Ve 4. třídě nás měla „soudružka“ Naďa Kostelná z Řepišť. Přišla zrovna z pedagogické školy a my jsme byli její první třída. Říkalo se, že je zamilovaná do syna našeho ředitele, ten studoval na lékařské fakultě, ale neměl o ni zájem. Ve čtvrté třídě jsem vstoupil jako všichni z naší třídy do „pionýra“. Myslel jsem, že v pionýru budeme prožívat všelijaká dobrodružství, hry, výlety, tábory, jak jsem to znal podle starých časopisů, ještě z první republiky. Znal jsem už Mladý hlasatel i skautské časopisy a v nich „Rychlé šípy“ a dobrodružné knížky, které jsem si půjčoval od svých starších bratranců u „stryka Rudolfa ve Václavovic“. Byla to tenkrát taková móda, propaganda. Pionýr byl vzorem všech ctností a nebýt jím, to snad ani nešlo, bylo by to něco méněcenného, nedobrého. Všude se v čítankách a časopisech psalo o pionýrských činech, zpívaly se pionýrské písně a sovětský pionýr byl náš nedostižný vzor. Ve všech učebnicích byly na první straně obrazy Stalina a Gottwalda a potom název učebnice. Myslel jsem si, že pionýr musí být slušný, čestný a dobře se učit, zkrátka snažit se ve všem být nejlepší. A zpočátku jsem se o to též snažil.

Pionýrský slib jsme skládali v hospodě na jevišti. Šátky nám vázali „patroni“ naší školy, montéři z Hutních montáží z NHKG. Jeden z nich, ten který ten patronát zařídil pro naši školu, byl táta našeho spolužáka Jarka Michenky, toho co se tak špatně učil a kterého zesměšňoval náš „nejlepší spolužák“ Libor Palička. Po slibu a uvázání šátků (bylo to při nějaké vesnické kulturní akci asi oslavě „Velké říjnové socialistické revoluce“, protože tam bylo plno lidí) jsme dostali každý od patronů knížku. Já dostal jenom tenkou, brožovanou, s povídkami o sovětských pionýrech. Ale jiní dostali lepší krásné knihy. Bylo to na podzim, venku byl déšť a vítr a cestou domů jsem zmoknul. Pionýrské schůzky jsme mívali hned po vyučování a vedla je naše učitelka Kostelná. Hráli jsme ve třídě různé hry a četla nám z knížek o sovětském svazu a životě tamních pionýrů i o mládí soudruha Stalina a Lenina. V létě jsme byli i párkrát v lese na vycházce. Vůbec mě to nebavilo, ale muselo se tam chodit. Já už jsem věděl, že existovali skauti, četl jsem o nich ve starých časopisech, ale ti už nebyli. Začali mně zajímat indiáni a kovbojové, amerika a jako kluk jsem si to všecko idealizoval. Na sešity jsem si kreslil skautskou lilii a představoal si, jak by bylo krásné, být jedním z nich. Pionýr mě brzo přestal bavit. Jednou jsem dones do školy starý „Rodokops“ a na pionýrské schůzce se to projednávalo, že jsem špatný pionýr. I v pionýru měl Palička hlavní slovo. Dávali nám za vzor sovětské pionýry a ti byli tak neskuteční, neměli jediné chyby. Vždyť to ani nebyli kluci jako my. Věděli vždycky co mají správně udělat, byli to „křišťálově čistí“ hrdinové a takové jsme neměli šanci nikdy dostihnout. Na schůzky jsem povinně chodil, zapisovalo se to a museli jsme též chodit do školy v šátku. Zpočátku jsem ho nosil rád, aby bylo vidět že jsem pionýr. Ale na hodinu náboženství jsem si ho sundával. Jaksi jsem se před našim panem katechetou styděl. Vždyť jsem chodil skoro každou neděli do kostela. Ale i ostatní někteří pionýři chodili do náboženství a do kostela. Věděl jsem, že správný pionýr do kostela nechodí, učili nás, že to jsou bludy, ale já chodil dál. Už tenkrát byl ve mně jakýsi vzdor, chtěl jsem si dělat co chci já a ne co nám komandovali ve škole. Zajímalo mě právě to, co bylo zakázané, co bylo to špatné. Sháněl jsem časopisy Rodokapsy z první republiky, protože nám říkali, že je to „škvár“ a vychvalujou v nich americké vrahy. Z Kaňovic z půdy od babičky jsem si dovez hromadu starých novin a časopisů, které oni tam kdysi odebírali a to jsem teprve otvíral oči. To byly jiné časopisy než ty co jsme měli ve škole. Prohlížel jsem si je doma na „huře“. 

