Nejprve nám vyhrožovali, že to půjde k vojenskému prokurátorovi, ale potom se to nějak ututlalo. Ten vojín Nový, který to zorganizoval, a ti, co s ním byli v hospodě, šli skutečně potom na 14 dní sedět do basy. Jenom mně pořád nevyšel v denním rozkaze datum nástupu trestu. Po nějaké době jsme jeli zas na cvičení a pak na ostré střelby, celý náš protiletadlový oddíl zas na střelnici do vojenského prostoru u Jinců a byli ubytováni zas na Felbabce. Asi nebyl čas, abych seděl v base, byl jsem velitelem děla a tak se to furt odkládalo. A protože ve vojenském řádu bylo ustanovení, že udělený trest vězení se musí nastoupit do jednoho měsíce a ten během pobytu na střelbách už byl překročen, už jsem trest nemusel nastoupit. Aby se to ale nějak oficiálně zdůvodnilo, náš velitel baterie nadporučík Jaroslav Kulhavý potom uvedl v rozkaze, že zahlazení trestu svobodníkovi Řehovi udělil za příkladné výtvarné provedení propagační nástěnky na střelbách. Uměl jsem kreslit a tak jsem tam dělal nějaké tabule s obrázky o našich střelbách na letadla. Už ani nevím, jak ty naše střelby v roce 1964 na střelnici v prostoru u Jinců dopadly. Asi špatné nebyly. Hodnotily se zásahy do blízkosti cíle, letícího šarkána, což byla dřevěná maketa letadla, tažená na dlouhém laně za letadlem. Střely prý se v určité výšce samy roztrhnou a střepiny zasáhnou cíl i když do něho přímo nenarazí. Střílela celá naše baterie, co je v době míru 6 kanonů najednou na prolétající letadlo táhnoucí šarkána nebo odvrácenou střelbu s pomocí soustavy zrcadel, kdy se vyhodnocovaly zásahy tak, že se mířilo a střílelo na cíl, ale střelba se vedla na opačnou stranu pod úhlem 90 stupňů. Střelby byly nějak začátkem léta, moc teplo ještě nebylo. Vzpomínám si, že mě lákaly ty tajemné lesy okolo. Jelo se tam auty do palpostů, asi 5 kilometrů po lesních cestách a na rozlehlé planině jsme odpojili naše kanony a zatlačili je do pozic, do kruhu, vyložili bedny se střelivem okolo každého, provedli navigaci, zaměření pomocí buzoly a úhlů, aby bylo správné zaměření na centrální řídící dálkoměr PUAZO a na další, moderní zaměřovací sovětský radar SON. Všechno bylo propojeno kabely a obsluhy jednotlivých PL.S.60-57mm jen čekaly na povely velitelů děl, aby mohly zasunovat zásobníky po 5 nábojích do podávajícího zařízení děl, mířiči drželi cíl v záměrných křížích svých kolimátorů a na povel pal mačkali nohou spouště. Kanony střílely dávkami pořád, dokud tam podavači zasunovali další napáskované zásobníky. Byl to ohlušující rachot, stál jsem za dělem a řval povely. Ty jsme mohli vydávat až po rozkazech velitele baterie, který byl napojen sluchátky na velitelství a asi i na pilota letadla. Střílet se mohlo až když se cíl objevil v sektoru palby, který byl vymezen praporky na tyčích pro jednotlivé kanony. Dneska už si nepamatuju všechny ty povely a povinnosti, které jsme museli znát a asi bych už ani neuměl velet obsluze kanony. A jak jsem se dověděl od současných kluků, co přišli z vojny, tak ty naše kanony se už dávno nepoužívají, na letadla se střílí raketami. Šarkána jsme tenkrát nesundali, to se povedlo jenom málokomu, ale nejhorší jsme též nebyli, snad existuje ještě nějaký záznam z té doby o Slánské posádce v archivu.

Mně lákaly daleké lesy na obzoru, kde byla dopadová plocha všech střeleb z kanonů i jiných dělostřeleckých útvarů. Ale z našich palpostů byl zákaz vzdalování, museli jsme zůstat na místě a do tábora u Felbabky jsme po odstřílení všech úloh, druhů palby, zas odjeli auty. Při cestě jsme míjeli jakousi hájovnu, malý obydlený domek se zahradou,kde žil asi vojenský hajný, daleko od vesnice v lese, kde byl zákaz vstupu, a já si představoval, jak to musí být romantické, žít tam daleko od lidí na samotě. Dneska to vidím ale jinak a žít bych tam nechtěl. Na Felbabce jsme byli ubytováni zas v budovách, které jsem já už v zimě hlídal. V tom našem domku teď bydleli důstojníci. Ubikace mužstva a velká dřevěná jídelna připomínající stodolu, kuchyně, ošetřovna a další budovy byly v provozu. Jezdily tam na střelby všechny útvary z dalekého okolí přes celé léto. Po odstřílení povinných úloh se jelo zase domů do kasáren. Nevím, jak to tam vypadá dneska, po skoro 50 letech, od té doby už jsem tam nikdy nebyl.

