Konečně přišel den, kdy naši mazáci šli do civilu. Chodili už po kasárnách v civilu, jenom pár z nich co museli nasluhovat dny, které měli odsezené v base, domů ještě nešli. Jeden tak byl potom s námi ještě skoro měsíc. Potom nastal čas, kdy jsme byli v kasárnách sami, pár dní, jenom jeden ročník. A čekalo se na příjezd bažantů, nebo jak se u nás říkalo holubů. V té době vyšlo v rozkaze jmenování nás, co jsme měli péešku do hodnosti svobodníků. Ve vojenské knížce jsem si to našel, bylo to 1. října 1963. Tak jsme si našili červené pásky na nárameníky. Byli jsme rozděleni jako velitelé družstev k bateriím. Převzal jsem a podepsal odpovědnost za kanon a auto v autoparku a veškeré příslušenství. Byl jsem přidělen k třetí baterii. A potom už přišel den, kdy do kasáren nastoupili nováčci. Bylo to okolo 15. října, jak se každoročně nastupovalo. Nováčci měli zpočátku takzvaný přijímač, asi měsíc, kdy dostávali základní výcvik, největší buzeraci a potom po přísaze byli rozděleni do družstev po šesti lidech jako obsluhy ke kanonům. Když je přivezli do kasáren, byli jako obvykle ze všeho vyjevení, vyplašení noví holubi. Někteří ale už i přesto dost velcí frajeři. Nevím, zda se to zdálo jenom mi, ale nejvíc suverénní byli Pražáci. Už podle dialektu je bylo poznat a dávali to všem najevo. Dva nebo tři, které jsem dostal do své skupiny, mi posměšně dávali očima najevo, jak jsem proti nim zaostalý a jak mě musí poslouchat jenom proto, že jsem frajtr. Dostal jsem na starost skupinu asi třiceti budoucích šoférů k nákladním autům. Spal jsem s nim v jedné velké cimře. Moje postel jako velitele světnice byla hned u dveří naproti velkých litinových kamen, kde se topilo dřevem a uhlím. První den měli všechny věci přichystané na postelích. Učili jsme je s mým zástupcem, též frajtrem Krtičkou skládat věci do skříněk, stlát postele, zdravit nadřízené, ohlásit se při vstupu na cimru, velet Pozor! a podat hlášení při vstupu hodnostně vyššího, nástupy, pochodování a všechno ostatní, jak jsme se to učili v péešce. Totéž, co jsme zažívali my v minulém roce. Postupně jsme je učili pořadovou přípravu, cviky se zbraní, pochody, povely, nástupy. Nejdřív jsme jim to museli sami ukázat, předvést a potom kontrolovat jak to dělají a opravovat chyby a s těmi co to neuměli to opakovat, dokud to nebylo správně. Chodil jsem s nim ráno na rozcvičku, potom dolů do sklepa do jídelny na snídaně, obědy a večeře, nástupy před budovou, kontroly ustrojení, čistotu bot a ešusů, denní výcvik na buzerplace, kontrola rajonů, rozdělovat služby v kuchyni, úklid záchodů a chodeb a vůbec všechno, co musejí dělat holubi v přijímači. Protože jsem měl budoucí řidiče, kteří měli dost i vyučování na učebně, měl jsem v tu dobu volno. Dělal jsem s nimi jenom všeobecný základní výcvik. Též když potom měli praktické jízdy s auty po okolí po cestách, jezdil jsem s nimi, ale vždycky mě někde ve vesnici vysadili a když se po ujetí okruhu vraceli, vzali mě zpátky. Jezdili s nimi důstojníci, instruktoři jízdy. Na konci přijímače potom dělali zkoušky, řidičák na nákladní auta, který jim platil i v civilu. My protiletadlovci jsme měli auta Tatry 111 nebo V3S skříňové. Vybavuje se mi v hlavě spousta zážitků a příhod z té doby, jména vojáků, znovu vidím v duchu ty lidi, něco si přesně pamatuju, něco jsem už zapomněl. Ale nemůžu to všechno zapisovat, bylo by to pro toho, kdo to neprožil, asi nudné a tak to zůstane jenom v mojí hlavě a s ní to shnije v hrobě. Nevím, jak to je v tom mozku uspořádané, že něco si člověk pamatuje úplně přesně, třeba i bezvýznamné věci a jiné zapomene a nevybaví si je, ani když mu je jiní, kteří je zažili s ním, připomenou. Jak ta paměť funguje, jak přeskakujou elektrické impulzy mezi jednotlivým neurony a zda je tam všechno uschováno, co jsme prožili, proč si něco pamatujeme a něco už ne. To co tenkrát bylo dneska, ale co už nikdy nebude, co zůstalo jenom zlomkovitě v mozkových buňkách lidí, kteří to prožili a zmizí to s jejich smrtí. Tak se pokusím tu něco ještě zaznamenat, co mi zůstalo po těch letech v hlavě.

