit. Měl jsem prý to po mámě. Nějaký psychoanalytik by to asi doved vysvětlit. Později na mě asi též mělo vliv i náboženství, že jsem se nebránil a myslel si, že je lepší neoplácet zlo a jak nás učil pan katecheta odpouštět a být „dobrý“, jako byl pán Ježíš. Ale nespravedlnost mě vždycky mrzela. Smířil jsem se ale s tím, že se nedá nic dělat, že už to tak musí být. A taky se nedalo v mé tehdejší situaci nic dělat.

Ve druhé třídě nám umřel spolužák Mirek Kaloč. Zemřel na zápal mozkových blan (meningx) v nemocnici ve Frýdku, zrovna na Mikuláše 6. prosince. Jeli jsme mu celá třída na pohřeb do krematoria v Ostravě. To bylo ještě tenkrát to staré krematorium u židovského hřbitova, dneska už zbořené. On byl v církvi Československé a rodiče ho nechali spálit. Tenkrát to bylo pro nás něco neobvyklého. Jeli jsme tam autobusem ze školy a byla se mnou i babička. On ležel v bílé truhle na katafalku, hrála smutná hudba, někdo žalostně na housle a potom s ním truhla klesala dolů a zavíraly se nad ní dvoukřídlé dveře. Jeho máma moc brečela. Bylo to poprvé, co jsem zažil smrt někoho, koho jsem znal. Že už nebude, že už ho neuvidíme. Ale moc zas mi ho líto nebylo, on byl totiž silnější a několikrát mě po cestě ze školy zbil, špatně se učil a moc se chvástal a lhal. Ale odpustil jsem mu to všecko, protože umřel a aby se dostal do nebe. Potom se mluvilo, že jeho rodiče slyšeli doma, po několik dní po pohřbu, jak hraje večer ve svém pokoji na housle, na které se učil. Několik večerů se to prý opakovalo, prý si tam přišel ještě zahrát. Věřil jsem tomu a hodně o tom přemýšlel.

S nikým jsem se moc nekamarádil. Ze školy jsem chodil sám, někdy i přes dědinu. Tenkrát k nám začal jezdit autobus, linka číslo 30 z Ostravy. Někdy jsme se svezli zadarmo ze zastávky od Národního výboru na konečnou. Pamatuju si, že jsem chodil ze školy někdy s Miluškou. Dneska už nevím, jak se mezi námi objevila a kde potom odešla. Ve druhé třídě začala k nám chodit do školy. Byla to dcera nějakého chlapa, který žil s nějakou ženskou (snad Žurovcovou) někde na Vinohradě. Hubené, světlovlasé děvčátko, možná stejně neprůbojné jako já. Ostatní děcka ji též přehlížely a odstrkovaly. Chodili jsme spolu domů a nevím o čem jsme se už bavili, jenom že se nám děcka posmívaly, zvláště holky, že spolu chodíme. Ona ale u hospody odbočovala na Vinohrad. Asi jsme si měli o čem vykládat a nestyděl jsem se, jako u ostatních holek, se kterými jsem se neměl o čem bavit a ty měly jiné „babské“ zájmy. Ona se ale potom zas odstěhovala někam pryč se svým tátou a už jsem o ní neslyšel. Ty ostatní moje spolužačky, sousedky co chodily stejnou cestou, to byly takové „slepice“, tajnůstkářky a nechtěly mně a já o ně též ani nestál. Měly svoje řeči o něčem co mě nezajímalo. Zvláště Pavle Vašíčkové jsem se asi nelíbil. Vždycky se mi posmívala a pošklebovala, když šly po chodníku za mnou či přede mnou. Asi od těch dob jsem se potom před děvčaty začal stydět a neuměl se s nimi bez ostychu bavit.

Každé ráno už od první třídy jsme museli před vyučováním povstat a ve školním rozhlase se z gramofonu hrála „Píseň práce“ a my jsme ji museli zpívat. Ředitelem byl tenkrát Jan Horyl. Tu Píseň práce a jiné budovatelské písně znám dodnes a uměl jsem ji spíše než „otčenáš“. Ten jsme se učili až v náboženství. Pater Žyla donesl v aktovce dřevěný křížek, který pověsil na stěnu a když odcházel tak si ho zas vzal. Kříže, které předtím visely ve třídách, byly sundány a odneseny. Učitelka  Horylová nás též učila o boháčích a chudácích, jak kdysi museli „robit lidé na panském“, byla bída a hlad a jak se my máme dnes dobře. Že lidi na polích bili drábi karabáči a na svém políčku mohli robit jenom v neděli a jak si zlí boháči a kapitalisté žili v blahobytu a těm chudým nic nedali. Já jsem též potom ty zlé boháče a kapitalisty (nevěděl jsem co to ten kapitalista je) z celé duše nenáviděl a byl moc rád, že už se máme dobře a není hlad a bída. Ale v Americe je to ještě tak jako kdysi. Chodili jsme, celá škola na „brigády“, na „panské“, což bylo pole „od dvora“, tenkrát už Státního statku. Po cestě se zpívaly různé budovatelské písně. Některé si ještě pamatuju, jako: Jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas. Nebo: Vyhrňme si rukávy, až se kola zastaví, hej rup, do práce se dej. Celou cestu na pole i zpátky se zpívalo. Byly to nekonečné lány, brázdy, na konec nebylo vidět, jenom les někde v dálce na obzoru. A my museli chodit v řádcích, shrbení a hledat mandelinku (žádnou ale nikdo nenašel). Říkali nám, že ji v noci shazujou z letadel američané. Ve škole byly též plakáty a na nich mandelinka jak letí na padáku z americké vlajky a v dálce letadla. Nebo jsme chodili „plevat“ (protrhávat) řepu v řádcích. Každý měl jeden řádek a kdo ho udělal a došel až na konec, měl volno. Ale já, naivní hlupák, jsem každou rostlinu prohlížel, dělal všechno poctivě a býval mezi posledními. Ohnivé slunce, úmorné vedro, žízeň a já se potácel v brázdách, které se ztrácely v nedohlednu. Představoval jsem si, že kdysi za časů roboty to bylo ještě horší, že musely dělat každodenně i malé děti, měly hlad a bili je drábi karabáči. Domů jsem se potom sotva dovlek únavou. Byl jsem tenkrát sice dost vysoký, ale hubený a slabý. Doma jsme měli jídla dost, ale nechtěl jsem jíst. Neměl jsem sílu a kluci mě hned přeprali. Neuměl jsem se bránit proti těm silnějším. Po několika trpkých zkušenostech jsem už rezignoval. Dál jsem si jenom fantazíroval sám pro sebe a nikomu se s ničím nesvěřoval. Snad už tehdy jsem začínal pomalu chápat, že nesmím mluvit to co si myslím, ale jenom to, co se po mně chce a co se učí ve škole. A že něco jiného se mluví doma a nesmí se to říkat ve škole. 

