pondělí 22. října 2018

Další můj zážitek, který jsem měl na bráně, při službě D.K.V., byl též nějak na podzim, datum si už nepamatuju. Už předem se vědělo, že k nám do kasáren do Slaného má přijet maršál Sovětského svazu Moskalenko. A já měl zrovna službu. Všichni lampasáci byli vystrašení a poschovávaní, jenom já stál napulírovaný ve vycházkovém před bránou. Přijela celá řada aut, šestsettrojek a dalších přepychových značek, z nich vystupovali různí naši i ruští oficíři vysokých šarží a hrnuli se k bráně. Já ale sledoval jenom toho malého dědka v tmavozeleném dlouhém mantlu, který měl na ramenou ohromné nárameníky a na nich zlaté hvězdy jako dlaň a ohromnou, snad půlmetrovou brigadýrku na hlavě. Napochodoval jsem pořadovým krokem před něho, zasalutoval a hlásil: Soudruhu maršále dozorčí kontroly u vchodu svobodník Řeha. On si mě ani skoro nevšiml, zasalutoval a hrnul se s ostatními do kasáren. V důstojnické jídelně v budově štábu byla potom hostina. Číšníci tam nosili pečená selátka a krabice různých západních druhů kořalek. Jak potom odjížděli to nevím, protože mi v 5 hodin skončila služba. Ale prý pro ně museli jejich šoféři přijet až před vchod jídelny a pomáhat jim do aut. Druhý den byla potom vojenská přehlídka na náměstí. Maršál stál na tribuně, ale moc jsme ho nezajímali. Prý měl potom zájem o naše děvočky v hotelu, kde byl ubytovaný, a které mu hostitelé obstarali. Přitom měl dědek okolo 70 roků V té důstojnické jídelně jsem měl též párkrát službu. Chodili tam na obědy oficíři ze štábu. Měli stravenky a služba ve vycházkovém oblečení jim servírovala jídlo na stůl, podle toho, co si vybrali z jídelníčku. Tam byla dobrá služba, v noci jsem se vyspal. Ale služby dozorčího, nebo stráže byly horší. Též se chodilo v 5 hodin ráno škrábat brambory. To jsem jsem zažil párkrát už jako vojín a potom i v péešce. Teď jako poddůstojník jsem to měl na povel. Lidi na brambory byli určeni den předem v rozkaze, který se četl po skončení zaměstnání po páté hodině. Ráno, ještě před budíčkem, za tmy, je dozorčí vzbudil, oblékli se a šlo se dolů do sklepa u kuchyně. Tam byly dva nebo tři pytle brambor, každý měl svůj kapesní nůž a do 7 hodin, do snídaně, musely být plné dva kotle oškrábaných brambor, které se vařily k obědu. Někomu to nešlo, okrávali toho moc a byl velký odpad, potom zas toho bylo málo v kotli. Jako poddůstojník jsem sice škrábat nemusel, ale škrábal jsem s nima. Nejhorší bylo to vstávání, zvláště v zimě. Když jsem měl směnu dozorčího v kuchyni, bylo to lepší. Odpoledne po nástupu do služby jsem vyfasoval od provianťáka ze skladu podle rozpisu, podle toho, co bylo ten den k večeři a druhý den k snídani a obědu, potraviny a ty potom vydal kuchařům. V kuchyni jsem dohlížel na práci pomocníků, směny, která topila uhlím pod kotly, umývala kotly a nádobí, vytírala podlahu a odpoledne jsem to všechno čisté a podle seznamu předal tomu, kdo nastoupil službu po mně. Též jsem musel kontrolovat počty lidí, nahlášených ten den na stravu podle listů z jednotlivých rot, aby kuchaři věděli, kolik toho mají navařit. Kolik měli nahlášeno, tolik jim vydali a počítali si to. Ale stejně tam chodili někteří lampasáci načerno, aby ušetřili a kuchaři jim jídlo vydali. A ti, kteří měli zrovna služby a byli zapsáni ve stavu, tam chodili též. V sobotu odpoledne se už večeře nevydávaly, už u oběda se fasovala takzvaná studená strava. Většinou chleba a nějaká konzerva z enzetu s prošlou lhůtou spotřeby, nebo kus salámu či špeku. V konzervách býval většinou sýr, který kluci nechtěli a dávali mi je, měl jsem jich plno ve skřínce a potom jsem je dal tátovi, když za mnou přijel.

