A čas v kasárnách zase ubíhal svým běžným životem. Služby, stráže, ale velitele stráže už mě nedali dělat, věděli, že nemám dostatečnou autoritu u manšaftu. Na vycházky do města jsem ani nechodil, nebylo kde jít a sedět v hospodě mě nebavilo. V létě jsme jezdili do okolních vesnic autostopem. Hned za kasárnami byla hlavní cesta na Louny a Žatec. Pamatuju si na blízké vesnice, Tuřeny, Studeněves. V lese u Tuřan byla vojenská střelnice, kde jsme jezdili střílet ze samopalu. Jezdilo se tam okolo polorozpadlého malého jakéhosi zámečku či sídla na kraji lesa. Jednou jsem si tam zašel na vycházce. Zepředu zavřená dřevěná brána a vysoký cihlový plot, ale zezadu se tam dalo přelézt ze zpustlé, zarostlé zahrady. Po několik schodech do místností v přízemí se zbytky rozbitého nábytku, kulečníkový stůl, po zemi listy z roztrhaných německých knížek, střepy z rozbitých oken. Bylo tam tajemné pološero, pusto a prázdno, daleko od vesnice. Vítr vrzal okenními rámy a šustil suchým listím všude i na schodišti do patra. nahoře ještě odlepené plesnivé zbytky tapet, na tmavé půdě pod propadající se střechou rozlámané polstrované židle a pohovka, promočené pod děravou střechou, všude špína, prach, vlhkost. Bylo to asi bývalé sídlo nějakého bohatého statkáře či šlechtice, ale už dlouho neobývané a zdevastované. Celé to mělo tajemnou, romantickou atmosféru, skoro jsem se tam bál. Představoval jsem si, jaké to tam asi bylo kdysi, knihovna, klavír, lidé, co tam žili, a dneska se o to nikdo nestará. Zvenku, ze strany od cesty, po které jsme jezdili, byla dřevěná prohnilá vrata zavřená, nádvoří zarostlé trním a křovinami, byla tam i nějaká kamenná barokní socha, vše jako v pohádce o šípkové Růžence. Kousek dál, u lesa pískovcový barokní kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. V Tuřanech byla i hospoda a kostel a starý hřbitov. Na hřbitovy se vždycky chodím podívat, prohlížím si náhrobky a dovím se, jací lidé tam žili, čím byli, bohatí či chudí. V hospodě, co můžou vojáci jiného dělat, dát si pár piv a potom jít stopnout nějaké auto a jet do kasáren, být do večerky doma. V létě jsme jezdili stopem i dost daleko, přes několik vesnic po hlavní trase až do vesnice Bilichov, kde bylo velké koupaliště, spíše rybník. My vojáci jsme neměli plavky, ale schválně jsme si oblékli velké erární zelené vojenské trenýrky s nohavicemi skoro po kolena, které se zavazovaly na šňůrku a v nich jsme tam skákali do vody. Večer byl problém něco stopnout a dostat se včas domů. Ale vojákům projíždějící šoféři většinou zastavili.

Vzpomínám si též na jednu vycházku do města, kdy jsme museli utéct z hospody bez zaplacení. Bylo to v létě a my čtyři poddůstojníci jsme zašli do hospody Na střelnici. Pilo se pivo, byl už tam účet asi 80 korun, což bylo tenkrát dost a bylo to nějak před žoldem, nikdo neměl moc peněz. Když už kluci měli vypito dost piv, chodili přes chodbu na záchod. Po delší době se ale dva nevrátili a zůstali jsme u stolu jenom dva. Ti, co se vypařili, byli Bohdan Sehnal z Ostravy, zvaný Cigáro, protože se každého na potkání dožadoval: Nemáš cigáro? a už předtím vzpomínaný velký frajer Milan Řeha z Ostravy, zvaný Koza. Tomu tak říkali proto, že jednomu klukovi, který se jmenoval Jelen, ten Řeha začal říkat Koza, ale potom se to obrátilo a Koza říkali tomu Řehovi. Ti dva si furt půjčovali peníze, půjčil jsem ji i já hlupák a nikdy jsem už je nedostal zpátky. Nemohl jsem je z nich nijak dostat, vždycky slibovali že až příště. Dodnes mi dluží asi dvě stovky. Když jsme my dva, co jsme tam zůstali, zjistili, že oni utekli, mysleli si asi, že já a Slovák Chovanec, který tam zůstal se mou, to zaplatíme za ně, nemohli jsme odejít, vrchní si nás už hlídal. Ven se vycházelo hlavními dveřmi, ale na záchod se chodilo do chodby a na dvůr. Tam byly vysoké dřevěné vrata na ulici, ale zavřené. Nezbývalo nám než odejít jako na záchod do dvora a tam jsme se rychle vyškrábali na vysoké prkenné vrata a přeskočili do ulice a utíkali pryč. Víckrát jsem v té hospodě už nebyl. Ale co  nám zbývalo, z těch dvou by jsme ty peníze stejně nedostali.

Tenkrát někdy v létě jsme my, naše baterie, s výjimkou několika lidí potřebných do stráží a služeb, co zůstali v kasárnách, byli nakomandováni jako kompars na natáčení filmu Hvězda zvaná pelyněk, do Rumburku. natáčel ho režisér Martin Frič. Bydleli jsme tam ve velkých vojenských stanech na louce za městem. Dostali jsme uniformy rakousko-uherské armády, prý byly ještě ušité pro natáčení Švejka, ve kterých jsme chodili po celou dobu natáčení. Dostali jsme i pušky mausry a bajonety někde ze skladů z Barandova a s nimi jsme chodili též i do stráží v noci v táboře, i pochodovali po městě. Natáčely se scény na náměstí, kde byly německé nápisy na domech, reklamy a vývěsní štíty, potom jsme pochodovali po cestách v okolí seřazeni v řadách. Byl tam i vojenský poradce, starý plukovník ještě z první republiky, který radil, jak máme nést pušky a kulomety a jaká má být výstroj. Ti vpředu, co je brala kamera, měli pušky Melichery, ale my vzadu už Mausry. Ty uniformy byly jenom tak ušité pro film, bez podšívky a nekvalitně. Pamatuju si, že tam hráli herci, kteří už nežijou, a též i Bohdalka. Byli jsme tam několik dní a nic jsme za to nedostali. Teprve po letech jsem ten film viděl v televizi. A je politicky poplatný té době v níž se natáčel.