V sobotu večer byl na Stalince uspořádán nějaký večírek či tancovačka dole v sále. Přišly tam i holky z nějaké školy, snad zdravotní, nebo učitelky, co byly někde poblíž též na brigádě na seně. Všichni kluci se připravovali a těšili. Já se svým problematickým vztahem k ženským jsem se dole u výčepu posiloval pivy, s ještě několika dalšími, takže jsem se opil a do sálu potom už vůbec nešel. Tančit jsem uměl, chodil jsem do tanečních i doma na zábavy, ale měl jsem trému při konverzaci s holkama a nevěděl, o čem se s nima mám bavit. Ostatní to uměli, byli vtipní a zábavní a já takový zakomplexovaný, všechno jsem bral moc vážně. To, co zajímalo mě, moje fantazírování a představy, to holky nezajímalo a ony měly jiné zájmy. A podle toho jsem taky tak dopad, že jsem se neoženil.

Když jsme bydleli na té Stalince, měli jsme večer volno a protože v létě bylo dlouho světlo, zajímalo mě její okolí. Řekl jsem, že jdu trénovat běh a běhal jsem po polní cestě pustou neobydlenou krajinou, kde byly jenom louky, křoviny a pláně, až k přehradě Fláje. V okolí bylo pár zpustlých, vyrabovaných ruin bývalých německých selských statků či domů, pár křížů u cesty, které už stačili noví (jak mi řekl jeden, že oni jsou kolonisté) dosídlenci vyvrátit a poškodit. Bylo léto a červené slunce zapadalo za lesnaté pahorky na obzoru, celá krajina byla ozářená nezvyklým žlutým světlem a dlouhými tmavými stíny. V údolíčku, kde už zasahovala voda přehrady, stál starý, dřevěný kostel. Zdálo se to neskutečné, ale stál tam osamocený zachovalý kostelík, s roubenými stěnami z trámů, s věží a přístavkem, sakristií. Okolo pusto a prázdno, někde daleko za konci, dál po prašné cestě byla potom hráz přehrady a dále jakási budova až u hranice s tehdejší NDR. Šel jsem se do kostela podívat. Dveře otevřené, pár oken už rozbitých, uvnitř na dřevěné podlaze rozházeno všechno možné z inventáře kostela. Sošky andílků, obrazy svatých namalované na plátně, německé knížky, svícny. Vyřezávaná kazatelna s reliéfy svatých a schody na ni, oltář s rozmláceným svatostánkem a v sakristii ze skříně vyházené ornáty a oblečení kněze, na zemi ubrusy a mešní knihy. Dost děsivě to na mě zapůsobilo. Zvlášť ty roztrhané obrazy v rámech, namalované olejem na plátně. Vždyť co to muselo dát práce, namalovat něco takového nebo vyřezat sošku. Kdybych nebyl voják a neměl to tak daleko domů, chtěl bych si ty věci i odnést. Ale jak? A kde bych to dal? Vzal do kasáren? Venku se setmělo a nikde ani živáčka. Musel jsem zpátky po cestě ke Stalince. Nikomu jsem o tom kostelu neříkal, ostatní o takové věci stejně neměli ani zájem, ty zajímalo tak jedině pivo a nějaké místní krasavice. Ten vnitřek kostela mi připomněl scénu z filmu "Věčně zpívají lesy", který jsem viděl v civilu. Jak rodina jela ze statku v zimě na saních do kostela na půlnoční o vánocích. Snad to tu tak bylo, když tu byli ještě původní obyvatelé. Vzpomněl jsem si též na náš dřevěný kostel doma v Řepištích. Nedovedl jsem si představit, že by se s ním jednou mohlo stát něco takového. A to nás politruci učili, jak je tento komunistický režim správný a že musíme za něj bojovat, o škodlivosti a zločinnosti církve, německých imperialistech a revanšistech a další propagandu. Jediný takový zážitek mě stokrát více utvrdil v mém přesvědčení a názorech o soudruzích, kteří tohle mají na svědomí a o celém tom jejich budování ráje na zemi. Bylo vidět, že tu v okolí byly domy a vesnice, obdělaná pole a lidé, a teď jenom ruiny, pole zarostlá trávou a trním. Vždyť to byli lidé jako my, měli své starosti a radosti a museli odejít. V jedné stodole jsem našel na zdi dětskou rukou nakreslenou plachetnici na moři a obrázky indiánů a kovbojů. Kdoví, kde je dneska ten, co to maloval. Byl to asi kluk se stejnými zájmy jako já. A nám pořád říkali, že všichni němečtí kluci byli v Hitlerjugend zabijáci a wehrwolfi, kteří byli připraveni nás, Čechy, podřezat.

