Čas ubíhal a z nás se stávali pomalu budoucí poddůstojníci, velitelé družstev. Prst se mi pomalu hojil a musel jsem se zúčastňovat celého výcviku a nebrali na mě ohled. Musel jsem chodit do služeb, kde nebylo třeba moc namáhat ruce. Dozorčí, stráže, pohotovost, spojky, což bylo doručit zprávu do bytu důstojníka, když nebyl v kasárnách. Někdy na jaře, v březnu se jelo na cvičení, někde k Postoloprtům. Postavili jsme na louce u malého lesíka velké čtvercové stany, kde jsme spali na svých dovezených slamnících. Ve stanu nás spalo asi deset, namačkáni vedle sebe, přikrytí našimi dekami a kabáty. Venku byl ještě místy sníh, jinak všude bláto, mokro, vlhko. Přes noc napadl sníh na střechy stanů, museli jsme ho shazovat. Cvičilo se na louce s kanony, povely, nabíjení, sledování cíle, nalétávaly na nás letadla z nedalekého letiště. Boty od bláta, kuchaři vařili v polní kuchyni za našimi stany, oběd do ešusů, nebyla teplá voda na umytí. Byli jsme tam daleko od civilizace, nesměli se vzdálit, nevím ani kde to bylo, snad nějaký vojenský prostor. Ve stanu se svítilo petrolejkou, stísněný prostor, nepořádek, všechno zablácené. V noci stráže, zima, mráz, ve stanu jinovatka. Po rozkaze, k večeru v osobním volnu jsem zašel do nedalekého březového hájku. Kapesním nožem jsem se pokusil vyřezat z bukového špalíku, který jsem vzal z hromady dřeva, co jsme štípali kuchařům na topení, jakéhosi staroslavanského bůžka. Podle představy, jak jsem si to pamatoval z obrázků Mikoláše Alše. Dřevo tvrdé, nožík jsem brousil na kameni, vymodeloval jsem hlavu, oči, ústa, podařil se mi neobvyklý, démonický výraz obličeje. Okolo hlavy jsem do navrtaných děr potom zalepil smůlou jakési ploché špičaté paprsky a do těla zalepil pokřivené ruce z větévek s roztaženými prsty. Pak jsem to pomaloval dřevěným uhlím a červenou tužkou a natřel voskem ze svíčky a očadil. Večer napsal na tělo nějaké tajemné řecké nápisy, napůl v azbuce, jako ANAGKI a různá písmena nedávající smysl. Všiml jsem si, že mě někteří vojáci ve stanu, Maďaři, kteří byli někde od Komárna či z východního Slovenska, nedůvěřivě pozorují. Večer jsem si bůžka postavil ve stanu, zapálil před ním svíčku a šeptem pronášel jakési modlitby či zaklínání, napůl rusky a divnou řečí, se smrtelně vážnou tváří. Maďaři a Slováci se začali ptát, co to dělám, bylo vidět, že se bojí. Říkali, ať přestanu, že přivolám neštěstí. Já to dělal z recese a nečekal, že to na ně tak zapůsobí. Nakonec jsem musel na jejich nátlak figurku odnést ze stanu a jakoby hodit do ohně do ohniště v polní kuchyni. Spálil jsem tam ale jen kus jiného špalíku a bůžka jsem schoval do březového hájku. Potom jsem si ho odnesl a vzal do kasáren a donesl i domů.

V květnu jsme se povinně museli účastnit průvodu prvního máje v Plzni. Ve vycházkovém jsme pochodovali hned za lidovými milicemi. A devátého května jsem stál čestnou stráž na hřbitově u pomníku u hrobu sovětských vojáků (asi jen symbolického, protože tam rusové nebyli), kde přišli nějaké papaláši klást věnce. Museli jsme si helmy natřít špekem, aby se leskly. Jeli jsme tam autem s naším poručíkem Vobrem a stáli jsme tam asi hodinu, než místní straničtí funkcionáři s věnci a proslovy odbyli ten tyátr.