Chodil jsem též s maminkou v neděli do kostela. Když jsem byl malý, sedával jsem s ní v lavici „pro baby“ vzadu před pavlačí s varhanama. Moc si na to už nepamatuju, je to taková matná vzpomínka na její modlitební knížku a svaté obrázky v ní zastrčené. Nemoh jsem se vždycky dočkat, kdy už bude konec. Mše se sloužila latinsky, některé věty si dodnes pamatuju nazpaměť. Farářem byl tenkrát Rajnoch, holohlavý, starý pán, jezdil z Vratimova. Na konec mše se vždycky zpívala závěrečná píseň a v ní se zpívalo: Na cestu provazy, svatýma očima. A já si vždycky představoval, jak si někdo bere ty provazy a ty svaté oči. Až později mi došlo, že to je: Provází a ne provazy. „Anděle Boží pojď, domů mě vyprovoď“, tak toho anděla jsem si též představoval, jak letí nad náma při cestě z kostela.

Ve druhé třídě ve školním roce 1950-51 nás měla učitelka Blažena Střebovská. Ta chodila do školy z Paskova. To jsme se už učili my i třetí ročník společně v jedné třídě. Ve škole byly jenom čtyři třídy ale pět ročníků. Učitelka učila jeden ročník a zatím ten druhý, ti co seděli ve vedlejší řadě lavic, zatím něco opisovali z tabule nebo četli z učebnic. A potom se to zas střídalo. Takže jsme věděli co se učí ti starší a co se budeme učit příští rok. Též jsme začali mít i náboženství. Jezdil k nám z fary z Vratimova pater Bedřich Žyla. Byl tam kaplanem u faráře Rajnocha. Děcka, které byly jiného vyznání než my, katolíci, měli náboženství zvlášť. Jezdil je vyučovat farář církve Československé, též z Vratimova, ale bylo jich méně. Pana „katechetu“ jsme měli rádi. Vyprávěl nám postupně příběhy z bible, o Pánubohu a Ježíšovi, desatero Božích přikázání a další zajímavé věci. Měli jsme k tomu i učebnici, jmenovala se Katolická prvouka. Mě to zajímalo, věřil jsem tomu a snažil se nedělat hříchy a poslouchat rodiče. Kdo byl v neděli v kostele, dostal pak v náboženství do malého sešitku razítko, většinou s obrázkem nějakého andílka, Ježíška či srdíčka. Pan katecheta měl na to malou tiskárničku. Ale nikdo si nedovolil mu lhát, že byl v kostele, když nebyl. Chodil jsem též do kostela, ale už jsem nesedával s mámou „v lavce mezi babama“, ale s ostatními kluky v malé lavici napravo u oltáře u dveří do „kruchty“. Dveře byly vždycky otevřené a v nich stáli větší kluci. Dveřmi zvenku se šlo přes tu kruchtu a po úzkých dřevěných schodech na „malou pavlač“. Z ní byl výhled dolů na oltář a protější „sakristii“. Pamatuju si ještě na ty staré chlapy, sedláky a dneska už dávno mrtvé „Řepišťany“. Měl tam už každý svoje místo i hřebíky na stěně, kde si věšeli klobouky. Dovedu si vybavit obličeje chlapů, jako starého Kaloče, Záruby, Koláře, Fridricha, Kozla, Halšu, Michenku, Pavloka, Konečného a jiných. Též moje cesta do kostela „po dolině“ byla jiná, než když jsem tam šel do školy. V nedělních „kostelových“ šatech to byla jiná nálada, vážnější, slavnostnější. Ne jako v obyčejný den. I ten oběd doma potom byl nedělní, když jsme se svlékli z těch šatů. Táta moc nechodil i když jsem ho „verboval“ ať jde s náma. My kluci, co jsme sedávali v té lavici u oltáře, jsme se tam pošťuchovali a nedávali pozor, nechovali se jak se má a pater Žyla se na nás někdy káravě podíval, tak jsme si hned uvědomili kde jsme a styděli se. V náboženství jsme se připravovali na první svaté přijímání. To jsme měli v březnu 1951. Babička mi koupila dlouhou voskovou svíčku „hromničku“, na které byl mezi různými ozdobami nalepený obrázek Pána Ježíše a pod ním byl beránek. Své hříchy jsme si zapisovali na papírek, abychom je potom u zpovědi nezapomněli. Neměli jsme je nikomu říkat. Zpovídali jsme se potom postupně ve zpovědnici v kostele našemu panu katechetovi den před přijímáním. Všichni co jsme chodili do náboženství. On mě poslouchal, potom mě požehnal a poslal k oltáři se pomodlit a další se šel k němu zpovídat. Do rána dalšího dne jsme nesměli udělat další hříchy. Nevím už přesně, z jakých hříchů jsem se tenkrát zpovídal. Že jsem neposlouchal rodiče, bil mladšího bratra, neučil se a podobné věci. Druhý den ráno bylo krásné počasí, svítilo slunce, šli jsme se svíčkama (bez snídaně) do kostela. Pan katecheta nám předtím řekl, abychom doma poprosili své rodiče, aby nám odpustili naše hříchy, kterých jsme se dopustili vůči nim. Já se to ale pořád styděl tátovi a mámě říct. Ale táta mi před odchodem z domu pak sám řekl, že mi všecko odpouštějí a tak jsem šel s radostí. Asi to znal sám ze svého dětství, zas od svého táty. U přijímání nás bylo hodně, skoro všichni ze třídy, co nebyli jiného náboženství. Tenkrát ještě nebyla taková doba jako později, za komunistů, kdy se víra potlačovala. Při „přijímání“ jsme dostali „hostii“, malý, kulatý oplatek na jazyk u oltáře, v ruce měli „rožnutou“ svíčku. Po mši nás pan katecheta fotil svým foťákem na hřišti u školy, společně i každého zvlášť se svíčkou u šindelové kostelní zdi. Ty fotky mám dodnes. Ve škole bylo potom pro nás pohoštění. Čaj, koláče, vánočky co napekly naše maminky. U přijímání byly tenkrát ještě i děcka i velkých komunistů, které ale později už nikdo nikdy v kostele neviděl. Byl jsem šťastný, že nemám teď žádné hříchy, že kdybych umřel, dostal bych se do nebe. Byl to jeden z nejšťastnějších mých dnů a dodnes na to vzpomínám. Též na pana katechetu. Byl to dobrý člověk a s náma děckama to uměl. Sbíral známky a vyměňoval si je s klukama. Jednou jsme s ním šli až ke kapli „do hájku“ a tam si udělali oheň. Měl motorku a jezdil na ní do Řepišť a na různé akce. Když měl jednou svátek, zašel jsem ještě i s Rudou Golkou do Paskova a koupili jsme mu nějaké kvítko v květináči a cigarety, on totiž občas kouřil a ve třídě mu to předali. On též jezdil na plesy SRPŠ, rodičovského sdružení v Řepišť a tancoval s mámami svých žáků. Potom prý měl nějaké neshody se svým nadřízeným farářem Rajnochem a byl přeložený někde jinde. Jak mi potom, téměř po 40 letech řekl pater Slíva, který ho též znal ze studií ze semináře, je prý pohřbený někde v Bohumíně.

