Když začal padat první sníh, chodil jsem se samopalem osmapadesátkou po okolních lesích ve vojenském prostoru, kde byl civilistům vstup zakázán. Bylo tam dost srnců, zajíců a viděl jsem i jeleny a divoká prasata. chodili až na velkou louku u našeho areálu. Měl jsem svých pár ostrých a někdy jsem měl samopal i nabitý. Žahour většinou rád seděl doma, tak jsem chodil i dál do lesa až za několik kopců a údolí. Celý ten prostor měl rozlohu asi tak 10x5 kilometrů, většinou lesy a louky. Dělostřelecká střelnice. V zimě tam ale střílet nikdo nejezdil. Byl tenkrát krásný, slunečný podzim. Nikdy jsem nikoho nepotkal. Chodil jsem potichu a ostražitě jako indián. Jednou, když jsem v malém údolíčku stál pod stromy, slyšel jsem jakýsi sotva slyšitelný šelest, úplně slabounký a pravidelný. Otočil jsem se a uviděl na kopečku naproti asi 10 metrů ode mne v slunečním protisvětlu pasoucí se srnu. Krásně osvětlená zapadajícím sluncem mezi stromy. Samopal jsem měl už natažený, takže jsem ho jenom pomalu opřel o kmen buku vedle a odjistil páčku pojistky. Zamířil nad přední nohy, stála ke mně bokem ve vysoké trávě. Byla o něco výše, na kopečku, já dole. Opřel jsem se o strom a pomalu zmáčkl kohoutek. Ozvala se silná rána, srna udělala ještě skok dopředu, zaškubala sebou párkrát v trávě a zůstala ležet. Běžel jsem k ní a teprve teď jsem uviděl pár kroků od ní udiveně stát srnce, který se překvapeně díval na srnu a když uviděl mně, jenom se na mně díval, ani neutíkal, musel jsem ho odehnat. Srna se už nehýbala. Utekl jsem od ní a schoval se v lese asi 50 metrů daleko a čekal, co se bude dít. Výstřel bylo slyšet daleko a ve vesnici bydlel vojenský hajný a bylo tam i dost pomocníků VB. Ale nic se dlouho nedělo. Asi po půlhodině jsem se opatrně vrátil a odtáhl srnu do houští mezi nízké stromky a přikryl větvemi a listím A odešel do tábora. Žahourovi jsem řekl, že jsem střelil srnu a okamžitě jsem rozebral a vyčistil samopal i hlaveň do sucha, aby nebylo poznat, že se z něho střílelo. Večer, když se setmělo, šel jsem s nabitým samopalem pro ni. Bylo tma, ale místo jsem našel, přehodil si ji na ramena a šel opatrně do tábora. Srnu jsem odnes do sklepa v našem baráku. Byl tam malý sklípek s okýnkem a plechovými dveřmi, který nebyl zamčený. Tam jsem ji pověsil na jakési potrubí u stropu. Kapesním nožem jí uřezal hlavu, krev už moc netekla, byla už studená. Když jsem ji nesl, trochu krve mi nateklo po hřbetě na maskáče, tak jsem to potom smyl vodou. Druhý den ráno jsem ji rozřezal, vyndal střeva a vnitřnosti a stáhl z kůže. Potom jsem ji rozporcoval na díly. Dělal jsem to poprvé a všechno svým kapesním zavíracím nožem. Brousil jsem ho na kamenných schodech. Mířil jsem jí na komoru nad přední nohy, ale asi se lekla a poskočila dopředu, protože měla prostřelené břicho. Malou dírku, ale na druhé straně vytrženou díru s vyrvaným masem a střevy. Měl jsem totiž nožem nařezaný plášť kulky. Zářezy v plechu až do olověné výplně. Čtyři podélné řezy od špice jako když se loupe pomeranč. Plechový obal kulky se po nárazu na kost rozšklebí, deformuje, shrne z olověného jádra, to se rozplacatí a celé to trhá a rve maso a vytrhne velkou díru. Ale byla v vteřině mrtvá a neutekla mi. Střeva a hlavu jsem zakopal u plotu a přikryl betonovým kvádrem. Rozporcované nohy, žebra a maso jsem prosypal hodně solí a pepřem a naskládal do velké papírové krabice od margarinu. Protože už začalo mrznout, vynesl jsem ji na střechu a přes noc to zmrzlo. Napadal na ni sníh. Zbytek masa, srdce jsme pak vařili do guláše a polévek. Ale moc to nebylo dobré. Asi jsem to neuměl okořenit. Měli jsme jenom pepř a sůl. Všechno jsme stejně nemohli spotřebovat. Tak jsem tu zmrzlou krabici zabalil do papíru, ovázal špagátem, napsal adresu domů mámě do Řepišť a odnesl ji na poštu do nejbližší vesnice. Jmenovala se Rpety. Máma potom psala, že balík jim přišel za pár dní, ale měli ho někde v teple a maso rozmrzlo, ale krabice nepovolila. Ale maso doma snědli. Oni mi tam též poslali z domova balík, koláče a buchty a i náš foťák Ljubitěl, takže mám i pár fotek z té Felbabky. Poslal jsem ho zase domů a táta nechal udělat fotky. Balík z domova mi donesla listonoška až do tábora i dopisy mi tam došly. Napsal jsem jim domů adresu, na kterou mi to mají posílat. A tak nám tam ubíhal čas, bez buzerace a komandování. Večer jsem jenom hlásil telefonem, že se nic zvláštního nestalo a všechno je v pořádku. Na Štědrý den přijela z posádky z Jinců gazem jakási služba a přivezli nám řízek z kapra a bramborový salát a prý jak se tu máme, že ať nejsme smutní a podobné kecy. Mi to ale nijak nevadilo, neměl jsem žádné stesky po domově. Byl jsem rád, že nemusím být v kasárnách a líbil se mi ten zálesácký život a vydržel bych tam i do konce vojny. Většinou jsem se toulal se samopalem po lese a v okolí. Srny jsem už nestřílel. Co bych s masem dělal? Prožili jsme tam i silvestr 1963. Když napadl sníh, museli jsme nadělat stopy okolo plotu, jako že tam obcházíme. Ale nikdy žádná kontrola nepřišla. Až někdy koncem ledna pro nás přijeli ze Slaného a vystřídali nás další dva z naší posádky. Tak jsme odjeli do kasáren. Ale na Felbabku rád vzpomínám. Byl to krátký čas, kdy jsem si žil svobodně, bez komanda nadřízených a ani jsem nemusel pracovat jako v civilu. Ještě i po vojně na šichtě jsem na ten pobyt tam vzpomínal. Potom jsem už musel po celou dlouhou dobu až do svého propuštění z práce v roce 1998 pořád makat a neměl žádný volný čas jako tenkrát tam.

Nějak začátkem prosince 1963 vyšlo v rozkaze, že já a můj voják z družstva Jiří Žahour odjedeme do vojenského prostoru v Jincích do osady Felbabka jako ochrana objektu. Tam, kde jsme byli ubytováni už když jsme dělali ostré střelby z poddůstojnické školy. Tak jsme si sbalili své věci,  všechno do velké polní i své samopaly a v pondělí nás tam gazem odvezli. Vzal jsem si i pár ostrých patron co jsem měl načerno ušetřené od střeleb. Oficiálně nám žádné náboje nedali. V tom areálu u osady Felbabka jsme byli ubytováni my dva v malé místnosti v budově, kde přes léto bývali asi oficíři od jednotek, co tam jezdily střílet. V přístavku u krátké chodbičky bylo dřevo a uhlí a měli jsme tam malý litinový pecek, dvě postele, stůl a dvě židle a telefon do posádky v Jincích. každý večer po rozkaze jsme museli telefonovat, že se nic nestalo. Dali nám reluty, peníze na stravu a museli jsme si sami vařit. Naším úkolem bylo nepravidelně obcházet celý rozlehlý areál budov, který byl oplocený a hlídat, aby tam nikdo nevnikl. Ve vesnici se vědělo, že to tam hlídají vojáci se samopaly, tak si nikdo neměl odvahu se tam dostat. Ten Žahour byl voják prvního ročníku odněkud ze západních Čech a byl prý už zavřený v base, protože s partou vykrádali chaty. Ale jinak to byl hodný kluk, trochu zanedbaný a primitivní, nedalo se s ním diskutovat o složitějších věcech. Ale asi byl z basy naučený poslouchat, takže na vojně to pro něho bylo už lepší a byl rád, že se má se mnou dobře. Neměl jsem s ním problémy, udělal, co jsem mu nařídil. A prožili jsme tam více jak dva měsíce sami. Do vesnice to bylo kousek, byl tam i obchod a hospůdka, tam jsme si nakupovali jídlo a párkrát jsem byl večer i v hospodě. Ale vždycky jeden musel být u telefonu, takže jsme nemohli jít ven oba najednou. Neměli jsme ani rádio, i když tam byla zásuvka a svítila žárovka. Ještě dnes, téměř po 40 letech si dovedu vybavit tu atmosféru, jak jsme seděli večer na postelích, topilo se v pecku, dělali si na víčku od ešusu bramborové placky a venku fučel vítr mezi stromy v lese. Byl to romantický, zálesácký život. V obchodě i v hospodě už nás znali, byl jsem tam párkrát, ale nemoh jsem tam sedět moc dlouho a tenkrát jsem nebyl zvyklý moc pít, tak jedno pivo a šel jsem domů. Jednou mě rozbolel zub, tak jsem jel autobusem do nejbližšího města k zubaři. Musel jsem to předem nahlásit dozorčímu v Jincích. V čekárně se mi moc líbila jedna maminka s dítětem. Krásná, baculatá, sexy. A dost vstřícně se též na mě dívala a neuhla očima, když jsem se na ní díval. Byl jsem tam v maskáčích, nic jiného jsem nenosil. Tento rok bylo na podzim hodně myší. Když jsem šel zpátky po strništi, jenom se to jimi hemžilo. Jednou zase jsem se vracel z lesa naproti našeho areálu a viděl že brána byla otevřená a vojáci něco nakládali na vétřiesku z budovy. Šel jsem tam, ale oni si mě ani nevšímali. Nic mi předtím nehlásili, ani se nepředstavili. Teprve nějaký kapitán mi potom řekl, že si přijeli pro nějaké věci, že jsou z posádky z Jinců. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem hlídat celý areál, ale neměl jsem právo legitimovat kapitána. Co kdyby to byli převlečení zloději nebo záškodníci. Zapsal jsem si číslo auta a volal do posádky. Tam nic nevěděli. Teprve po delším shánění mi řekli, že je to v pořádku, že tam nějaký důstojník odjel. Mohl jsem mít kvůli tomu i problém. Žahour zatím seděl doma a o ničem nevěděl. Náš objekt jsme měli obcházet celý, podél plotu, nepravidelně i v noci, ale ani jednou jsme to neobcházeli. Normálně jsme spali. Pod dekami na postelích, oblečeni ve vatovaných vložkách do maskáčů. K ránu už byla zima, mrzlo a v pecku vyhaslo. Ráno se muselo zatopit a vařili jsme si oběd. Koupil jsem sáček rýže a protože jsem ji nikdy nevařil, nasypal jsem ji do hrnce a zalil vodou. Potom jsme se divili, když to vodou nabobtnalo a začalo se zvětšovat a lezlo ven z hrnce, jako v pohádku Hrnečku, vař. Ale vždycky jsme něco uvařili a co se uvařilo, to se i snědlo. S vařením jsem neměl zkušenosti, doma mě to nezajímalo, vařila nám máma. Tak jsme tam celkem spokojeně vegetovali. Dodnes si vzpomínám na ten typický vojenský smrad desinfekčních prostředků, jaký byl cítit ve všech skladech materiálu, dek, košil, celt, maskáčů a všeho ostatního. Nevím, co bylo v ostatních budovách a místnostech, byly zamčené a na dveřích pečetě. Otisk vojenského lvíčka s číslem do plastelíny. Nedovřeným oknem jsem se dostal jenom do dřevěné budovy, kde bylo ošetřovna. Ale mimo několika obvazů a skleniček s tinkturou v zásuvce tam nebylo nic na ukradení. Ještě dnes, kdy to tu píšu, se mi vybavujou před očima ty budovy, jejich rozmístění i celé okolí, co kde bylo, i ta podzimní atmosféra a pocity, i když jsem si celé roky na to nevzpomněl. Ale teď si při tom psaní na to zase vzpomínám a vybavují se mi další a další podrobnosti, které byly celou tu dobu ukryty někde v mozku.

