Další část vzpomínek

Další část vzpomínek, kde jsou popsány roky na vojně, bude následovat od ledna 2018.

Filmy a inscenace v televizi na mě dost působily. Nebyla jiná kultura. Knížky jsem si sám kupoval, doma nebylo nic. Z Kaňovic jsem si občas dovezl staré noviny a časopisy, které tam byly uložené na huře pod střechou, ještě z první republiky po tátovi a jeho sestrách. Byly to: Pražský ilustrovaný zpravodaj, Moravanka a jiné, byly jich tam celé štosy a používaly se u nich potom jako záchodový papír na jejich dřevěném záchodě ve chlívkách nad hnojištěm. Do kina jsem nechodil, nechtělo se mi jezdit daleko a stejně se nic pořádného nehrálo. Až potom, když se začaly už hrát i západní, barevné a dobrodružné historické filmy, chodil jsem na ně ve Vítkovic do kina Mír, někdy po škole a domů se vracel až jako z odpolední šichty. Bylo to tenkrát něco, co jsme neznali a otvíraly se nám nové světy.

Dneska se na to dívám jinak, a nedívám se na to ani v televizi, kdo by si pomyslil, že bude jednou i možnost si cokoliv přehrát na DVD. Pamatuju si na ty naivní dobrodružné jako: Fanfán Tulipán, Kapitál Fracase, Scaramouche, Tři mušketýři a jiné. A moc mě nadchl francouzský širokoúhlý film Napoleon. To bylo něco úžasného. Dneska bych už tam poznal i spoustu chyb a naivity, ale tenkrát jsem byl z něho nadšený. Divím se, že to tenkrát naše cenzura povolila, vždyť to byla oslava Napoleona a u nás se on zatracoval jako militarista, skoro na úrovni Hitlera, a vychvaloval se geniální Kutuzov, který ho porazil. A v tom filmu to bylo naopak. Celý druhý díl byla bitva u Slavkova a ten Kutuzov tam byl jako největší chudák. Ten film na mě moc zapůsobil. Byl jsem na něm potom ještě i na vojně v Terezíně a po letech i ve Frýdku. Dneska se už dávno nehraje, ale na tehdejší dobu to bylo něco velkolepého. Barevné uniformy, bitevní scény, jízda, kanony, střelba, vítězství u Slavkova, kde jsem už byl a znal to tam. Ještě více jsem obdivoval císaře a četl potom o něm co se dalo sehnat. To bylo něco jiného než ty filmy o hrdinných rudoarmějcích či partyzánech, nebo komsomolcích a údernících, na které jsme museli chodit.

V práci se mi už moc dělat nechtělo, čekal jsem, kdy mi přijde povolávací rozkaz na vojnu. Na vojnu jsem se těšil, protože jsem čekal změnu a při svých romantických představách jsem si myslel, že tam bude nějaké dobrodružství, jiný kolektiv, zkrátka vojenský život jsem si idealizoval. Nikdo mě vojnou nestrašil, ani jsem neměl obavy jaké měli někteří jiní kluci a ani mě nenapadlo, že by se dalo vojně vyhnout. Dokonce jsem si i myslel, že bych mohl na vojně zůstat a udělat kariéru jak můj obdivovaný Napoleon. Konečně že zažiju něco jiného, než tu nudnou práci v dílně, která mě nebavila. Takže jsem práci na modelech už jenom tak odbýval, stejně jako pár ostatních, kteří též čekali na povolávací rozkaz. Scházeli jsme se ve skladu modelů a vedli moudré diskuze a filozofovali o tématech, jaké mohou mít osmnáctiletí kluci před vojnou. Konečně mi přišel ten rozkaz, že mám nastoupit 16. října 1962 k vojenskému útvaru 2478 do Slaného. Měl jsem myslím den či dva placeného volna na vyřízení různých záležitostí. V dílně jsem odevzdal svůj bank a nářadí a rozloučil se a ani mě nenapadlo, že už se tam nevrátím. Doma jsem si sbalil věci, které jsme si měli vzít podle toho rozkazu a šel ráno s tátou na nádraží do Paskova. Máma, když jsem odcházel, začala i trochu brečet, což jsem nechápal, protože jsem se na tu vojnu těšil. Táta se mi po cestě snažil dávat nějaké poučení o ženských, jak používat preservativ a chránit se před pohlavními nemocemi, což mi bylo trapné. Všechno jsem už znal, i když jenom teoreticky z různé literatury a od kamarádů. Jel se mnou až do Ostravy na hlavní, kde přijel potom zvláštní vlak pro brance (cesta byla zdarma) a nasedl jsem mezi ostatní do vagonu a jelo se. Vlak projížděl stanice, kde vystupovali ti, co jeli do posádek v okolí, já jel až do Prahy a dále a vystoupil jsem s několika dalšími až ve Slaném, kde už na nás čekali vojáci s autem a odvezli nás do kasáren. A tak začala moje dvouletá vojenská služba. To je ale už další část mých vzpomínek a snad se mi podaří je též popsat.

Se psaním těchto mých vzpomínek jsem skončil v říjnu 2000 ve Frýdku a teprve v roce 2011 přepsal na svém notebooku. Snad se to zachová i nějakou dobu po mé smrti.