My prvňáčci jsme měli samostatnou třídu v přízemí. Šatnu jsme měli dole ve sklepě, v místnosti v suterénu, kde byla i obecní knihovna s regály s knížkami, oddělená od prostoru naší šatny jen nataženým špagátem, za který se nesmělo chodit. Bylo nás ve třídě asi patnáct. Dřevěná podlaha ze širokých, hodně už prošlapaných fošen ze kterých vystupovaly hrbolaté, tvrdé suky a hlavičky hřebíků. Naproti dveří, vpředu dřevěný stupeň a na něm u okna stůl se židlí. Dřevěné dvě tabule, které se daly posunovat nahoru a dolů a otáčet. Dvě velké okna a u dveří umyvadlo, což byl „lavor“ s vodou v trubkovém stojanu. Vzadu litinová kamna na uhlí s uhlákem a rourami (v zimě každé ráno zatápěla ve škole školnice Šodková, která tam i ve sklepním bytě bydlela). Uprostřed třídy dvě řady dřevěných lavic a na stěnách obrazy. Byli jsme rozesazeni vždy kluk s holkou. Já seděl s Květou Šodkovou. Pamatuju si ještě na některé příhody z první třídy. Jednou  někdo z dospělých dones do třídy velkého živého raka. Tenkrát ještě byli raci v potoku v lese „na Obleskách“. Učitelka ho dala do vody v lavoru u dveří a chodili jsme se na něho dívat. Potom si tam děcka myly ruce od plastelíny a rak se přestal hýbat, za chvíli byl už mrtvý a učitelka ho vyhodila. Na stěně visely velké obrazy různých zvířat o kterých jsme se učili. Jednou donesla učitelka z kabinetu obraz, na kterém byl vlk, jak stopuje ve sněhu ovečku. O přestávce jsme se hádali, jestli ten vlk tu ovci dožene a sežere či né. Holky říkaly, že mu ovečka uteče, kluci že jí roztrhá.