V červnu jsme jeli celá péeška na sečení a sušení sena, pomáhat do pohraničí. Jelo se jako vždycky nákladními V3S se slamníky a celým příslušenstvím. Ubytováni jsme byli ve zpustlém a vyrabovaném barokním kostele v Nové Vsi u Hory sv. Šebestiána u hranic s tehdejší NDR. Později, když jsem tam okolo jezdil přes přechod do Německa, už ten kostel nestál, byl zlikvidován. Tenkrát to byl krásný, zděný kostel. Po válce, po vyhnání Němců v něm měl místní státní statek ustájené krávy. Spali jsme tam na slamnících na kamenné dlažbě, naši velitelé, poručíci měli ložnici nahoře na kůru a kancelář v sakristii. Ve zpustošené vesnici bylo ještě pár zachovalých domů, obývaných většinou cikány nebo podivnými individui, kteří, pokud byli střízliví, mluvili podivným dialektem někde z východního Slovenska. Jejich obydlí se moc nelišilo od těch cikánských. Byla tam i hospoda s obchodem, v dost žalostném stavu, do které jsme ovšem měli zakázáno chodit. Naše práce sestávala z toho, že ti kluci, kteří uměli kosit kosou a přihlásili se k tomu, vstávali ráno v pět a šli s nadporučíkem Dvořáčkem kosit louky a stráně, bývalé pole okolo vesnice. Kosili asi do 10 hodin. Potom se vraceli do kostela a měli volno, protože bylo už moc horko, vedro. My ostatní, co jsme neuměli kosit, jsme vstávali v 7 hodin a po snídani šli tu posečenou trávu rozhazovat, odpoledne shrabovat a sušit, později skládat do kup a další dny odvážet do statku do stodoly. Já se nehlásil, že umím kosit a ruku s prstem jsem ještě neměl zhojenou. A ti, co kosili, nastupovali zase až k večeru, když už nebylo tak horko a kosili až do tmy. Oběd nám vozili na pole ve várnicích. Pamatuju si, že jsem si odložil soukennou vojenskou blůzu na stráň mezi kamení a hrabal jsem jenom v košili. Když jsem odpoledne blůzu zvedl a chtěl si ji obléct, vypadla z ní velká, černá zmije s klikatou kresbou na hřbetě. Bylo horko a velká žízeň. Večer jsme unavení padali na slamníky v kostelní lodi. Byl tam příjemný chládek. Nedaleko byl též starý německý hřbitov. Okolo zchátralý dřevěný plot, uvnitř plno kopřiv a trní. Neudržované hroby, dřevěné a litinové kříže a náhrobky. Prohlížel jsem si tam dětské hroby s ručně psanými tabulkami, sotva už čitelná jména s daty, vše zarostlé trávou a plevelem. Nikdo tam asi už nechodil. Jenom cvrčci cvrlikali v trávě a nahoře bylo nekonečné nebe. Když jsme byli se sušením a uskladněním sena v té Nové Vsi hotovi, odvezli nás do vesnice Moldava o několik kilometrů dále. Ubytovaní jsme byli už ve velké poschoďové rekreační chatě, které se říkalo Stalinka, oficiálně Stalinova chata. Byla na návrší u cesty mezi Mokravou a přehradou Fláje (německy Floha). Podle mapy jsem si to potom našel, mohlo to být v bývalé osadě Ullersdorf. Tam byla už dole v sálu i jídelna spali jsme nahoře na pokojích, tekla voda a měli jsme večer a v neděli volno. Byla to německá rekreační turistická chata, zvenčí obložená šífrem. Tam jsem už nehrabal s ostatními seno, ale byl jsem přidělený jako vyučený