Někdy tenkrát v létě koupil táta i televizi. Byla to značka Aleš, černobílá, už s velkou obrazovkou se zakulacenými rohy, asi 30 krát 40 centimetrů. Předtím jsme všichni už delší dobu chodili na televizi „do stryka Bohuša“, našeho souseda. O tom, že existuje i rádio, u kterého na místě, kde bývá skleněné okénko se seznamem stanic, je vidět i toho kdo do rádia mluví, jsme od táty slyšeli, ale byla to jen taková fantazie, prý to už mají v Americe. První rádio, které jsme doma měli, dones táta po válce z Kaňovic. Byla to dřevěná bedýnka s plátěnou přední stěnou a skleněným okénkem, ve kterém se při otáčení knoflíkem pohyboval ukazatel po jménech různých měst ve světě, vysílacích stanic. Ale stejně se dalo chytit jenom pár těch nejbližších. To rádio udělal tátovi Pepa Fajkoš, manžel jeho sestry. On byl tenkrát po válce důstojník v armádě a radioamatér. Vzpomínám si, že když jsem býval jako kluk někdy v Kaňovic a jedli jsme u stolu a hrála z rádia muzika, babička říkala, jaká je to vymoženost, že to nebývalo, že ani císaři pánu nehrála u oběda muzika. A že by bylo vidět i v tom okénku co se děje tam, odkud vysílají, to jsem si jenom představoval. Až potom se začalo o tom mluvit a objevily se i první televizory. Zpočátku měli televizi (s malou obrazovkou) jenom ve škole a chodili se tam dívat lidé z dědiny. Vysílalo se jenom večer, jeden program a končilo v 10 hodin. Potom byl na obrazovce monoskop, aby se mohl podle něho seštelovat obraz. V pondělí se nevysílalo. Ředitel školy Malík tam zval mladé lidi a verbovali tam mladé do organizace ČSM. Já jsem tam nechodil, i když jsem dostal pozvánku. Postupně si začali kupovat televizory i bohatší lidi a stály se na ně fronty. Někdy stáli zájemci i celou noc před obchody, kde mělo přijít jenom pár kusů do prodeje. Nevím už kdy si televizi koupil i stryk Bohuš. Byla to bedna už s velkou obrazovkou, vypouklou se zakulacenými rohy, se čtyřmi knoflíky vpředu, se kterými mohl manipulovat jenom on. To bylo slávy. Chodili se tam večer dívat všichni z okolí, náš táta, máma, babička i my kluci, sedělo se na židlích i na zemi, všude kde bylo místo, někdy i dost bokem, aby se tam všichni směstnali, jako v kině. Když byl program nevhodný pro děti, což hlasatelka předem oznamovala, nesměli jsme se my kluci dívat a museli jít domů. A že by byla někdy televize i barevná, to jsme si představovali, že to snad někdy i bude ale v daleké budoucnosti. Tenkrát jsem chodil ještě do školy ve Vratimově. Zvláště na filmy jsme rádi chodili a v novinách už otiskovali i program na celý týden. Nevím, jak by se dneska lidé zachovali, kdyby se jim večer sešlo 10 lidí v obyváku, rozesadili se na různé židle a stoličky a hlasitě komentovali dění na obrazovce, různé svoje postřehy a názory. Ale tenkrát to bylo jaksi normální, lidé to tak nebrali. Kdyby majitel televizoru někoho odmítnul, řekl že ho tam nechce, řeklo by se, že je nafoukaný sobec a mluvilo by se o tom po dědině. Každý program či film se potom hodnotil, debatovalo se o něm a kdo neviděl večer televizi, připadal si méněcenný, protože nemohl s ostatními o tom diskutovat. Když už jsem byl vyučený, asi rok před mým odchodem na vojnu, koupil televizor i náš táta. Babička na ni též dala peníze, aby se mohla dívat. Na televizi k nám začala chodit i sousedka Žofie Niklová, rozená Majerová z chalupy naproti a potom i Kašpárek, který její chalupu koupil a už se tam nastěhoval. A ta Niklová měla vždycky během programu svůj hlasitý komentář, moc to prožívala, všechno hodnotila. Kašpárek zas kouřil. Táta, když přišel večer unavený ze šichty, sotva pojedl a ona už tam byla, huba jí jela bez přestávky, tak byl naštvaný. Potom jí dal najevo, ať je zticha, že che mít klid. Též kolikrát pozdě večer v zimě už se nám chtělo spát, táta ráno vstával ve čtyři hodiny na šichtu a kvůli ní jsme seděli, dokud se neměla k odchodu. Ona se potom urazila, došlo jí to a přestala k nám chodit, i ten Kašpárek.

Ta Niklová byla dcera starého Majera, hrobníka, který pochovával ruské vojáky v květnu 1945. Prodala potom chalupu Kašpárkovi a odstěhovali se s Niklem do Kunčiček, odkud kdysi Majer s ní, když byla malá, přišel. Kašpárek se tam potom nastěhoval s manželkou a dětmi někde od Frenštátu. S jeho nevlastním synem Michalem Holubem, kterého měla Kašpárková ještě za svobodna, jsem se kamarádil. Byl o dva roky mladší, ale měli jsme podobné zájmy. Byl pihovatý se zrzavými vlasy, Kašpárek ho neměl rád, učil se na hornickém učilišti. V okolí jsme neměl žádného vhodného kamaráda, chodili jsme do lesa i do hospody do Sedlišť do Bartka, potom i s Pavlem. Michal potom zůstal na vojně, už se nevrátil a někde se tam v Čechách oženil a rozved. Víc jsem o něm neslyšel.