Bydleli jsme daleko od „dědiny“ a já jsem neměl nikoho v okolí ve stejném stáří s kým bych se kamarádil. Byl jsem dost ostýchavý a neuměl se rychle zkamarádit. Bral jsem všechno moc vážně a neuměl se jen tak pošťuchovat a srandičkovat jako ostatní. Též jsem všemu věřil a mnohokrát jsem naivně naletěl na lži ostatních, zkušenějších a oni své sliby nesplnili a ještě se mi vysmáli. Nebo jim půjčil věci, které mi už nevrátili. Jednou se mi ztratil štětec, který jsem měl položený na lavici. Za pár dní jsem ho uviděl, že ho má Milada Karásková ve svém futrálu. Poznal jsem ho, měl jsem ho ustřihnutý z jedné strany a na konci odřený. Chtěl jsem ho zpátky. Ale ona tvrdila, že jí ho koupila maminka a tak ustřihla. Třebaže jsem pevně věděl, že je to můj štětec, znal jsem ho přesně, tak jsem nakonec nemoh nic dělat a ještě i ostatní děcka stály při ní, proti mně, že jsem si to vymyslel a že lžu já. Učitelka řekla ať se nehádáme a já jsem musel přestat chtít svůj štětec zpátky i když mi ho ukradla. Bylo mi to líto a musel jsem se smířit s tím, že lež a pomluva většinou zvítězí nad pravdou. Byl jsem tenkrát sice dost velký ale neuměl jsem se prát s ostatníma a ti silnější mě vždycky přeprali. Bylo mi to potom líto a přemýšlel jsem, proč to tak musí být, že i když mám pravdu já, zvítězí vždycky hrubá síla a lež. Prospěch jsem měl průměrný, v ničem nevynikal a učení mě moc nebavilo. Nejlepší ve třídě byl Libor Palička. Učil se nejlíp ze třídy a učitelka ho dávala všem za vzor. Měl ve třídě vždy první slovo a učitelka ho „zvolila“ předsedou. Já jsem si myslel, že z něho jednou bude nejmíň prezident. Byl to ale už tenkrát dost velký egoista, který se snažil ostatní všelijak zesměšnit a ponížit, aby on sám co nejvíce vyniknul. Jeho rodiče byli velcí komunisté a měli v obci velký vliv. Jeho máma, jak si pamatuju, chodila vždycky na 1. máje v červeném šátku v čele průvodu a vykřikovala hesla. Jeho táta byl zedník, ale hrdina socialistické práce. Ale já jsem si to tenkrát ještě tak politicky neuvědomoval.

Jednou jsme byli celá první třída s učitelkou na návštěvě u starého vesnického kováře v jeho staré kovárně (v zatáčce nad dolinou před křižovatkou u dvora) a on nám tam vykoval malou koňskou podkovu. Učitelka jí potom pověsila ve třídě nade dveře. Potom jsme ve třídě psali děkovný dopis tomu kováři za tu návštěvu, že se nám to líbilo. Ten můj dopis byl nejlepší, tak jsem dostal dopisní papír a napsal to načisto za celou třídu a mělo se mu to zanést. Učitelka to dala Paličkovi zkontrolovat a on se začal smát, zdůrazňovat moje pravopisné chyby před celou třídou, takže to ona nechala potom přepsat jemu. Prý by byla ostuda ten můj dopis poslat. On též vždycky velice obdivoval a vychvaloval sovětskou armádu, rudoarmějce, jací to byli hrdinové, kreslil je s hvězdami do sešitu a jací němci byli hlupáci a zločinci. Asi to slyšel doma. Já jsem o tom neměl takový přehled, doma se o tom nemluvilo, ale asi zrovna proto jsem se o ty německé vojáky začal zajímat, že on je tak zesměšňoval. A že bojovali proti té jeho vychvalované rudé armádě. Táta dones „ze šichty“ německou helmu a pár vojenských věcí, co našel ve vagonech ve starém železe při posunování na nádraží v Ostravě, kde dělal. Též i blůzy a nějaké „lodičky“ na hlavu s orlicemi a s „haknkrajcem“. Tehdy jsem začal s německými vojáky i sympatizovat a zajímat se jako ostatně skoro každý kluk o všechno vojenské. Táta mi též o německých vojácích něco povyprávěl a nakreslil i jejich znak, hákový kříž. Ten se mi líbil víc, než ta všude visící ruská hvězda. Jednou jsme museli ve třídě klečet na stupni, protože děvčata požalovaly učitelce, že jsem se já s Jarou Uhlářem zdravili a říkali přitom „hajl Hitler“. Nevěděl jsem, že to je něco špatného, někde jsem to slyšel a věděl, že se tak zdravili němečtí vojáci. Též se mi nelíbilo, když ten Palička při každé příležitosti zesměšňoval a ponižoval Jaru Michenku. Ten se učil nejhůř ze třídy, nešlo mu to. Jeho táta byl alkoholik a on to doma neměl lehké, byl takový zakřiknutý, vystrašený. Palička se mu veřejně posmíval při cestě ze školy. Paličkova máma, jak jsem jí slyšel jednou v „konzumě“, se vychvalovala jiným ženským, že on je nejlepší a že musí po vyučování doučovat ty ostatní, co se špatně učí, že vede „doučovací skupinu“, ty hloupé. Snad to ale byla tenkrát jenom moje závist, že jsem to tak viděl, sám jsem mezi nejlepšími nebyl. Ani už nevím, kde se ten člověk potom dál ztratil, snad šel dál studovat na nějakou školu. 

To byla moje cesta „přes dědinu“. Tu jsem chodil jenom někdy. Většinou jsem ale chodil „po dolině“. To bylo od nás z domu po naší mezi dolů na hranici našeho pole a po cestě co vedla přes pole k domům Šodkové a Vichra, okolo nich po mezi v polích dolů okolo zbytků hrází bývalých rybníků, porostlých několika duby a keři lískových ořechů, kolem bývalého rybníka „žabjoka“, kde měl naproti v zahradě za plotem „starý Adamus“ dřevěný včelín, boudu s několika úly. A přes starou obecní cestu co vede od „naší kaple“ k Novému lesu, po bažinaté louce okolo hráze bývalého rybníka „pod Pospíšilem“ nahoru do kopečka ke kostelu a cestičkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova a Kudělkovy zahrady na hřiště u školy. Bylo to sice blíže, ale tam jsem chodil sám a v zimě tam bylo moc sněhu a závěje, nedalo se tam chodit. Ale v létě to bylo krásné. Slunce svítilo na modré obloze a já se šoural pomalu mezi vysokou trávou a lány obilí, horko, kopretiny a pampelišky na louce svítily, v mokřinách žluté blatouchy, zvláštní vůně trávy, sena, obilí, cvrkot sarančat, chytal jsem je do dlaně „luční koníky“. Byla to bezstarostná doba, kdy jsem nepřemýšlel co bude, těšil se až budu „velký“. Bylo na všechno moře času, nevěděl jsem co je to čas, svět, smrt, všechno bylo někde daleko. Nevěděl jsem kde končí země, kde zapadá slunce, někde tam daleko a co je tam potom, co je to měsíc, hvězdy, moře. Doma byl tatínek s maminkou, malý Pavlík a babička. To byla samozřejmá jistota, o tom se nepřemýšlelo. Všechno bylo velké, neznámé a nenapadlo mně, že to bude mít i svůj konec. Dneska je to už skoro 60 roků, ale tu cestu si dovedu ještě vybavit i ten tehdejší pocit bezstarostnosti, kdy na mně čekal celý svět „až budu velký“. Asi to tak prožívají i ti dnešní prvňáčkové a budou i ti další. Ale už se to nikdy nevrátí. Tak jsem začal chodit do první třídy.

