V červnu jsme jeli celá péeška na sečení a sušení sena, pomáhat do pohraničí. Jelo se jako vždycky nákladními V3S se slamníky a celým příslušenstvím. Ubytováni jsme byli ve zpustlém a vyrabovaném barokním kostele v Nové Vsi u Hory sv. Šebestiána u hranic s tehdejší NDR. Později, když jsem tam okolo jezdil přes přechod do Německa, už ten kostel nestál, byl zlikvidován. Tenkrát to byl krásný, zděný kostel. Po válce, po vyhnání Němců v něm měl místní státní statek ustájené krávy. Spali jsme tam na slamnících na kamenné dlažbě, naši velitelé, poručíci měli ložnici nahoře na kůru a kancelář v sakristii. Ve zpustošené vesnici bylo ještě pár zachovalých domů, obývaných většinou cikány nebo podivnými individui, kteří, pokud byli střízliví, mluvili podivným dialektem někde z východního Slovenska. Jejich obydlí se moc nelišilo od těch cikánských. Byla tam i hospoda s obchodem, v dost žalostném stavu, do které jsme ovšem měli zakázáno chodit. Naše práce sestávala z toho, že ti kluci, kteří uměli kosit kosou a přihlásili se k tomu, vstávali ráno v pět a šli s nadporučíkem Dvořáčkem kosit louky a stráně, bývalé pole okolo vesnice. Kosili asi do 10 hodin. Potom se vraceli do kostela a měli volno, protože bylo už moc horko, vedro. My ostatní, co jsme neuměli kosit, jsme vstávali v 7 hodin a po snídani šli tu posečenou trávu rozhazovat, odpoledne shrabovat a sušit, později skládat do kup a další dny odvážet do statku do stodoly. Já se nehlásil, že umím kosit a ruku s prstem jsem ještě neměl zhojenou. A ti, co kosili, nastupovali zase až k večeru, když už nebylo tak horko a kosili až do tmy. Oběd nám vozili na pole ve várnicích. Pamatuju si, že jsem si odložil soukennou vojenskou blůzu na stráň mezi kamení a hrabal jsem jenom v košili. Když jsem odpoledne blůzu zvedl a chtěl si ji obléct, vypadla z ní velká, černá zmije s klikatou kresbou na hřbetě. Bylo horko a velká žízeň. Večer jsme unavení padali na slamníky v kostelní lodi. Byl tam příjemný chládek. Nedaleko byl též starý německý hřbitov. Okolo zchátralý dřevěný plot, uvnitř plno kopřiv a trní. Neudržované hroby, dřevěné a litinové kříže a náhrobky. Prohlížel jsem si tam dětské hroby s ručně psanými tabulkami, sotva už čitelná jména s daty, vše zarostlé trávou a plevelem. Nikdo tam asi už nechodil. Jenom cvrčci cvrlikali v trávě a nahoře bylo nekonečné nebe. Když jsme byli se sušením a uskladněním sena v té Nové Vsi hotovi, odvezli nás do vesnice Moldava o několik kilometrů dále. Ubytovaní jsme byli už ve velké poschoďové rekreační chatě, které se říkalo Stalinka, oficiálně Stalinova chata. Byla na návrší u cesty mezi Mokravou a přehradou Fláje (německy Floha). Podle mapy jsem si to potom našel, mohlo to být v bývalé osadě Ullersdorf. Tam byla už dole v sálu i jídelna spali jsme nahoře na pokojích, tekla voda a měli jsme večer a v neděli volno. Byla to německá rekreační turistická chata, zvenčí obložená šífrem. Tam jsem už nehrabal s ostatními seno, ale byl jsem přidělený jako vyučený stolař k místnímu starému stolaři v Moldavě. Byl to starý děda, měl dílnu v dřevěném přístavku. Dělal jsem tam násady do hrábí, pořízem ořezával kůru z tyček a vyhlazoval je dokulata. Měl jsem je upnuté v dřevěné stolici, jakou měl i můj táta doma, ostrouhával na ní duhy, když vyráběl bečky. Uměl jsem na ní dělat, dřevo se drží přitlačené dřevěnou hlavou, která se dole ovládá nohou. Ten děda, majitel dílny, která už ovšem patřila místnímu JZD, byl Němec a uměl jenom trochu česky. Já uměl zas trochu německy a tak jsme se spolu domluvili. Debatovali jsme a moc toho neudělali. On se zajímal, jaké to je tam u nás ve Slezsku, že byl kdysi v Opavě a jestli se tam ještě učí ve škole němčina, že tam byla německá škola. Já říkal, že už není. Oni tam v Moldavě měli školu českou a německé děti měly jenom dobrovolné hodiny němčiny. Bylo už tam hodně českých dosídlenců, i Slováků, a ti byli hned k rozeznání od německých starousedlíků. Asi jsem se líbil předsedovi JZD, který byl též Němec a pořád se chodil k nám do dílny bavit. Asi jsem udělal na něho dojem, když jsem přišel v neděli na mši do kostela. Farář ji sloužil německy a byli tam samí místní starousedlíci. Jediný já Čech, v uniformě. Měl dceru, byla i pěkná a mi sympatická, chtěl mi ji asi namluvit, zval mě k němu domů. Ona uměla česky, ale doma mluvili německy. Ale já jako obvykle se styděl a nevěděl, o čem se s ní bavit. Jednou jsme spolu ve stodole v JZD odhazovali seno od fukaru. Plechovým potrubím se vyfoukávalo seno nahoru pod střechu v hangáru.