V prvním týdnu v srpnu v roce 1962 jsme jeli já se svým bratrancem Kadelou na vandr, dovolenou k tenkrát populárnímu Máchovu jezeru. Někde jsme se dověděli, že je to tam dobré a chtěli jsme zkusit život se stanem a nějakou romantiku. Jeli jsme vlakem do Prahy, tam si našli nocleh v nějakém levém hotelu někde mimo centrum. Nesměli jsme ale spát oba v jednom pokoji, každý měl jinou místnost, takové prý bylo nařízení. Přes den jsme se šli podívat do města, na hrad, do centra a k Vltavě. Druhý den jsme jeli vlakem do České Lípy a tam zašli i do muzea. Pustili nás tam samé, bez průvodce, chodili jsme po sálech s otevřenými okny do parku, na stěnách volně visící zbraně, meče a pušky, vzal jsem jeden krásný samostříl do ruky, stačilo ho vyhodit z okna a potom si ho vzít. Ve vitrínách neuzamčené, volně otvíratelné, mince a medaile. Dalo by se to ukrást. Ale byli jsme na vandru, jen s batohy a kde bysme to potom dali. Ve městě jsem si tam koupil kapesní česko-německý slovník, tlustý špalík, který mám dodnes a téměř celý jsem se ho naučil. Bylo krásné počasí, horké léto. Dojeli jsme do stanice Doksy. Tam v tábořišti ve vysokém borovém lese za poplatek si postavili stan z mých dvou kosodélníkových německých celt, ale pod sebe jsme neměli nic, každý jenom tenkou deku na přikrytí. Daleko do lesa jsme museli jít nasbírat nějaké dřevo a na ohni vařili polévku, stejně jako spousta lidí ze stanů v okolí. Na pláž, k vodě to bylo po cestičce lesem nedaleko, párkrát jsme tam vlezli, ale byla studená. Věci jsme měli ve stanu a doufali, že nám je nikdo neukradne. Ale v noci se spát nedalo. Na vlhkém jehličí pod dekou bylo zima celou noc se odvedle od různých táboráků ozývaly kytary a zpěv opilců a k tomu mračna komárů. Klepal jsem se zimou a převracel se z boku na bok. Vedle nás měly stan dvě holky se kterými jsme potom trochu diskutovali, ale podle mě byly dost primitivní a ani se mi nelíbily. Večer jsme byli na nějaké tehdejší diskotéce u lesní restaurace. Pár starších kluků tam hrálo na kytary a bubny tehdejší populární západní hity. Velký kravál, dost holek, snad i dobrá nálada, ale já byl nevyspalý, pivo moc nepil, neměl náladu. Byli jsme oba mladí, nezkušení zajíci, všechno bylo pro nás nové, co jsme ještě neznali. Další ráno po zas neprospané noci na studené, vlhké zemi vyšlo krásné slunce a bylo teplo. Sbalili jsme stan a batohy a vyrazili do lesa a šli po lesních cestách směrem ke hradu, který jsme viděli v dálce na kopci na druhém konci jezera. Bylo horko, bloudili jsme nějakými lesními cestami, bez vody, jedli borůvky a maliny a občas zahlédli ten hrad mezi stromy. Teprve pozdě odpoledne jsme utrmáceni došli do vesnice pod hradem Bezdězem. Tam v hospodě nějaké pití a šli nahoru na hrad. Vstupné 5 korun vybírala u brány nějaká studentka a mohli jsme si tam chodit kde jsme chtěli. Všechno byly ruiny zarostlé trávou, gotickými okny v kapli profukoval vítr, na věž se lezlo po dřevěných schodech uvnitř a shora široký rozhled do okolí i na zapadající slunce. Bylo to pro mě romantické, představoval jsem si jak to asi viděl Mácha, pohled dolů na nádvoří, vesnici pod hradem i lesy v dálce, jezero odkud jsme přišli. Nevěděl jsem ještě, že za dva roky budu nedaleko odtud, v Kuřivodech jako voják. Všechno jsem si představoval romanticky, fantazíroval jak to asi vypadalo ve středověku. Potom jsme šli dolů a po cestě přes vesnici a u křižovatky jsme odbočili k nedalekému kopci, porostlému křovím a stromy. Byl krásný, teplý večer, postavili jsme stan v tom hájku na kopci, odkud bylo vidět na vesnici. Na louce za kopcem jsem objevil kopy suchého sena, nanosili jsme ho do stanu. Ale měli jsme žízeň a nebyla voda. Byl jsem už unavený a po dlouhém přesvědčování jsem Karla poslal po cestě do vesnice, asi kilometr s feldflaškami pro vodu ke studni. Byl to krásný večer se zapadajícím sluncem, vonícím senem, štěkotem psů a světel ve vesnici. A na tom seně jsem se konečně krásně pořádně vyspal. Ráno jsme se vzbudili až slunce začalo hřát přes celtu stanu. Putovali jsme ještě dál, až do Mšena a potom vlakem přes Mělník do Prahy a zas domů. To bylo moje dovolená před nástupem na vojnu. Už předtím, 27. dubna 1962 jsem byl spolu s dalšími kluky mého ročníku z Řepišť v Místku u odvodu. Tam, v domě kde byla Vojenská správa (vedle bývalého autobusového nádraží), jsme byli u lékařské prohlídky a řekli mi, že jsem zařazený k dělostřelectvu. Byl tam s námi tehdejší předseda Národního výboru Josef Pawlas, nesympatický, arogantní člověk, kariérista, před kterým jsem se měl vždycky na pozoru. Byl to komunista, ale spíše jen prospěchář. Bylo nás tam asi pět a všichni jsme byli odvedeni. Potom jsme šli v Místku ještě někde do hospody a už trochu napití jeli domů a stavili se ještě v hospodě U Máně. Pily se piva a kořalka a byla dobrá nálada. To jsem byl poprvé více ožralý a domů jsem došel večer a sotva se držel na nohou. Ale žádný kravál jsem nedělal a ani nevím, jestli ostatní kluci šli potom v noci provádět nějaké neplechy, psát nápisy na cesty, odnášet vrata, obracet vozy, jak se to dělávalo při odvodech. Protože jsem neměl žádnou galanku, která by mi připla na klopy mašle, stuhy s trikolórami a voničky a jiné ozdoby, jak se to k odvodu nosilo, přivěsila mi ráno máma nějaké po tátovi, co on měl ještě schované v krabici po svém odvodu ještě za první republiky. Měl jich plno, jak mu je jeho děvuchy tenkrát v Kaňovic na něho navěsily. 