Naše učitelka byla Stanislava Horylová. Byla manželkou ředitele školy, který tam nastoupil po válce na místo ředitele Drastische. Bydleli ve škole kde byl byt pro ředitele. Měli dvě dcery, jedna byla ještě malá. Ten Horyl prý byl v koncentráku a vypadal moc přísně. Ze začátku chodil ale ještě i v Řepišť v neděli do kostela (stejně jako na sklonku jeho života, když už byl hodně starý a sotva chodil, viděl jsem ho jednou i s manželkou na mši v Mariánském kostele ve Frýdku). To jsem byl už o hodně starší a oni mně asi nepoznali. Vždyť učili takovou spoustu dětí. Ta naše učitelka byla pěkná a všiml jsem si hned, že měla velká prsa, větší než naše máma. Ze začátku jsem byl ve škole hodně zaostalý, z domova neotrkaný, nezvyklý na ostatní děcka. Neuměl jsem si ani zavázat boty, nikdo mně to nenaučil. Neuměl udělat uzel, zavázat „na mašlu“ ani tu černou špičatou trpasličí čepici pod krkem, co mi ušila máma z látky, co dones táta „z roboty“, pozapínat si kabátek, ušitý též mámou. Po válce nebylo peněz na dětské oblečení a tak máma šila doma z toho, co táta našel ve vagonech na nádraží v Ostravě, kde dělal posunovače. Chodil jsem ze školy všelijak směšně oblečený, někdy jsem zapomínal, nebo i ztratil nějaké oblečení, ale pomalu jsem se otrkával mezi děckama. Paní učitelka (v dalších třídách jsme už museli říkat „soudružka“) si s námi zpočátku jenom hrála. Měli jsme ve třídě i velkou bednu s pískem, potom hlínu z cihelny z které jsme modelovali různé panáky a ty se pak nosily i do cihelny vypalovat. A tak jsme se postupně začínali nenásilně učit, rozeznávat písmena a číslice. Pamatuju si na první sešit, neuměli jsme ještě písmena a naše jména, tak nám tam nakreslila různé obrázky, každému jiný, ale já už uměl napsat VENA, tak jsem si to tam napsal. Ale učení mi moc nešlo. Zvláště počty. Počítání mi nešlo a v matematice jsem potom nikdy nevynikal. Nebyl jsem ale zas mezi nejhoršími, byl jsem takový průměrný, jako ostatně vždycky potom. Nejradši jsem měl ale kreslení. A potom malování vodovýma barvama. To byl pro mě objev. Doma jsem totiž mohl jenom někdy čmárat tužkou. Ve škole jsme malovali štětci na velké archy balicího papíru barvami z plechovek a to se mi líbilo, v tom jsem vynikal. Jednou jsem namaloval na velký papír strakatou kozu se zakroucenýma rohama a ta prý byla potom ve Frýdku na výstavě. Na každém mém „obraze“ bylo velké, žluté slunce a letící černí ptáci, vrány a modré hory. Ale ty počty a ani psaní mi nešlo. Škrábal jsem jako kocour. Péro, násadka s ocelovou špičkou se namáčelo do skleněného kalamáře zapuštěného v desce lavice. Měli jsme sešity, písanky s linkami daleko od sebe a opisovali písmenka, které nám učitelka krasopisně předkreslila červených inkoustem. Dostali jsme též slabikář a početnici. Ale učení mě moc nebavilo, měl jsme svůj svět a hodně jsem si sám fantazíroval. S ostatními dětmi jsem se ostýchal navazovat bližší přátelství. Byl jsem dost „lítostivý“ a bál se starších a silnějších děcek. Též posměšky a nespravedlnosti od spolužáků mě mrzely a tak jsem se stahoval do sebe. Snad je to už vrozená vlastnost či povaha, dědičnost, (říká se, že kluci dědí povahu po mámě), ale když jsem poznal, že se nemůžu prosadit mezi silnějšími a agresivnějšími, stáhl jsem se do sebe a neměl kamarády. Po několika konfliktech a porážkách jsem došel k názoru, že pravda a spravedlnost nikdy nevítězí a je lepší se přizpůsobit a těm „průbojnějším“ i když nemají pravdu ustoupit. Nebyl jsem nikdy moc „fyzicky silný“ abych se mohl bránit.