Ve třetí třídě na konci školního roku jsme jeli na výlet na Hukvaldy. Já už jsem tam jednou byl předtím na hradě s tátou na motorce. Tu motorku, černou ČZ-125 táta vyhrál v tombole na los na „dni železničářů“ v Ostravě. Bylo to někdy v létě když jsem ještě chodil do první třídy. Pamatuju si, jak táta na ní přijel domů po chodníku „od kaple“. My byli překvapení kdo to tak pomalu divně jede. Neuměl na ní jezdit, chlapi mu jenom ukázali jak se hážou rychlosti a on z Ostravy hned přijel. Teprve potom dělal kurz a zkoušky na řidičák. Když šel „ze šichty“, tak mu nějaký „ajznboňák“ na nádraží prodal los. Táta ani moc nechtěl, ale byl to známý a aby mu udělal „kšeft“, utrhl si hned první shora který byl na řadě. Na tom dni železničářů ani nebyl až když šel ze šichty, šel se podívat na výherní listinu co visela na nádraží a to jeho číslo vyhrálo první cenu. Bez čísla a řidičáku odjel hned domů. On v životě nic nevyhrál. Pomalu se učil jezdit. Nejdřív po cestě okolo nás a k lesu a potom i do Kaňovic přes les ke své mámě. Tenkrát nebylo tolik policajtů a nebylo to tak přísné. Motorek i aut nebylo tolik a helmy nebyly povinné. Když koupil a namontoval i zadní „sedlo“, jezdívali jsme potom všichni na naší „zetce“ za babičkou do Kaňovic. Táta řídil, před sebou na „baňi“ měl posazeného Pavlíka a já seděl vzadu mámě na klíně a jelo se. Přes les po lesní cestě, přes výmoly a kaluže, v zimě i ve sněhu. V lese na cestě do Sedlišť byly ještě zbytky příčně položených „kulačů“ jak jí tam vyspravili němečtí vojáci před vypuknutím války s Polskem, někde ale už prohnilé díry a hluboké jámy s vodou, muselo se pomalu kličkovat, ale naše „zetka“ to projela. Párkrát jsme skončili i v příkopě ale nic se nestalo. Doma měl táta „zetku“ v síni. Musel jí tam vždycky vytlačit po široké fošně nahoru po pěti betonových schodech, před dveřmi do naší chalupy. Tenkrát mělo motorku jenom pár lidí v dědině. Mladí kluci, „Nytřoci“ od paní Nytrové, co bydleli vedle nás u „stařenky“ za tátou chodili, že ať jim ji půjčí, ale on si ji šetřil, měl ji „furt vypucovanou“ a nikomu ji nepůjčoval.

Jednou když byl táta na šichtě, přišel za mámou Jarda Nytra odvedle a namluvil jí, že potřebuje někoho odvézt do nemocnice se zlomenou nohou a ona mu tu motorku půjčila. Táta  se to potom od někoho dověděl a s mámou se pohádal. Jarda si potom koupil též „zetku“-125 a měl ji doma ve verandě. Oni všichni čtyři kluci s jejich mámou bydleli ve dvoupokojovém bytě „u stařenky“. Tu naši zetku jsme měli dlouho, ještě jsem na ní jezdil i já na různé výlety s klukama. Když už byl táta starý a nemohl moc jezdit, vzal si ji Pavel a jezdil na ní na šichtu do Vratimovské celulózky. Denně v zimě v létě. Nestaral se o ni, rezavá, zanedbaná. Když už byla potom hodně opotřebovaná a přestala jezdit, koupil si „Babetu“ a zetku strčil do naší dřevěné „šopy“. Tam mnoho let rezavěla a nakonec po tátově smrti ji Pavel dal nějakému klukovi na Vinohrad a ten si ji opravil a jezdil na ní ještě donedávna.

