Za lesem, u cesty od nás do bývalé osady Židlov, ze  které zbylo jen pár rozvalin a základů budov, stála ještě pěkná, cihlová kaplička mezi dvěma starými lípami. Byla už uvnitř vyrabovaná, bez dveří a oltáře, ale vypadala romanticky na malém kopečku. Zbyla tu asi po německých obyvatelích. Sedával jsem u ní a byl tam výhled do daleké, pusté krajiny. Jednou jsem tam přišel a z kapličky byla jen hromada cihel a sutin. nějaký vojenský mocipán ji nechal zbourat tankovým buldozerem. Nevím proč, nikomu tam nevadila. Dál po té cestě se rozkládala jenom pustá krajina, louky, křoviska a stromy, zákopy a okopy po tancích, rozvaliny dřívějších domů až daleko po kopce na obzoru. Též jsem tam objevil skupinu skalisek na stráni nad potokem, ve kterých byly vysekány celé místnosti. Vedly k nim vysekané schůdky a asi tam kdysi bydleli lidé, byly tam i okna a dveře se zbytky rámů a uvnitř i díra ve stropě jako komín, stěny obílené a srovnané jako v normálním bytě. Ale všechno už zpustlé a zarostlé křovím. Bylo září a já se tam potuloval pustou krajinou, v lesích, slunce zapadalo krásnými průhledy mezi stromy, bylo pravé indiánské léto. V lese jsem objevil též jakýsi bývalý lovecký zámeček, budovu mezi stromy, už bez oken a dveří s propadlou střechou, ale v honosném stylu s kamennými sloupy na terase a schodištěm v empírovém slohu. Pro mě to bylo romantické, prolézat tam sám a představovat si, jak to tam asi kdysi vypadalo. Končilo léto a ráno, když jsme přišli na pracoviště, kde jsme měli kopat jakýsi kanál pro uložení kabelu, třpytila se noční rosa na listech stromů v ranním slunci, krásné dny. Byly už to poslední dny vojny a civil už byl za pár. Ani potom v civilu už jsem se neměl tak dobře, kdy jsem musel pořád chodit do práce a dneska, po téměř 50 letech ještě na to vzpomínám. Vždyť tenkrát byl celý příští neznámý život ještě přede mnou a s různými možnostmi jeho prožití. Jednou jsem šel ještě s jedním poddůstojníkem, který byl též ubytovaný v našem domku (měl tam též vojáky, co dělali na střelnici) odpoledne do vedlejší vesnice Horní Krupá do hospody. Obyčejná vesnická knajpa v zapadákově, kde žilo jen pár dosídlenců. Pili jsme piva a snad i nějakou kořalku. On tam potom sbalil dvě místní holky, které si přisedly a pily s námi až do tmy. On byl už zkušenější a bylo vidět, že i ony jsou už dost zvyklé na vojáky. Ta jedna se mi i líbila, ale byl jsem jako vždycky dost neohrabaný, neuměl se s ní bavit. S holkou jsem ještě nic neměl a ona asi čekala, že to skončí někde venku jako obyčejně s nadrženým vojákem. Já se k ničemu neměl, byl jsem už napitý a když hospodský už zavíral, nabídl nám nějaký šofér, který tam s námi též seděl a popíjel, že jede přes Kuřivody a že nás vezme. Byl to nějaký místní a venku měl autocisternu, ve které se vozila močůvka nebo tekuté chemikálie, takzvaný hovnocuc. On byl též napitý, ale v takovém zapadákově to bylo normální a policajti tam nikde nebyli. V kabině už ale nebylo místo, měl tam několik kamarádů, co sním popíjeli. Ten můj kolega poddůstojník někde zmizel s tou jednou místní kráskou, ta druhá naštvaná odešla a já si musel vylézt nahoru na tu cisternu a tam se držel nějakého žebříku, co vedl k poklopu a jelo se. A to byla jízda. Byl jsem dost ožralý, sotva stál na nohou, auto se zmítalo, šofér to šněroval od kraje ke kraji z boku na bok, zima a noční vítr, sotva jsem se tam udržel. Když mě v Kuřivodech vysadil, klepal jsem se zimou a nevím ani, jak jsem došel domů a zalezl na  postel. Druhý den ráno mě strašně bolela hlava a celý den bylo blbě. Jako poddůstojník jsem naštěstí nemusel fyzicky pracovat, jenom jsem velel a byl odpovědný za výkon práce mých podřízených. Musel jsem s nima jít na pracoviště. Tam jsem to nějak přežil.