Další můj zážitek, který jsem měl na bráně, při službě D.K.V., byl též nějak na podzim, datum si už nepamatuju. Už předem se vědělo, že k nám do kasáren do Slaného má přijet maršál Sovětského svazu Moskalenko. A já měl zrovna službu. Všichni lampasáci byli vystrašení a poschovávaní, jenom já stál napulírovaný ve vycházkovém před bránou. Přijela celá řada aut, šestsettrojek a dalších přepychových značek, z nich vystupovali různí naši i ruští oficíři vysokých šarží a hrnuli se k bráně. Já ale sledoval jenom toho malého dědka v tmavozeleném dlouhém mantlu, který měl na ramenou ohromné nárameníky a na nich zlaté hvězdy jako dlaň a ohromnou, snad půlmetrovou brigadýrku na hlavě. Napochodoval jsem pořadovým krokem před něho, zasalutoval a hlásil: Soudruhu maršále dozorčí kontroly u vchodu svobodník Řeha. On si mě ani skoro nevšiml, zasalutoval a hrnul se s ostatními do kasáren. V důstojnické jídelně v budově štábu byla potom hostina. Číšníci tam nosili pečená selátka a krabice různých západních druhů kořalek. Jak potom odjížděli to nevím, protože mi v 5 hodin skončila služba. Ale prý pro ně museli jejich šoféři přijet až před vchod jídelny a pomáhat jim do aut. Druhý den byla potom vojenská přehlídka na náměstí. Maršál stál na tribuně, ale moc jsme ho nezajímali. Prý měl potom zájem o naše děvočky v hotelu, kde byl ubytovaný, a které mu hostitelé obstarali. Přitom měl dědek okolo 70 roků V té důstojnické jídelně jsem měl též párkrát službu. Chodili tam na obědy oficíři ze štábu. Měli stravenky a služba ve vycházkovém oblečení jim servírovala jídlo na stůl, podle toho, co si vybrali z jídelníčku. Tam byla dobrá služba, v noci jsem se vyspal. Ale služby dozorčího, nebo stráže byly horší. Též se chodilo v 5 hodin ráno škrábat brambory. To jsem jsem zažil párkrát už jako vojín a potom i v péešce. Teď jako poddůstojník jsem to měl na povel. Lidi na brambory byli určeni den předem v rozkaze, který se četl po skončení zaměstnání po páté hodině. Ráno, ještě před budíčkem, za tmy, je dozorčí vzbudil, oblékli se a šlo se dolů do sklepa u kuchyně. Tam byly dva nebo tři pytle brambor, každý měl svůj kapesní nůž a do 7 hodin, do snídaně, musely být plné dva kotle oškrábaných brambor, které se vařily k obědu. Někomu to nešlo, okrávali toho moc a byl velký odpad, potom zas toho bylo málo v kotli. Jako poddůstojník jsem sice škrábat nemusel, ale škrábal jsem s nima. Nejhorší bylo to vstávání, zvláště v zimě. Když jsem měl směnu dozorčího v kuchyni, bylo to lepší. Odpoledne po nástupu do služby jsem vyfasoval od provianťáka ze skladu podle rozpisu, podle toho, co bylo ten den k večeři a druhý den k snídani a obědu, potraviny a ty potom vydal kuchařům. V kuchyni jsem dohlížel na práci pomocníků, směny, která topila uhlím pod kotly, umývala kotly a nádobí, vytírala podlahu a odpoledne jsem to všechno čisté a podle seznamu předal tomu, kdo nastoupil službu po mně. Též jsem musel kontrolovat počty lidí, nahlášených ten den na stravu podle listů z jednotlivých rot, aby kuchaři věděli, kolik toho mají navařit. Kolik měli nahlášeno, tolik jim vydali a počítali si to. Ale stejně tam chodili někteří lampasáci načerno, aby ušetřili a kuchaři jim jídlo vydali. A ti, kteří měli zrovna služby a byli zapsáni ve stavu, tam chodili též. V sobotu odpoledne se už večeře nevydávaly, už u oběda se fasovala takzvaná studená strava. Většinou chleba a nějaká konzerva z enzetu s prošlou lhůtou spotřeby, nebo kus salámu či špeku. V konzervách býval většinou sýr, který kluci nechtěli a dávali mi je, měl jsem jich plno ve skřínce a potom jsem je dal tátovi, když za mnou přijel.

Mezi těmi mými šoféry, které jsem měl v přijímači, bylo i pár kluků od nás z Frýdecka. Některé si ještě pamatuju jmény, mluvili naším dialektem a pár bylo někde až od Těšína a mluvili "po našimu". Když jsme pochodovali, zpívala se písnička Okolo Frýdku cestička a asi jsem jim i trošku nadržoval. Nakonec když už ten kurs šoférů skončil a rozdělili je k bateriím jako řidiče tater, tahačů kanonů nebo k jiným autům, dostal jsem i já své družstvo a kanon i svého šoféra. Nevím, zda to byla náhoda, nebo pro mě už nic lepšího nezůstalo, ale dostal jsem samé exoty. Takže moje družstvo bylo vždycky mezi posledními. Vždycky jsme byli jenom nějak tak v záloze, moc se s námi neukazovali a byli jsme tak nějak jenom do počtu. Mělo to i své výhody, protože nás posílali na různé akce a práce mimo posádku a s kanonem jsme vyjížděli jenom na velké nácviky. Moji vojáci byli většinou už v civilu, před vojnou, různě trestáni, vězněni za krádeže, rvačky a jiné průšvihy, ale dalo se s nimi vyjít dobře. Věděl jsem, že s nimi moc nenadělám a při moji neprůbojné povaze jsem je ani nemohl moc buzerovat. Takže jsme jenom tak proplouvali a snažili se to přežít a nikdo od nás nic zvláštního nečekal. Snažili se nás vždycky někde uklidit, ať není průser. Ale drželi jsme pohromadě a oni mě snad i měli trochu rádi. Na našem nákladním autě jsme měli stejně jako ostatní velkou dřevěnou bednu, zamčenou na zámek, kde byly různé náhradní díly a odkud se potom doplňovaly věci, pokud někomu chyběly. Nevím, jak se to stalo, ale v bedně potom bylo plno celt, ešusů, dek, masek a dokonce i kolo od auta a zvedák, kanystr a další věci. To bylo naše ušetřené. Když jsem šel do civilu, nechal jsem to tam našim klukům a mému nástupci. Většinou přidělovali moje vojáky do různých služeb, do stráží, směny v kuchyni, dozorčí baterie a jiné. Na jednu moji službu u hlavní brány si dobře pamatuju. Jak jsem si potom našel v kalendáři, bylo to 22. 11. 1963. Byl podzimní mlhavý den a já stál v dlouhém kopřiváku s pistolí na opasku na hlavní bráně do kasáren jako dozorčí kontroly u vchodu (D.K.V.). Měl jsem za úkol kontrolovat všechny, kdo tam procházejí. měli mi ukazovat průkazy (důstojníci), nebo vojáci vojenské knížky. Ale já jsem lampasákům salutoval, byly to vysoké šarže a znal jsem je od vidění. U nás bylo velitelství divize a bylo tam plno úředníků v hodnostech od majora výše, tak jsem se ani neodvážil je kontrolovat. Byli přece v uniformě. Ale prý by se mohl k nám vetřít i nepřátelský špion v uniformě. Bylo odpoledne a lampasáci okolo 4. hodiny odcházeli domů. Přišel tam k nám i kapitán Fikar. Tomu jsme říkali už děda Fikar, měl okolo 55 roků a říkal, že s námi půjde do civilu. Byl to dobrák, vysoko to nedotáhl a s vojáky rád kamarádsky pokecal. Jako jeden z mála nebyl komunista a říkalo se, že začínal sloužit ještě za první republiky. A ten nám přišel říct, že v Americe zastřelili prezidenta Kennedyho. Byl celý rozrušený a říkal, že má obavy, aby nevyhlásili pohotovost, že je to politická událost. Ale nic se nestalo, ani se o tom potom nezmínili při politickém školení PŠM.

Nějak v listopadu jsme se my, poddůstojníci, přestěhovali na poddůstojnickou světnici. Bylo to zavedeno u nás po příjezdu z manévrů v NDR, asi podle vzoru jejich Volksarmé. Nastěhovali nás, všechny velitele družstev do velké cimry, hned naproti hlavnímu schodišti ve třetím patře na začátku dlouhé chodby, na které byla rozmístěna naše baterie. U dveří naší cimry na chodbě byl stolek dozorčího. Tam jsem potom prožil i zbytek vojny, pokud jsem byl v kasárnách a z ní šel i do civilu. Pamatuju si ještě jména těch, co tam se mnou byli. Asi to nebude už nikoho zajímat, ale byli to: Milan Řeha, můj jmenovec z Ostravy, Bohdan Sehnal z Ostravy, Ondruš, Kareš, Biroš, Kaláb, Chovanec, Slivka, Krtička. Rajony na naší cimře i zatápění a nošení uhlí v uhláku ze sklepa dělali střídavě naši holubi, které určovali jejich velitelé družstev, my poddůstojníci. Okna naší cimry byly na východ, na cestu podél kasáren a na hlavní bránu a v dálce bylo vidět lampasácké sídliště. Kasárny byly postaveny ještě za první republiky, klasický styl budov, jaké stojí i v jiných městech po republice. Ještě dneska si živě vybavuju naše pohodové zimní večery na naší cimře, kdy hučel oheň v litinových kamnech, na nich se opékaly topinky ve víčku od ešusu na špeku, smrad propocených košil a onucí a vojenského eráru, jak jsem ležel na posteli a pokuřoval tabák ve své malé fajfce, v rohu hrál tranzistorák a kluci se bavili o ženských a zážitcích z vycházek a z civilu a čekali jsme, až se za dveřmi ozve řev dozorčího: Večerkááá! a mohli jsme zalehnout na slamníky na prostěradla pod zelené chlupaté vojenské deky. Slamníky se jednou za rok nacpávaly dovezenou slámou a jednou měsíčně se veku, místo rozcvičky provádělo klepání dek. A tak mi pomalu ubíhala vojna už ve funkci velitele družstva.

Myslím, že už to bylo nějak na konci přijímače, když jsem byl se svými vojáky na nějakém výcviku, snad jízdy mezi překážkami na letišti ve Slaném, které bylo na opačném konci města. Potom jsem je měl odvést do kasáren. Šlo se přes město a oni ještě nebyli venku z kasáren na vycházce. Nechal jsem se přemluvit a stavili jsme se v hospodě. Prý jenom na jedno. Ale potom se kluci rozjeli a prý: Soudruhu svobodníku, dejte si ještě jedno, a se mnou též a se mnou též a tak dále. Byla to strašná smršť. Nevím, v kolika hospodách jsme byli a jak mě dostali přes bránu do kasáren. Prý mne potom i nesli! Probudil jsem se až druhý den ráno na cimře, oblečený na posteli, vedle kýbl na blití. A ta strašná bolest hlavy. Celý den jsem nemohl ani vstát. Naštěstí byla neděle a moji kluci mi donesli v ešusu mlíko i snídani z jídelny na noční stolek a řekli našemu veliteli, že mám povolené volno, že jsem dlouho do noci pomáhal na letišti opravovat auto. Teprve po dalších dnech jsem se trochu vzpamatoval a dal do pořádku. Ale mám na to krutou vzpomínku. Byl to můj osobní rekord v pivech. Bylo prý jich asi patnáct a ani jsem se nepoblil. Dneska bych to už nezvládl. Nejstrašnější je vždycky to ráno. Prožil jsem potom ještě několik takových excesů, ale tenkrát to bylo asi nejhorší.

Konečně přišel den, kdy naši mazáci šli do civilu. Chodili už po kasárnách v civilu, jenom pár z nich co museli nasluhovat dny, které měli odsezené v base, domů ještě nešli. Jeden tak byl potom s námi ještě skoro měsíc. Potom nastal čas, kdy jsme byli v kasárnách sami, pár dní, jenom jeden ročník. A čekalo se na příjezd bažantů, nebo jak se u nás říkalo holubů. V té době vyšlo v rozkaze jmenování nás, co jsme měli péešku do hodnosti svobodníků. Ve vojenské knížce jsem si to našel, bylo to 1. října 1963. Tak jsme si našili červené pásky na nárameníky. Byli jsme rozděleni jako velitelé družstev k bateriím. Převzal jsem a podepsal odpovědnost za kanon a auto v autoparku a veškeré příslušenství. Byl jsem přidělen k třetí baterii. A potom už přišel den, kdy do kasáren nastoupili nováčci. Bylo to okolo 15. října, jak se každoročně nastupovalo. Nováčci měli zpočátku takzvaný přijímač, asi měsíc, kdy dostávali základní výcvik, největší buzeraci a potom po přísaze byli rozděleni do družstev po šesti lidech jako obsluhy ke kanonům. Když je přivezli do kasáren, byli jako obvykle ze všeho vyjevení, vyplašení noví holubi. Někteří ale už i přesto dost velcí frajeři. Nevím, zda se to zdálo jenom mi, ale nejvíc suverénní byli Pražáci. Už podle dialektu je bylo poznat a dávali to všem najevo. Dva nebo tři, které jsem dostal do své skupiny, mi posměšně dávali očima najevo, jak jsem proti nim zaostalý a jak mě musí poslouchat jenom proto, že jsem frajtr. Dostal jsem na starost skupinu asi třiceti budoucích šoférů k nákladním autům. Spal jsem s nim v jedné velké cimře. Moje postel jako velitele světnice byla hned u dveří naproti velkých litinových kamen, kde se topilo dřevem a uhlím. První den měli všechny věci přichystané na postelích. Učili jsme je s mým zástupcem, též frajtrem Krtičkou skládat věci do skříněk, stlát postele, zdravit nadřízené, ohlásit se při vstupu na cimru, velet Pozor! a podat hlášení při vstupu hodnostně vyššího, nástupy, pochodování a všechno ostatní, jak jsme se to učili v péešce. Totéž, co jsme zažívali my v minulém roce. Postupně jsme je učili pořadovou přípravu, cviky se zbraní, pochody, povely, nástupy. Nejdřív jsme jim to museli sami ukázat, předvést a potom kontrolovat jak to dělají a opravovat chyby a s těmi co to neuměli to opakovat, dokud to nebylo správně. Chodil jsem s nim ráno na rozcvičku, potom dolů do sklepa do jídelny na snídaně, obědy a večeře, nástupy před budovou, kontroly ustrojení, čistotu bot a ešusů, denní výcvik na buzerplace, kontrola rajonů, rozdělovat služby v kuchyni, úklid záchodů a chodeb a vůbec všechno, co musejí dělat holubi v přijímači. Protože jsem měl budoucí řidiče, kteří měli dost i vyučování na učebně, měl jsem v tu dobu volno. Dělal jsem s nimi jenom všeobecný základní výcvik. Též když potom měli praktické jízdy s auty po okolí po cestách, jezdil jsem s nimi, ale vždycky mě někde ve vesnici vysadili a když se po ujetí okruhu vraceli, vzali mě zpátky. Jezdili s nimi důstojníci, instruktoři jízdy. Na konci přijímače potom dělali zkoušky, řidičák na nákladní auta, který jim platil i v civilu. My protiletadlovci jsme měli auta Tatry 111 nebo V3S skříňové. Vybavuje se mi v hlavě spousta zážitků a příhod z té doby, jména vojáků, znovu vidím v duchu ty lidi, něco si přesně pamatuju, něco jsem už zapomněl. Ale nemůžu to všechno zapisovat, bylo by to pro toho, kdo to neprožil, asi nudné a tak to zůstane jenom v mojí hlavě a s ní to shnije v hrobě. Nevím, jak to je v tom mozku uspořádané, že něco si člověk pamatuje úplně přesně, třeba i bezvýznamné věci a jiné zapomene a nevybaví si je, ani když mu je jiní, kteří je zažili s ním, připomenou. Jak ta paměť funguje, jak přeskakujou elektrické impulzy mezi jednotlivým neurony a zda je tam všechno uschováno, co jsme prožili, proč si něco pamatujeme a něco už ne. To co tenkrát bylo dneska, ale co už nikdy nebude, co zůstalo jenom zlomkovitě v mozkových buňkách lidí, kteří to prožili a zmizí to s jejich smrtí. Tak se pokusím tu něco ještě zaznamenat, co mi zůstalo po těch letech v hlavě.