stolař k místnímu starému stolaři v Moldavě. Byl to starý děda, měl dílnu v dřevěném přístavku. Dělal jsem tam násady do hrábí, pořízem ořezával kůru z tyček a vyhlazoval je dokulata. Měl jsem je upnuté v dřevěné stolici, jakou měl i můj táta doma, ostrouhával na ní duhy, když vyráběl bečky. Uměl jsem na ní dělat, dřevo se drží přitlačené dřevěnou hlavou, která se dole ovládá nohou. Ten děda, majitel dílny, která už ovšem patřila místnímu JZD, byl Němec a uměl jenom trochu česky. Já uměl zas trochu německy a tak jsme se spolu domluvili. Debatovali jsme a moc toho neudělali. On se zajímal, jaké to je tam u nás ve Slezsku, že byl kdysi v Opavě a jestli se tam ještě učí ve škole němčina, že tam byla německá škola. Já říkal, že už není. Oni tam v Moldavě měli školu českou a německé děti měly jenom dobrovolné hodiny němčiny. Bylo už tam hodně českých dosídlenců, i Slováků, a ti byli hned k rozeznání od německých starousedlíků. Asi jsem se líbil předsedovi JZD, který byl též Němec a pořád se chodil k nám do dílny bavit. Asi jsem udělal na něho dojem, když jsem přišel v neděli na mši do kostela. Farář ji sloužil německy a byli tam samí místní starousedlíci. Jediný já Čech, v uniformě. Měl dceru, byla i pěkná a mi sympatická, chtěl mi ji asi namluvit, zval mě k němu domů. Ona uměla česky, ale doma mluvili německy. Ale já jako obvykle se styděl a nevěděl, o čem se s ní bavit. Jednou jsme spolu ve stodole v JZD odhazovali seno od fukaru. Plechovým potrubím se vyfoukávalo seno nahoru pod střechu v hangáru.

Čas ubíhal a z nás se stávali pomalu budoucí poddůstojníci, velitelé družstev. Prst se mi pomalu hojil a musel jsem se zúčastňovat celého výcviku a nebrali na mě ohled. Musel jsem chodit do služeb, kde nebylo třeba moc namáhat ruce. Dozorčí, stráže, pohotovost, spojky, což bylo doručit zprávu do bytu důstojníka, když nebyl v kasárnách. Někdy na jaře, v březnu se jelo na cvičení, někde k Postoloprtům. Postavili jsme na louce u malého lesíka velké čtvercové stany, kde jsme spali na svých dovezených slamnících. Ve stanu nás spalo asi deset, namačkáni vedle sebe, přikrytí našimi dekami a kabáty. Venku byl ještě místy sníh, jinak všude bláto, mokro, vlhko. Přes noc napadl sníh na střechy stanů, museli jsme ho shazovat. Cvičilo se na louce s kanony, povely, nabíjení, sledování cíle, nalétávaly na nás letadla z nedalekého letiště. Boty od bláta, kuchaři vařili v polní kuchyni za našimi stany, oběd do ešusů, nebyla teplá voda na umytí. Byli jsme tam daleko od civilizace, nesměli se vzdálit, nevím ani kde to bylo, snad nějaký vojenský prostor. Ve stanu se svítilo petrolejkou, stísněný prostor, nepořádek, všechno zablácené. V noci stráže, zima, mráz, ve stanu jinovatka. Po rozkaze, k večeru v osobním volnu jsem zašel do nedalekého březového hájku. Kapesním nožem jsem se pokusil vyřezat z bukového špalíku, který jsem vzal z hromady dřeva, co jsme štípali kuchařům na topení, jakéhosi staroslavanského bůžka. Podle představy, jak jsem si to pamatoval