Na nádraží ve Slaném už čekalo vojenské nákladní auto a několik vojáků, těm jsme odevzdali povolávací rozkazy, ale oni už stejně měli seznam našich jmen a ti nás odvezli přes město do kasáren. Byla to vysoká, tříposchoďová budova, postavená ještě za první republiky, stejná jaké jsou i jinde u nás. Kasárny stály u hlavní cesty za městem, několik budov a autopark, vedle budova štábu divize, všechno obehnané vysokým plotem. Projeli jsme bránou, která byla na opačné straně od cesty, směrem do polí. Vystoupit! Pamatuju si, že bylo sychravé počasí, mlha a před budovou, kde jsme vystoupili se valil štiplavý dým z několika doutnajících popelnic. Bylo 16. října 1962. Po schodech nahoru do třetího patra a po chodbě do ubytovací světnice, ložnice mužstva. Pár vojáků a poddůstojníků už tam čekalo a my, vykulení rekruti jsme tam čekali na další, které postupně přiváželi z různých míst naší republiky. K večeru jsme nastoupili dole před budovu a odvedli nás do koupelen, kde jsme už vyfasovali vojenské trenýrky, košile a civilní oblečení jsme svlékli a dali do papírových pytlů, na které se napsala naše adresa domů. Potom nás nějaké holičky, učeňky, ostříhaly nakrátko, vojenský střih, ale ne úplně dohola. Bylo to jednou, stejně jsme byli v kasárnách po dobu přijímače zavření. Dostali jsme ručníky a mýdla a šli pod sprchy. Tam už podle tradice nejdřív tekla teplá voda, ale když jsme se namydlili, pustili už mazáci jenom studenou. Všechno probíhalo rychle, pobízeli nás ke spěchu, byli jsme unavení, zvědaví, ale dalo se to vydržet. Potom se šlo zas nahoru na světnici. Tam na postelích na celtách jsme měli nachystáno všechno co patří do vojenské výstroje, co budeme po dva roky mít nafasováno. Oblékli jsme si kalhoty, blůzy (kopřiváky vzor 21), obuli okované půllitry, opasky a lodičky. Kdo měl velké či malé, měl si vyměnit se sousedem, nebo později ve škladu u staršiny. Všechno smrdělo erárním, kasárenským smradem, desinfekcí a lysolem. Vypadali jsme jako hastroši, viselo to na nás, lodičky padaly až na uši, ostříhané hlavy, vyděšené pohledy, pocity bažantů. Poddůstojníci nás odvedli k lékařské prohlídce na ošetřovnu, kde se nás doktor optal, zda se cítíme zdrávi a nemáme nějaké potíže. Potom nám na skřínkárně, místnosti kde byly řady dřevěných skříněk, ukázali jak máme uložit svoje věci, prádlo a všechny nafasované věci a každý si ji zamkl na kladku donesenou z domova. No a večer, unavení novými zážitky, po večeři dole v suterénu, která se vydávala po celou dobu naší vojny do hliníkových ešusů, stejně jako všecko další jídlo, a ty se musely umýt v teplé, někdy i studené vodě, jsme po večerce v 10 hodin zalehli pod chlupaté, tenké deky, v dlouhých nočních košilích, bez trenýrek, na prostěradla na jutové slamníky, čerstvě nacpané slámou. Postele železné, z trubek, poschoďové. Já spal dole. Slamník napěchovaný pěkně dokulata, ještě neslehnutý, takže byl problém se na něm v noci udržet a nespadnout z postele. Na tu první noc si už moc nepamatuju, ale ráno nám teprve začala vojna. V 6 hodin budíček, hvizd dozorčího, dupot půllitrů po chodbě, řev poddůstojníků, rychle se obléknout, jenom do pasu svlečení, v kalhotách a půllitrech poklusem dolů před budovu, nástup a poklusem na hrášek. To byl kopec asi 300 metrů od kasáren, zarostlý trávou a křovím, kde se odehrávaly už po celé generace vojska všechny buzerace. Byl jsem fyzicky dost zdatný, takže mi ten běh a cviky, které s námi prováděli naši velitelé nedělal moc potíže. Dalo se to vydržet, ačkoliv někteří slabší z toho byli dost zchváceni. Chtěli nám prostě ze začátku ukázat, co je to vojna. Potom později už ty rozcvičky nebyly tak drastické a už se to jenom tak odfláklo formálně a nakonec jako mazáci jsme už necvičili vůbec. Po rozcvičce poklusem do kasáren, na umývárně ve smaltovaných litinových korytech se umýt ve studené vodě a nástup venku před budovou. Čekalo se na opozdilce, kteří byli popoháněni křikem poddůstojníků. Kontrola stavu osazenstva světnice, kontrola jídelního nádobí, což byl ešus, utěrka a v ní zabalená hliníková lžíce, vidlička a nůž. Stejně jsme jedli ale jenom lžící z ešusu, tak nevím, proč jsme museli mít i vidličku a nůž. Též se kontrolovaly vyleštěné boty, vysoké půllitry a kdo je neměl čisté, byl poslán nahoru si je naglobínovat a ostatní čekali až vrátí. Potom sestup dolů do jídelny. Kuchaři či směna vydávali u okénka jídlo do ešusů, postavit se ke stolů za dřevěné dlouhé lavice a teprve na povel poddůstojníka, který řekl: Dobrou chuť! jsme mohli zasednout a jíst. Kdo byl poslední u okénka nebo pomalý, ten se nenajedl, protože když on zavelel: Vztyk odchod! tak ti, kteří ještě jedli, museli vyklopit obsah ešusu do popelnic u dveří a nastoupit s ostatními zas před budovu. Ale hlad nikdo nemusel mít, protože v jídelně byla na stole u okénka hromada krajíců chleba a každý si mohlvzít kolik chtěl. Předtím ještě umýt ešus pod kohoutkem v plechovém korytě u kuchyně ve studené vodě. Odchod nahoru a potom už výcvik podle denního plánu.