Byl krásný podzimní den, slunce, teplo. Konečně jsme se dali do pohybu. Museli jsme v boční ulici čekat, až na velkém prostranství na hlavní třídě nejdřív projedou tanky a další bojová technika různých armád. Teprve potom jsme jeli my, protiletadlovci. Naše sedmapadesátky a třicítky. To byly malé, dvouhlavňové kanony na obrněných podvozcích, které střílely dávkami ze zásobníků. Před tribunou jsme zaujali strnulý posed, vypjali hruď, samopaly na prsou a dali v pravo hleď nahoru na tribunu. Tam vysoko nad námi dlouhá řada vysokých potentátů v různých uniformách se zlatem se třpytícími nárameníky i civilistů. Ale nebyl čas si je prohlížet, jenom jsme projeli a zajeli zas do nějaké boční ulice. Na tribuně prý byl i náš prezident Antonín Novotný, Walter Ulbricht, Vladislav Gomulka i velitel varšavské smlouvy, maršál Grečko. Všude v ulicích plno diváků, mávali nám. Ale hned se jelo zpátky do našeho stanového tábora. Tam byl slavnostní oběd, dokonce z talířů ve velkém stanu. Všechno přesně klapalo s německou důkladností. Potom volno, kulturní program, družba. Rozdali nám jakési propagační brožurky a noviny, kde byly fotky vojáků všech zúčastněných armád, všechno ve čtyřjazyčném provedení, dokonce i krabičku cigaret, zvlášť k této příležitosti vyrobených. Jmenovaly se Kvarteto. Přivez jsem si je potom i domů. Též zvláštní velký odznak účastníka manévrů. Byly na něm vlajky čtyř států, čtyři zkřížené samopaly a nápisy "Klassenbruderschaft - Waffenbruderschaft", které jsme potom mohli nosit i na vycházkách. Já ho ale nenosil a možná že ho ještě někde  mám. Večer jsem musel zas překládat našim oficírům při jejich kšeftování a pivním sbratřování. Prodávalo se tam i německé pivo v kelímcích, tak jsem si ho též koupil za vyměněné marky. Večer bylo ve stanech i na uličkách elektrické osvětlení. Vojáci si vyměňovali navzájem své opaskové přezky, lodičky, odznaky a jiné drobné upomínky. Když jsme se pozdě večer vraceli uličkami s kolegou Hirjakem do našeho oddělení stanů, objevila se najednou proti nám skupina vysokých ruských oficírů. My byli bez čepic a opasků a měli už vypito pár piv. Ten s nejvyšší hodností, co měl největší brigadýrku (jako kolo od vozu) a široké červené lampasy na nás něco rusky zavolal, ale my dostali strach a skočili za nejbližší stan a utíkali, kličkovali mezi stany a schovali se v nějakém stanu. Ale nikdo nás nepronásledoval. Hirjak potom říkal, že to byl snad nějaký ruský generál, starý dědek s doprovodem, snad i maršál, co byl ve dne na tribuně. V noci jsem se zas moc nevyspal. Šel jsem spát až po půlnoci a bylo zima. Ráno snídaně, dali nám i balíčky jídla na cestu a jelo se domů. Okolo cesty z Drážďan až na hranice nám mávali a zdravili nás lidé, obyvatelé, staří i mladí i děti. Někdy se kolona zastavila a místní pionýři nám uvazovali své modré šátky, dávali vlaječky a různé upomínky. Byla to triumfální cesta. Lidé nám dávali najevo své sympatie, smáli se a snad to bylo i upřímné, některé holky nám psaly i adresy a s jednou jsem si potom i dopisoval. Též několik německých pionýrských šátků jsem potom měl ještě i dlouho doma. Měli jsme odkryté odplachtované korby aut, takže nás bylo vidět a bylo krásné slunečné počasí. Dokonce jsme si na našem autě vztyčili darovanou vlajku NDR s jejich znakem, kružítkem a kladivem a dojeli s ní až do kasáren. Byl to pro mě velký zážitek, na který dodnes vzpomínám. Lidé nám dávali najevo své sympatie, vypadalo to, že to je spontánní, nehrané. Na naší straně hranic si nás už nikdo nevšímal. Dojeli jsme domů a probíhal zase normální kasárenský život. naši mazáci se už chystali do civilu. Morálka byla dost uvolněná, měli to už za pár, zaměstnání už jenom formální, familierní chování, čekalo se jenom až už jim to padne. My budoucí poddůstojníci jsme spali na společné cimře, než budeme rozděleni na jednotlivé baterie.