To jsem ale zas odbočil, když jsem si vzpomněl na naši motorku. Tak na konci naší třetí třídy jsme jeli dvěma žebřiňákama s koňmi na Hukvaldy. Sedělo se na deskách, které byly položené ve voze mezi žebřinami. Jako kočí jeli s koňmi starý Košař, co jezdil s „koňami ve dvoře“, tenkrát už „Státním statku“ a mladý Láďa Uhlář s koňmi z JZD. Vyjelo se ráno od školy, bylo pěkně, teplo, slunce. Jely s námi i některé mámy od děcek, se mnou jela babička. Koně jely pomalu, bylo možné kdykoliv seskočit a zase nasednout, dělaly se přestávky. Jelo se okolo cihelny a z kopce do Paskova a přes Žabeň a potom Zelinkovice a Rychaltice. Když jsme dojeli do Hukvald, utábořili jsme se na louce u prázdného koupaliště, bazénu. Tam zůstali oba kočí s koňmi a vozy a některé ženské vařily na ohni ve velkém hrnci čaj a my děcka s ostatními šli se „soudruhem ředitelem“ Malíkem nahoru na hrad. Tam nám dělal přednášku jak to tam kdysi ve středověku vypadalo, když tam ještě žili lidé. Já už tam byl jednou předtím s tátou. Hrad nebyl udržovaný jako dneska. Rozvaliny a hromady suti, zdi zarostlé a rozpadající se, sklepy napůl sesuté a promočené. Nebyl tam ani průvodce, nikdo nevybíral vstupné, všechno zarostlé trním a trávou. Bylo to pro mne moc zajímavé, tajemné. Rytíři, hladomorna, tajné chodby, popraviště, co všechno se tam ještě mohlo najít. Potom jsme šli dolů k vozům. Ale měli jsme hlad tak se šlo k hospodě „U Červenky“ a chtěli jsme něco k jídlu. Ale tam nebyli na příjezd tolika dětí připraveni a neměli nic navařené. Tak jsme museli dlouho čekat, až se uvaří nějaká polévka a čekali venku na „placu“ za hospodou. Přijel tam za náma náš pan katecheta Žyla na motorce. Konečně jsme se dočkali a tu polévku dostali. Nevím už jaká byla, jenom na tamního číšníka si pamatuju. Byl takový malý, skoro jak trpaslík a měl vysoké, dlouhé čelo a vypouklé oči. Vrátili jsme se na louku k vozům a jelo se domů. Bylo pěkně, ženské na voze vedly své „babské řeči“ a my děcka jsme měli plno nových dojmů. Koně už byli unavení, museli táhnout fůru lidí a nechtěli jít. V kopcích jsme museli sesednout. Jelo se pomalu s přestávkami, tenkrát nebyl takový provoz, koňské povozy jezdily i po hlavním cestách. Domů jsme dojeli až večer. To byl náš školní výlet na konci roku.