Byl krásný podzimní den, slunce, teplo. Konečně jsme se dali do pohybu. Museli jsme v boční ulici čekat, až na velkém prostranství na hlavní třídě nejdřív projedou tanky a další bojová technika různých armád. Teprve potom jsme jeli my, protiletadlovci. Naše sedmapadesátky a třicítky. To byly malé, dvouhlavňové kanony na obrněných podvozcích, které střílely dávkami ze zásobníků. Před tribunou jsme zaujali strnulý posed, vypjali hruď, samopaly na prsou a dali v pravo hleď nahoru na tribunu. Tam vysoko nad námi dlouhá řada vysokých potentátů v různých uniformách se zlatem se třpytícími nárameníky i civilistů. Ale nebyl čas si je prohlížet, jenom jsme projeli a zajeli zas do nějaké boční ulice. Na tribuně prý byl i náš prezident Antonín Novotný, Walter Ulbricht, Vladislav Gomulka i velitel varšavské smlouvy, maršál Grečko. Všude v ulicích plno diváků, mávali nám. Ale hned se jelo zpátky do našeho stanového tábora. Tam byl slavnostní oběd, dokonce z talířů ve velkém stanu. Všechno přesně klapalo s německou důkladností. Potom volno, kulturní program, družba. Rozdali nám jakési propagační brožurky a noviny, kde byly fotky vojáků všech zúčastněných armád, všechno ve čtyřjazyčném provedení, dokonce i krabičku cigaret, zvlášť k této příležitosti vyrobených. Jmenovaly se Kvarteto. Přivez jsem si je potom i domů. Též zvláštní velký odznak účastníka manévrů. Byly na něm vlajky čtyř států, čtyři zkřížené samopaly a nápisy "Klassenbruderschaft - Waffenbruderschaft", které jsme potom mohli nosit i na vycházkách. Já ho ale nenosil a možná že ho ještě někde  mám. Večer jsem musel zas překládat našim oficírům při jejich kšeftování a pivním sbratřování. Prodávalo se tam i německé pivo v kelímcích, tak jsem si ho též koupil za vyměněné marky. Večer bylo ve stanech i na uličkách elektrické osvětlení. Vojáci si vyměňovali navzájem své opaskové přezky, lodičky, odznaky a jiné drobné upomínky. Když jsme se pozdě večer vraceli uličkami s kolegou Hirjakem do našeho oddělení stanů, objevila se najednou proti nám skupina vysokých ruských oficírů. My byli bez čepic a opasků a měli už vypito pár piv. Ten s nejvyšší hodností, co měl největší brigadýrku (jako kolo od vozu) a široké červené lampasy na nás něco rusky zavolal, ale my dostali strach a skočili za nejbližší stan a utíkali, kličkovali mezi stany a schovali se v nějakém stanu. Ale nikdo nás nepronásledoval. Hirjak potom říkal, že to byl snad nějaký ruský generál, starý dědek s doprovodem, snad i maršál, co byl ve dne na tribuně. V noci jsem se zas moc nevyspal. Šel jsem spát až po půlnoci a bylo zima. Ráno snídaně, dali nám i balíčky jídla na cestu a jelo se domů. Okolo cesty z Drážďan až na hranice nám mávali a zdravili nás lidé, obyvatelé, staří i mladí i děti. Někdy se kolona zastavila a místní pionýři nám uvazovali své modré šátky, dávali vlaječky a různé upomínky. Byla to triumfální cesta. Lidé nám dávali najevo své sympatie, smáli se a snad to bylo i upřímné, některé holky nám psaly i adresy a s jednou jsem si potom i dopisoval. Též několik německých pionýrských šátků jsem potom měl ještě i dlouho doma. Měli jsme odkryté odplachtované korby aut, takže nás bylo vidět a bylo krásné slunečné počasí. Dokonce jsme si na našem autě vztyčili darovanou vlajku NDR s jejich znakem, kružítkem a kladivem a dojeli s ní až do kasáren. Byl to pro mě velký zážitek, na který dodnes vzpomínám. Lidé nám dávali najevo své sympatie, vypadalo to, že to je spontánní, nehrané. Na naší straně hranic si nás už nikdo nevšímal. Dojeli jsme domů a probíhal zase normální kasárenský život. naši mazáci se už chystali do civilu. Morálka byla dost uvolněná, měli to už za pár, zaměstnání už jenom formální, familierní chování, čekalo se jenom až už jim to padne. My budoucí poddůstojníci jsme spali na společné cimře, než budeme rozděleni na jednotlivé baterie.

Jednou jsem se ráno probudil a moje kanady, boty, co jsem měl pod postelí, tam nebyly. Byl jsem z toho nešťastný, protože kanady stály tenkrát asi 300 korun a já dostával měsíčně 70 korun žoldu. Musel jsem si poradit sám. Celý den jsem chodil jen v keckách, zelených plátěnkách, co jsme měli na tělocvik, a staršinovi tvrdil, že mám puchýř na noze a mám povolenou lehkou obuv, když jsem stál nastoupený u čtení rozkazu odpoledne po zaměstnání. A po večerce, když už snad všichni vojáci v naší budově spali, jsem šel v noční košili jako že na záchod. Dozorčí u stolku na konci chodby nebyl. Sešel jsem po schodech o jedno poschodí dolů a tam otevřel dveře jedné cimry, kde spali absolventi. To byli vysokoškoláci, kteří absolvovali jenom jednoroční presenční službu a dělali nám potom velitele, zástupce velitele čety. Byli to nováčci, kteří přišli do kasáren, vojenskou teorii se učili při studiu na svých školách. Byl jsem naboso a popadl první kanady z pod postele a tiše zase zavřel dveře. Nikdo mě neviděl. Na schodech jsem si kanady obul a šel nahoru. Tam mě ale zastavil dozorčí, jmenoval se Boček, velký frajer a důležitý náfuka. A že kde jsem byl a co jsem dole dělal, že to musí hlásit, pokud se zjistí, že se něco ztratilo během jeho služby. Nakonec mě pustil spát, ale pokud se něco ztratilo, že mě nahlásí. ráno jsem šel za naším skladníkem do kanceláře staršiny a že chci vyměnit kanady, že mě tlačí a on mi dal jiné. Nevím, jak to dopadlo u absolventů, oni byli u jiné jednotky a s námi neměli nic společného. Potom jsem si už až do odchodu mazáků své kanady na noc zamykal do své skřínky na skřínkárně, kde jsme měli své věci.

Všude bylo vyvěšeno heslo: Waffenbruderschaft - Klassenbruderschaft a vlajky všech zúčastněných států. Večer jsme měli volno, tak jsem se vydal na obhlídku do tábora vojáků Volksarme, našich hostitelů. Dal se s nimi do řeči a diskusi o poměrech v naší a jejich armádě, o hodnostním označení a uniformách, že já obdivuji německou armádu a myslím si, že jejich wehrmacht byl nejlepší armáda světa. Oni mi to ale vyvraceli, říkali že wehrmacht byl "schlecht", ale oni že jsou armáda lidová a socialistická a podobné kecy. Asi měli obavy z jejich politruka, který byl s nimi v uniformě hauptmanna. Ten mě potom pozval do jejich stanu, kde jsme se dívali na televizi a dal mi i kafe. O politice jsme už nediskutovali. Měl to asi v náplni práce, jako družbu mezi národy. Já vojín a on kapitán. Potom mě venku zastavil jeden oficír z naší posádky ze Slaného a protože viděl, že umím německy, zavedl mě k jejich autům. Tam jsem jim dělal tlumočníka. Měli tam na autech několik hliníkových sudů s českým pivem, které nakoupili a dovezli v proviantních autech a teď je prodávali za marky německým vojáků. Tenkrát byla jedna východoněmecká marka naše tři koruny. Naše pivo bylo v Německu dost vzácné, takže to byl dobrý kšeft. Vyměnil jsem si též svých pár korun za marky, ale nebylo tam nic co by se dalo koupit, někde do města jsme se nedostali. Vyměnil jsem si s jedním Němcem naši maskáčovou čepici za jejich lodičku a pár odznaků za německé. Mezi Němci se mi líbilo, byl jsem rád, že se můžu s nimi bavit německy. K Rusům a Polákům jsem nešel. Byli to velcí nacionalisté a Němce neměli rádi. Rusové tam byli jako páni a podle toho se i chovali. Němci je museli ve všem poslouchat a vše si nechat líbit. Když jsem potom byl poprvé, už jako civil v NDR na dovolené, divil jsem se, že v obchodech, kde stáli lidé ve frontě na nějaké zboží, přišel Rus v uniformě a šel hned k pultu a byl obsloužen. Ve frontě nestál. Taktéž i jinde, i v hospodě si dělali co chtěli. Bylo to vidět i v tom táboře, jak se chovali. Protože jsem uměl i rusky, chvilku jsem jim překládal. Rus chtěl od Němce pěkný zapalovač, tak ten mu ho dal a poníženě čekal, co mu Rus dá. Nebyl to dobrý kšeft a Rusi se na Němce dívali jako na Germánce. Chovali se povýšeně, byli tam pány. Za Poláky jsem též nešel, ti se považovali za nejlepší a při diskuzi nebylo bitvy, kterou by nevyhráli. Na světě není kdo lepší než oni. Ani nás Čechy nepovažovali za sobě rovné. Teprve pozdě v noci jsem se vrátil do naší, české, části tábora a zalehl v našem stanu na čistou postel pod deku po dvou dnech nevyspání. Spal jsem ve vatovaných vložkách do maskáčů a zima mi nebyla, i když bylo už září. Ráno, po umytí a oholení a snídani ve velkém stanu, jídelně (jedlo se pořád z našich ešusů), jsme nasedli na naše auta s kanony a jelo se na velkou přehlídku. Dojeli až někde na pokraj Drážďan a v nějaké ulici jsme zastavili a odplachtovali naše kanony a plachty i z aut a ochranné oblouky sundali domů, složili na korbu tak, aby nás bylo vidět sedící na lavicích na našich autech. Museli jsme umýt vodou a hadry kola našich zablácených aut i kanony. Vše se muselo očistit, lesknout, natřít naftou. Pucovali jsme to snad dvě hodiny. Potom jsme nasedli na lavičky a sedící v helmách jsme dali samopaly zavěšené na prsou do polohy jako k poctě zbraň. Když už jsme měli vyjet, přišel rozkaz, že všichni musíme vyndat ze samopalů jednu součástku, závoru závěru a odevzdat důstojníkům. Bez té závory totiž není samopal schopný vystřelit. Měli jsme totiž mít nasazeny zásobníky a naši milovaní vedoucí představitelé na tribuně se báli vlastních vojáků. Po přehlídce nám je zase rozdali zpátky.

My, absolventi péešky, jsme byli ubytováni společně na zvláštní světnici, ale byli jsme pořád ještě vojíni. Nepovýšili nás až do doby, kdy odejdou do civilu naši mazáci ze staršího ročníku. Ti tam byli až do konce září. Byli jsme formálně zařazeni mezi obsluhu kanonů do jejich družstev. Začalo se mluvit, že celý náš útvar má jet na velké, mezinárodní manévry do Německa. Bylo to sice vojenské tajemství a nesměli jsme o tom mluvit, ale lampasáci to asi vykecali doma, takže na zábavách a ve městě se holky vyptávaly vojáků, kdy už do toho Německa pojedou. Předtím jsme měli jakési shromáždění a instrukce celého pluku. Někde na velké louce jsme nastoupili seřazeni v řadách, naše osádky před svými kanony, poprvé jsem viděl i tanky a další vozidla celého pluku, co měly jet na cvičení. Přišli tam i s fanglí našeho pluku a mluvil jakýsi generál, plno oficírů a potom jsme před nimi pochodovali jako na přehlídce. Čistily se kanony, vše se dávalo do pořádku. Naše zeleně natřené kanony se natíraly hadry s naftou, aby se leskly, vše se pulírovalo. Už nepovolovali ani vycházky. A jednoho večera jsme nastoupili k autům. Své věci jsme měli už nabalené, velké polní v bednách na našich autech vedle beden se střelivem a zapřaženými zaplachtovanými kanony. Vyjel celý konvoj. Vpředu gazy s regulovčíky, kteří řídili na křižovatkách provoz a ukazovali směr, potom štábáky s důstojníky, proviantní auta se vším možným, saniťáci, naše baterie s kanony a další doprovod. Byla tma a mlha. Seděli jsme na lavicích pod plachtami a ani neviděli, kde jedeme. Přes hranice jsme projeli bez zastavení. Ani nevím, přes kterou celnici, závora zvednutá, celníci se dívali, jak projíždí dlouhá kolona. Jelo se celou noc a za svítání jsme dojeli někde do výcvikového prostoru u Drážďan. Borové lesíky, písčitá půda, vysoká tráva. Hned jsme zaujali palebné postavení, naše tři baterie na jakési pláni porostlé křovisky a vysokou trávou. Z dálky bylo slyšet typické hučení tankových motorů, ale nic jsme neviděli. Naši velitelé baterií dostávali zprávy vysílačkami a od nich potom velitelé děl. Měli jsme sledovat a zaměřovat nepřátelská letadla, které nad námi přelétávaly. Pár jich tam sice přeletělo, ale kluci byli unavení, nevyspaní, bylo to pro nás něco neobvyklého. Seděli jsme sice na kanonech a předstírali, že hlavněmi sledujeme cíl, ale jenom aby se otáčely za letadly. Nikdo to nekontroloval, asi na nás zapomněli. Tak jsme tam zůstali celý den. Dovezli nám jídlo, to bylo hlavní, jinak se nikdo o nás nezajímal. Všechen boj se odehrával někde daleko za obzorem. Slyšeli jsme jenom hukot tanků a střelbu samopalů. Ten typický zvuk tankových motorů si od té doby pamatuju a rozeznám ho na velkou dálku. Jednou, když jsem byl už dlouho doma v civilu, jsem poznal hukot tanků, když byla v Ostravě nějaká vojenská přehlídka, v květnu v roce 1975, poznal jsem je, když večer nacvičovali, až u nás doma v Řepištích, a to je asi 10 kilometrů. Když nastal večer a my, naše baterie, nedostala žádné rozkazy, nikdo se o nás nezajímal, tak se postavily jakési formální stráže okolo a ostatní, unavení zalezli pod plachty, kterými jsme přikrývali kanony za přesunu a pokoušel jsme se spát. Zima moc nebyla, bylo září a trochu jsme i chvílemi spali. Ráno vyšlo slunce a byl krásný, teplý podzimní den. Pamatuju si na ten zážitek, když se najednou na obloze objevila spousta helikoptér, snad desítky velkých výsadkových. Bylo jich plné nebe a strašný rachot. Jako velké kobylky někde z pravěku. Letěly nízko a někde za obzorem prý z nich těsně nad zemí vyskakovali vojáci jako výsadek. To jsme ale neviděli, jenom se potom říkali, že si jich pár polámalo ruce a nohy. Mluvilo se, že někde jinde se i několika sovětským výsadkářům v malé výšce neotevřely padáky, když skákali z letadel. Mrtvoly že naložili na nákladní auta a odvezli. Byl tam velký zmatek, nevěděli jsme, co máme dělat, na které letadla mířit, nikdo se o nás nestala. Konečně k večeru ohlásili konec a jelo se do tábora. Zapřáhli jsme kanony za auta a odjeli na nějakou velkou louku, kde stálo ve vyrovnaných řadách množství velkých vojenských stanů. Mezi nimi uličky a dlouhé ulice i malá prostranství. V každém stanu asi deset železných vojenských postelí, s matracemi a dekami. Museli si s tím dát ti vojáci tehdejší NDR dost práce. Ale bylo to perfektní. Byli jsme tam v oddělených prostorech tábora ubytováni vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Rusové a my. Tenkrát jsem poprvé viděl uniformy jiných armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Byly to první společné manévry.