Jednou jsem se ráno probudil a moje kanady, boty, co jsem měl pod postelí, tam nebyly. Byl jsem z toho nešťastný, protože kanady stály tenkrát asi 300 korun a já dostával měsíčně 70 korun žoldu. Musel jsem si poradit sám. Celý den jsem chodil jen v keckách, zelených plátěnkách, co jsme měli na tělocvik, a staršinovi tvrdil, že mám puchýř na noze a mám povolenou lehkou obuv, když jsem stál nastoupený u čtení rozkazu odpoledne po zaměstnání. A po večerce, když už snad všichni vojáci v naší budově spali, jsem šel v noční košili jako že na záchod. Dozorčí u stolku na konci chodby nebyl. Sešel jsem po schodech o jedno poschodí dolů a tam otevřel dveře jedné cimry, kde spali absolventi. To byli vysokoškoláci, kteří absolvovali jenom jednoroční presenční službu a dělali nám potom velitele, zástupce velitele čety. Byli to nováčci, kteří přišli do kasáren, vojenskou teorii se učili při studiu na svých školách. Byl jsem naboso a popadl první kanady z pod postele a tiše zase zavřel dveře. Nikdo mě neviděl. Na schodech jsem si kanady obul a šel nahoru. Tam mě ale zastavil dozorčí, jmenoval se Boček, velký frajer a důležitý náfuka. A že kde jsem byl a co jsem dole dělal, že to musí hlásit, pokud se zjistí, že se něco ztratilo během jeho služby. Nakonec mě pustil spát, ale pokud se něco ztratilo, že mě nahlásí. ráno jsem šel za naším skladníkem do kanceláře staršiny a že chci vyměnit kanady, že mě tlačí a on mi dal jiné. Nevím, jak to dopadlo u absolventů, oni byli u jiné jednotky a s námi neměli nic společného. Potom jsem si už až do odchodu mazáků své kanady na noc zamykal do své skřínky na skřínkárně, kde jsme měli své věci.

