A tak nám pomalu ubíhal přijímač, když asi 20. 10. 1962 nastala celosvětová kritická situace, napětí, když Chruštěv rozmístil na Kubě sovětské atomové rakety a vzniklo nebezpečí rozpoutání atomové války. Hned jsme byli přiděleni do bojových čet a baterií mezi normální manšaft, druhoročáky a začal intenzivní výcvik u kanonů. Byli jsme rozmístěna jako obsluha děla. Každý kanon měl obsluhu 6 mužů a velitele. Děla byly taženy nákladními auty V3S a jezdili jsme na letiště ve Slaném, kde se nacvičovalo míření, nabíjení, povely, vše v největší rychlosti, na čas. Byl už podzim, dost sychravo, studené počasí, ale mě to bavilo, bylo to něco nového. Kanon byl zapřažen za Tatru V3S a po příjezdu do palpostu se roztáhly boční ramena a pomocí otáčení ručních zvedáků na jejich koncích se zvedl, že kola byly volně ve vzduchu a dva zaměřovači na sedačkách sledovali přes mířidla cíl, otáčeli celým kanonem, jeden naváděl hlaveň horizontálně, druhý vertikálně a další, střelec, nastavoval směr, dálku a rychlost a nohou odpaloval dávky. Nabíječ strkal zásobníky po pěti nábojích zboku na stůl a ty se zatlačily do hlavně a mohlo se střílet i dávkami. Další, podávači vytahovali zásobníky z beden okolo kanonu a nosili je nabíječi. A velitel za dělem, podle příkazů velitele baterie pomocí sluchátek a mikrofonu vydával povely. Tenkrát jsem si poškodil páteř, plotýnky, se kterými mám potíže dodnes. Museli jsme jako obsluha sundávat z vysokého auta a rozmisťovat okolo kanonu dřevěné bedny, ve kterých bylo po pěti nábojích ráže 57mm v kovovém zásobníku. Bedna vážila asi 35 kilo a museli jsme to skládat na hromady okolo a potom zase zvedat na auto a tam ukládat zpátky. Všechno v rychlém poklusu, sledoval se čas a soutěžilo se. Strašně mě bolela páteř. Po tom zvedání a sundávání beden, ale nedalo se nic dělat, nešlo říct, že nemůžu. Byl jsem uznán doktorem jako schopný řadové služby a na stížnosti se nebral ohled. Tenkrát jsem si tak uvažoval, za tehdejší politické situace, že pokud by došlo k válce a byli jsme nasazeni na frontu, stejně by jsme byli někde za přední linií a ne přímo v zákopech. A já se nechtěl nechat zbytečně zabít kvůli nějakému politickému systému, který jsem nenáviděl, nechtěl jsem bojovat a střílet na Němce a Američany, kteří jsou kluci tak jako my. Největší problém jsem viděl v tom, jak se dostat na druhou stranu k nim. Přeběhnout se nedalo, to by mě asi chytili a popravili jako zrádce a dezertéra. Snad při vhodné příležitosti se v noci někde proplížit a vzdát se. Německy jsem trochu uměl a naivně jsem si představoval, že bych mohl potom dělat tlumočníka při výslechu zajatců. Nikomu jsem se ale se svými myšlenkami nesvěřoval. Ale za obranu socialistické vlasti jsem bojovat nechtěl!

28. října 1962 jsme na buzerplacu dělali přísahu. Nastoupili jsme ve vycházkovém a po ceremoniálu se zástavou a parádou s hudbou nám byla přečtena přísaha, načež jsme museli zvolat "Tak přísaháme!". Já to nevolal, ale nebylo to nic platné, museli jsme to potom každý osobně podepsat. Bylo tam, že budeme bránit socialismus a i státy naší socialistické soustavy, pod vedením sovětského svazu, ideje komunismu a podobné kecy a že nebudeme váhat za ně obětovat i svůj život. V duchu jsem obdivoval třeba Svědky Jehovovy, kteří odmítali přísahat a nechali se zavřít na 5 roků do Jáchymova. Já takovou odvahu neměl. A tak jsem se utěšoval aspoň tím, že přísaha, která je vynucena pod trestem žaláře, násilí, není závazná. Jen jsem měl strach, že jsem podepsal něco, za co mě mohou potom při pokusu o dezerci popravit. Ale dělali to i čeští legionáři v první světové válce, když zradili císaře pána. Někteří měli po přísaze poprvé volno, vycházky, přijeli jim rodiče. Ale já nikoho neměl, od nás to bylo daleko a nebylo to pro mě nic významného, spíše jsem si říkal, že je to moje zbabělost. No a potom už ubíhal dál každodenní život v kasárnách, nás bažantů.