z obrázků Mikoláše Alše. Dřevo tvrdé, nožík jsem brousil na kameni, vymodeloval jsem hlavu, oči, ústa, podařil se mi neobvyklý, démonický výraz obličeje. Okolo hlavy jsem do navrtaných děr potom zalepil smůlou jakési ploché špičaté paprsky a do těla zalepil pokřivené ruce z větévek s roztaženými prsty. Pak jsem to pomaloval dřevěným uhlím a červenou tužkou a natřel voskem ze svíčky a očadil. Večer napsal na tělo nějaké tajemné řecké nápisy, napůl v azbuce, jako ANAGKI a různá písmena nedávající smysl. Všiml jsem si, že mě někteří vojáci ve stanu, Maďaři, kteří byli někde od Komárna či z východního Slovenska, nedůvěřivě pozorují. Večer jsem si bůžka postavil ve stanu, zapálil před ním svíčku a šeptem pronášel jakési modlitby či zaklínání, napůl rusky a divnou řečí, se smrtelně vážnou tváří. Maďaři a Slováci se začali ptát, co to dělám, bylo vidět, že se bojí. Říkali, ať přestanu, že přivolám neštěstí. Já to dělal z recese a nečekal, že to na ně tak zapůsobí. Nakonec jsem musel na jejich nátlak figurku odnést ze stanu a jakoby hodit do ohně do ohniště v polní kuchyni. Spálil jsem tam ale jen kus jiného špalíku a bůžka jsem schoval do březového hájku. Potom jsem si ho odnesl a vzal do kasáren a donesl i domů.

V květnu jsme se povinně museli účastnit průvodu prvního máje v Plzni. Ve vycházkovém jsme pochodovali hned za lidovými milicemi. A devátého května jsem stál čestnou stráž na hřbitově u pomníku u hrobu sovětských vojáků (asi jen symbolického, protože tam rusové nebyli), kde přišli nějaké papaláši klást věnce. Museli jsme si helmy natřít špekem, aby se leskly. Jeli jsme tam autem s naším poručíkem Vobrem a stáli jsme tam asi hodinu, než místní straničtí funkcionáři s věnci a proslovy odbyli ten tyátr.

Bylo nás tam asi pět, každý s nějakou nemocí. Ten zdravoťák Voleníček byl v civilu zvěrolékař a jinak dobrý kumpán. Brýlatý, blonďák, dělal vojnu jako vysokoškolák, absolvent. Jednou v noci jsem nemohl spát a furt jsem slyšel z ošetřovny nějaké hlasy, smích, bylo to přes chodbu, svítilo se tam. Už jsem usínal, když mě někdo vzbudil a že jestli si nechci zašukat. Byl jsem rozespalý, v noční košili, zavedli mě na ošetřovnu. Tam už bylo pár kluků i s Voleníčkem, flašky s vínem, cigarety, dým. Na posteli ležela nějaká ožralá holka, vypadalo to, že o sobě neví. Svlečená, bez kalhotek, celkem pěkná postava, nohy roztažené. Asi se na ní už všichni vystřídali, prostěradlo pod ní postříkané. Dělala, že neví o světě. Já jsem tenkrát ještě s ženskou nikdy nic neměl, styděl jsem se, poprvé jsem viděl ženskou takto svlečenou. Ale bylo to nechutné. Nebyl jsem ožralý, nepil jsem s nimi, nevím jak ji do kasáren dotáhli a co to bylo za holku. Snad si dělali ze mě srandu, že jsem takový slušný a mysleli si, že na ni vlezu. Ale řekl jsem, že nemám zájem, bylo to pro mne trapné. Šel jsem zpátky na cimru a nemohl usnout. Nevím, jak to potom pokračovalo a jak ji dostali potom ven z kasáren. Ráno bylo všechno v pořádku, potom se mi pošklebovali, že