Někdy když jsem odpoledne nestihl autobus, jel jsem lokálkou sedmičkou do Ostravy a potom z autobusového nádraží, které bylo za Divadlem Zdeňka Nejedlého (dnes Antonína Dvořáka) jezdil jednadvacítkou do Řepišť. Naproti divadla na rohu byla prodejna knih a na náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo) byl Antikvariát se spoustou zajímavých knížek. Tenkrát i německých a za levné peníze. Ty jsem měl potom ve své cimře na huře v knihovně a táta mi vyčítal, že vydávám peníze za takové blbosti. Vydělával jsem už vlastní peníze, ale při platu okolo sedmi korun na hodinu to moc nebylo. Měl jsem měsíčně průměrně asi patnáct až sedmnáct set. Dával jsem to mámě a něco si ukládal na knížku ve spořitelně. Měl jsem tenkrát jiné názory a představy než mám dneska, když jsem už starý a píšu tady to moje vzpomínání na časy mládí.  Myslel jsem si, že mám neomezené možnosti, dělat co budu chtít, jít dále studovat, podívat se do světa. Nepopsaná kniha, vše se jevilo v krásných barvách, nevěděl jsem co mě čeká, život před sebou a stáří se zdálo jako něco neskutečného, daleko v nedohlednu, a nepředstavoval jsem si, že jednou budu starým dědkem. Vždyť jsem se stáří ani nemusel dožít. Dneska si ještě někdy vzpomenu na tehdejší moje pocity, když jsem se vracel večer domů ze školy, někdy v zimě až za tmy, utahaný, máma čekala s večeří a spát, nahoru do nevytopené cimry pod peřinu a ráno o půl páté zase vstávat do mrazu a jít na šichtu. Ale někdy mi zbylo trochu času i na zábavu. Chodil jsem i na různé zábavy a plesy u nás i do Sedlišť i do Vratimova. Tam bývaly v sobotu „čaje“ v budově naproti nádraží (potom tam bývala autoopravna). Chodil jsem tam s bratrancem Karlem Valasem, (říkali jsme mu „Kadela“) co jsme chodili i do tanečních. Chodily tam i některé moje spolužačky z Vratimovské školy. Tančil jsem uměl dost obstojně, ale neuměl jsem se asi s nimi vtipně bavit. Měl jsem trému a vzmohl jsem se nejvýš na nějaké přihlouplé fráze, byl jsem asi dost nudný patron. Též jsem měl komplexy z toho, že mi vypadávaly vlasy a na čele byl už plešatý. A když některá holka potom řekla: „S tím holohlavým bych už nerada šla tančit“, tak mě to dost vzalo. A též když jsme měli po maturitě večírek ve Vítkovic a protože jsme byli třída samých kluků, měli jsme to s holkama z nějaké zdravotní školy, nešel jsem tam. Co bych tam taky dělal? Nebyl jsem společenský typ a neuměl jsem se bavit, „rozšoupnout se“. Byl to tenkrát pocit mé pubertální méněcennosti a snad i následky z té šikany ze školy z Vratimova. Nepřátelský svět, opozice proti ostatním sebevědomým a autoritativním lidem, k režimu který lže, pocit bezmoci  a ukřivdění. Systém, který oficiálně hlásá určité krásné ideály a chce vychovávat a řídit i myšlení lidí, ale ve skutečnosti se děje něco úplně opačného. Proto jsem se stahoval do své individuality, fantazíroval o jiných, lepších světech a navenek se spokojil s úlohou prostého bezvýznamného nýmanda. Někde jsem četl výrok nějakého cestovala (Albert Schweizer), „čím víc poznávám lidi, tím více miluju svého psa“. Chybělo mi sebevědomí. Nebyl nikdo s kým bych mohl bez obav že se zesměšním mluvit o tom, co mě zajímá, kdo by mně chápal. Máma ta by nic nepochopila, neměla čas a byla to ženská a táta, ten měl úplně jiné myšlení, asi jsem se mu nevyvedl podle jeho představ. Byl jsem moc neprůbojný a zženštilý. Ale jiný jsem být asi nemohl, každý to má už v genech a názory jsem si vytvářel podle svých prožitých zkušeností. Ty mě utvrdily v mém politickém přesvědčení, že je nejlepší starat se jenom sám o sebe, protože lež a členství v KSČ má vždycky monopol na pravdu a svoje názory není dobré dávat najevo. Pozoroval jsem, jak někteří bývalí spolužáci najednou dostali příležitost, prohlédli a vstupovali do strany. A oni tomu snad i věřili! Byla to u nich snad i rodinná tradice. Vždyť výchova v rodině a názory otců mají velký vliv. Připadalo jim to normální a o něčem víc se nenamáhali přemýšlet. Vždyť „se měli dobře“. Bavit se s nimi o historii nebo životní filozofii nemělo cenu, to je ani nezajímalo, věřili tomu, co je učili na školení a mne považovali za nebezpečného podivína. 

Byla to stará, velká dlouhá budova naproti tehdejšího autobusového nádraží, postavená snad ještě za Rakouska. Ve třídě nás bylo asi 30 kluků, žádná holka, ale někteří potom odpadli, takže k maturitě nás došlo jenom devatenáct. Byli to kluci z celých Vítkovických železáren, z podniků z různých profesí, též většinou po vyučení a před vojnou. Pár jich bylo i starších, po vojně a ti to měli jako úkol, udělat si maturitu, aby mohli potom zastávat vyšší funkce. Vyučování jsme měli v pondělí, středu a pátek od dvou do šesti večer ve třídě, kde se dopoledne učili normální středoškoláci. Měli jsme proplacené šest hodin týdně studijní volno, takže z dílny jsme odcházeli už v jednu na šatnu, umýt se a převléct, abychom ve dvě byli ve třídě. Učili nás učitelé, kteří to měli navíc, asi placené jako přesčasové hodiny. Zas tam byly předměty, které mě bavily a jiné jsem se musel učit i s odporem, abych prošel. Tak dějepis, literatura, čeština a i ruština mi nedělaly problémy, to se dalo naučit, ale ta matematika, algebra, vzorečky ve fyzice a chemii, to mě nebavilo a plaval jsem v tom. A přitom ta naše Střední škola pro pracující byla technického charakteru, která měla vychovávat dělníky a techniky pro podnik se zaměřením na výrobu a zpracování železa. Měli jsme i předmět Výroba oceli, který nás chodil učit učitel z průmyslovky, i deskriptivní geometrii. Ta mi nedělala problémy, měl jsem prostorovou představivost a uměl si ty body i tělesa z nákresu představit v reálné podobě. Též kreslení technických výkresů jsem zvládal, museli jsme to znát už při výrobě modelů. Ale technický typ jsem nikdy nebyl. Takový dějepis, to se stačilo naučit jenom několik dat bitev a událostí a ostatní se dalo odkecat, mluvit o tom, co jsem si přečetl. Též literatura, obsah knih, spisovatelé, to mě bavilo, měli jsme i biologii, to bylo zajímavé a dalo se to naučit. Ale matematika se naučit nedala, neměl jsem asi logické myšlení, algebra, zlomky, odmocniny, všude jsem dělal chyby, nešlo se v tom orientovat. Přímo mi v té hodině bylo fyzicky špatně. Ale nějak jsem se v tom přeškobrtal. Při zkouškách či písemkách jsem měl vždycky chyby a známky většinou trojky i čtyřky. Naštěstí jsme měli dobrou učitelku, která byla zároveň i naše třídní a když ona viděla, že v ostatních předmětech mi to celkem jde, jenom v té matematice jsem blbý, tak mi snad i trochu nadržovala. Jmenovala se Vlasta Chromečková a dodnes nevím, jestli to byla náhoda či štěstí, že u maturity před komisí jsem si vytáhl z otázek zrovna ten příklad, který jsme předtím počítali na tabuli v doučovacím kroužku pro ty, co byli špatní v matematice. Takže jsem dostal u maturity trojku. Dobré jsem to měl i u učitelky dějepisu, dneska už si ani nepamatuju na jméno (podle podpisu na vysvědčení Anna Heisigová). Byl jsem nejlepší ze třídy a ani mě už nevyvolávala. Dějepis jsem si vybral jako volitelný předmět k maturitě a u zkoušky jsem si vybral otázku Jan Hus. Celkem jsem to odkecal, jenom jsem neřekl, že Hus šel se svým učením k masám a bouřil lid, vzniklo revoluční lidové hnutí, vliv na masy lidu. Zkrátka zapomněl jsem na tehdejší marxistické pojetí Husa a neuved jsem tu hlavní ideu, kterou chtěli slyšet. Opravdu jsem na to zapomněl, jinak bych to řekl jak nás to učili a jak to po nás chtěli. Bylo lepší odpapouškovat jim co chtěli a byl klid. V češtině jsem dostal Boženu Němcovou. Bylo zrovna nějaké její výročí a v Literárních novinách o ní vyšel článek s názvem: "Byla jediná v tomto století" a tak jsem si dost z toho pamatoval. Tak jsem jim to odkecal a udělal na komisi dojem. Asi ty noviny nikdo nečet a nevěděli, že je to z nich. V ostatních předmětech jsem též nějak prošel, viz moje maturitní vysvědčení. Povinné předměty byly" matematika, čeština, ruština a volitelný předmět. Měl jsem tenkrát méně volného času oproti jiným klukům co do školy nechodili, ale byl jsem rád, že se něco dozvím, budu mít větší přehled a vysvědčení.