Hned dál vedle hospody u cesty v zahradě, kde se konaly různé akce, výlety a „dětské radovánky“ a kde se na malém hřišti cvičilo, stála malá cihlová budka s plechovou střechou, s dveřmi a oknem. Vzadu venku byl komín a uvnitř kulatý, litinový „pecek“. Za pultem na hácích na stěně viselo maso a prodával tam řezník Oldřich Musálek. Naproti hospody bydlel bratr mého dědy Karel Fridrich s manželkou a syny Josefem a Karlem. K nim jsem chodil někdy s babičkou. Dál po levé straně byla až Hasičská zbrojnice. Naproti ní, přes cestu byl další obchod „u Grygara“. Měl též „auzlag“ a před ním byla lavička a nějaké místo, nebyl přímo u cesty. Prodávalo se tam též „smíšené zboží“. Později, když už obchod nebyl v provozu, byla tam sběrna mléka, kde sbírala mléko od lidí na povinný státní nákup „kontingent“ naše babička Růžena Fridrichová. Ten „Grygar“ už dávno nestojí, srovnali ho se zemí, stejně jako řezníkovu budku. Dál na protější straně je dneska Obecní úřad, tenkrát to byl „Národní výbor“. Budovu postavili lidovci jako „Katolický dům“ za první republiky, ale potom jim ho též „zabavili“. Naproti něho byl další řezník Berta. Jeho dům je už dneska přestavěný, dveře od cesty zazděné a je tam byt. U Berty jsem si někdy kupoval, když jsem šel do školy, za korunu co mi dala maminka, pět deka „vuřtu“ a dva rohlíky. Byl to takový hubený, štíhlý chlápek, jeho žena zas malá, tlustá kulička. Měl prý „tasemnicu“ a potom brzo umřel. Vedle něho, hned už u školního hřiště, ještě před dnešní autobusovou zastávkou, stála další malá budka z neomítnutých cihel asi tak 4x4 metry, se sedlovou střechou krytou „skřidlicu“. Uvnitř byl „pecek“, litinový vincek s troubou do komína, dvě dřevěné lavice a židle podél stěny, na stěně visely držáky s novinami ke čtení a u okna dřevěné, otáčecí křeslo s opěradlem, s kulatým polštářkem pod zadek. Naproti křesla u zdi bylo velké, oválné zrcadlo „psycha“ s podstavcem a zásuvkami a dva „noční stolky“, kde měl své „inštrumenty“ holič, malý, hrbatý Kozel. On byl svobodný a bydlel u své sestry. Chodili jsme se k němu stříhat a chlapy též holil. Později už si náš táta koupil stříhací, ruční „mašinku“, tak nás stříhal už sám.

Ten Kozel holil chlapy břitvou. Obtahoval jí na řemenu visícím u dveří, v bílé smaltované konvi měl vodu. V hliníkové misce s pěnou a mýdlem měl štětku, kterou chlapy mydlil. Nám klukům též po ostříhání namočil houbičkou vlasy před ušima vpředu a potom břitvou zarovnával „kotlety“. Po ostříhání nám vlasy postříkal kolínskou, abychom voněli. Po každém zákazníkovi převrátil kulatý polštářek na křesle. Ostříhané vlasy zametal a pálil je v „pecku“. Uhlí nosil v kýblu zvenku a přikládal z plechového uhláku. Kolem krku nám uvazoval bílou plachetku, vzadu na šňůrku. Na stěně měl v bambusových držácích pověšené noviny, pro čekající zákazníky. Po ostříhání nás ometl malou rýžovou metličkou.

Po té jeho budce už dneska není ani stopy a on ani většina chlapů, které stříhal a holil už nežijou. Ale pamatuju si ještě ty dědky z doby mých klukovských let. Jaké se tam asi vedly řeči při čekání a při stříhání. Byly to ale padesátá léta a chodili tam i lidé různého politického přesvědčení, tak si museli dávat pozor „na hubu“. Snad jenom ještě pár kluků, co jsou v mých letech si na tu jeho „oficínu“ vzpomenou. Vzadu za jeho budkou, v zahradě u hřbitova stála stará dřevěná chalupa už na spadnutí, kde bydlel Kudělka.

V Řepišť byly ještě dvě hospody. Jedna Škopkova u cesty do Lískovce před lesem a druhá „u Vaňka“, u cesty do Vratimova pod „dvorem“. Zajímavé je, že všechny prosperovaly, lidé tam chodili, nebyla televize ani rádio. Pole za obecním úřadem (potom to byl MNV) až po cihelnu a ke dvoru (potom Státní statek) bylo „panské“. Patřilo ke statku a asi se mu tak říkalo, že kdysi se tam muselo chodit „robit, na robotu“.

No a potom už bylo napravo školní hřiště s plotem u cesty a řadou lip naproti školy podél cesty ke kostelu. Tam jsme v létě chodili cvičit, když jsme měli tělocvik.