Všude bylo vyvěšeno heslo: Waffenbruderschaft - Klassenbruderschaft a vlajky všech zúčastněných států. Večer jsme měli volno, tak jsem se vydal na obhlídku do tábora vojáků Volksarme, našich hostitelů. Dal se s nimi do řeči a diskusi o poměrech v naší a jejich armádě, o hodnostním označení a uniformách, že já obdivuji německou armádu a myslím si, že jejich wehrmacht byl nejlepší armáda světa. Oni mi to ale vyvraceli, říkali že wehrmacht byl "schlecht", ale oni že jsou armáda lidová a socialistická a podobné kecy. Asi měli obavy z jejich politruka, který byl s nimi v uniformě hauptmanna. Ten mě potom pozval do jejich stanu, kde jsme se dívali na televizi a dal mi i kafe. O politice jsme už nediskutovali. Měl to asi v náplni práce, jako družbu mezi národy. Já vojín a on kapitán. Potom mě venku zastavil jeden oficír z naší posádky ze Slaného a protože viděl, že umím německy, zavedl mě k jejich autům. Tam jsem jim dělal tlumočníka. Měli tam na autech několik hliníkových sudů s českým pivem, které nakoupili a dovezli v proviantních autech a teď je prodávali za marky německým vojáků. Tenkrát byla jedna východoněmecká marka naše tři koruny. Naše pivo bylo v Německu dost vzácné, takže to byl dobrý kšeft. Vyměnil jsem si též svých pár korun za marky, ale nebylo tam nic co by se dalo koupit, někde do města jsme se nedostali. Vyměnil jsem si s jedním Němcem naši maskáčovou čepici za jejich lodičku a pár odznaků za německé. Mezi Němci se mi líbilo, byl jsem rád, že se můžu s nimi bavit německy. K Rusům a Polákům jsem nešel. Byli to velcí nacionalisté a Němce neměli rádi. Rusové tam byli jako páni a podle toho se i chovali. Němci je museli ve všem poslouchat a vše si nechat líbit. Když jsem potom byl poprvé, už jako civil v NDR na dovolené, divil jsem se, že v obchodech, kde stáli lidé ve frontě na nějaké zboží, přišel Rus v uniformě a šel hned k pultu a byl obsloužen. Ve frontě nestál. Taktéž i jinde, i v hospodě si dělali co chtěli. Bylo to vidět i v tom táboře, jak se chovali. Protože jsem uměl i rusky, chvilku jsem jim překládal. Rus chtěl od Němce pěkný zapalovač, tak ten mu ho dal a poníženě čekal, co mu Rus dá. Nebyl to dobrý kšeft a Rusi se na Němce dívali jako na Germánce. Chovali se povýšeně, byli tam pány. Za Poláky jsem též nešel, ti se považovali za nejlepší a při diskuzi nebylo bitvy, kterou by nevyhráli. Na světě není kdo lepší než oni. Ani nás Čechy nepovažovali za sobě rovné. Teprve pozdě v noci jsem se vrátil do naší, české, části tábora a zalehl v našem stanu na čistou postel pod deku po dvou dnech nevyspání. Spal jsem ve vatovaných vložkách do maskáčů a zima mi nebyla, i když bylo už září. Ráno, po umytí a oholení a snídani ve velkém stanu, jídelně (jedlo se pořád z našich ešusů), jsme nasedli na naše auta s kanony a jelo se na velkou přehlídku. Dojeli až někde na pokraj Drážďan a v nějaké ulici jsme zastavili a odplachtovali naše kanony a plachty i z aut a ochranné oblouky sundali domů, složili na korbu tak, aby nás bylo vidět sedící na lavicích na našich autech. Museli jsme umýt vodou a hadry kola našich zablácených aut i kanony. Vše se muselo očistit, lesknout, natřít naftou. Pucovali jsme to snad dvě hodiny. Potom jsme nasedli na lavičky a sedící v helmách jsme dali samopaly zavěšené na prsou do polohy jako k poctě zbraň. Když už jsme měli vyjet, přišel rozkaz, že všichni musíme vyndat ze samopalů jednu součástku, závoru závěru a odevzdat důstojníkům. Bez té závory totiž není samopal schopný vystřelit. Měli jsme totiž mít nasazeny zásobníky a naši milovaní vedoucí představitelé na tribuně se báli vlastních vojáků. Po přehlídce nám je zase rozdali zpátky.