Bylo léto a naše dny v péešce končily. Už jsme se jenom poflakovali,  kluci si už tykali a chodili popíjet s našimi poddůstojníky, veliteli našich družstev, kteří to měli za pár před odchodem do civilu. Já jsem ale schválně demonstrativně našemu desátníkovi Sládkovi až do konce říkal soudruhu desátníku a vykal mu. Velitelem vedlejšího družstva byl Slovák Kvašňovský. Ten se uměl též parádně ožrat, až se jednou po návratu z vycházky na cimře posral. Ale na rozdíl od Sládka byl trochu inteligentní, měl maturitu, dalo se s ním diskutovat i o historii a literatuře. Litoval jsem, že není velitelem našeho družstva. Sládek to byl buran, vyučený kovář a od začátku jsme si nebyli sympatičtí. 12. srpna pro nás přijely auta z posádek, které nás tam na podzim vyslaly a jeli jsme domů. Nastoupili jsme se všemi svými věcmi na nákladní V3S, rozloučili se s Dvořáčkem, Vobrem a ostatními a odjeli a už nikdy se neviděli. Ve Slaném nás zatím, budoucí poddůstojníky ubytovali společně, zapsali do stavu a za pár dní jsme jeli domů, na svou první dovolenku po osmi měsících vojny.

Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.

Kluci si nechali u fotografa v Plzni udělat společné tablo naší školní baterie. Já jsem na velký arch papíru namaloval k jednotlivým vystřiženým hlavám z fotek postavičky v uniformách v typických situacích, čím se kdo vyznačoval a k tomu nějakou průpovídku. To se potom celé vyfotilo a kluci si to kupovali na památku. Dneska lituju, že jsem si to též nekoupil, zdálo se mi to drahé, i když tenkrát to stálo pár korun. Měl jsem kvůli tomu i průšvih. nakreslil jsem jednoho spolužáka, který byl komunista (jmenoval se Hirjak, někde z východního Slovenska), byl starší než my, dělal prý redaktora časopisu či rádia, s velkými knihami v podpaží, na kterých byly nápisy: MARX a ENGELS a jak ukazuje rukou kupředu. Nás nadporučík Dvořáček si mě dal zavolat a když viděl sešit, kde jsem měl nakreslené návrhy k jednotlivým vojákům, musel jsem některé předělat. Dalšího, který byl největší šplhoun a kariérista, jmenoval se Evžen Kohut a byl z Nebor u Frýdku, jsem nakreslil jak šplhá po laně na obláček s nápisem Opušťák. V sešitě jsem měl též jiné kresby, které jsem si jen tak kreslil, vlastní fantazie. Ptal se mě, co jsem myslel tím, že jsem tam měl ruku, která zvedala v dlani lidské srdce a na zápěstí měla okov s řetězem. Vysvětloval jsem mu, že jsem to viděl na obálce knížky Bídníci od Victora Huga a není to nic politického. Sebe jsem na tablu nakreslil jak se modlím před kostelem a to se mu též nelíbilo. Protože jsem uměl trochu kreslit a měl i pár obrázků mých spolužáků, které se jim podobaly, co jsem si kreslil při vyučování na učebně, chtěl po mně nějaký politruk, že bych měl portrétovat nejlepší vojáky, kteří by potom viseli na tabuli cti. Ale já se vymlouval, že to moc neumím, abych to nemusel dělat. Byl by to ale dobrý kšeft. Ale stejně jsem potom musel opisovat na velký arch papíru týdenní rozvrh zaměstnání baterie, který byl vyvěšen na tabuli u vchodu u dozorčího v našem baráku. Měl jsem pěkné písmo, tak jsem večer na klubovně přepisoval hůlkovým písmem, co mi Dvořáček načmáral na papír. Rozvrh činnosti od rána do večera na celý týden. Odevzdával jsem to potom našemu staršinovi, rotnému Sadílkovi. To byla divná postavička. Jenom o něco starší než my, který to podepsal a zůstal u armády. Staral se o výstroj a technické zajištění naší baterie. Když si to tak dneska vybavím, jeho ženský hlas, způsob chůze, oblečení v civilu a jeho vystupování k nám, byl to asi homosexuál. Ke mně se ale choval velice slušně, i když jsme byli i sami, a ani se mě nedotkl. Snažil se navenek dělat ze sebe drsňáka a někdy se pokoušel na kluky zařvat, ale neuměl to. Měl takový pisklavý hlásek, chodil vždy upravený a navoněný, měl divnou, ženskou chůzi a kluci si o něm povídali, i náš velitel Dvořáček ho někdy ztrapnil i před mužstvem. Takoví lidé se radši přihlásili do armády, aby nemuseli v civilu moc dělat. Další průšvih jsem mohl mít kvůli svému tetovacímu umění. Když kluci viděli, že umím kreslit a viděli některé moje obrázky, chtěli ať jim některé vytetuju. Někteří měli u tetování z civilu a vysvětlili mi, jak se to dělá. Já potom na cimře, když nebylo co dělat, na jejich přání jim tetoval různé obrázky. Nejdřív nakreslil propiskou podle předlohy v sešitě obrázek na rameno, na prsa nebo kam ho chtěli, potom jemně nařezával kůži žiletkou, až se objevila krev a do rány štětcem natlačil černou vytahovací tuž, která se používá na kreslení výkresů. Po pár dnech se rány zhojily, tuž smyla a zůstala kresba, která se potom eventuelně ještě opravila v místech, kde bylo třeba, dalšími řezy. Měl jsem v sešitě celý vzorník obrázků, lebky s hnáty, zkřížené dýky a meče, nahé dívky a palmy a jiné kýčovité náměty. Pokud jsem to děla, když venku ještě bylo zima a kluci chodili oblečení, nikdo to neviděl a pěkně se jim to zhojilo. Ale jednou když už svítilo dost slunce, nařídil Dvořáček nástup venku bez košil. Zjistil, že několik kluků je čerstvě potetováno. Hned začal vyšetřovat, kdo to dělá. Ale kluci mě naštěstí nepráskli. Vymlouvali se, že se nechali tetovat někde ve městě u nějakého chlápka, co to dělá. Ale přestal jsem to potom dělat. Nejvíc potetovaný byl Laur. Ten měl na rameně lebku s hnáty, nápis Memento mori a dvě zkřížené dýky. Jiné, zvláště Maďaři, si dávali udělat ležící nahou dívku pod palmou a nápis Florida a jiné náměty. Řezal jsem to jemně, jen aby vytrysklo trochu krve a snášeli to mužně, i když to asi bolelo. Několikrát jsem to potom ještě upravoval. Některým jsem už to ani nedokončil.

Později dostali velitelé děl kožené kukly se zabudovanými sluchátky a hrdelní mikrofony kvůli dorozumívání, ale ty musely být napojeny na drátěné kabely. Později napojili kanony pomocí kabelů na centrální radar, jakýsi počítač, jmenoval se SON a byl též sovětský výrobek, ve velkém skříňovém autě. Nahoře talířová anténa a uvnitř sledovali cíl na obrazovce už na 30 kilometrů a mohli ho už zaměřit. To se potom už na kanoně nic ručně nenastavovalo, hlavně se zaměřovaly samy, jen podavač strkal zásobníky a střelec nohou odpaloval. Střílelo se buď na letící letadlo, takzvanou zrcadlovou nebo odvrácenou střelbu nebo na šarkana. Zrcadlově se střílí tak, že letadlo se sice sleduje v hledáčcích a zaměřuje, ale hlavně jsou obráceny o 180 stupňů na opačnou stranu a vše se potom vyhodnocuje pomocí zrcadel, kde se zobrazí jak cíl, tak i zásahy na jednom poli. Nebo se střílí na šarkana, což je dřevěná a plátěná maketa letadla, kterou táhle letadlo na dlouhém laně. Ty vystřelené střely prý po dosažení určité výšky se samy roztrhly a nemusely ani zasáhnout cíl, stačilo když ho zasáhly střepiny. Dostřel našich děl byl teoreticky 5 km do výšky a 10 do dálky. To nás učili ve škole. Říkalo se, že podle toho jak nastřílíme, budou mít potom naši velitelé, nadporučík Dvořáček a poručík Vobr prémie. Někteří, kteří je neměli moc rádi, říkali, že schválně budou střílet vedle, ale nakonec se všichni nechali vyhecovat a chtěli nastřílet. Byli jsme ale jenom dobří. Šarkana jsme nesundali. to se povedlo jenom málokomu. Střílelo se cvičným střelivem, plněným prý asfaltem, takže se neroztříštilo, když letělo kolem. Stříleli jsme též na tanky. To byly velké plátěné terče, siluety tanků, které se pohybovaly na vozících po kolejích na vzdáleném horizontu. Tam jsme měli úspěch a pár jsme jich zasáhli. To se střílelo jednotlivými ranami a říkali, že pokud by se střílelo propalným střelivem, tak kumulativní střela propálí pancíř a vybuchne uvnitř tanku. Ale myslel jsem si, že by jsme neměli moc šancí, že tanky by nás rozsekaly dřív, než by jsme stačili vystřelit. Co s takovým kanonem proti německému Leopardu. Na Felbabce jsme byli ubytováni asi týden a jezdili střílet do prostoru střelnice, až jsme odstříleli všechny úlohy střeleb. Ani mě nenapadlo, že tam za rok strávím ještě měsíc vojenského života. Odjeli jsme zpátky do kasáren a tam jsme začátkem srpna dělali závěrečné zkoušky. Už si ani nepamatuju jednotlivé předměty. Své sešity s poznámkami jsme museli odevzdat a ty se musely zničit, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Zkoušky se prováděly venku před budovou. Byla tam jakási komise z cizích důstojníků za stolem a ti kladli otázky. Potom jsme prováděli kvérgrify, cviky se zbraní a povely. Též velení družstvu a četě a povely za pochodu. To jsme my prováděli všichni, ve vycházkovém oblečení a ten, kdo byl zrovna zkoušen nám velel. Ve vojenské knížce mám napsáno: Absolvoval poddůstojnickou školu u V.Ú.8706 PLZEŇ - dělovod 57mm S.60 od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963.

Někdy v červenci 1963 jsme odjeli na ostré střelby z našich kanonů. Už předtím jsme byli párkrát na střelbách ze samopalů na střelnici v Lobzích. Byla tam tenkrát nejmodernější profesionální střelnice, kde trénovali i naši reprezentanti. Nebyl jsem nejhorší ani nejlepší. Dalo se nepozorovaně ušetřit pár ostrých nábojů, které jsem si schoval. Pár ostrých měl snad každý, když to bylo zakázané. Byli jsme i na nočních střelbách, kdy se střílelo na terče po vystřelení světlice na čas. Na střelby z kulometu jsme jeli zas na střelnici v Rokycanech. Ta byla v lese. Tam jsme si též odbyli hod ostrým granátem z okopu na cíl a střelbu z pancéřovky. No a na ty naše kanonové střelby se jelo do vojenského prostoru u Jinců, poblíž Příbrami. Byli jsme ubytováni v osadě Felbabka. Tam měla armáda vybudovaný celý areál budov s jídelnou, kuchyní, ošetřovnou a ubikacemi pro mužstvo v lese, mimo hlavní cestu. Byly tam ubytovány útvary, které tam jezdily odstřílet své střelby. Střílet se jezdilo ale daleko až do prostoru palpostu, do lesů, asi 5 kilometrů, na velkou planinu s betonovými bunkry. Ty sloužily zas potom při vyhodnocování zásahů, když tam stříleli dělostřelci z dalekonosných houfnic. V bunkrech byli pozorovatelé, kteří vyhodnocovali zásahy, když na dopadovou plochu dopadaly střely ze 100mm houfnic. Ty střílely ale z louky vedle našeho tábora u Felbabky, kde jsme byli ubytováni. Střílela tam nějaká baterie, tři kanony vedle sebe. Vojáci nosili velké nábojnice, zvlášť hilzny a zvlášť střely, zasunovali je do hlavně. Byly dost těžké, ještě je tam posunovali jakýmsi klackem dovnitř, potom strčili nábojnici s prachem a ručně zavřeli závěr. Všichni utekli za dělo a střelec zatáhl za dlouhou šňůru. Výstřel, zášleh, dým. A to se furt opakovalo. Vystřelili snad dvacet ran. My seděli na svahu pod lesem, přímo za děly a pozorovali je. Když se člověk posadil přímo v ose hlavně, bylo po výstřelu na zlomek vteřiny vidět i střelu. Jakousi černou tečku, jak rychle stoupá přímo nahoru a potom mizí. To ale trvalo jenom krátký moment, ale dalo se to stihnout a vidět ji. Mezi vojáky se říkalo, že tam někde daleko na dopadové ploše v lesích je železná deska, metr krát metr a která obsluha děla se do ní strefí, dostane hned týden mimořádné dovolenky. Asi to byla jen fáma.

