A tak nám pomalu ubíhal přijímač, když asi 20. 10. 1962 nastala celosvětová kritická situace, napětí, když Chruštěv rozmístil na Kubě sovětské atomové rakety a vzniklo nebezpečí rozpoutání atomové války. Hned jsme byli přiděleni do bojových čet a baterií mezi normální manšaft, druhoročáky a začal intenzivní výcvik u kanonů. Byli jsme rozmístěna jako obsluha děla. Každý kanon měl obsluhu 6 mužů a velitele. Děla byly taženy nákladními auty V3S a jezdili jsme na letiště ve Slaném, kde se nacvičovalo míření, nabíjení, povely, vše v největší rychlosti, na čas. Byl už podzim, dost sychravo, studené počasí, ale mě to bavilo, bylo to něco nového. Kanon byl zapřažen za Tatru V3S a po příjezdu do palpostu se roztáhly boční ramena a pomocí otáčení ručních zvedáků na jejich koncích se zvedl, že kola byly volně ve vzduchu a dva zaměřovači na sedačkách sledovali přes mířidla cíl, otáčeli celým kanonem, jeden naváděl hlaveň horizontálně, druhý vertikálně a další, střelec, nastavoval směr, dálku a rychlost a nohou odpaloval dávky. Nabíječ strkal zásobníky po pěti nábojích zboku na stůl a ty se zatlačily do hlavně a mohlo se střílet i dávkami. Další, podávači vytahovali zásobníky z beden okolo kanonu a nosili je nabíječi. A velitel za dělem, podle příkazů velitele baterie pomocí sluchátek a mikrofonu vydával povely. Tenkrát jsem si poškodil páteř, plotýnky, se kterými mám potíže dodnes. Museli jsme jako obsluha sundávat z vysokého auta a rozmisťovat okolo kanonu dřevěné bedny, ve kterých bylo po pěti nábojích ráže 57mm v kovovém zásobníku. Bedna vážila asi 35 kilo a museli jsme to skládat na hromady okolo a potom zase zvedat na auto a tam ukládat zpátky. Všechno v rychlém poklusu, sledoval se čas a soutěžilo se. Strašně mě bolela páteř. Po tom zvedání a sundávání beden, ale nedalo se nic dělat, nešlo říct, že nemůžu. Byl jsem uznán doktorem jako schopný řadové služby a na stížnosti se nebral ohled. Tenkrát jsem si tak uvažoval, za tehdejší politické situace, že pokud by došlo k válce a byli jsme nasazeni na frontu, stejně by jsme byli někde za přední linií a ne přímo v zákopech. A já se nechtěl nechat zbytečně zabít kvůli nějakému politickému systému, který jsem nenáviděl, nechtěl jsem bojovat a střílet na Němce a Američany, kteří jsou kluci tak jako my. Největší problém jsem viděl v tom, jak se dostat na druhou stranu k nim. Přeběhnout se nedalo, to by mě asi chytili a popravili jako zrádce a dezertéra. Snad při vhodné příležitosti se v noci někde proplížit a vzdát se. Německy jsem trochu uměl a naivně jsem si představoval, že bych mohl potom dělat tlumočníka při výslechu zajatců. Nikomu jsem se ale se svými myšlenkami nesvěřoval. Ale za obranu socialistické vlasti jsem bojovat nechtěl!

28. října 1962 jsme na buzerplacu dělali přísahu. Nastoupili jsme ve vycházkovém a po ceremoniálu se zástavou a parádou s hudbou nám byla přečtena přísaha, načež jsme museli zvolat "Tak přísaháme!". Já to nevolal, ale nebylo to nic platné, museli jsme to potom každý osobně podepsat. Bylo tam, že budeme bránit socialismus a i státy naší socialistické soustavy, pod vedením sovětského svazu, ideje komunismu a podobné kecy a že nebudeme váhat za ně obětovat i svůj život. V duchu jsem obdivoval třeba Svědky Jehovovy, kteří odmítali přísahat a nechali se zavřít na 5 roků do Jáchymova. Já takovou odvahu neměl. A tak jsem se utěšoval aspoň tím, že přísaha, která je vynucena pod trestem žaláře, násilí, není závazná. Jen jsem měl strach, že jsem podepsal něco, za co mě mohou potom při pokusu o dezerci popravit. Ale dělali to i čeští legionáři v první světové válce, když zradili císaře pána. Někteří měli po přísaze poprvé volno, vycházky, přijeli jim rodiče. Ale já nikoho neměl, od nás to bylo daleko a nebylo to pro mě nic významného, spíše jsem si říkal, že je to moje zbabělost. No a potom už ubíhal dál každodenní život v kasárnách, nás bažantů.