My, absolventi péešky, jsme byli ubytováni společně na zvláštní světnici, ale byli jsme pořád ještě vojíni. Nepovýšili nás až do doby, kdy odejdou do civilu naši mazáci ze staršího ročníku. Ti tam byli až do konce září. Byli jsme formálně zařazeni mezi obsluhu kanonů do jejich družstev. Začalo se mluvit, že celý náš útvar má jet na velké, mezinárodní manévry do Německa. Bylo to sice vojenské tajemství a nesměli jsme o tom mluvit, ale lampasáci to asi vykecali doma, takže na zábavách a ve městě se holky vyptávaly vojáků, kdy už do toho Německa pojedou. Předtím jsme měli jakési shromáždění a instrukce celého pluku. Někde na velké louce jsme nastoupili seřazeni v řadách, naše osádky před svými kanony, poprvé jsem viděl i tanky a další vozidla celého pluku, co měly jet na cvičení. Přišli tam i s fanglí našeho pluku a mluvil jakýsi generál, plno oficírů a potom jsme před nimi pochodovali jako na přehlídce. Čistily se kanony, vše se dávalo do pořádku. Naše zeleně natřené kanony se natíraly hadry s naftou, aby se leskly, vše se pulírovalo. Už nepovolovali ani vycházky. A jednoho večera jsme nastoupili k autům. Své věci jsme měli už nabalené, velké polní v bednách na našich autech vedle beden se střelivem a zapřaženými zaplachtovanými kanony. Vyjel celý konvoj. Vpředu gazy s regulovčíky, kteří řídili na křižovatkách provoz a ukazovali směr, potom štábáky s důstojníky, proviantní auta se vším možným, saniťáci, naše baterie s kanony a další doprovod. Byla tma a mlha. Seděli jsme na lavicích pod plachtami a ani neviděli, kde jedeme. Přes hranice jsme projeli bez zastavení. Ani nevím, přes kterou celnici, závora zvednutá, celníci se dívali, jak projíždí dlouhá kolona. Jelo se celou noc a za svítání jsme dojeli někde do výcvikového prostoru u Drážďan. Borové lesíky, písčitá půda, vysoká tráva. Hned jsme zaujali palebné postavení, naše tři baterie na jakési pláni porostlé křovisky a vysokou trávou. Z dálky bylo slyšet typické hučení tankových motorů, ale nic jsme neviděli. Naši velitelé baterií dostávali zprávy vysílačkami a od nich potom velitelé děl. Měli jsme sledovat a zaměřovat nepřátelská letadla, které nad námi přelétávaly. Pár jich tam sice přeletělo, ale kluci byli unavení, nevyspaní, bylo to pro nás něco neobvyklého. Seděli jsme sice na kanonech a předstírali, že hlavněmi sledujeme cíl, ale jenom aby se otáčely za letadly. Nikdo to nekontroloval, asi na nás zapomněli. Tak jsme tam zůstali celý den. Dovezli nám jídlo, to bylo hlavní, jinak se nikdo o nás nezajímal. Všechen boj se odehrával někde daleko za obzorem. Slyšeli jsme jenom hukot tanků a střelbu samopalů. Ten typický zvuk tankových motorů si od té doby pamatuju a rozeznám ho na velkou dálku. Jednou, když jsem byl už dlouho doma v civilu, jsem poznal hukot tanků, když byla v Ostravě nějaká vojenská přehlídka, v květnu v roce 1975, poznal jsem je, když večer nacvičovali, až u nás doma v Řepištích, a to je asi 10 kilometrů. Když nastal večer a my, naše baterie, nedostala žádné rozkazy, nikdo se o nás nezajímal, tak se postavily jakési formální stráže okolo a ostatní, unavení zalezli pod plachty, kterými jsme přikrývali kanony za přesunu a pokoušel jsme se spát. Zima moc nebyla, bylo září a trochu jsme i chvílemi spali. Ráno vyšlo slunce a byl krásný, teplý podzimní den. Pamatuju si na ten zážitek, když se najednou na obloze objevila spousta helikoptér, snad desítky velkých výsadkových. Bylo jich plné nebe a strašný rachot. Jako velké kobylky někde z pravěku. Letěly nízko a někde za obzorem prý z nich těsně nad zemí vyskakovali vojáci jako výsadek. To jsme ale neviděli, jenom se potom říkali, že si jich pár polámalo ruce a nohy. Mluvilo se, že někde jinde se i několika sovětským výsadkářům v malé výšce neotevřely padáky, když skákali z letadel. Mrtvoly že naložili na nákladní auta a odvezli. Byl tam velký zmatek, nevěděli jsme, co máme dělat, na které letadla mířit, nikdo se o nás nestala. Konečně k večeru ohlásili konec a jelo se do tábora. Zapřáhli jsme kanony za auta a odjeli na nějakou velkou louku, kde stálo ve vyrovnaných řadách množství velkých vojenských stanů. Mezi nimi uličky a dlouhé ulice i malá prostranství. V každém stanu asi deset železných vojenských postelí, s matracemi a dekami. Museli si s tím dát ti vojáci tehdejší NDR dost práce. Ale bylo to perfektní. Byli jsme tam v oddělených prostorech tábora ubytováni vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Rusové a my. Tenkrát jsem poprvé viděl uniformy jiných armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Byly to první společné manévry.