Tenkrát udělal táta z heraklitových desek jizbu na huře, vestavěnou do prostoru pod střechou, uvnitř omítnutou s velkým oknem ve štítě a dveřmi u komína. Topilo se tam v pecku dřevem a uhlím. Babička, která byla majitelem domu, mu to dovolila, když jsem se přihlásil na večerní školu, abych se měl kde učit a já byl rád, že budu mít svoji jizbu a hned jsem se tam nastěhoval. V zimě, když jsem přišel ve čtyři hodiny ze šichty, musel jsem si donést dřevo a uhlí po schodech a než se to tam trochu rozehřálo byl večer. Tak jsem tam topil jenom v neděli, kdy jsem tam mohl být celý den. Každý den ráno mě máma chodila budit už v půl páté a bylo to těžké vstávání, chtělo se mi moc spát. Ona už vstávala spíše, měla už dole zatopené a nachystanou snídani, kafe, chleba s vaječinou a v hrnku ohřátou vodu na umytí. Potom jsem šel po chodníku ku kapli a na konečnou autobusu u konzumu. Strašně se mi chtělo ještě spát, někdy v létě a na podzim vycházelo vzadu nad lesem za naší chalupou krásné ohlivé slunce a já se obracel a díval se na tu nádheru. Představoval jsem si, jak teď musí být v lese krásně, jak tam je ticho a zpívají ptáci, co všechno by se tam dalo prožít, i jinde ve světě a já musím do té nudné a otupující roboty. V létě jsem si romanticky podle nějakých knížek usmyslil, že se budu otužovat a zvykat na tvrdý zálesácký život. Do postele jsem si dal na matrace tabuli sololitu a přikrýval jsem se jen tenkou dekou při otevřeném okně. Pochopitelně jsem se moc nevyspal, otlačený a bylo mi zima, ale vydržel jsem to celé léto. Byl jsem ale ještě více nevyspalý a unavený. Zato v zimě, když jsem si v neděli zatopil, venku za oknem v zahradě zasněžené stromy, to byla pohoda. Mohl jsem si číst, nebo malovat u okna olejovýma barvama na sololit různé obrazy. Zpaměti, podle fantazie a svých představ. Některé se dochovaly dodnes, pokud je už dnešní majitelka domu Dana nezlikvidovala. Fantastické krajiny s hrady, rytíři a modlící se mnich v klášterní cele, noční popraviště s kostrou a hradem Bezdězem v pozadí a jiné moje náměty co se mi tenkrát honily hlavou. V zimě jsem též chodil do lesa. Pod převislými větvemi starého smrku, které byly zasypány sněhem až na zem a byl tam prostor bez sněhu jsem si udělal malý ohýnek a bylo tam teplo, dalo se tam ležet a fantazírovat o životě někde v Kanadě, o indiánech a lovcích, o kterých jsem četl v knížkách. Ty jsem si kupoval za svoje peníze, nebo půjčoval z knihovny ve Vítkovic. Knihy od Setona, Coopera, Curwooda, moc se mi líbila Píseň o Hiawatovi od Longfelowa a další. To byl můj svět. Domů jsem se vracel až večer, když už slunce zapadalo za kostel. Moc rád bych jezdil s nějakými trampy, zálesáky někde do hor, lesů, prožíval s nimi to, o čem jsem četl v různých knížkách a starých časopisech, které byly ale označované za špatné a nevhodné pro mladého člověka v socialistické společnosti. A jako kluk z dědiny jsem stejně neměl žádné kontakty na nějaké mladé lidi stejných zájmů. Též mě bavilo kreslení a potom malování. Moje sešity a obaly knih ve škole byly pokresleny indiány, kovboji, rytíři a nedokonalými kresbami vojáků v napoleonských a tereziánských uniformách. A protože jsem se chtěl dovědět něco víc, mít znalosti o kultuře a dějinách, přihlásil jsem se ještě ve třetím ročníku učení na večerní školu pro pracující. Byla to dvouletá střední škola s maturitou. Přihlásilo se nás tenkrát dost z našeho ročníku modelářů, ale jenom pár nás tam vydrželo do konce. Museli jsme mít doporučení od vedení dílny, že máme dobré posudky, že nám to ROH schválilo, protože jsme potom dostali proplacené studijní volno, šest hodin týdně. Já jsem měl problém, protože dílenský důvěrník, nevím už ani jak se jmenoval, měl ke mně výhrady, že mám špatné politické názory, že se ROH za mně nemůže zaručit a jiné námitky. Ale nakonec jsem musel slíbit, že se polepší a budu už dobrý. Oni řekli, že mi nebudou kazit život, který mám před sebou a schválili mi to. Měl jsem celkem slušné vysvědčení a na tu školu se přihlásili i kluci z daleko horšími známkami, ale zato měli dobré rodiče a správné politické názory. Už ve třetím ročníku jsme chodili po šichtě do přípravky do Vítkovic, kde nás učitelé z jedenáctiletky doučovali a opakovali jsme učivo z osmých tří a to, co jsme neměli na učilišti. A v září 1960 jsme nastoupili do prvního ročníku na jedenáctiletce ve Vítkovic.

