Mezi těmi mými šoféry, které jsem měl v přijímači, bylo i pár kluků od nás z Frýdecka. Některé si ještě pamatuju jmény, mluvili naším dialektem a pár bylo někde až od Těšína a mluvili "po našimu". Když jsme pochodovali, zpívala se písnička Okolo Frýdku cestička a asi jsem jim i trošku nadržoval. Nakonec když už ten kurs šoférů skončil a rozdělili je k bateriím jako řidiče tater, tahačů kanonů nebo k jiným autům, dostal jsem i já své družstvo a kanon i svého šoféra. Nevím, zda to byla náhoda, nebo pro mě už nic lepšího nezůstalo, ale dostal jsem samé exoty. Takže moje družstvo bylo vždycky mezi posledními. Vždycky jsme byli jenom nějak tak v záloze, moc se s námi neukazovali a byli jsme tak nějak jenom do počtu. Mělo to i své výhody, protože nás posílali na různé akce a práce mimo posádku a s kanonem jsme vyjížděli jenom na velké nácviky. Moji vojáci byli většinou už v civilu, před vojnou, různě trestáni, vězněni za krádeže, rvačky a jiné průšvihy, ale dalo se s nimi vyjít dobře. Věděl jsem, že s nimi moc nenadělám a při moji neprůbojné povaze jsem je ani nemohl moc buzerovat. Takže jsme jenom tak proplouvali a snažili se to přežít a nikdo od nás nic zvláštního nečekal. Snažili se nás vždycky někde uklidit, ať není průser. Ale drželi jsme pohromadě a oni mě snad i měli trochu rádi. Na našem nákladním autě jsme měli stejně jako ostatní velkou dřevěnou bednu, zamčenou na zámek, kde byly různé náhradní díly a odkud se potom doplňovaly věci, pokud někomu chyběly. Nevím, jak se to stalo, ale v bedně potom bylo plno celt, ešusů, dek, masek a dokonce i kolo od auta a zvedák, kanystr a další věci. To bylo naše ušetřené. Když jsem šel do civilu, nechal jsem to tam našim klukům a mému nástupci. Většinou přidělovali moje vojáky do různých služeb, do stráží, směny v kuchyni, dozorčí baterie a jiné. Na jednu moji službu u hlavní brány si dobře pamatuju. Jak jsem si potom našel v kalendáři, bylo to 22. 11. 1963. Byl podzimní mlhavý den a já stál v dlouhém kopřiváku s pistolí na opasku na hlavní bráně do kasáren jako dozorčí kontroly u vchodu (D.K.V.). Měl jsem za úkol kontrolovat všechny, kdo tam procházejí. měli mi ukazovat průkazy (důstojníci), nebo vojáci vojenské knížky. Ale já jsem lampasákům salutoval, byly to vysoké šarže a znal jsem je od vidění. U nás bylo velitelství divize a bylo tam plno úředníků v hodnostech od majora výše, tak jsem se ani neodvážil je kontrolovat. Byli přece v uniformě. Ale prý by se mohl k nám vetřít i nepřátelský špion v uniformě. Bylo odpoledne a lampasáci okolo 4. hodiny odcházeli domů. Přišel tam k nám i kapitán Fikar. Tomu jsme říkali už děda Fikar, měl okolo 55 roků a říkal, že s námi půjde do civilu. Byl to dobrák, vysoko to nedotáhl a s vojáky rád kamarádsky pokecal. Jako jeden z mála nebyl komunista a říkalo se, že začínal sloužit ještě za první republiky. A ten nám přišel říct, že v Americe zastřelili prezidenta Kennedyho. Byl celý rozrušený a říkal, že má obavy, aby nevyhlásili pohotovost, že je to politická událost. Ale nic se nestalo, ani se o tom potom nezmínili při politickém školení PŠM.