Po delší době jsem se zase dostal ke psaní. Venku krásně svítí slunce, je teplo a já tu sedím a namáhám paměť, abych stihl ještě něco zapsat, než bude ze mě starý, senilní dědek a mozek mi už nebude tak sloužit. Teď popíšu, proč jsem dostal trest 14 dnů basy, který jsem potom ale stejně nenastoupil. Bylo to někdy na jaře 1964. Asi v březnu či dubnu, sníh už nebyl, snad jenom ještě někde v lese. Z naší posádky se jezdilo do stráže, hlídat muničák na Hvězdě. Bylo to asi 5 kilometrů od kasáren v lese za vesnicí, kde byly mezi stromy bunkry a zděné budovy v areálu obehnaném drátěným plotem. Tam bylo skladováno střelivo, munice do pěchotních zbraní, ale i do kanonů a tanků, granáty a další výzbroj. Železné dveře do nich byly vždycky zamčené a zapečetěné. Před branou do tohoto areálu u lesní příjezdové cesty byla malá přízemní budova o dvou místnostech, jako strážnice. A tenkrát jsem byl v rozkaze určen do služby jako velitel stráže. Služba se nastupovala vždycky další den po rozkaze, kdy ostatním začínalo volno a do služby se nastupovalo v 6 hodin večer. jako poddůstojník jsem míval službu v kasárnách, jako dozorčí u baterie, nebo v kuchyni, pomocník dozorčího oddílu, dozorčí kontroly u brány nebo v autoparku. Na tom muničku též už jsem párkrát byl, ale jenom jako závodčí, nikdy jako velitel. Před nástupem se provádělo takzvané poučení, kdy se procvičovaly správné způsoby předávání stanoviště, střídání strážných, zavádění a jiné ptákoviny, které se ale v praxi, kde se kluci znali a když tam oficíři nebyli, stejně neprováděly, nebo jenom formálně, když tam byl někdo nový. Odjeli jsme jako obvykle gazem celá stráž na Hvězdu a tam vystřídali ty, co tam skončili. Ti odjeli do kasáren a my, já závodčí a 5 strážných nastoupili na jejich místa. Vše proběhlo normálně. Bylo tam tenkrát zvykem, že pokud jel z kasáren deveťák (dozorčí vojenského tělesa) na kontrolu stráží a projížděl hlavní branou, telefonoval strážný z brány hned na strážnici, že jede kontrola, aby se na to připravili. V poledne se na strážnici vozil ve várnicích též oběd. Tentokrát ale deveťák místo jízdy svým služebním gazem, sedl nepozorovaně dozadu do gazu s obědem a dozorčí na bráně ho prý neviděl a projel, tak mi to potom řekli. Na naší strážnici byla pohoda. Moji podřízení byli už většinou mazáci, stejně staří jak já a já se svou slabou autoritou jsem nebyl schopný je nějak buzerovat. A oni toho využívali. Byl tam zkrátka jako se říkalo bordel. Venku před vchodem měl stát návěstný, který měl hlídat a zastavit každého, kdo se přiblížel. Ten tam nebyl. Takže když přijel gaz, vyhrli se všichni ven a mysleli si, že přijel oběd. Byli jsme bez blůz, opasků, svlečení a hrli se k autu pro várnice. A z auta najednou vystoupil deveťák. Byl to nějaký neznámý důstojník ze štábu pluku. Oni měli někdy služby i v našem protiletadlovém oddílu, protože v kasárnách byl i štáb pluku. On šel okamžitě dovnitř. Snažil jsem se mu podávat hlášení, ale on mě hned seřval, co je to tam za bordel. Byl jsem též svlečený a zrovna si tam něco maloval a psal do sešitu. Ostatní se též povalovali bez bot, pekli na kamínkách topinky. Věděl jsem, že bude průšvih. On mě vyzval, ať jdeme se závodčím na kontrolu stráží. Jeden z kluků se sice pokusil utíkat dolů do vesnice do hospody, ale už to nebylo nic platné. Došli jsme s ním a závodčím na první stojku, stanoviště, kde měl být strážný, ale nikdo tam nebyl. Deveťák se mě zeptal: Kde máte strážného, nikdo tu není! Já tvrdil, že nevím, že by tam měl být. Totéž i na dalším stanovišti. Též nikdo. Ani na dalším. Dále už se se mnou nebavil a když jsme se vrátili na strážnici a on telefonoval do kasáren, začali přibíhat strážní, kteří byli v hospodě, ale už to nebylo nic platné. Celý ten průser měl na svědomí zase ten vojín Nový, který byl se mnou už v peešce, ale stejně byl potom degradován a měl už hodně průšvihů. Já sice věděl, že ti kluci odešli ze stojek do vesnice do hospody, kde byla pěkná, mladá hospodská, jako už párkrát předtím. Se samopaly a ostrým střelivem v sumkách odešli na pivo. Tvrdil jsem, že jsem to nevěděl a oni to potom potvrdili, že tam sami utekli, nikdo mě neshodil. Naši strážní směnu přijela z kasáren vystřídat jiná, narychlo sestavená a my, hlavně já, velitel, byli odvezeni do kasáren a čekali na trest. Tvrdil jsem pořád, že jsem o ničem nevěděl. To mi ale nepomohlo, dostal jsem kázeňský trest, stejně jako ostatní, 14 dnů ostrého vězení. Vyšlo to potom v rozkaze.