Na podzim 1961 jsem začal chodit do tanečních. Přihlásila mě tam moje sestřenice Eliška Valasová, dcera mojí křesničky Jarmily, sestry mojí mámy. Ona chodila na nějakou ekonomickou školu do Ostravy a taneční měli společně s hornickými učni v Kulturním domě dolu Hlubina ve Vítkovic. Též tam přihlásila i svého bratra, našeho bratrance Karla. Hned na začátku, při prvním nástupu a výběru partnerek jsem šel rovnou pro tu, co byla naproti, dost pěkná, vysoká, štíhlá holka. A potom jsem chodil jenom pro ni. Asi jsem se jí zpočátku též líbil, ale byla už dost zkušenější a já ji neuměl bavit, o čem si s ní povídat. Když potom brzy zjistila, že jsem asi nudný a nezajímavý (hloupý), tak už mě nechtěla a tančila s jinými kluky. Byla někde ze Svinova a jmenovala se Alena L====. Já potom do konce tanečních už tančil s Eliškou. Někteří kluci už dělali frajery, chodili kouřit ven i některé holky, mi to nic neříkalo. Měl jsem jiné zájmy než ti ostatní. Bavit se o hudebních skupinách či o fotbalu jsem se neuměl. Dělal jsem sice svoji práci v dílně, nebyl jsem ani nejhorší, ale nebavilo mě to, dělal jsem to protože nic jiného mi nezbývalo. Někdy když jsem si nedal pozor a něco na modelu udělal špatně, nepasovaly míry, úkosy, přídavky na opracování, kontrolor mi to vrátil a byla ostuda, musel jsem to opravit. Modely mě nebavily a do práce jsem chodil jenom abych vydělal nějaké peníze. A nic jiného jsem stejně neuměl. Když byla v práci přestávka, půl hodiny na jídlo, které jsme si nosili z domova, chodili jsme my mladí vyučenci, pár kluků nových tovaryšů do příručního skladu modelů. Tam nahoře v regálech na tabulích překližek jsme sedávali a debatovali. O koních, puškách, rodokapsech a romantice, dalekých krajích, jak už to v hlavách takových kluků bývá. A potom za chvíli se zas vraceli do reality v dílně. V tom skladu jsem pokreslil čisté překližky obrázky indiánů, koní a kovbojů, modrou křídou co jsme fasovali. Ale dobré kamarády jsem neměl. Byl jsem už odmalička samotář, nikomu plně nevěřil. I ve škole na učilišti jsem seděl sám v lavici v poslední řadě. Dobrého kamaráda, se kterým bych si rozuměl, jsem chtěl mít, ale neuměl jsem si ho najít. Dodnes si dovedu v duchu představit tu velkou dlouhou železnou halu modelárny, s velkými okny ve stěnách, s kolejemi uprostřed po celé délce i jednotlivé stroje, pily a pásovky, hoblovačky a brusky, frézy a soustruh a banky, stoly jednotlivých tovaryšů, uprostřed dílny kanceláře mistrů a naproti kanceláře úkolářů a postupářů, výdejnu nástrojů, oplocené učňovské pracoviště a další vybavení. Šatny a koupelny byly až vzadu, ve spojovací budově mezi naší halou a vedlejší nástrojárnou. Za ní bylo už rudiště, kde se vykládala ruda z vagonů a ze modelárnou přes cestu velké dřevěné boudy, sklady modelů. Pamatuju si jména některých tovaryšů i kluků co jsme spolu dělali. O rok mladší Emil Ručka z Vítkovic, s ním se dalo diskutovat o všem, o věcech co nás v našem věku zajímaly, nebyl nudný primitiv, ale v politice jsme se nemohli shodnout. Jeho táta umřel v koncentráku a potom, když jsem přišel už z vojny, dověděl jsem se, že Emil vstoupil do KSČ a udělal kariéru. Další byl Exner, ten byl z Opavy a jeho táta byl nějaký vedoucí vedle ve slévárně. S ním se též dalo diskutovat o našich věcech. Jednou jsem s ním jel v pátek po šichtě na naší Zetce k němu do Opavy. Bylo nám zima a tak jsme zastavili u nějaké hospody u Hrabyně. Tam jsme si dali oba čaj a on objednal dva velké rumy na zahřátí. Já to ale nechtěl pít tak nakonec on vypil oba. Když jsme odcházeli, zastavil nás nějaký místní chlap u dveří a že je pomocník VB a já jsem vypil rum a venku mám motorku a chci odjet. Nepomohlo vysvětlování, že jsem nic nevypil, on nás nechal hlídat chlapama a šel domů pro trubičku s balonkem a po dlouhé době se vrátil a musel jsem fouknout do trubičky, ale nic jsem nenafoukal. Potom foukal Exner a hned se to zbarvilo. Důkaz že jsem rum nepil. Mohli jsme odjet, ale ten pomocník byl zjevně zklamaný. Byli to tenkrát velcí pánové a neexistovalo jim odporovat. A zrovna ještě dva mladí kluci s motorkou. V Opavě jsme potom byli s jeho kamarády v hospodě, spal jsem u něho v jejich vile, rodiče nebyli doma, půjčoval motorku jeho kámošům, jezdili po parku a v neděli jel domů. Též si pamatuju na spolupracovníka Pěknicu, to byl kandidát strany a donášel na nás v kanceláři vedoucímu Šmídovi. Též starší modelář Peter, též komunista, snažil se s náma navazovat diskuze, o politice, náboženství, filozofii a smyslu života. Ale my jsme s ním neměli zájem debatovat. Byl to ale primitiv a věřím, že měl tenkrát za úkol na nás výchovně působit a sledovat nás. Když jsme mu začali v něčem odporovat a měli jiný názor, dávali najevo, že je to jinak než říkal on, dokázali mu, že o hodně věcech nemá vědomosti, urazil se a přestal se s námi bavit. Na naší polovině dílny byl mistrem Konopáč a druhé, kde byli kontroloři a vzadu šatny, byl mistr Žídek. Starý dobrý mistr před důchodem. Potom jsem se dověděl, že zemřel, když už jsem byl na vojně. U něho zas dělali další kluci co se se mou vyučili. Bratři dvojčata Balcárci z Hukvald, Kabát, jehož táta dělal mistra ve slévárně a hodně vydělával, koupil mu motorku, skútra a on na ní jezdil do dílny. To bylo tenkrát něco, já neměl ani vlastní kolo. Potom jsem si složil z různých starých dílů jakési jízdní kolo a párkrát v létě jsem na něm jel i do práce do Vítkovic. Byla to úmorná cesta, ale někdy jsem stihl dojet domů i dříve, než složitým čekáním a přestupováním autobusy. Jezdil i jeden přímý autobus ráno z Řepišť do Vítkovic a v půl třetí zpátky. Stará malá kraksna stávala v boční uličce nedaleko náměstí. V něm stejní lidé, stejné ksichty, jezdilo se na týdeník, lístek koupený už v pátek u průvodčí, po předložení legitimace na dělnickou slevu a průvodčí do něho dělala kleštěmi dírky do políček tam i zpátky. Muselo na něm být už napsáno číslo pracovního týdne i místo nástupu a cílová stanice. V neděli platil jenom těm, co tam měli potvrzeno, že dělají na kolotoč. Já jako mladý jsem si nikdy nedovolil sednou. Ráno byl autobus plný nacpaný, natlačený, lidé stáli v uličce a já stával na schůdkách předních dveří. V zimě se netopilo a fučelo tam při každém otevření i během jízdy. Dveře harmonika, musel jsem na zastávce vystoupit a zas nastoupit, dostal jsem revma do ramene. V létě odpoledne strašné horko, smrad, někteří lidé po šichtě spali, klimbali i vestoje. V sobotu se dělalo do dvanácti, tak se jelo už v půl jedné.