My jezdili auty se zapřaženými kanony do prostoru v lesích, na velkou planinu, přes kterou vedla cesta. Tam jsme zajeli na louku, odpojili na PLK.S.60 ráže 57mm a ustavili je do bojové polohy, tak jak jsme se to předtím dlouho učili. To znamenalo naskládat z auta dvacet beden s municí, v každé bylo 5 patron, bedny rozložit na 4 hromádky okolo děla, aby podavači mohli rychle z beden napáskovat náboje do zásobníků po pěti kusech. Každé číslo obsluhy mělo svůj úkol a musel se rychle provádět. Roztáhnout dvě vysouvací ramena do stran zespodu lafety a pomocí čtyř zvedáků celý kanon zvednout a uvodorovnit pomocí libel na těch ramenech do vodorovné polohy. Bylo to podobné, jako dnes u velkých autojeřábů, které se též stabilizují, na koncích ramen mají kovové talíře opřené v zemi. Potom provést orientaci na PUAZO, což byl dálkoměr, kde se musela stanovit poloha kanonu, úhly každého děla k němu, osy hlavně vzhledem ke světovým stranám a úhly jednotlivých děl k centrálnímu dálkoměru, který pomocí kabelů řídil střelbu. Na kanon nasedla obsluha, dva mířiči na sedačkách po stranách ručně pomocí otáčení klik a v hledáčku sledovali v kolimátoru cíl, jeden horizontálně a druhý vertikálně a takto zaměřovali hlaveň. Celý kanon se mohl otáčet na ložisku na spodní lafetě, uvodorovněné na ramenech na zvedacích talířích. Ti dva udržovali letící cíl ve svých hledáčcích v křížku zaměřovačů. Další člen obsluhy nastavoval směr, rychlost a dálku letícího cíle na stupnicích, na kanonu, sedící též na sedačce vedle, podle hlášení z PUAZA, pokud nebyla zapnuta automatika. Podávači podávali nabíječi napáskované zásobníky po pěti nábojích na stůl na boku hlavně a on je pomocí natahované pérové páky zasunul do závěru, kde je pak odpaloval střelec pomocí nožní šlapací páky, když mířiči hlásili zamířeno a dostal povel. Střílelo se dávkami, jako u kulometu a pokud podavač stačil zasouvat zásobníky, střílelo se automaticky, dokud střelec držel nohu na spoušti. Většinou ale dávka nebyla delší jak pět ran. Kanon se dost otřásal a mířiči nemohli udržet cíl v křížku. Za dělem stál dělovod, poddůstojník, velitel děla, který dostával zas povely od velitele baterie, řídícího palbu od dálkoměru. Tam udávali na přístrojích naměřenou rychlost, směr a dálku letícího cíle. Obsluha děl hlásila po provedení všech úkonů, že je připravena a velitel hlásil vedoucímu střelby číslo děla a hotovo. Střílet se mohlo až po povelu velitele baterie a po něm velitelem děla.

Z Moldavy jsme odjeli potom zas domů, do Plzně. Ale v září jsme zas jeli na brigádu do Vícova u městečka Přeštice. Tam jsme kopali nějaký bazén či koupaliště v rekreačním areálu. Byli jsme ubytováni v nějaké staré velké barokní budově, snad hájovně nebo panské usedlosti. Měla silné zdi a v přízemí klenuté stropy. Na stěnách místností, kde jsme spali visely ještě různé lovecké trofeje, vycpaní ptáci, jestřábi, sova, bažanti. Též starý vyřezávaný nábytek, židle, stoly. Tenkrát jsem tam ukradl ze zdi pár srnčích parůžků na krásně vyřezávaných podložkách, s dubovými listy, žaludy a německými nápisy s daty a jmény střelců. Zabalil je do své deky a potom vzal do kasáren a nakonec dovez i domů. Tam v té hájovně na to vybavení nikdo nehleděl, kluci si brali co chtěli, likvidovalo se to. Měl tam z toho být pionýrský tábor a my jsme kopali a vyváželi hlínu z budoucího bazénu na zahradě. Vypadalo to jako malý zámeček s hospodářskými budovami, zahradou a parkem. Kousek dál, u lesíka byl malý zděný kostelík s prejzovou střechou a hřbitůvkem. Ten byl ještě zamčený. Jednou jsem tam viděl starou babku, že jde dovnitř, asi uklízet. Šel jsem za ní, jestli se můžu podívat dovnitř. Optala se mě, jestli jsem katolík a musel jsem jí odříkat slova otčenáše. Potom mě pustila. Byl tam starý dřevěný interiér, barokní lavice, oltář, sochy andělů a svatých, vzadu nahoře staré zaprášené a ptačím trusem pokryté varhany. Gotická klenba a úzká špičatá okna v silných zdech, kterými rozbitými skly svítilo slunce na cihlovou podlahu. Už dlouho se tam asi nesloužily mše, ani tam nechodili lidé. Vše zaprášené, pach starého dřeva, zatuchliny, smutný pohled. A venku letní horko a zpěv ptáků. Ještě dneska si dovedu vybavit tu atmosféru. Potom někdy až po vojně, když už jsem byl doma, jsem si ten kostelík se hřbitovem, podle vlastní fantazie, jak jsem si ho pamatoval, namaloval barvami na sololit a dodnes ho mám na zdi. To, co tu píšu, jsou moje zážitky, léty už možná zkreslené, co mi zbyly ještě v hlavě a dovedu si je vybavit jenom já. Ten, kdo to neprožil, nebyl na mém místě a bude to snad jednou číst, si to bude představovat jinak, stejně jako já se nemůžu vžít do vzpomínek jiných lidí.

No a zas se pak jelo domů do našich baráků v Plzni. Nějak v tomto čase za mnou přijeli na návštěvu táta s mámou, bratr Pavel a bratranec Karel Valas, kterému jsme říkali Kadela. Ten byl mladší, vojna ho teprve čekala. Už si nepamatuju, ale asi jsem to měl už v dopisech domluvené, kdy budeme v kasárnách. Bylo to v sobotu a dostal jsem vycházku. Oni jeli celou noc vlakem a přestupovali v Praze a byli do unavení. Všichni kromě Kadely jeli na reži jízdenku, protože táta byl ajznboňák. Chodil jsem s nimi po městě, byli jsme na obědě v restauraci U Salzmanna, což máma nechtěla, že mají jídlo sebou a nechtěla utrácet peníze. Odpoledne k večeru jeli zas domů, zas celou noc vlakem.

V sobotu večer byl na Stalince uspořádán nějaký večírek či tancovačka dole v sále. Přišly tam i holky z nějaké školy, snad zdravotní, nebo učitelky, co byly někde poblíž též na brigádě na seně. Všichni kluci se připravovali a těšili. Já se svým problematickým vztahem k ženským jsem se dole u výčepu posiloval pivy, s ještě několika dalšími, takže jsem se opil a do sálu potom už vůbec nešel. Tančit jsem uměl, chodil jsem do tanečních i doma na zábavy, ale měl jsem trému při konverzaci s holkama a nevěděl, o čem se s nima mám bavit. Ostatní to uměli, byli vtipní a zábavní a já takový zakomplexovaný, všechno jsem bral moc vážně. To, co zajímalo mě, moje fantazírování a představy, to holky nezajímalo a ony měly jiné zájmy. A podle toho jsem taky tak dopad, že jsem se neoženil.

Když jsme bydleli na té Stalince, měli jsme večer volno a protože v létě bylo dlouho světlo, zajímalo mě její okolí. Řekl jsem, že jdu trénovat běh a běhal jsem po polní cestě pustou neobydlenou krajinou, kde byly jenom louky, křoviny a pláně, až k přehradě Fláje. V okolí bylo pár zpustlých, vyrabovaných ruin bývalých německých selských statků či domů, pár křížů u cesty, které už stačili noví (jak mi řekl jeden, že oni jsou kolonisté) dosídlenci vyvrátit a poškodit. Bylo léto a červené slunce zapadalo za lesnaté pahorky na obzoru, celá krajina byla ozářená nezvyklým žlutým světlem a dlouhými tmavými stíny. V údolíčku, kde už zasahovala voda přehrady, stál starý, dřevěný kostel. Zdálo se to neskutečné, ale stál tam osamocený zachovalý kostelík, s roubenými stěnami z trámů, s věží a přístavkem, sakristií. Okolo pusto a prázdno, někde daleko za konci, dál po prašné cestě byla potom hráz přehrady a dále jakási budova až u hranice s tehdejší NDR. Šel jsem se do kostela podívat. Dveře otevřené, pár oken už rozbitých, uvnitř na dřevěné podlaze rozházeno všechno možné z inventáře kostela. Sošky andílků, obrazy svatých namalované na plátně, německé knížky, svícny. Vyřezávaná kazatelna s reliéfy svatých a schody na ni, oltář s rozmláceným svatostánkem a v sakristii ze skříně vyházené ornáty a oblečení kněze, na zemi ubrusy a mešní knihy. Dost děsivě to na mě zapůsobilo. Zvlášť ty roztrhané obrazy v rámech, namalované olejem na plátně. Vždyť co to muselo dát práce, namalovat něco takového nebo vyřezat sošku. Kdybych nebyl voják a neměl to tak daleko domů, chtěl bych si ty věci i odnést. Ale jak? A kde bych to dal? Vzal do kasáren? Venku se setmělo a nikde ani živáčka. Musel jsem zpátky po cestě ke Stalince. Nikomu jsem o tom kostelu neříkal, ostatní o takové věci stejně neměli ani zájem, ty zajímalo tak jedině pivo a nějaké místní krasavice. Ten vnitřek kostela mi připomněl scénu z filmu "Věčně zpívají lesy", který jsem viděl v civilu. Jak rodina jela ze statku v zimě na saních do kostela na půlnoční o vánocích. Snad to tu tak bylo, když tu byli ještě původní obyvatelé. Vzpomněl jsem si též na náš dřevěný kostel doma v Řepištích. Nedovedl jsem si představit, že by se s ním jednou mohlo stát něco takového. A to nás politruci učili, jak je tento komunistický režim správný a že musíme za něj bojovat, o škodlivosti a zločinnosti církve, německých imperialistech a revanšistech a další propagandu. Jediný takový zážitek mě stokrát více utvrdil v mém přesvědčení a názorech o soudruzích, kteří tohle mají na svědomí a o celém tom jejich budování ráje na zemi. Bylo vidět, že tu v okolí byly domy a vesnice, obdělaná pole a lidé, a teď jenom ruiny, pole zarostlá trávou a trním. Vždyť to byli lidé jako my, měli své starosti a radosti a museli odejít. V jedné stodole jsem našel na zdi dětskou rukou nakreslenou plachetnici na moři a obrázky indiánů a kovbojů. Kdoví, kde je dneska ten, co to maloval. Byl to asi kluk se stejnými zájmy jako já. A nám pořád říkali, že všichni němečtí kluci byli v Hitlerjugend zabijáci a wehrwolfi, kteří byli připraveni nás, Čechy, podřezat.

V červnu jsme jeli celá péeška na sečení a sušení sena, pomáhat do pohraničí. Jelo se jako vždycky nákladními V3S se slamníky a celým příslušenstvím. Ubytováni jsme byli ve zpustlém a vyrabovaném barokním kostele v Nové Vsi u Hory sv. Šebestiána u hranic s tehdejší NDR. Později, když jsem tam okolo jezdil přes přechod do Německa, už ten kostel nestál, byl zlikvidován. Tenkrát to byl krásný, zděný kostel. Po válce, po vyhnání Němců v něm měl místní státní statek ustájené krávy. Spali jsme tam na slamnících na kamenné dlažbě, naši velitelé, poručíci měli ložnici nahoře na kůru a kancelář v sakristii. Ve zpustošené vesnici bylo ještě pár zachovalých domů, obývaných většinou cikány nebo podivnými individui, kteří, pokud byli střízliví, mluvili podivným dialektem někde z východního Slovenska. Jejich obydlí se moc nelišilo od těch cikánských. Byla tam i hospoda s obchodem, v dost žalostném stavu, do které jsme ovšem měli zakázáno chodit. Naše práce sestávala z toho, že ti kluci, kteří uměli kosit kosou a přihlásili se k tomu, vstávali ráno v pět a šli s nadporučíkem Dvořáčkem kosit louky a stráně, bývalé pole okolo vesnice. Kosili asi do 10 hodin. Potom se vraceli do kostela a měli volno, protože bylo už moc horko, vedro. My ostatní, co jsme neuměli kosit, jsme vstávali v 7 hodin a po snídani šli tu posečenou trávu rozhazovat, odpoledne shrabovat a sušit, později skládat do kup a další dny odvážet do statku do stodoly. Já se nehlásil, že umím kosit a ruku s prstem jsem ještě neměl zhojenou. A ti, co kosili, nastupovali zase až k večeru, když už nebylo tak horko a kosili až do tmy. Oběd nám vozili na pole ve várnicích. Pamatuju si, že jsem si odložil soukennou vojenskou blůzu na stráň mezi kamení a hrabal jsem jenom v košili. Když jsem odpoledne blůzu zvedl a chtěl si ji obléct, vypadla z ní velká, černá zmije s klikatou kresbou na hřbetě. Bylo horko a velká žízeň. Večer jsme unavení padali na slamníky v kostelní lodi. Byl tam příjemný chládek. Nedaleko byl též starý německý hřbitov. Okolo zchátralý dřevěný plot, uvnitř plno kopřiv a trní. Neudržované hroby, dřevěné a litinové kříže a náhrobky. Prohlížel jsem si tam dětské hroby s ručně psanými tabulkami, sotva už čitelná jména s daty, vše zarostlé trávou a plevelem. Nikdo tam asi už nechodil. Jenom cvrčci cvrlikali v trávě a nahoře bylo nekonečné nebe. Když jsme byli se sušením a uskladněním sena v té Nové Vsi hotovi, odvezli nás do vesnice Moldava o několik kilometrů dále. Ubytovaní jsme byli už ve velké poschoďové rekreační chatě, které se říkalo Stalinka, oficiálně Stalinova chata. Byla na návrší u cesty mezi Mokravou a přehradou Fláje (německy Floha). Podle mapy jsem si to potom našel, mohlo to být v bývalé osadě Ullersdorf. Tam byla už dole v sálu i jídelna spali jsme nahoře na pokojích, tekla voda a měli jsme večer a v neděli volno. Byla to německá rekreační turistická chata, zvenčí obložená šífrem. Tam jsem už nehrabal s ostatními seno, ale byl jsem přidělený jako vyučený stolař k místnímu starému stolaři v Moldavě. Byl to starý děda, měl dílnu v dřevěném přístavku. Dělal jsem tam násady do hrábí, pořízem ořezával kůru z tyček a vyhlazoval je dokulata. Měl jsem je upnuté v dřevěné stolici, jakou měl i můj táta doma, ostrouhával na ní duhy, když vyráběl bečky. Uměl jsem na ní dělat, dřevo se drží přitlačené dřevěnou hlavou, která se dole ovládá nohou. Ten děda, majitel dílny, která už ovšem patřila místnímu JZD, byl Němec a uměl jenom trochu česky. Já uměl zas trochu německy a tak jsme se spolu domluvili. Debatovali jsme a moc toho neudělali. On se zajímal, jaké to je tam u nás ve Slezsku, že byl kdysi v Opavě a jestli se tam ještě učí ve škole němčina, že tam byla německá škola. Já říkal, že už není. Oni tam v Moldavě měli školu českou a německé děti měly jenom dobrovolné hodiny němčiny. Bylo už tam hodně českých dosídlenců, i Slováků, a ti byli hned k rozeznání od německých starousedlíků. Asi jsem se líbil předsedovi JZD, který byl též Němec a pořád se chodil k nám do dílny bavit. Asi jsem udělal na něho dojem, když jsem přišel v neděli na mši do kostela. Farář ji sloužil německy a byli tam samí místní starousedlíci. Jediný já Čech, v uniformě. Měl dceru, byla i pěkná a mi sympatická, chtěl mi ji asi namluvit, zval mě k němu domů. Ona uměla česky, ale doma mluvili německy. Ale já jako obvykle se styděl a nevěděl, o čem se s ní bavit. Jednou jsme spolu ve stodole v JZD odhazovali seno od fukaru. Plechovým potrubím se vyfoukávalo seno nahoru pod střechu v hangáru.