Nejdřív jsme se učili rozeznávat vojenské hodnosti podle nárameníků, zdravit hodnostně vyšší, potom pochodovat, podávat hlášení, zařadit se na světnici a další základní věci. Na pořadovou přípravu, což je nácvik pochodování a cviků jako: Vlevo, vpravo vbok, čelem vzad a potom i cviků se zbraní jsme chodili na buzerplac, což byla vyasfaltovaná velká plocha mezi budovami. Tam jsme se pomalu stávali vojáky. Moc mě to nebavilo, donekonečna opakovat stejné povely a cviky, stejně jako kdysi nácvik na spartakiádu, ale bylo to nutné, aby to zvládli všichni. Aby nám to vešlo do podvědomí a dělali jsme to automaticky. Dalo se to naučit. Ale někteří byli opravdoví lempli a nešli jim to a tak jsme to opakovali donekonečna. Byl jsem průměrný, zvládal jsem to bez problémů a nijak na sebe zvlášť neupozorňoval. Bylo to nejlepší, jinak si takového kluka hned všimli a zapamatovali a měl už po ptákách. Já jsem ale hned na začátku udělal jednu velkou chybu. Nevím už který den to v přijímači bylo, když jsme v osobním volnu, večer po rozkaze měli povoleno na politickovýchovné světnici, jinak též klubovně psát domů dopisy či i koresponďáky. Ty potom otevřené, aby je velitel z důvodu bezpečnosti mohl přečíst, se odevzdávaly u stolku dozorčího, který je v noci pochopitelně četl též a měl z toho velkou srandu. No a já hlupák napsal koresponďák klukům do modelárny, do Vítkovických železáren, kde jsem dělal před odchodem na vojnu. Oni mě tam předem strašili, jak dostanu na vojně zabrat, že teprve uvidím, že budu muset poslouchat a že mi tam spadne hřebínek a podobné řeči. A já jim napsal, že na vojně je docela fajn, moc nás tu nehoní, máme dost času a je to tu skoro lepší, než v té modelárně. Zkrátka, že jejich předpovědi se nesplnily. A odevzdal jsem ten lístek u dozorčího. A druhý den to začlo! Hned si mě zavolali poddůstojníci, mým velitelem světnice, kde nás bylo asi 30, byl svobodník Kadaník, dále tam byli ještě i Rufr a Suchý a hned se mě ptali: Tak Řeha, vy se na vojně nudíte a nemáte co dělat? Je to tu pro vás lahoda a rekreace? Tak celý týden služby, dělat rajony a hajzly a bude se to lesknout, aby jsem se nenudil! Tak jsem musel týden, v osobním volnu po rozkaze dělat rajony, umývat chodbu mazlavým mýdlem a vytírat hadrem na celém našem poschodí a čistit záchody. Tam byly turecké šlapky v dřevěných kabinkách s lítacími dveřmi, na podlaze keramické mísy s dvěma nášlapkami pro nohy, do kterých se v podřepu vykonávala potřeba. Když se někdo netrefil a udělal to vedle, muselo se to očistit. Dělalo se to rýžovým kartáčem a kýblem s vodou. Ale dalo se to zvládnout. Byl jsem zvyklý už z civilu na jiná příkoří a tak jsem si vždycky myslel: Dá se to vydržet, jednou to skončí a půjdeš domů. Pokud to fyzicky vydržím, tak je to dobré, psychické problémy jsem tam nikdy neměl. Zažil jsem potom i jinou šikanu od různých vojenských primitivů, ale dalo se to přežít. no takže ten můj trest trval celý týden, ale pak asi zjistili, že snad nejsem takový gauner a dali už mi pokoj. Rajony jsem dělal až když na mě přišla řada. Dneska už málokdo ví, co to byl kombajn. Dřevěná bednička, ve které bylo pár cihel a zespoda přibité kartáče na