Nejprve nám vyhrožovali, že to půjde k vojenskému prokurátorovi, ale potom se to nějak ututlalo. Ten vojín Nový, který to zorganizoval, a ti, co s ním byli v hospodě, šli skutečně potom na 14 dní sedět do basy. Jenom mně pořád nevyšel v denním rozkaze datum nástupu trestu. Po nějaké době jsme jeli zas na cvičení a pak na ostré střelby, celý náš protiletadlový oddíl zas na střelnici do vojenského prostoru u Jinců a byli ubytováni zas na Felbabce. Asi nebyl čas, abych seděl v base, byl jsem velitelem děla a tak se to furt odkládalo. A protože ve vojenském řádu bylo ustanovení, že udělený trest vězení se musí nastoupit do jednoho měsíce a ten během pobytu na střelbách už byl překročen, už jsem trest nemusel nastoupit. Aby se to ale nějak oficiálně zdůvodnilo, náš velitel baterie nadporučík Jaroslav Kulhavý potom uvedl v rozkaze, že zahlazení trestu svobodníkovi Řehovi udělil za příkladné výtvarné provedení propagační nástěnky na střelbách. Uměl jsem kreslit a tak jsem tam dělal nějaké tabule s obrázky o našich střelbách na letadla. Už ani nevím, jak ty naše střelby v roce 1964 na střelnici v prostoru u Jinců dopadly. Asi špatné nebyly. Hodnotily se zásahy do blízkosti cíle, letícího šarkána, což byla dřevěná maketa letadla, tažená na dlouhém laně za letadlem. Střely prý se v určité výšce samy roztrhnou a střepiny zasáhnou cíl i když do něho přímo nenarazí. Střílela celá naše baterie, co je v době míru 6 kanonů najednou na prolétající letadlo táhnoucí šarkána nebo odvrácenou střelbu s pomocí soustavy zrcadel, kdy se vyhodnocovaly zásahy tak, že se mířilo a střílelo na cíl, ale střelba se vedla na opačnou stranu pod úhlem 90 stupňů. Střelby byly nějak začátkem léta, moc teplo ještě nebylo. Vzpomínám si, že mě lákaly ty tajemné lesy okolo. Jelo se tam auty do palpostů, asi 5 kilometrů po lesních cestách a na rozlehlé planině jsme odpojili naše kanony a zatlačili je do pozic, do kruhu, vyložili bedny se střelivem okolo každého, provedli navigaci, zaměření pomocí buzoly a úhlů, aby bylo správné zaměření na centrální řídící dálkoměr PUAZO a na další, moderní zaměřovací sovětský radar SON. Všechno bylo propojeno kabely a obsluhy jednotlivých PL.S.60-57mm jen čekaly na povely velitelů děl, aby mohly zasunovat zásobníky po 5 nábojích do podávajícího zařízení děl, mířiči drželi cíl v záměrných křížích svých kolimátorů a na povel pal mačkali nohou spouště. Kanony střílely dávkami pořád, dokud tam podavači zasunovali další napáskované zásobníky. Byl to ohlušující rachot, stál jsem za dělem a řval povely. Ty jsme mohli vydávat až po rozkazech velitele baterie, který byl napojen sluchátky na velitelství a asi i na pilota letadla. Střílet se mohlo až když se cíl objevil v sektoru palby, který byl vymezen praporky na tyčích pro jednotlivé kanony. Dneska už si nepamatuju všechny ty povely a povinnosti, které jsme museli znát a asi bych už ani neuměl velet obsluze kanony. A jak jsem se dověděl od současných kluků, co přišli z vojny, tak ty naše kanony se už dávno nepoužívají, na letadla se střílí raketami. Šarkána jsme tenkrát nesundali, to se povedlo jenom málokomu, ale nejhorší jsme též nebyli, snad existuje ještě nějaký záznam z té doby o Slánské posádce v archivu.

Mně lákaly daleké lesy na obzoru, kde byla dopadová plocha všech střeleb z kanonů i jiných dělostřeleckých útvarů. Ale z našich palpostů byl zákaz vzdalování, museli jsme zůstat na místě a do tábora u Felbabky jsme po odstřílení všech úloh, druhů palby, zas odjeli auty. Při cestě jsme míjeli jakousi hájovnu, malý obydlený domek se zahradou,kde žil asi vojenský hajný, daleko od vesnice v lese, kde byl zákaz vstupu, a já si představoval, jak to musí být romantické, žít tam daleko od lidí na samotě. Dneska to vidím ale jinak a žít bych tam nechtěl. Na Felbabce jsme byli ubytováni zas v budovách, které jsem já už v zimě hlídal. V tom našem domku teď bydleli důstojníci. Ubikace mužstva a velká dřevěná jídelna připomínající stodolu, kuchyně, ošetřovna a další budovy byly v provozu. Jezdily tam na střelby všechny útvary z dalekého okolí přes celé léto. Po odstřílení povinných úloh se jelo zase domů do kasáren. Nevím, jak to tam vypadá dneska, po skoro 50 letech, od té doby už jsem tam nikdy nebyl.