Tenkrát ještě nebyla asfaltovaná, jenom kamenitá, jezdily tam koňské povozy a občas projelo i auto. Nalevo byl „konzum“. Obchod kde prodával za pultem vysoký, plešatý pán, majitel celého domu, pan Musálek. Jeho dcera Broňa byla o rok mladší než já, chodila s námi do školy. Potom mu ale komunisti obchod „znárodnili“ a prodával už tam vedoucí Marák z Paskova. Nebyla to samoobsluha, to se tenkrát ani nevědělo, že něco takového může existovat. Vcházelo se tam zasklenými dveřmi po dvou terasových schodech, po obou stranách byly dva „auslagy“, velké okna, výklady s vystaveným zbožím. Na jejich nízkých parapetních oplechovaných venkovních zídkách se dalo sedět. Vevnitř se zase sestoupilo po dvou schůdkách a nade dveřmi visel zvonek, který zazvonil když někdo otevřel. Terasová podlaha a podél třech protějších stran prodejní pulty a za nimi regály se zbožím. Vpravo na pultě u okna velká, mechanická počítací mašina. Po nacvakání čísel cen, se zatočilo klikou, zazvonilo to, v okénku se objevila cena a zároveň se vysunul šuplík s přihrádkami, kde se ukládaly peníze. Ale paragony se psaly ručně, tužkou na papírek. Na pultě naproti dveří dvě skleněné nádoby s plechovými „dekly“, plné barevných bonbonů. Prodavač je z nich nabíral půlkulatou plechovou lopatkou a sypal do kornoutků z papíru a vážil na váze. Ta byla též na pultě zas na levé straně a na jednu stranu na ní se pokládalo různé závaží a na druhou vážené zboží. V konzumě se prodávalo všecko, co bylo doma potřeba. Jenom pro zvláštní věci se jelo vlakem do Ostravy nebo do Frýdku. Vzadu za konzumem na „placu“ byly dřevěné „šopy“, sklady. Babička jim říkala „magacin“. Tam měl Marák různé větší věci co se nevešly do obchodu. Bylo možné si u něho objednat i různé věci co lidé potřebovali na stavby, cihly, terpapír, plechy, co kdo chtěl. Ten magacin mu párkrát vykradli a on říkal, že ví kdo to byl, ale nechtěl aby to vyšetřovali policajti (tenkrát SNB), měla to být jedna sousedka co poblíž bydlela, ale velká komunistka. Dále po cestě po levé straně byly ještě dva domy a potom byl Pekař Konečný. Ten pekl chleba pro celou dědinu, ale potom tam jezdili lidé z širokého okolí na jeho vyhlášený dobrý chleba. Třeba autobusem až z Ostravy a ještě čekali ve frontě. Měl pekárnu ve dvoře za domem, už elektrickou pec a pekl chleba, rohlíky, koláče, vánočky. Pekly se u něho koláče na svatby. Měl tam i jednoho tovaryše a i učně. Dále po pravé straně byl též obchod, říkalo se mu „u Milady“ (Musálkové). Byl to malý úzký krámek v přístavku u domu směrem k hospodě. Prodávalo se tam všechno možné. Mléko do „baněk“, které si lidé donesli a nalévalo se měrkou z konve, rohlíky i chleba, mouka do sáčků, sůl, cukr. Kupoval jsem si tam ale i sešity a tužky, násadky a špičky na péra na psaní i inkoust. Plnicí péro jsem dostal až ve třetí třídě. Potom byla už hospoda. Její majitel byl Antonín Musálek „z gruntu“, největší sedlák v dědině. Tu hospodu prý postavil ještě před první světovou válkou žid Jakob Pollack. Moje máma si na něho ještě pamatovala. Byl prý škaredý, pejzatý a děvčata prý popleskával a hladil. Ony se ho bály. Umřel ještě před válkou a je pochovaný ve Frýdku na židovském hřbitově i s manželkou. Jeho dvě dcery byly za protektorátu odtransportovány snad někde do koncentráku. Když se někdy v padesátých letech přistavovaly vzadu za hospodou nové záchody a kopaly se pro ně základy, vykopali tam dvě lidské kostry. Ale nikdo nevěděl, jak dlouho tam byly zakopány a kdo je tam zakopal. Hospoda po válce vyhořela. Na jižní straně, kde je dneska „šenk“, byly dlouho jenom vyhořelé zdi. Čepovalo se v malé „extrovně“ vzadu napravo od jeviště a chodilo se tam přes sál a lítacími zasklenými dveřmi. Když jsem byl kluk, dělal tam hospodského starý Vlček. Potom to Musálkovi též znárodnili, sebrali mu i pole a statek, označili ho za „vesnického kulaka“. V tom sálu v hospodě se pořádaly akce různých spolků, bály, cvičili tam Sokoli a jezdilo tam hrát putovní kino. To byly vždycky předem vylepené plakáty co se kdy hraje a potom přijel autem promítač s velkou bednou s promítačkou a cívkami s filmy. Tu postavil v sále uprostřed na stůl, zatemnil okna, natáhl šňůru na jeviště a dal tam reproduktor. Plátno pověsil na oponu a vybral u dveří vstupné. Sedělo se na dřevěných lavicích bez opěradel v nevytopeném sále v kabátech a čepicích. Když promítnul jednu cívku, (někdy se mu film trhal, to byla přestávka) muselo se rozsvítit a on převinoval film ručně klikou zpátky na druhou cívku. Potom se zas zhaslo a promítal se další díl. Odpoledne byl film pro děti a večer od sedmi hodin „pro velké“. Pamatuju si ještě na některé filmy, které jsem tam viděl. Čínský film „Dívka s bílými vlasy“ nebo „O cangaceiros“. Většinou ale sovětské, válečné, kde se furt střílelo a vítězilo, nebo o budování socialistické vesnice a radostné práci v JZD. Jednou v zimě jsem byl též s mým mladším bratrem Pavlem na nějakém filmu kreslených pohádek o čertech a čarodějnicích. Bylo to dost strašidelné a když jsme šli potom už za tmy domů sami ve sněhu, tak jsem ho strašil pod dojmem z toho filmu, že po obloze letí čerti a lítají čarodějnice. On řval strachem, brečel, tak jsem ho musel utěšovat. Bylo mi ho potom líto a nevěděl jsem jak ho uklidnit. Dodnes mě to mrzí. 

