Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.
pondělí 18. června 2018
Bylo léto a naše dny v péešce končily. Už jsme se jenom poflakovali, kluci si už tykali a chodili popíjet s našimi poddůstojníky, veliteli našich družstev, kteří to měli za pár před odchodem do civilu. Já jsem ale schválně demonstrativně našemu desátníkovi Sládkovi až do konce říkal soudruhu desátníku a vykal mu. Velitelem vedlejšího družstva byl Slovák Kvašňovský. Ten se uměl též parádně ožrat, až se jednou po návratu z vycházky na cimře posral. Ale na rozdíl od Sládka byl trochu inteligentní, měl maturitu, dalo se s ním diskutovat i o historii a literatuře. Litoval jsem, že není velitelem našeho družstva. Sládek to byl buran, vyučený kovář a od začátku jsme si nebyli sympatičtí. 12. srpna pro nás přijely auta z posádek, které nás tam na podzim vyslaly a jeli jsme domů. Nastoupili jsme se všemi svými věcmi na nákladní V3S, rozloučili se s Dvořáčkem, Vobrem a ostatními a odjeli a už nikdy se neviděli. Ve Slaném nás zatím, budoucí poddůstojníky ubytovali společně, zapsali do stavu a za pár dní jsme jeli domů, na svou první dovolenku po osmi měsících vojny.
Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.
Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.