boty. Kombajnem na holi od smetáku se pastovala a leštila podlaha ve světnici, dřevěné prošlapané fošny hnědou voskovou pastou až se musela lesknout. Též jsme mívali politické školení mužstva, takzvané PŠM. To nám politruk vykládal o revanšistech a západních imperialistech, jak se na nás chystají, jak jsou vyzbrojení a jak musíme být ve střehu a na ně být připravení. Aspoň se sedělo na učebně a nemuselo nic dělat. Chtělo se nám spát po cvičení venku. Náš tlustý politruk, kapitál Zeus, se snažil působit dojmem neškodného dobráka, ale měl jsem se před ním na pozoru. Byl to spíš kariérista, který tam měl dobré bydlo a rád se napil. Další dopisy, které jsem potom psal domů jsem už pochopitelně psal normálně, že se mám dobře a tak, aby doma neměli o mně starost. Dopisy před odesláním četl náš velitel roty, baterie, nadporučík Jaroslav Kulhavý. Nesměli jsme ovšem psát, že jsme zařazeni jako obsluha protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů, sovětské výroby. Oficiální název byl PLK s60 a že jsme u druhé baterie protiletadlového oddílu divize ve Slaném u útvaru č. 2478 a další vojenské tajemství. Nebylo taky o čem psát a moc dopisů jsem nenapsal. Neměl jsem ani komu a ani jsem nijak netoužil, podívat se domů, věděl jsem, že to není možné a dalo se to tam vydržet a jednou to musí skončit. Musím to přežít.

Na nádraží ve Slaném už čekalo vojenské nákladní auto a několik vojáků, těm jsme odevzdali povolávací rozkazy, ale oni už stejně měli seznam našich jmen a ti nás odvezli přes město do kasáren. Byla to vysoká, tříposchoďová budova, postavená ještě za první republiky, stejná jaké jsou i jinde u nás. Kasárny stály u hlavní cesty za městem, několik budov a autopark, vedle budova štábu divize, všechno obehnané vysokým plotem. Projeli jsme bránou, která byla na opačné straně od cesty, směrem do polí. Vystoupit! Pamatuju si, že bylo sychravé počasí, mlha a před budovou, kde jsme vystoupili se valil štiplavý dým z několika doutnajících popelnic. Bylo 16. října 1962. Po schodech nahoru do třetího patra a po chodbě do ubytovací světnice, ložnice mužstva. Pár vojáků a poddůstojníků už tam čekalo a my, vykulení rekruti jsme tam čekali na další, které postupně přiváželi z různých míst naší republiky. K večeru jsme nastoupili dole před budovu a odvedli nás do koupelen, kde jsme už vyfasovali vojenské trenýrky, košile a civilní oblečení jsme svlékli a dali do papírových pytlů, na které se napsala naše adresa domů. Potom nás nějaké holičky, učeňky, ostříhaly nakrátko, vojenský střih, ale ne úplně dohola. Bylo to jednou, stejně jsme byli v kasárnách po dobu přijímače zavření. Dostali jsme ručníky a mýdla a šli pod sprchy. Tam už podle tradice nejdřív tekla teplá voda, ale když jsme se namydlili, pustili už mazáci jenom studenou. Všechno probíhalo rychle, pobízeli nás ke spěchu, byli jsme unavení, zvědaví, ale dalo se to vydržet. Potom se šlo zas nahoru na světnici. Tam na postelích na celtách jsme měli nachystáno všechno co patří do vojenské výstroje, co budeme po dva roky mít nafasováno. Oblékli jsme si kalhoty, blůzy (kopřiváky vzor 21), obuli okované půllitry, opasky a lodičky. Kdo měl velké či malé, měl