Před mým nástupem do školy jsem byl s babičkou u zápisu ve škole. Vyptávali se mně tam na různé věci a já jim odpovídal. To jsem ještě nevěděl co je to škola, co mně čeká a co je to kolektiv jiných děcek. Nakreslil jsem tam křídou přes celou tabuli naši chalupu i s okny a komínem i dým z něho. Pochválili mně za to. No a poprvé jsem šel do školy v září 1949. První den šla se mnou máma. Babička mi už předtím „na Mikoláša“ koupila školní tašku „na hřbet“. Byla to těžká, hranatá tvrdá krabice, horní odklápěcí víko z umělé tvrdé kůže se zapínalo na kovový „obrtlík“, který se prostrkoval a otáčel v okované dírce ve stěně té „sabatory“, jak jsme té celé brašně říkali. Boční štítky byly dřevěné. Byla to neforemná, těžká, tvrdá bedna, do které se vešlo jen pár věcí. Též mi koupila i dřevěný „futrál“ na péra a tužky, krabici s přihrádkami, těžkou, která se zavírala mosazným „zaskakovacím bantem“. Bylo to všechno nové a uvnitř to vonělo lakem a umělou kůží. Dodnes si dovedu vybavit tu zvláštní vůni té „sabatory“. Ve škole jsme si každý s rodiči sedli do lavic a řekli své jméno a abychom si zapamatovali kde je třída do které budeme chodit a přišli zase zítra. A šel jsem s mámou domů. Párkrát šla potom se mnou do školy ještě máma nebo babička, to si už nepamatuju a domů ze školy jsem chodil už sám. Chodil jsem buď „po dolině", nebo „přes dědinu" po cestě. Po dolině to bylo po mezích mezi poli, údolím kde kdysi bývaly rybníky, po chodníčku okolo „žabjoka“ a přes potůček co tekl pod kostelem nahoru a uličkou mezi dvěma ploty kolem hřbitova. Po cestě jsem moc často nechodil. Bylo to dál a jezdily tam někdy auta. Ale zas se tam dalo jít s ostatníma děckama a bylo tam dost zajímavých věcí. Dneška už Řepiště vypadají jinak než před těmi padesáti lety. Ale dovedu si ještě vybavit tu moji cestu do školy. Možná, že to bude někoho zajímat, jak to tenkrát vypadalo.

Tak tedy když jsem vyšel od nás z domu, šel jsem za roh, kolem „stařenčiné chalupy“ a po chodníčku dolů nad „vyvozem“ do doliny. Vyvoz, to byla hluboko vyježděná úvozová cesta podél zahrady naší „stařenky", Anežky Michenkové, č. domu 77 (dnes tam bydlí její vnuk Ladislav Michenka). Ten vyvoz prý vydřeli sedláci, když tam kdysi tahali kmeny stromů z lesa. Dneska už je zasypaný, zavezli ho odpadem a hlínou. Ten chodník byl nahoře, nad vyvozem po jeho okraji podél Hrdého pole. Na Hrdého poli vedle jeho statku dále k dědině potom postavili kravín a budovy JZD. Šel jsem přes dolinu, kde byla mokrá louka a ve vysoké trávě skákali „koníci“, sarančata, kteří se dali chytat do dlaně. Potom na „kopeček“, okolo Hrdého „slivníka“ kde jsme v zimě chodili sáňkovat a dále „ku kapli“. O budovách JZD a Hrdého nové chalupě nebylo tehdy ještě ani památky. Vedle kaple byla stará Adamusová chalupa s dřevěnou stodolou. Ta potom vyhořela (on jí prý sám zapálil) a Jenda Adamus tam postavil novou i s „kuzňou“ (kovárnou). Měl tam opravářskou dílnu a ve stodole mlátičku, kde jsme jezdili s vozem s naší krávou Odou vymlátit obilí. U kaple bylo někdy hejno Adamusových husí a hlavní houser na mně útočil, syčel a utíkal za mnou s nataženým krkem. Bál jsem se a utíkal před ním, nemohl projít okolo a někdy to celé obcházel po poli aby mně houser nehonil. Naproti kaple, přes cestu v zatáčce byla Vrabcova chalupa. Byla to hodně stará „dřevjanica“ skoro na spadnutí, se zchátralou zarostlou zahradou, malými, špinavými okénky a prohnutou střechou, krytou už „terpapírem“ a rozpadajícím se cihlovým komínem. Bydlel tam hrobník Vrabec, se svou ženou a trochu divnou dcerou Boženkou.

Já se té „Vrableny“, jeho baby též bál. Chodila rozcuchaná, zanedbaná, ve špinavých šatech a sprostě nadávala a pokřikovala po lidech i po té své dceři. Když byla ona malá, mlátila prý jí metlou po hlavě a ona byla potom hloupá a ve škole propadala. Myslel jsem si, že je to čarodějnice a vždycky jsem se díval, když jsem šel okolo, jestli jí neuvidím za starými deskovými vraty. Též to tam smrdělo, protože oni měli ve chlívku „obecního kozla“ a chodili tam lidé s kozami, když chtěli mít kůzlata. Dál jsem šel okolo „ajznboňáka“ Karla Grossmanna. Jeho dcera Jarka chodila se mnou do třídy a měla i starší sestru Alenu. Měli též i pole za naší chalupou za cestou směrem k lesu a jezdili tam s krávami je obdělávat. Potom to zabralo JZD. Dále byla napravo chalupa Bednářova. Tam v malé chaloupce, když on si postavil vedle novou vilku, bydlela stará paní Hodurková, pobožná a hodná babka, kterou předtím ta „Vrablena“ vyhnala z podnájmu u ní a Bednář jí tam nechal bydlet. No a potom už jsem došel na křižovatku „u kříža“, kde je dneska konečná autobusu. Ale tenkrát k nám autobus ještě nejezdil. První autobus do Řepišť začal jezdit až když jsem byl v druhé třídě. Nejprve jenom třikrát za den. Byla to taková "kraksna" s vystouplým motorem vpředu a jedněmi dveřmi na kliku. Jezdil s ní starší šofér, známý svými řečmi a průpovídkami, kterému říkali „hotuvka nebo hejble“. Aby ten autobus k nám jezdil, to prý zařídila naše sousedka Žofie Nyklová, dcera starého Majera. Měla v Ostravě nějaké dobré známosti a potřebovala tam často jezdit a na vlak do Paskova je to daleko. Ona byla taková známa „firma“, všude se vyznala a uměla všecko svojí hubou „vyštěkat“. Dále jsem šel už po hlavní Řepištské cestě.