pondělí 8. října 2018

Mezi těmi mými šoféry, které jsem měl v přijímači, bylo i pár kluků od nás z Frýdecka. Některé si ještě pamatuju jmény, mluvili naším dialektem a pár bylo někde až od Těšína a mluvili "po našimu". Když jsme pochodovali, zpívala se písnička Okolo Frýdku cestička a asi jsem jim i trošku nadržoval. Nakonec když už ten kurs šoférů skončil a rozdělili je k bateriím jako řidiče tater, tahačů kanonů nebo k jiným autům, dostal jsem i já své družstvo a kanon i svého šoféra. Nevím, zda to byla náhoda, nebo pro mě už nic lepšího nezůstalo, ale dostal jsem samé exoty. Takže moje družstvo bylo vždycky mezi posledními. Vždycky jsme byli jenom nějak tak v záloze, moc se s námi neukazovali a byli jsme tak nějak jenom do počtu. Mělo to i své výhody, protože nás posílali na různé akce a práce mimo posádku a s kanonem jsme vyjížděli jenom na velké nácviky. Moji vojáci byli většinou už v civilu, před vojnou, různě trestáni, vězněni za krádeže, rvačky a jiné průšvihy, ale dalo se s nimi vyjít dobře. Věděl jsem, že s nimi moc nenadělám a při moji neprůbojné povaze jsem je ani nemohl moc buzerovat. Takže jsme jenom tak proplouvali a snažili se to přežít a nikdo od nás nic zvláštního nečekal. Snažili se nás vždycky někde uklidit, ať není průser. Ale drželi jsme pohromadě a oni mě snad i měli trochu rádi. Na našem nákladním autě jsme měli stejně jako ostatní velkou dřevěnou bednu, zamčenou na zámek, kde byly různé náhradní díly a odkud se potom doplňovaly věci, pokud někomu chyběly. Nevím, jak se to stalo, ale v bedně potom bylo plno celt, ešusů, dek, masek a dokonce i kolo od auta a zvedák, kanystr a další věci. To bylo naše ušetřené. Když jsem šel do civilu, nechal jsem to tam našim klukům a mému nástupci. Většinou přidělovali moje vojáky do různých služeb, do stráží, směny v kuchyni, dozorčí baterie a jiné. Na jednu moji službu u hlavní brány si dobře pamatuju. Jak jsem si potom našel v kalendáři, bylo to 22. 11. 1963. Byl podzimní mlhavý den a já stál v dlouhém kopřiváku s pistolí na opasku na hlavní bráně do kasáren jako dozorčí kontroly u vchodu (D.K.V.). Měl jsem za úkol kontrolovat všechny, kdo tam procházejí. měli mi ukazovat průkazy (důstojníci), nebo vojáci vojenské knížky. Ale já jsem lampasákům salutoval, byly to vysoké šarže a znal jsem je od vidění. U nás bylo velitelství divize a bylo tam plno úředníků v hodnostech od majora výše, tak jsem se ani neodvážil je kontrolovat. Byli přece v uniformě. Ale prý by se mohl k nám vetřít i nepřátelský špion v uniformě. Bylo odpoledne a lampasáci okolo 4. hodiny odcházeli domů. Přišel tam k nám i kapitán Fikar. Tomu jsme říkali už děda Fikar, měl okolo 55 roků a říkal, že s námi půjde do civilu. Byl to dobrák, vysoko to nedotáhl a s vojáky rád kamarádsky pokecal. Jako jeden z mála nebyl komunista a říkalo se, že začínal sloužit ještě za první republiky. A ten nám přišel říct, že v Americe zastřelili prezidenta Kennedyho. Byl celý rozrušený a říkal, že má obavy, aby nevyhlásili pohotovost, že je to politická událost. Ale nic se nestalo, ani se o tom potom nezmínili při politickém školení PŠM.