Ve třetí třídě nás měla učitelka Eliška Vaculíková, též z Paskova. Její manžel tam učil „na měšťance“ (potom se oběsil). Učili jsme se zas společně v jedné třídě s 2. ročníkem. To už přišel do školy nový ředitel, Tomáš Malík. Horyl odešel do školy do Lískovce. Ten Malík přišel někde z Ropice u Českého Těšína, kde předtím učil. Byl to vysoký, šedovlasý chlap a bydlel též ve škole s manželkou a měl i už většího syna. Ten potom vystudoval na doktora a byl ve Frýdku v nemocnici. Též nám ve třídě přibyli dva noví spolužáci. Irena Hausková a Jiří Stachovský. Ta Irena byla sirotek, oba rodiče jí zemřeli a pocházela též tam někde z Ropice jako nový ředitel. Vzali si jí „dneska se říká adoptovali“ manželé Adamusovi „od kaple“, kteří neměli vlastní děti. Měli už předtím „osvojeného“ kluka Lojzu, který byl o dva roky starší než já. Ale měli s ním problémy, špatně se učil, byl drzý k učitelům i rodičům, pral se ve škole a měl dvojky z chování. Doma mi ho vždycky dávali jako odstrašující příklad. Dneska už nežije, zemřel svobodný ve svých 20 letech prý po nějaké banální operaci. Ten Lojza, (potom se jmenoval též Adamus) mě též několikrát zmlátil, byl silnější a měl z toho radost. Pásal pod našim polem dole na mezi krávy, někdy s ním byla i ta Irena a další děcka. Jednou mě zase chytil, povalil na zem a namočil obličej do kravince. Smál se a měl z toho radost. Ta Irena byla slušná a chytrá holka. Nejvyšší ve třídě, byla už vyspělejší než ostatní a též se už s každým jen tak nebavila. Dali jí potom též přejmenovat na Adamusová.

Jiří Stachovský se přistěhoval někde z pohraničí, z Písečné, kde jeho rodiče šli po válce „osídlovat“ majetky po němcích. Když už asi nebylo co „privatizovat“, vrátili se zpátky do Řepišť. Bydleli na Vinohradě. Oba byli „velcí komunisté“ a jeho máma byla potom i tajemnicí na MNV. Bylo to v době, kdy se zakládalo JZD a komunisté v obci suverénně vládli. Dnes už jsou to skoro zapomenuté věci, ale někteří lidé to měli dost kruté. Byl jsem ještě malý kluk, ale pamatuju si co se doma mluvilo. A v prvomájových průvodech, kterých jsme se museli zúčastnit, byli vždycky na předním místě. On ve škole též pořád obdivoval sovětské vojáky. Četl různé knížečky a brožurky, co se tenkrát vydávaly, překlady z ruštiny, kde se to jenom hemžilo „geroji“ a kde hloupí němci byli biti jak mouchy. On tím byl úplně zfanatizován a nosil to i do školy. Byl mi nesympatický pro svůj nesmírný obdiv ke všemu co pocházelo ze „sovětského svazu“. Sověti byli prostě nejlepší, o tom se nediskutovalo. Já jsem ale radši nic neříkal, myslel si svoje, protože kdybych řek něco proti, ostatní by se do mě pustili a nevím jak by to dopadlo. Přečetl jsem si i knížky o Pavlíku Morozovovi (který udal vlastního otce na NKVD) nebo o Alexandru Matrosovovi, hrdinovi, který si lehl na nepřátelskou střílnu a nechal se prostřílet kulometem, nebo o Zoji Kosmoděmjanské, která zapalovala stodoly a stáje s koňmi a byla chycena němci a pro výstrahu oběšena. Byli to pochopitelně hrdinové i pro mě a o politiku jsem se tenkrát jako kluk nezajímal. Ale začal jsem se zajímat tím více o vojáky německé, snad právě proto, že z nich dělali takové hlupáky a nehorší vrahy. Též jsem viděl, že on se ani tak dobře neučí a přesto mu učitelé dávali dobré známky. Neuměl ani tolik co já. Učitelka asi chtěla mít pokoj a uvědomovala si kdo jsou jeho rodiče. Stejné to bylo i s dětmi několika jiných „velkých soudruhů“. Ale to jsem si uvědomil až později, až jsem byl starší a ty děti potom neuspěly na dalších jiných školách. On byl tak „zfanatizovaný“, že potom z páté třídy odešel na nějakou vojenskou školu, na internát a chtěl se stát důstojníkem. Ale jeho mladší bratr Milan mu při hře „vystřelil“ vzduchovkou oko, tak musel z té školy odejít.