Čas ubíhal a z nás se stávali pomalu budoucí poddůstojníci, velitelé družstev. Prst se mi pomalu hojil a musel jsem se zúčastňovat celého výcviku a nebrali na mě ohled. Musel jsem chodit do služeb, kde nebylo třeba moc namáhat ruce. Dozorčí, stráže, pohotovost, spojky, což bylo doručit zprávu do bytu důstojníka, když nebyl v kasárnách. Někdy na jaře, v březnu se jelo na cvičení, někde k Postoloprtům. Postavili jsme na louce u malého lesíka velké čtvercové stany, kde jsme spali na svých dovezených slamnících. Ve stanu nás spalo asi deset, namačkáni vedle sebe, přikrytí našimi dekami a kabáty. Venku byl ještě místy sníh, jinak všude bláto, mokro, vlhko. Přes noc napadl sníh na střechy stanů, museli jsme ho shazovat. Cvičilo se na louce s kanony, povely, nabíjení, sledování cíle, nalétávaly na nás letadla z nedalekého letiště. Boty od bláta, kuchaři vařili v polní kuchyni za našimi stany, oběd do ešusů, nebyla teplá voda na umytí. Byli jsme tam daleko od civilizace, nesměli se vzdálit, nevím ani kde to bylo, snad nějaký vojenský prostor. Ve stanu se svítilo petrolejkou, stísněný prostor, nepořádek, všechno zablácené. V noci stráže, zima, mráz, ve stanu jinovatka. Po rozkaze, k večeru v osobním volnu jsem zašel do nedalekého březového hájku. Kapesním nožem jsem se pokusil vyřezat z bukového špalíku, který jsem vzal z hromady dřeva, co jsme štípali kuchařům na topení, jakéhosi staroslavanského bůžka. Podle představy, jak jsem si to pamatoval z obrázků Mikoláše Alše. Dřevo tvrdé, nožík jsem brousil na kameni, vymodeloval jsem hlavu, oči, ústa, podařil se mi neobvyklý, démonický výraz obličeje. Okolo hlavy jsem do navrtaných děr potom zalepil smůlou jakési ploché špičaté paprsky a do těla zalepil pokřivené ruce z větévek s roztaženými prsty. Pak jsem to pomaloval dřevěným uhlím a červenou tužkou a natřel voskem ze svíčky a očadil. Večer napsal na tělo nějaké tajemné řecké nápisy, napůl v azbuce, jako ANAGKI a různá písmena nedávající smysl. Všiml jsem si, že mě někteří vojáci ve stanu, Maďaři, kteří byli někde od Komárna či z východního Slovenska, nedůvěřivě pozorují. Večer jsem si bůžka postavil ve stanu, zapálil před ním svíčku a šeptem pronášel jakési modlitby či zaklínání, napůl rusky a divnou řečí, se smrtelně vážnou tváří. Maďaři a Slováci se začali ptát, co to dělám, bylo vidět, že se bojí. Říkali, ať přestanu, že přivolám neštěstí. Já to dělal z recese a nečekal, že to na ně tak zapůsobí. Nakonec jsem musel na jejich nátlak figurku odnést ze stanu a jakoby hodit do ohně do ohniště v polní kuchyni. Spálil jsem tam ale jen kus jiného špalíku a bůžka jsem schoval do březového hájku. Potom jsem si ho odnesl a vzal do kasáren a donesl i domů.

V květnu jsme se povinně museli účastnit průvodu prvního máje v Plzni. Ve vycházkovém jsme pochodovali hned za lidovými milicemi. A devátého května jsem stál čestnou stráž na hřbitově u pomníku u hrobu sovětských vojáků (asi jen symbolického, protože tam rusové nebyli), kde přišli nějaké papaláši klást věnce. Museli jsme si helmy natřít špekem, aby se leskly. Jeli jsme tam autem s naším poručíkem Vobrem a stáli jsme tam asi hodinu, než místní straničtí funkcionáři s věnci a proslovy odbyli ten tyátr.

Bylo nás tam asi pět, každý s nějakou nemocí. Ten zdravoťák Voleníček byl v civilu zvěrolékař a jinak dobrý kumpán. Brýlatý, blonďák, dělal vojnu jako vysokoškolák, absolvent. Jednou v noci jsem nemohl spát a furt jsem slyšel z ošetřovny nějaké hlasy, smích, bylo to přes chodbu, svítilo se tam. Už jsem usínal, když mě někdo vzbudil a že jestli si nechci zašukat. Byl jsem rozespalý, v noční košili, zavedli mě na ošetřovnu. Tam už bylo pár kluků i s Voleníčkem, flašky s vínem, cigarety, dým. Na posteli ležela nějaká ožralá holka, vypadalo to, že o sobě neví. Svlečená, bez kalhotek, celkem pěkná postava, nohy roztažené. Asi se na ní už všichni vystřídali, prostěradlo pod ní postříkané. Dělala, že neví o světě. Já jsem tenkrát ještě s ženskou nikdy nic neměl, styděl jsem se, poprvé jsem viděl ženskou takto svlečenou. Ale bylo to nechutné. Nebyl jsem ožralý, nepil jsem s nimi, nevím jak ji do kasáren dotáhli a co to bylo za holku. Snad si dělali ze mě srandu, že jsem takový slušný a mysleli si, že na ni vlezu. Ale řekl jsem, že nemám zájem, bylo to pro mne trapné. Šel jsem zpátky na cimru a nemohl usnout. Nevím, jak to potom pokračovalo a jak ji dostali potom ven z kasáren. Ráno bylo všechno v pořádku, potom se mi pošklebovali, že jsem si mohl zdarma zašukat. Na té ošetřovně jsem byl asi 3 týdny, potom mě poslali zpátky na baterii. To už bylo tepleji, začínalo jaro a výcvik pokračoval. Ani mě moc nebavilo zapisovat se po rozkaze v 5 hodin na vycházky a jezdit tramvají do města. Co tam? Bloumat po ulicích nebo jít do hospody. Pamatuju si, jak jednou přivezla lítačka gazem až k nám na barák z města jednoho našeho spolužáka. Prý jim zavolali, že ten náš voják z naší baterie tam ležel v hospodě pod stolem, neschopný pohybu. Sundali nám ho z auta a kluci ho odnesli na umývárnu. Byl posraný i pochcaný, poblitý a strašně smrděl. Byl to Slovák, někde z východu, jmenoval se Majerník a byla to jeho první vycházka. Musel už být z domova alkoholik, protože kdykoliv se potom dostal ven, ožral se zas jako prase. Na umývárně ho svlékli donaha a polévali hadicí studenou vodou, umývali od hoven a zvratků. Ale neprobral se. Zabalili ho pak do prostěradla a donesli na postel. Probral se až druhý den. Potom vyšlo v rozkaze udělení trestu vojínu Majerníkovi (byl to takový primitiv a divil jsem se, že ho vůbec poslali do péešky, už svou vizáží vypadal na alkoholika), náš velitel baterie nadporučík Dvořáček mu dal zákaz vycházek na jeden měsíc a práci po službě. Jeho specialitou bylo, že trestal vojáky tak, že museli ve svém volnu, po večeři kopat hroby. Musel do rána vykopat za naším barákem jámu, metr hlubokou a metr širokou a dlouho podle své délky postavy, plus dvě pěsti nad hlavou. Protože bylo už tma, kopal to krumpáčem a lopatou za svitu petrolejky. A ráno přišel Dvořáček, změřil mu to metrem a nařídil to zase zasypat. Těch hrobů už tam bylo dost, ale vždycky se muselo kopat na novém místě. Když už bylo tepleji, chodil jsem někdy večer na louku, dále za naším barákem až k drátěnému plotu, který byl okolo celých kasáren. Tam si lehl do vysoké loňské suché trávy a díval se do nebe. Bylo mi tam dobře. Zapomněl jsem na vojnu a přemýšlel o světě. Fantazíroval co všechno bude, až budu doma, v civilu. Co asi doma, máma, táta, babička, čekal mě celý ještě pro mě neznámý příští život. Všechno bylo ještě možné, romantika, daleké světy, dobrodružství. Nahoře pluly oblaka, nebo svítil měsíc a nikdy mě nenapadlo, že se jednou bude psát rok 2000. To jsem si ani nedovedl představit. A že jako starý dědek budu jednou psát své paměti z vojny. Možná to bylo tenkrát úplně jinak, ani jsem nemohl myslet tak, jak to vidím dneska po tolika letech. Byl jsem mladý, vystrašený, nezkušený zajíc, měl velký respekt ze starších a nadřízených. Ale ty pocity, ta nálada, ta naděje a očekávání příštího dlouhého života, to se už nikdy nevrátí. Dneska mě už čeká jenom stáří, možná ještě pár let života, ale ten stříbrný vítr už neuslyším. Ale snad se aspoň tyto moje bláboly nějaký čas někde uchovají a když už tu nebudu, bude je někdo číst v úplně jiné době a atmosféře, aspoň se trochu bude moci vcítit do myšlení, názorů, nadějí a prožitků, jaké jsem měl tenkrát ve svých 19 letech. Psáno v prosinci 2000.

Musím tu též popsat můj velký úraz, který se mi na vojně stal. Někdy v únoru 1962 nařídil staršina z vedlejší roty (u dělostřelců se jí říká baterie), že máme já a několik dalších kluků odnést litinová kamna, hranatý velký pecek se šamotovou vyzdívkou, roštem a dole uhlákem, jaké se používaly v důstojnických kancelářích. Sundali jsme ho z auta a nesli naležato do hlavní chodby jejich baráku. Jeden šel vpředu a držel ho za sebou a já vzadu oběma rukama před sebou. Bylo tam tma a před sebe jsem kvůli tomu pecku neviděl. Nevšiml jsem si, že ve vchodu je za dveřmi železný rošt na otírání bot, který vyčníval asi 3 cm nad dlažbu. Zakopl jsem o něj a když jsem padal, zůstaly mi ruce, kterými jsem držel zespodu ty kamna, pod nimi. Při pádu mi hranou přirazily prostřední prst pravé ruky na dlažbu. Ten vepředu je nepustil, takže narazily hranou a téměř mi ten prst usekly. Měl jsem rozdrcenou a zlomenou kost, roztržené maso i kůži, krev se valila, prst mi visel jenom na kůži mezi prvním a druhým článkem. Ani to moc zpočátku nebolelo. Provizorně mi to ovázali a autem gazem z ošetřovny mě odvezli do nemocnice. Tam jsem musel chvíli čekat v čekárně, bylo to už večer, než přišel mladý doktor. Umyli mi ruku, nasadili nějakou roušku, takže mi z ní trčel jenom ten prst s plandajícím článkem na kusu kůže. Nejdříve mi okolo kořene prstu napíchal znecitlivující injekce, takže jsem ruku přestal cítit. Mluvilo se o amputaci, ale on řekl, že se to pokusí sešít a snad to sroste. Nejdřív kleštěmi cvakával střepiny kostí, nic jsem necítil, pak jehlou a nití sešíval kůži po celém obvodu přes celé bříško prostředního článku. Díval jsem se jak to dělá, ale nic necítil. Když to sešil stehy dokola, dal mi k zafáčovanému prstu dřevěnou dlahu a znovu celé omotal obvazem, že jsem měl prst nepohyblivý i celou ruku. Okolo půlnoci mě zas gazem, který na mě čekal, odvezli do kasáren do našeho baráku na naši cimru. Teprve pak to začalo bolet. Strašná bolest, škubání, pálení, trnutí v kosti a celé ruce. Nespal jsem celou noc. Byl jsem osvobozen od fyzického cvičení i rajonů, ale místo toho jsem dělal pomocníka dozorčího u vchodu  do našeho baráku, ale zúčastňoval jsem se vyučování na učebně. Ale bolelo to pořád hrozně. Nosil jsem zpočátku ruku na pásce. Myl jsem se a psal levou rukou. Venku byl sníh a mráz, já se díkybohu nemusel zúčastňovat cvičení venku. Po několika dnech jsem šel na ošetřovnu na převaz. Když mi sundali obvazy, viděl jsem, že mi celý prst zčernal, vůbec jsem ho necítil na dotek. Jenom furt strašně bolel. namazali ho něčím a zas zabalili a dali dlahu. Po několika takových převazech jsem jel už sám tramvají do nemocnice na vytahování stehů. Dost to bolelo, prst byl pořád zčernalý, olupovala se kůže, slezl mi nehet, ale začalo se to srůstat. zas mi to zabalili, dali dlahu a poslali zpátky. Na ošetřovně byl starší doktor i zdravoťák, nějaký student, jmenoval se Volejníček. Byl jsem jim asi sympatický a doktorovi se mě asi zželelo, byl jsem v dost špatném psychickém stavu a měli tam volné místa, tak mi doktor řekl, ať si donesu věci, že tam půjdu ležet. Tak jsem tam hned šel, bylo už tam i pár jiných kluků a bylo to tam docela zašívárna. Leželi jsme celý den v postelích, jen ráno se dělal úklid a nosili nám tam jídlo. Každý den vizita, kdy nás doktor přišel zkontrolovat. Mi to občas převazovali, koupali v nějakém roztoku a mazali mastí. Ale pořád jsem měl prst necitlivý na dotek. Nervy v něm se jenom pomalu obnovovaly. Stehy ale srůstaly a i kost se zdálo, že srůstá. Jinak jsme tam četli knížky a nudili se celé dny. Jak jsem byl rád, když jsem potom viděl z okna, jak celá naše baterie, celá péeška jede auty se všemi kanony a celým příslušenstvím na několik dní na zimní cvičení. A já v teple a pohodě.