pondělí 1. října 2018

Nějak v listopadu jsme se my, poddůstojníci, přestěhovali na poddůstojnickou světnici. Bylo to zavedeno u nás po příjezdu z manévrů v NDR, asi podle vzoru jejich Volksarmé. Nastěhovali nás, všechny velitele družstev do velké cimry, hned naproti hlavnímu schodišti ve třetím patře na začátku dlouhé chodby, na které byla rozmístěna naše baterie. U dveří naší cimry na chodbě byl stolek dozorčího. Tam jsem potom prožil i zbytek vojny, pokud jsem byl v kasárnách a z ní šel i do civilu. Pamatuju si ještě jména těch, co tam se mnou byli. Asi to nebude už nikoho zajímat, ale byli to: Milan Řeha, můj jmenovec z Ostravy, Bohdan Sehnal z Ostravy, Ondruš, Kareš, Biroš, Kaláb, Chovanec, Slivka, Krtička. Rajony na naší cimře i zatápění a nošení uhlí v uhláku ze sklepa dělali střídavě naši holubi, které určovali jejich velitelé družstev, my poddůstojníci. Okna naší cimry byly na východ, na cestu podél kasáren a na hlavní bránu a v dálce bylo vidět lampasácké sídliště. Kasárny byly postaveny ještě za první republiky, klasický styl budov, jaké stojí i v jiných městech po republice. Ještě dneska si živě vybavuju naše pohodové zimní večery na naší cimře, kdy hučel oheň v litinových kamnech, na nich se opékaly topinky ve víčku od ešusu na špeku, smrad propocených košil a onucí a vojenského eráru, jak jsem ležel na posteli a pokuřoval tabák ve své malé fajfce, v rohu hrál tranzistorák a kluci se bavili o ženských a zážitcích z vycházek a z civilu a čekali jsme, až se za dveřmi ozve řev dozorčího: Večerkááá! a mohli jsme zalehnout na slamníky na prostěradla pod zelené chlupaté vojenské deky. Slamníky se jednou za rok nacpávaly dovezenou slámou a jednou měsíčně se veku, místo rozcvičky provádělo klepání dek. A tak mi pomalu ubíhala vojna už ve funkci velitele družstva.

Myslím, že už to bylo nějak na konci přijímače, když jsem byl se svými vojáky na nějakém výcviku, snad jízdy mezi překážkami na letišti ve Slaném, které bylo na opačném konci města. Potom jsem je měl odvést do kasáren. Šlo se přes město a oni ještě nebyli venku z kasáren na vycházce. Nechal jsem se přemluvit a stavili jsme se v hospodě. Prý jenom na jedno. Ale potom se kluci rozjeli a prý: Soudruhu svobodníku, dejte si ještě jedno, a se mnou též a se mnou též a tak dále. Byla to strašná smršť. Nevím, v kolika hospodách jsme byli a jak mě dostali přes bránu do kasáren. Prý mne potom i nesli! Probudil jsem se až druhý den ráno na cimře, oblečený na posteli, vedle kýbl na blití. A ta strašná bolest hlavy. Celý den jsem nemohl ani vstát. Naštěstí byla neděle a moji kluci mi donesli v ešusu mlíko i snídani z jídelny na noční stolek a řekli našemu veliteli, že mám povolené volno, že jsem dlouho do noci pomáhal na letišti opravovat auto. Teprve po dalších dnech jsem se trochu vzpamatoval a dal do pořádku. Ale mám na to krutou vzpomínku. Byl to můj osobní rekord v pivech. Bylo prý jich asi patnáct a ani jsem se nepoblil. Dneska bych to už nezvládl. Nejstrašnější je vždycky to ráno. Prožil jsem potom ještě několik takových excesů, ale tenkrát to bylo asi nejhorší.