jsem si mohl zdarma zašukat. Na té ošetřovně jsem byl asi 3 týdny, potom mě poslali zpátky na baterii. To už bylo tepleji, začínalo jaro a výcvik pokračoval. Ani mě moc nebavilo zapisovat se po rozkaze v 5 hodin na vycházky a jezdit tramvají do města. Co tam? Bloumat po ulicích nebo jít do hospody. Pamatuju si, jak jednou přivezla lítačka gazem až k nám na barák z města jednoho našeho spolužáka. Prý jim zavolali, že ten náš voják z naší baterie tam ležel v hospodě pod stolem, neschopný pohybu. Sundali nám ho z auta a kluci ho odnesli na umývárnu. Byl posraný i pochcaný, poblitý a strašně smrděl. Byl to Slovák, někde z východu, jmenoval se Majerník a byla to jeho první vycházka. Musel už být z domova alkoholik, protože kdykoliv se potom dostal ven, ožral se zas jako prase. Na umývárně ho svlékli donaha a polévali hadicí studenou vodou, umývali od hoven a zvratků. Ale neprobral se. Zabalili ho pak do prostěradla a donesli na postel. Probral se až druhý den. Potom vyšlo v rozkaze udělení trestu vojínu Majerníkovi (byl to takový primitiv a divil jsem se, že ho vůbec poslali do péešky, už svou vizáží vypadal na alkoholika), náš velitel baterie nadporučík Dvořáček mu dal zákaz vycházek na jeden měsíc a práci po službě. Jeho specialitou bylo, že trestal vojáky tak, že museli ve svém volnu, po večeři kopat hroby. Musel do rána vykopat za naším barákem jámu, metr hlubokou a metr širokou a dlouho podle své délky postavy, plus dvě pěsti nad hlavou. Protože bylo už tma, kopal to krumpáčem a lopatou za svitu petrolejky. A ráno přišel Dvořáček, změřil mu to metrem a nařídil to zase zasypat. Těch hrobů už tam bylo dost, ale vždycky se muselo kopat na novém místě. Když už bylo tepleji, chodil jsem někdy večer na louku, dále za naším barákem až k drátěnému plotu, který byl okolo celých kasáren. Tam si lehl do vysoké loňské suché trávy a díval se do nebe. Bylo mi tam dobře. Zapomněl jsem na vojnu a přemýšlel o světě. Fantazíroval co všechno bude, až budu doma, v civilu. Co asi doma, máma, táta, babička, čekal mě celý ještě pro mě neznámý příští život. Všechno bylo ještě možné, romantika, daleké světy, dobrodružství. Nahoře pluly oblaka, nebo svítil měsíc a nikdy mě nenapadlo, že se jednou bude psát rok 2000. To jsem si ani nedovedl představit. A že jako starý dědek budu jednou psát své paměti z vojny. Možná to bylo tenkrát úplně jinak, ani jsem nemohl myslet tak, jak to vidím dneska po tolika letech. Byl jsem mladý, vystrašený, nezkušený zajíc, měl velký respekt ze starších a nadřízených. Ale ty pocity, ta nálada, ta naděje a očekávání příštího dlouhého života, to se už nikdy nevrátí. Dneska mě už čeká jenom stáří, možná ještě pár let života, ale ten stříbrný vítr už neuslyším. Ale snad se aspoň tyto moje bláboly nějaký čas někde uchovají a když už tu nebudu, bude je někdo číst v úplně jiné době a atmosféře, aspoň se trochu bude moci vcítit do myšlení, názorů, nadějí a prožitků, jaké jsem měl tenkrát ve svých 19 letech. Psáno v prosinci 2000.