Na učebně sice byly malé kamínka, ale topilo se jenom párkrát ve velkých mrazech. Boty jsme mívali venku v chodbě, kde mrzlo a na nohou jenom plátěné kecky. Ponožky nebyly povolené, měli jsme jenom onuce, což byly kusy plátna ze starých prostěradel. Když byly propocené nebo mokré, tak studily a bylo lepší bez nich. Vzpomínám si, že jsem někdy na chodbě v mrazu obouval boty na holé nohy a boty byly tak ztuhlé, že byly jak z plechu a uvnitř byla bílá jinovatka. Ale nemocný, ani nachlazený jsem nebyl. Snad to bylo tím studených odchovem, že jsme byli otužilí a vytrénovaní. Ale na tu zimu v roce 1962 - 1963 nezapomenu. Měli jsme sice ušanky i pletené rukavice, ale ty byly furt promočené a roztrhané. Měl jsem omrzlé prsty i klouby na rukou a dlouho mi hnisala odřenina na prstě. Dodnes tam mám jizvu, jak se to pomalu hojilo. Na tělesnou přípravu nás měl mladý poručík, jméno jsem už zapomněl, ten nás, neplavce, naučil plavat. Já jsem do té doby plavat neuměl, protože u nás doma v Řepišť nebyla žádná voda ani rybník, jenom v Paskově řeka Ostravice, ale tam vody asi po kolena. Chodil jsem se koupat v létě po škole ve Vratimově s děckama ke splavu, ale vždycky jenom tam, kde bylo po pás nebo po krk a dalo se postavit na dno. Tak ten poručík s námi jezdil tramvají do Plzně, kde jsme měli vždy předplacenou hodinu v krytém bazénu. Bylo to v zimě a tam bylo aspoň teplo. Nejdřív jsme se učili pohyby nohou na suchu, potom jsme dostali jakési tlusté dřevěné čtvercové desky, které jsme ve vodě drželi před sebou a nohama se poháněli jako žáby a postupně i rukama, až jsme se naučili i bez těch plováků. Plavat jsem se naučil dost rychle, skákali jsme potom po hlavě a nakonec i z můstku. Ale naučil jsem se jenom žábu a jiný styl neumím. Též jsme trénovali běh na čas. Dvakrát v týdnu jsme měli takzvaný zrychlený přesun. Běželo se pět kilometrů, většinou cestičkami okolo kasáren a přes lampasácké sídliště, v kanadách, se samopalem, sumkami, v helmě a z toho 2 kilometry v maskách. Muselo se to zvládnout v čase 25 minut. Kdo to nezvládl, musel to další dny opakovat, až to jednou stihnul. Nebyl jsem ani mezi prvními, ani mezi posledními. Po několika týdnech jsme se do toho času vešli. Též i překážkovou dráhu, takzvanou opičárnu. Už si nepamatuju, v jakém čase se to muselo udělat. Též se samopalem, sumkami, maskou a v helmě. Později na konci péešky, když jsme dělali zkoušky před komisí, museli jsme to udělat v předepsaném limitu, jinak by jsme neprošli. Pokud nás doktor uznal, že jsme schopni vojenské služby, bez výjimky, nešlo říct, že nemůžu. To neexistovalo. Muselo se to tak dlouho trénovat, až to bylo v normě. Jinak takový člověk nemohl poddůstojnickou školu udělat. Též v tělocvičně šplh po laně a tyči, přeskok koně a cviky na nářadí.

Vánoce jsme měli společné ve velké místnosti, byl tam i stromek a večeřel s námi i náš velitel nadporučík Dvořáček. Dovezli nám ve várnicích bramborový salát a kapří řízek a jedlo se z talířů. A každý dostal i lahvové pivo! Ale domů na vánoce ani na silvestra od nás nejel nikdo. Jak proběhl silvestr už si moc nepamatuju, asi to byl normální den se zaměstnáním a službami. Nějaké oslavy mě nezajímaly. Po celou zimu jsme my, absolventi poddůstojnické školy museli ráno v 5 hodin chodit zatápět v místnostech ve vedlejších barácích, kde byly kanceláře nějakých vyšších šarží. Nanosit v uhlácích uhlí, naštípat dřevo a zapálit, tak by se to rozhořelo a bylo tam teplo až oni přijdou úřadovat. Místo toho nebyla rozcvička. Každý z nás měl několik kanceláří a dalo to práci než se to rozhořelo. Oni si potom už přikládali sami. Byli tam samí kapitáni a majoři, pro nás vysoké šarže. Cestou od hlavní brány k našim barákům až dozadu do rohu rozsáhlého areálu jsme třikrát denně, když jsme ve tvaru a se zpěvem pochodovali na snídani, oběd a večeři, někdy i na učebnu, procházeli kolem enzetu. To byl zastřešený sklad, ve kterém byly kanony určené pro použití v případě mobilizace, až by nastoupili záložáci. Byla tam vyrovnána celá řada starých osumpětek, zaplachtovaných s hlavněmi nahoru. Osumpětky byly vlastně původní německé protiletadlové kanony ráže 88 mm, ale potom předělané na sovětské střelivo 85 mm. Zaměřovaly se ručně. Nedaly se napojit pomocí kabelů na automatické navádění a zaměřování s pomocí radaru SON a zaměřovače s dálkoměrem PUAZO jako ty naše sedmapadesátky. Byly tam ještě v roce 1962. Potom je ale sešrotovali. Dneska by byly raritou ve vojenském muzeu.

Někdy v únoru přijel za mnou do Plzně táta. Byl ajznboňák a měl vlak zadarmo, ale musel jet celou noc, přes Prahu a u nás na bráně byl až někdy odpoledne. Mě zavolali, že mám na bráně návštěvu, tam jsem mohl s ním být asi půlhodinu a potom, že mu jede zase vlak, aby to stihl jít ráno zas na šichtu. viděli jsme se jenom chvilku, řekl, co je doma nového, dal jsem mu svazek novin Obrana lidu, které jsme museli všichni odebírat a předplatné nám strhávali z žoldu. Stejně to nikdo nečetl, samé politické žvásty, ale nikdo se nás neptal, bylo to automaticky povinné. Skládal jsem si je ve skříňce. Též jsem mu dal pár ušetřených konzerv se sýry, co se fasovaly v sobotu místo večeře, jako studená strava a nikdo to nechtěl a vyhazovali to. Táta mluvil o  mně i chvilku s naším poručíkem Vobrem v návštěvní místnosti u brány. Do kasáren nikdo nesměl. Dost mě ta jeho návštěva překvapila. Proč za mnou tak daleko jezdil? Jenom aby mě viděl? Psal jsem domů přece dopisy a oni mi též psali, co se doma děje.

No a dny potom zas běžely dál, výcvik, vyučování na učebně, měli jsme i sešity na jednotlivé předměty a večer určený čas na samostudium. Celkem zajímavé, až na PŠM, politické školení mužstva. To jsem vždycky vyslechl, ale myslel si pravý opak toho, co nám říkali a do nějaké debaty jsem se nezapojoval. Též technické věci, jako automobilní příprava nebo technika kanonu, jeho údržba, teorie zaměřování, výpočty úhlů a další, to mně nebavilo. Vyučování jsme měli v malé učebně v dřevěném baráku poblíž hlavní brány a pochodovali jsme tam vždycky po dlouhé cestě, po rozvodu do zaměstnání. To se muselo zpívat. Samé budovatelské a vojenské, výhružné a sebevědomé písně. Vzpomínám si na některé, jak jsme zpívali: "A kdyby nepřítel, s námi to zkusit chtěl, splet by se naposled." anebo "Se sovětskou armádou, rvát se jdem se smrtí, nás nikdo nerozdrtí." a jiné, které jsme museli umět. Jednou večer jsme byli unavení a nechtělo se nám zpívat, bylo to jenom jakési falešné mručení. Poddůstojníci po nás řvali a bylo to ještě horší. Kluci vydávali různé zvuky, sotva srozumitelné, bylo zima a tma. Byla prý to vzpoura. Nešli jsme ani na večeři a museli pochodovat pořád po buzerplacu a prý nepůjdeme spát, dokud nebudeme pořádně zpívat. Kluci byli utahaní, hladoví a furt to nebylo dobré. Protáhlo se to až do noci, po večerce, ale naši velitelé nás museli psychicky zlomit. nakonec prý už to bylo dobré a šlo se spát.

V zimě jsme ve sněhu a mrazu ručně tlačili naše kanony na kopeček, do palpostu v areálu kasáren. Tam se cvičila obsluha a velení, každý musel ovládat všechny funkce i povely, aby jsme mohli být potom veliteli děl. Potom jsme tlačili děla zase zpátky k našemu baráku, kde zaplachtované před okny našich ložnic. Byla strašná zima na ruce i nohy, rukavice i boty promočené. měli jsme ještě půllitry a do nich plátěné onuce, kusy hadrů. A večer po příchodu na světnice se muselo zatopit v malých litinových kamínkách v koutě, ale jen do večerky, potom se musel popel vynést, to se kontrolovalo. Uhlí se nosilo v uhláku z nedaleké kůlny a muselo se naštípat dřevo. To ale nebylo, tak se štípaly různé donesené fošny a trámy odkud se dalo. To jsme si potom na chvilku lebedili a ohřívali promrzlé hnáty u pecka. Okna tam byly jednoduché, jedno sklo a škvírami profukoval vítr se sněhem. Jednou večer po zaměstnání se stalo, že nikdo nezatopil. Když přišel Sládek na cimru a viděl, že se netopí, nařídil všem svlíknout se do nočních košil, bez trenýrek a zalehnout pod jednu vojenskou deku a otevřít po celou noc okno. Byl mráz asi -8 stupňů. On si oblékl teplé prádlo, vatované vložky do maskáčů a přikryl se třemi dekami. A my vibrovali na postelích celou noc. To jsou zážitky, na které se nezapomíná. Na naší cimře mi též někdo ukradl moje peníze naspořené z žoldu. Nekouřil jsem, do hospod nechodil a v ARMĚ, což byla prodejna v kasárnách, kde bylo i lahvové pivo a různé potraviny, jsem též nenakupoval. Nějaké peníze mi poslala i babička. Měl jsem asi okolo 500 korun a nosil je v peněžence v zadní kapse kalhot. Na noc jsme skládali své oblečení, kalhoty, blůzy a ostatní do komínků na noční stolek u postelí. Já hlupák jsem nechával peněženku v kalhotách. Teprve po pár dnech jsem zjistil, že tam peníze nejsou. Denně jsem to nekontroloval. Ale už se nedalo nic dělat. Když jsem to hlásil, říkali mi Sládek i poručík Vobr, že kdoví kde jsem to ztratil, že je už pozdě něco vyšetřit, když ani nevím, kdy se mi to ztratilo. Prostě se tím nechtěl nikdo zabývat. Ještě se mi smáli, že proč jsem měl tolik peněz, nevěřili tomu, protože ostatní neměli už obvykle před žoldem nic a půjčovali si na cigarety a pivo. Zvláště můj soused na vedlejší posteli Nový byl věčně bez peněz. Ale nedalo se nic dokázat a on byl dost arogantní, agresivní a pořád v nějakém průšvihu. Měli jsme tenkrát 70 korun žoldu měsíčně a dost jsem si našetřil, protože nic nekupoval. V Plzni na náměstí byla prodejna starožitností a tam za výkladem byly i šavle a pušky. Rakouské i české z první republiky, krásné v pochvách, moc se mi líbily. A ceny od 100 do 150 korun! A mi se to zdálo moc. A kde bych je v kasárnách měl schované? Dneska se takové šavle prodávají za 10 až 15 tisíc. Na vycházky jsem jezdil tramvají hned od brány kasáren a do města. Tam chodil po městě, zašel do muzea a chodil i na nádraží a pozoroval provoz v hale, kde bylo plno lidí a byl chvilku mezi civilisty a představoval si, že odtud též jednou pojedu domů.

Před vánocemi, když jsem se vracel do kasáren, byl už sníh a díval jsem se večer do osvětlených oken domů, kde zářily vánoční stromky a byla tam rodinná pohoda, vzpomínal jsem, co asi doma, byl jsem poprvé tak daleko, v cizím prostředí, studeném a neosobním. Ale muselo se to přežít a jednou to skončí. Nejlíp jsem se cítil až po večerce, když jsme mohli zalézt do postelí, pod deku. měl jsem postel dole v rohu u zdi, nade mnou spal Vostrý. Tenkrát jsem si zvykl usínat na pravém boku, abych se nemusel dívat na vedlejší postele, na Nového a Sládka, kteří spali vedle. Otočil jsem se do kouta ke zdi a měl tak trochu soukromí. A dodnes na pravém boku usínám.