Dostal jsem bank u okna v hale nedaleko hlavní kanceláře, kde byli mistři a Šmíd se sekretářkou. Mistrem na naší straně dílny byl Konopáč. Byl to už starší, vyšší chlap, plešatý, ale celkem dobrosrdečný a nepolitický a dalo se s ním dobře vyjít. Byl někde z Ostravy z Mariánských hor. Já měl z něho tenkrát dost respekt jako vyučenec a nový zaměstnanec, ale dneska na něho v dobrém vzpomínám. Nástupní plat jsem měl jako modelář v páté pracovní třídě 6 korun na hodinu. Modely byly ohodnoceny v úkolové kanceláři úkoláři a pro jednotlivé třídy, ve kterých dělníci byli, bylo uvedeno na úkolovém listu, kolik hodin v které třídě může ten pracovník na modelu dělat, aby se vešel do normy. V úkolové kanceláři nakreslili postupáři barevnými tužkami na výkres, podle kterého se model dělal, postup jeho výroby i vše co bylo třeba, aby se dal zaformovat a odlít podle něho odlitek. Byly tam úkosy stěn aby se dal vytáhnout z písku, dělicí roviny, přídavky na opracování odlitku, dělení modelu, způsob rozebírání, druhy a počty jader, dělení jaderníků, smrštění kovu, nálitky a ostatní technologie, které se musely dodržet. S každým modelem se vedl též pracovní list, kde se psala spotřeba dřeva, šroubů, barev a ostatního nafasovaného materiálu. Mi ale vždycky na konci měsíce podle kalendáře, kde jsem si psal pracovní dny a hodiny (dělaly se i soboty, ale jenom o 6 do 12 hodin) chyběly hodiny podle pracovních listů. Takže jsme my, mladí, kteří nestačili tempu a dělali to déle než bylo stanoveno a nevešli se do norem, chodili za úkoláři do kanceláře a ti nám na pracovní listy dopisovali hodiny, připsali víc než tam bylo původně. Pracovní listy se odevzdávaly potom v mzdové kanceláři. Hodně mi pomohl úkolář Berta, byl někde ze Staré Bělé, vždycky se mě ptal, kolik mi zas chybí abych se vešel do normy a připsal mi na list hodiny. Hotový model šel pak ke kontrolorovi, který ho pečlivě proměřil a zkontroloval podle výkresu a byla ostuda, když kontrola model vrátila musel se opravit. Buď nepasovaly rozměry, přesně na 1 milimetr, nebo úkos, míry jaderníků či cokoli jiného. Oprava se dělala ale už bez dalších pracovních hodin, ve vlastním čase navíc. A mi hodiny pořád chyběly. Práce na modelech mě nebavila. Vždyť ten model se po odlití odlitku uložil do skladu a když už ho nebylo třeba po čase ho zlikvidovali. Odlitek byl anonymní a moje práce nebyla nikde vidět, nic z ní nezůstalo. A abych dělal něco jiného, na to jsem neměl. Byl jsem obyčejný „nýmand“ a mohl být rád, že mám zaměstnání, v teple a suchu v dílně, na denní směny, poměrně v čistém prostředí, takzvaný lepší dělník. Ještě mně tak bavilo něco si pro sebe ufušovat a pod kabátem odnést domů. Musel jsem ale nějak vydělávat peníze. Nebyl jsem nikdy průbojný, odvážný a sebevědomý typ. Trpěl jsem pubertálním komplexem méněcennosti. Každý starší a agresivnější byl pro mě autoritou. Ale o některých lidech jsem si myslel své, zaškatulkoval si je do skupin a měl na ně svůj názor, ale navenek hrál radši roli naivního prosťáčka, který se dá rád poučit. A opravdu jsem jím tenkrát i byl, když si to tak dneska (po téměř padesáti letech) vybavuju a vzpomínám. Ostatní studovali na různých školách, chodili už s holkama, ale já nic. Můj vztah k dívkám byl hodně problematický. V náboženství jsme se učili, že jakákoliv myšlenka na sex, ženu, erotiku je něco špatného, hřích, nemravnost, něco na úrovni krádeže, lži a je třeba se tomu bránit. A tak v pubertě jsem moje sexuální touhy a představy, které mě napadaly v hlavě, pokládal za něco hříšného a neslušného, o čem se nehodí mluvit a musí se s tím bojovat. A doma se o tom též nemluvilo. Takže před holkama jsem měl vždycky velkou trému, nevěděl o čem s nimi mluvit, nic vtipného mě nenapadalo a v hlavě jsem měl najednou prázdno. Záviděl jsem jiným, jak umí balit holky, jejich odvahu a sebevědomí, jak je uměli něčím zaujmout. Jenom ve své fantazii jsem snil o nějaké neskutečné víle, se kterou bych si rozuměl a ona měla stejné zájmy a se mnou fantazírovala též o dalekých světech, životě ve středověku a minulosti kterou jsem si idealizoval podle přečtených knížek, chodila se mnou po lese, tam kde jsem se cítil dobře a před kterou bych se nestyděl, že se mi bude smát. Byly to jenom moje pubertální fantazie, ale ve skutečnosti jsem se ani o nic nepokusil.