si vyměnit se sousedem, nebo později ve škladu u staršiny. Všechno smrdělo erárním, kasárenským smradem, desinfekcí a lysolem. Vypadali jsme jako hastroši, viselo to na nás, lodičky padaly až na uši, ostříhané hlavy, vyděšené pohledy, pocity bažantů. Poddůstojníci nás odvedli k lékařské prohlídce na ošetřovnu, kde se nás doktor optal, zda se cítíme zdrávi a nemáme nějaké potíže. Potom nám na skřínkárně, místnosti kde byly řady dřevěných skříněk, ukázali jak máme uložit svoje věci, prádlo a všechny nafasované věci a každý si ji zamkl na kladku donesenou z domova. No a večer, unavení novými zážitky, po večeři dole v suterénu, která se vydávala po celou dobu naší vojny do hliníkových ešusů, stejně jako všecko další jídlo, a ty se musely umýt v teplé, někdy i studené vodě, jsme po večerce v 10 hodin zalehli pod chlupaté, tenké deky, v dlouhých nočních košilích, bez trenýrek, na prostěradla na jutové slamníky, čerstvě nacpané slámou. Postele železné, z trubek, poschoďové. Já spal dole. Slamník napěchovaný pěkně dokulata, ještě neslehnutý, takže byl problém se na něm v noci udržet a nespadnout z postele. Na tu první noc si už moc nepamatuju, ale ráno nám teprve začala vojna. V 6 hodin budíček, hvizd dozorčího, dupot půllitrů po chodbě, řev poddůstojníků, rychle se obléknout, jenom do pasu svlečení, v kalhotách a půllitrech poklusem dolů před budovu, nástup a poklusem na hrášek. To byl kopec asi 300 metrů od kasáren, zarostlý trávou a křovím, kde se odehrávaly už po celé generace vojska všechny buzerace. Byl jsem fyzicky dost zdatný, takže mi ten běh a cviky, které s námi prováděli naši velitelé nedělal moc potíže. Dalo se to vydržet, ačkoliv někteří slabší z toho byli dost zchváceni. Chtěli nám prostě ze začátku ukázat, co je to vojna. Potom později už ty rozcvičky nebyly tak drastické a už se to jenom tak odfláklo formálně a nakonec jako mazáci jsme už necvičili vůbec. Po rozcvičce poklusem do kasáren, na umývárně ve smaltovaných litinových korytech se umýt ve studené vodě a nástup venku před budovou. Čekalo se na opozdilce, kteří byli popoháněni křikem poddůstojníků. Kontrola stavu osazenstva světnice, kontrola jídelního nádobí, což byl ešus, utěrka a v ní zabalená hliníková lžíce, vidlička a nůž. Stejně jsme jedli ale jenom lžící z ešusu, tak nevím, proč jsme museli mít i vidličku a nůž. Též se kontrolovaly vyleštěné boty, vysoké půllitry a kdo je neměl čisté, byl poslán nahoru si je naglobínovat a ostatní čekali až vrátí. Potom sestup dolů do jídelny. Kuchaři či směna vydávali u okénka jídlo do ešusů, postavit se ke stolů za dřevěné dlouhé lavice a teprve na povel poddůstojníka, který řekl: Dobrou chuť! jsme mohli zasednout a jíst. Kdo byl poslední u okénka nebo pomalý, ten se nenajedl, protože když on zavelel: Vztyk odchod! tak ti, kteří ještě jedli, museli vyklopit obsah ešusu do popelnic u dveří a nastoupit s ostatními zas před budovu. Ale hlad nikdo nemusel mít, protože v jídelně byla na stole u okénka hromada krajíců chleba a každý si mohlvzít kolik chtěl. Předtím ještě umýt ešus pod kohoutkem v plechovém korytě u kuchyně ve studené vodě. Odchod nahoru a potom už výcvik podle denního plánu.