pátek 7. září 2018

My, absolventi péešky, jsme byli ubytováni společně na zvláštní světnici, ale byli jsme pořád ještě vojíni. Nepovýšili nás až do doby, kdy odejdou do civilu naši mazáci ze staršího ročníku. Ti tam byli až do konce září. Byli jsme formálně zařazeni mezi obsluhu kanonů do jejich družstev. Začalo se mluvit, že celý náš útvar má jet na velké, mezinárodní manévry do Německa. Bylo to sice vojenské tajemství a nesměli jsme o tom mluvit, ale lampasáci to asi vykecali doma, takže na zábavách a ve městě se holky vyptávaly vojáků, kdy už do toho Německa pojedou. Předtím jsme měli jakési shromáždění a instrukce celého pluku. Někde na velké louce jsme nastoupili seřazeni v řadách, naše osádky před svými kanony, poprvé jsem viděl i tanky a další vozidla celého pluku, co měly jet na cvičení. Přišli tam i s fanglí našeho pluku a mluvil jakýsi generál, plno oficírů a potom jsme před nimi pochodovali jako na přehlídce. Čistily se kanony, vše se dávalo do pořádku. Naše zeleně natřené kanony se natíraly hadry s naftou, aby se leskly, vše se pulírovalo. Už nepovolovali ani vycházky. A jednoho večera jsme nastoupili k autům. Své věci jsme měli už nabalené, velké polní v bednách na našich autech vedle beden se střelivem a zapřaženými zaplachtovanými kanony. Vyjel celý konvoj. Vpředu gazy s regulovčíky, kteří řídili na křižovatkách provoz a ukazovali směr, potom štábáky s důstojníky, proviantní auta se vším možným, saniťáci, naše baterie s kanony a další doprovod. Byla tma a mlha. Seděli jsme na lavicích pod plachtami a ani neviděli, kde jedeme. Přes hranice jsme projeli bez zastavení. Ani nevím, přes kterou celnici, závora zvednutá, celníci se dívali, jak projíždí dlouhá kolona. Jelo se celou noc a za svítání jsme dojeli někde do výcvikového prostoru u Drážďan. Borové lesíky, písčitá půda, vysoká tráva. Hned jsme zaujali palebné postavení, naše tři baterie na jakési pláni porostlé křovisky a vysokou trávou. Z dálky bylo slyšet typické hučení tankových motorů, ale nic jsme neviděli. Naši velitelé baterií dostávali zprávy vysílačkami a od nich potom velitelé děl. Měli jsme sledovat a zaměřovat nepřátelská letadla, které nad námi přelétávaly. Pár jich tam sice přeletělo, ale kluci byli unavení, nevyspaní, bylo to pro nás něco neobvyklého. Seděli jsme sice na kanonech a předstírali, že hlavněmi sledujeme cíl, ale jenom aby se otáčely za letadly. Nikdo to nekontroloval, asi na nás zapomněli. Tak jsme tam zůstali celý den. Dovezli nám jídlo, to bylo hlavní, jinak se nikdo o nás nezajímal. Všechen boj se odehrával někde daleko za obzorem. Slyšeli jsme jenom hukot tanků a střelbu samopalů. Ten typický zvuk tankových motorů si od té doby pamatuju a rozeznám ho na velkou dálku. Jednou, když jsem byl už dlouho doma v civilu, jsem poznal hukot tanků, když byla v Ostravě nějaká vojenská přehlídka, v květnu v roce 1975, poznal jsem je, když večer nacvičovali, až u nás doma v Řepištích, a to je asi 10 kilometrů. Když nastal večer a my, naše baterie, nedostala žádné rozkazy, nikdo se o nás nezajímal, tak se postavily jakési formální stráže okolo a ostatní, unavení zalezli pod plachty, kterými jsme přikrývali kanony za přesunu a pokoušel jsme se spát. Zima moc nebyla, bylo září a trochu jsme i chvílemi spali. Ráno vyšlo slunce a byl krásný, teplý podzimní den. Pamatuju si na ten zážitek, když se najednou na obloze objevila spousta helikoptér, snad desítky velkých výsadkových. Bylo jich plné nebe a strašný rachot. Jako velké kobylky někde z pravěku. Letěly nízko a někde za obzorem prý z nich těsně nad zemí vyskakovali vojáci jako výsadek. To jsme ale neviděli, jenom se potom říkali, že si jich pár polámalo ruce a nohy. Mluvilo se, že někde jinde se i několika sovětským výsadkářům v malé výšce neotevřely padáky, když skákali z letadel. Mrtvoly že naložili na nákladní auta a odvezli. Byl tam velký zmatek, nevěděli jsme, co máme dělat, na které letadla mířit, nikdo se o nás nestala. Konečně k večeru ohlásili konec a jelo se do tábora. Zapřáhli jsme kanony za auta a odjeli na nějakou velkou louku, kde stálo ve vyrovnaných řadách množství velkých vojenských stanů. Mezi nimi uličky a dlouhé ulice i malá prostranství. V každém stanu asi deset železných vojenských postelí, s matracemi a dekami. Museli si s tím dát ti vojáci tehdejší NDR dost práce. Ale bylo to perfektní. Byli jsme tam v oddělených prostorech tábora ubytováni vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Rusové a my. Tenkrát jsem poprvé viděl uniformy jiných armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Byly to první společné manévry.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.