A po několika dnech v kasárnách jsem znovu balil  všechny své věci, tentokrát i samopal a na nákladním autě na lavičkách pod plachtou nás několik odvezli do Plzně do "péešky". Ve vojenské knížce mám zápis, že jsem ji absolvoval od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963. Odvezli nás tam asi 10 a byli jsme vybráni jako budoucí velitelé družstev pro obsluhu kanonů 57 mm vzor S 60. Z jiných posádek tam přijeli též vybraní vojáci. Kasárny byly v rozlehlém areálu různých budov obehnaném drátěným plotem za městem Na Slovanech. Jezdila tam ale z města tramvaj. U hlavní brány bylo jen několik zděných budov, jako ošetřovna, strážnice, basa, kuchyň, jinak staré dřevěné přízemní baráky, snad ještě po německé armádě. Někde byly ještě i nápisy jako Ausgang, Vorsicht - Treppe a jiné, sotva čitelné. Naše ubikace byl dřevěný barák daleko vzadu až u zadního plotu. Dvě dlouhé budovy, asi 10 metrů od sebe a na koncích spojené další, ve které byl uprostřed vchod, takže to tvořilo jakési uzavřené nádvoří, půdorys ve tvaru U. Tam jsme strávili celých 8 měsíců. Uvnitř byly dlouhé chodby a po stranách malé místnosti, na chodbách vysoké skřínky, kde jsme měli své věci. V naší ložnici nás bylo 8 i s naším velitelem družstva, poddůstojníkem. Jmenoval se Sládek a v civilu byl kovářem. Ale byl to primitiv se základním vzděláním, poďobaný od neštovic a jak jsem potom zjistil byl v KSČ. Po celou dobu co jsem tam byl, jsem sice korektně plnil jeho rozkazy, ale nikdy jsme si nebyli sympatičtí a i když mu ostatní už ke konci péešky mohli tykat, já mu pořád vykal. Velitelem celé naší baterie a tím i toho poddůstojnického kurzu byl nadporučík Jaroslav Dvořáček a jeho zástupcem náš velitel čety poručík Vobr. Mladý, svobodný, asi čerstvý absolvent důstojnického učiliště, černovlasý, takový cikánský typ. Na naší cimře jsme byli kromě svobodníka Sládka my nováčci. Byli to: Vostrý, rozmazlený frajírek, jedináček bohatých rodičů někde z Loun, Nový, věčný průserář, zrzavý traktorista z JZD, za kterým potom přijela jeho milenka s mámou, že si ji musí vzít, že čeká dítě, Slováci Macura a Buci a dva Maďaři někde od Komárna Juhazs a Lisz. Jedině já jsem měl maturitu, ostatní jenom základní školu a nebylo o čem se s nima bavit. Též potom na vycházky do hospod jsem s nimi nechodil. Zachovával jsem si jakýsi odstup a Sládek mě měl asi za namyšleného inteligenta, který si myslí, že je něco jiného než oni a dával mi to najevo. Jednou mi našel někde ve stolku u postele můj zápisník, kde jsem si někdy zapisoval své pocity a fantazie (jako nějaká pubertální dívka) a přečetl si to a pohrdavě mi ho pak vrátil s úsměškem. To mě moc mrzelo a nikdy jsme se neskamarádili. Byl jsem jako ostatně vždycky osamělý samotář a neměl tam kamarády. Na konci tunelu jsem ale vždycky viděl světlo, že to jednou musí skončit a půjdu do civilu a potom začne jiný život. Vojnu musím nějak přežít.

Vzpomínám si, jak jednou v zimě,  to už bylo v druhém roce a já byl už svobodníkem, když jsme byli na cvičení a nocovali v nějaké vyplundrované německé vesnici, někde v pohraničí na Šumavě a spali tam v mrazu na podlaze bývalé hospody, šel jsem večer s kamarádem za tmy po návsi a tam mezi jinými auty stálo i skříňové štábní auto Tatra V3S, dveře pootevřené a nikde nikdo a na podlaze dřevěná dlouhá bedna, zamčená na visací zámky a v ní naše zástava. Oficíři ze štábu spali ale ve vytopených skříňových autech ve spacích pytlech. napadlo mě, co by se stalo, kdybychom tu bednu odnesli a někde zakopali. Nikdo ji tam nehlídal. Důstojníci seděli někde v teple a popíjeli. My se klepali celou noc pod dekami na promrzlých fošnách podlahy. Ale tak už to v armádě chodí.

Někdy v listopadu jsem byl vybrán s několika dalšími z jiných baterií, že se mám účastnit kurzu zdravotníků a sběračů raněných v Terezíně. Museli jsme si sbalit všechny věci (mimo zbraní), celou polní, deky, celou svou skřínku a odvezli nás nákladním autem do kasáren v Terezíně. Tam jsme byli ubytováni v nějaké přízemní klenuté velké síni s kamennou podlahou, kde se vcházelo přímo z nádvoří. Postele těsně vedle sebe, všechny věci vedle postelí, netopilo se tam a spali jsme oblečení pod dekami a kabáty. Byla to asi bývalá konírna, klenby a ve zdi ještě kruhy na uvazování koní. Na mě ale zapůsobila celá ta pevnost. Ty hradební příkopy, kasematy, uzavřené dlážděné dvory obklopené kasárenskými poschoďovými budovami a chodbami s klenutými lauby, otevřenými do nádvoří. Vše z červených pálených cihel, široká, léty už sešlapaná kamenná schodiště mezi poschodími, po kterých se dalo vyjet i na koni. Ve velkých sálech, kde jsme chodili na zdravotnické přednášky, byly ještě kamenné krby, dřevěné dvoukřídlové dveře, vrata na půdu měly dole výřezy, aby jimi mohly projít kočky. Ty tam byly kdysi kvůli myším. Představoval jsem si romanticky, jak tam asi byli ubytováni Tereziánští vojáci, jejich uniformy, koně, oficíry. Kolem celého města vyzděné hluboké příkopy, valy s chodbami a střílnami, tajemné zazděné vchody do sklepů a kasemat. Co to všechno už muselo zažít, kolik generací vojáků a kolik osudů, co všechno tu prožili. A dnes to měla "naše socialistická armáda" a nechávala to chátrat.

Vypadalo to směšně, když na barokních, tereziánských budovách a klenutých branách visely tabule s komunistickými hesly a rudé hvězdy se srpy a kladivy. A ti dnešní politrukové, co tam byli, o historii neměli ani zdání. Pro ně to bylo jenom staré harampádí, určené jenom k momentálnímu využití a potom likvidaci. Vždyť my jsme armáda nová, pokroková a s tou minulou nemáme nic společného! Ale já si představoval, jak to tam asi muselo vypadat před těmi 200 lety, za císaře Josefa II, který nechal Terezín postavit. Stačilo zavřít oči a na nádvoří jsem viděl vojáky v bílých uniformách, důstojníky se žlutými šerpami a kordy, koně ve stájích a na nádvořích u studny, třírohé černé klobouky a dlouhé, těžké křesadlové pušky s bodáky na chodbách ve stojanech. Tak jsem si fantazíroval jenom já. Ostatní měli ale jiné starosti. Měli jsme vyučování a potom i praktické procvičování. Obvazování, ošetřování ran. Vzpomínám si na ty drastické filmy, které nám promítali, jako průstřely plic, roztrhaná břicha, s krví a dýchajícími orgány, všechno naživo. Bylo to natáčeno na živých prasatech, které se potom mladí vojenští doktoři učili zašívat a ošetřovat jako by to dělali na lidech. Též firmy o atomovém napadení a ochrana proti němu, drastické popáleniny a ozáření. Stavěli jsme velké sanitní stany, v nich ošetřovny, odmořovací sprchy, bunkry proti ozáření a jiné, potřebné práce. Též kopání masových hrobů, ukládání mrtvých, odebírání osobních známek z krku a přesné zápisy a nákresy hrobů, desinfekce vápnem a jiné věci. Též jsem tam byl jednou v posádkovém kině v neděli odpoledne a promítal se tam ten už v civilu viděný francouzský film Napoleon. Pro mě nádhera! Jinak jsem tam byl asi jednou či dvakrát na vycházce, ale nedalo se tam stejně nikde jít, jenom na náměstí byla hospoda U tří dědků a ta byla plná vojáků. Pár piv s ostatními, které jsem ani neznal a šlo se spát, do konírny. Venku už bílý mráz a my pod dekami a kabáty za svitu petrolejky u stolku u dveří. Spalo nás tam namačkáno asi 30, celý kurz. Na jídlo se chodilo do jídelny, do klenutého sálu v přízemí s hliníkovými ešusy a lžičkami. Byl jsem tam asi 14 dnů, když přišel ze Slaného rozkaz, že se mám vrátit, že jsem byl vybrán k nástupu do poddůstojnické školy. Měl jsem maturitu a už při nástupu do kasáren mi říkali, že půjdu do poddůstojnické školy. Tak nevím, proč mě posílali do kurzu do Terezína. Tak jsem si zas sbalil věci a šel do kanceláře k tamějšímu staršinovi, který mi napsal propustku a cestovní příkaz. Ptal se mě, jestli mám peníze. A já hlupák mu řek, že mám. Tak mi řek, že ať si jízdenku na autobus do Slaného zaplatím ze svého a že mi to potom proplatí tam. A já to tak udělal! Jel jsem nějakými autobusy s celou bagáží, plnou polní, bandalírem a dekou, párkrát někde přesedal, než jsem dojel do kasáren ve Slaném. Tam se se mnou ale o proplacení jízdného už nikdo nechtěl bavit. Staršina se mi vysmál, že se to tak nikdy nedělá, že on mi nemůže nic zaplatit, že ten staršina v Terezíně mi měl napsat cestovní rozkaz, který jsem mohl jet bezplatně autobusy a též mi měl napsat župku, vydat potraviny nebo peníze na celodenní stravu. A já hlupák jsem se nechal tak napálit! On si to nechal asi pro sebe. Ale už se nedalo nic dělat, Terezín byl daleko a já obyčejný bažant.

Někdy noční poplachy, ale většinou se to už předem vědělo, to zapískal dozorčí na chodbě a zařval "Popláááách!". Nesmělo se při tom rozsvítit světlo, potmě v uličkách mezi postelemi se oblíkat, na skřínkárně nabalit velkou polní věcmi určenými pro delší pobyt v poli, nasadit si helmu, gásmasku, sumky, ze stojanu na chodbě, který dozorčí odemkl si vzít samopal (měli jsme už ty nové, vzor 58) a utíkat do autoparku a nastoupit před auto, za kterým byl zapřažen náš kanon. To všechno se kontrolovalo a měřil se čas a která četa to nestihla a měla dlouhý čas, opakovala to i několikrát. To se museli zas vrátit zpátky, všechno uložit do skřínek, svlíknout se a zalehnout a celé to opakovat znovu. A ráno byl normální budíček v 6 hodin s obvyklým denním programem. Někdy po takovém poplachu se nasedlo na zaplachtované auta na lavice, bylo tam i 20 beden s náboji do kanonu a jelo se do pohotovostních palpostů. Ty byly několik kilometrů od kasáren, na kopcích u okolních vesnic. Tam se děla naší baterie, která měla 6 kanonů, rozestavila do kruhu, roztáhla ramena podvozků, ručně se dělo zvedlo na zvedácích šroubováním tak, že kola byly ve vzduchu, pomocí libely se celý kanon uvodorovnil, pomocí kompasu se nastavily úhly světových stran a úhly děl navzájem, aby se mohla koordinovat střelba při kruhové obraně a později i kvůli centrálnímu řízení zaměřování automaticky pomocí puaza, což byl zaměřovač s dálkoměrem a děla s ním byla spojena kabely, takže se hlavně samy otáčely a přesně zaměřovaly. Z aut se skládaly bedny se střelivem, vždy čtyři na jednu hromadu na čtyři světové strany okolo kanonu, aby je obsluha mohla rychle podávat nabíječi, když se děla i se sedícími na nich zaměřovači a střelci otáčela kolem osy za letícími cíli. Bedna s pěti náboji měla železné sklápěcí uši, za něž se přenášela a vážila asi 35 kilo. Musely se v rychlosti skládat a nakládat na korbu auta a roznášet okolo kanonu. Poškodil jsem si tenkrát páteř, plotýnky, že jsem pak bolestí nemoh ani spát. Ale stěžovat jsem si moh tak leda na lampárně. Když jsem potom šel k doktorovi na ošetřovnu, řekli mi, že jsem byl uznán schopným, ať se nesnažím simulovat a dostal jsem obstřiky injekcemi vodou okolo páteře, což dělali lapiduši a dělali to tak drasticky, že už tam potom nikdo nešel. Tak jsem se belhal dál a tu páteř si rasoval tak, že ji mám poškozenou dodneška.

V palpostech jsme nacvičovali i nástupy osádek děl a zaujímání postavení, každé číslo obsluhy mělo své místo a druh činnosti a cvičilo se to na čas. nasedání na uto, odpojení kanonu, oplachtování a uvedení do bojové pohotovosti až po nasazení zásobníku s pěti náboji a naražení páky k zasunutí do závěru hlavně. Pak hlášení "Hotovo!" a velitel děla, který stál vzadu se sluchátky na uších čekal na další rozkazy od velitele baterie, který byl uprostřed u zaměřovače. To celé se pořád nacvičovalo v co nejkratším čase. Přitom jsme měli na sobě helmy, plynové masky, sumky se střelivem a na zádech samopaly. Byl už podzim, déšť a mrzly ruce, bláto a po návratu do kasáren se musely nejdřív umýt a vyčistit v autoparku kanony, potom na klubovně zbraně, což kontrolovali naši poddůstojníci, velitelé družstev. Družstvo bylo 6 vojáků, což byla obsluha jednoho kanonu. Tenkrát, když byla ta napjatá politická situace okolo Kubánské krize, pomíchali obsluhy kanonů s vojáky druhého ročníku, našimi mazáky, abychom se všechno rychle naučili, co kdyby vypukla válka. Takže nám dost rychle skončil přijímač a byli jsme rozmístěni i na světnicích spolu s mazáky. Pochopitelně že měli lepší místa, u dveří nebo u kamen a nedělali rajony. Zachovávali jsme vůči nim patřičný respekt, ale oni nás nijak zvlášť nebuzerovali. Poddůstojníci nám i párkrát vyházeli obsah skřínek, pokud usoudili, že nejsou řádně uložené a prádlo a věci v nich nebyly srovnány přesně v komíncích a rozházeli postele, pokud nebyly předpisově ustlané a prostěradla a deky nezařezávaly jako letiště, ale znal jsem to už trochu z pionýrských táborů. Neměl jsem s tím problémy. nebyl jsem ani nejlepší, ani nejhorší. Nijak na sebe zvlášť neupozorňoval a splnil co po mně chtěli. Ani překážková dráha a šplh, přeskok koně a další tělesná příprava mi nedělala potíže. Kdo to neudělal, nedostal od staršiny vycházkovou knížku. Velitelem naší posádky, což byl jenom náš protiletadlový oddíl, tři baterie po šesti dělech na ochranu velitelství divize, byl major Vojtěch Gregor. Byla tam ještě rota průzkumníků, radisté a pár dalších pomocných jednotek. Ve Slaném bylo velitelství divize, takže ve vedlejší budově úřadovali i plukovníci a další šarže, ale s nimi jsme nepřicházeli do styku. Tanková divize, ke které jsme i my patřili, byl rozmístěna jinde. U nás měli jenom kanceláře. Jenom pokud jsme měli službu dozorčího u brány, museli je zdravit, nebo při službě v důstojnické jídelně roznášet jídlo. V autoparku byl jenom jeden velitelský tank. A taky se chodilo do vedlejší budovy, napravo za hlavní bránou hlídat zástavu. Kus hadru na tyči s nějakým komunistickým znakem, což byl prapor celého pluku. Byl tam ve skleněné vitríně a stála u něho ve dne i v noci stráž. Já ale nikdy tu čest neměl a stráž u zástavy na mě nikdy nevyšla.