12. 3. 1961 umřeli naše „stařenka“. Měli 81 roků. Žili sami ve svojí „izbičce“ v chalupě kterou si sami s děckama postavili, ale potom, když už byli staří, dali svému nejmladšímu synovi Bohušovi. Poslední dobou už s ním nežili v dobrém vztahu, snad spolu ani nemluvili. V létě jezdili se starým dětským kočárkem do lesa na „ruždi“ a klacky, které skladovali v šopě na placu a v zimě si s tím topili a vařili v pecku. Chodili denně k nám, k mámě a babičce chodníčkem přes zahradu, přes vrátka které potom ale Bohuš zadrátoval, tak museli na okolo po cestě. Měli už šedý zákal a špatně už viděli, nemohli číst a na operaci byli už staří. Snědli prý nějaké zkažené maso, bůček který nechávali v hrnci na okně, ledničky jsme neznali. Leželi doma v jizbečce, měli bolesti břicha a naše máma, která byla v Červeném kříži je tam chodila ošetřovat. Nakonec jim jezdila doktorka dávat utišující injekce, měli velké bolesti a volali že už by chtěli umřít, že je žere „rak“. Máma byla u nich když umírali. Podle úmrtního listu umřeli na zánět a otravu jater. Oni si už za života platili členství v kremačním spolku a postavili si už i pomníček na hřbitově, použili části ze zrušeného hrobu svého syna Josefa. Ten umřel po amputaci nohy v nemocnici v roce 1932. Byl pochovaný dole za kostelem v řadě asi pět metrů od márnice. Pohřeb měli v kostele církve Československé ve Vratimově a jelo se tam z Řepišť zvlášť objednaným autobusem. Farářka, pozdější biskupka Šilerová, měla pěkné kázání a mši a potom ji odvezli do krematoria do Ostravy. Do toho starého, které bylo u židovského hřbitova a dneska je tam park. Večer po pohřbu bylo v hospodě „u Musálka“ pohoštění. Sešla se tam celá rodina, její děcka i my vnuci, jedlo se a pilo a vzpomínalo. Nikdo ale nebrečel, po vypití alkoholu skoro veselá nálada. Pamatuju si, že tam její syn Rudolf potom i cvičil na bradlech vedle v sálu, kde měli Sokolové tělocvičnu. Byl jsem tenkrát učeň ve 3. ročníku. Chodil jsem tenkrát už do autoškoly ve Vítkovic a dělal řidičák na auto a motorku. Ta autoškola byla v ulici nedaleko od vysokých pecí, blízko brány, kde jsem chodil na šichtu. Tam byla učebna, jízdy jsme měli v ulicích za normálního provozu po Vítkovic a po Ostravě s instruktorem a kurz stál 400 korun. Zkoušky jsem dělal ještě před stařenčinou smrtí. Tenkrát jsem též už chodil do přípravky, kurzu opakování učiva pro studium na Střední škole pro pracující. Přihlásila se nás tam skoro polovina naší třídy modelářů. Kurz byl jednou či dvakrát týdně odpoledne ve Vítkovic v budově v ulici za Závodním hotelem. Měli jsme tam ve 3. ročníku i naše vyučování, už jenom jednou týdně. Byla to taková honosná budova se sálem a jevištěm s pódiem v přízemí a v zimě se tam netopilo. Seděli jsme v kabátech a čepicích na židlích před pódiem. Ale závěrečné učňovské zkoušky jsme dělali na učilišti v Hrabůvce. Už si ani nevzpomenu co jsem měl za otázky. Též praktické v dílně v modelárně, kde jsme dělali. Všichni stejný model jednoduchého pouzdra ložiska podle výkresu a nesměli jsme použít stroje, všechno ručně. Kontrolovalo se to, měřily rozměry, hodnotilo, známkovalo. Zkoušky udělali všichni. Ještě před vyučením a zkouškami jsem byl já a Schucke, spolužák z Vítkovic s naším mistrem Matějným v modelárně v Ostroji, kde potřebovali dva modeláře a chtěli si je od Vítkovických železáren odkoupit. Byla to malá fabrika u nádraží Ostrava střed, bývalý Eberhard a Glassner, po válce Ostroj Opava. Tam se dělalo vybavení pro šachty a byla tam i malá dílna se čtyřmi modeláři. Nám dvěma se tam líbilo, žádný spěch ani úkolování, domácí prostředí, blízko nádraží a centra. Ale potom mě tam „neprodali“ a nastoupil tam jenom Schucke. Ten Ostroj stejně potom zrušili a zbourali a dneska je na tom místě dvouproudová magistrála za nádražím a nad ní příchodový můstek k autobusovému nádraží. Zavolali mě k vedoucímu dílny, malému hrbatému Šmídovi a ten mi říkal, že jsem měl dobré vysvědčení, že věří že budu dobrý modelář a že si mě nechají v dílně a do Ostroje nepůjdu. Byl to velký komunista a optal se mě: Co ty na to, jako svazák? Chtělo se mi mu říct: Seru na to jako mazák! Ale to jsem neřekl. Dovolenou jsme my učni měli jenom 14 dní, takže po vyučení jsme nastupovali ihned do práce. Ostatní do podniků pro které se učili a nás pár co jsme zůstali rozdělili mezi tovaryše v dílně. 

Můj bratr Pavel byl o čtyři roky mladší a Ladik Michenka, náš soused, byl mladší o dva roky a chodil ještě do školy, ale to byl „technický typ“. Vystudoval potom průmyslovku a měl jiné zájmy. Do dědiny jsem též mezi mládež nechodil. Byl tam sice i nějaký klub ČSM, scházeli se prý ve škole kde už byla večer i televize a dostal jsem i pozvánku „Přijď mezi nás“, ale co bych tam dělal? Bylo to politicky vedeno, ovlivňováno mladými potomky komunistů a ředitelem školy Malíkem. Necítil bych se tam dobře. Byl jsem sice povinně jako učeň členem ČSM, ale to se nedalo nic dělat. Po nástupu do učiliště se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme přihlášky a kolektivně vstoupuli. Hlavenka by nestrpěl, kdyby někdo řekl ne, že tam nevstoupí. Stejně tak jsme všichni vstoupili do ROH. Nařídil nám zdravit ho „Čest práci“ a oslovovat soudruhu a kdo s tím nesouhlasí, ať se přihlásí, že on ho bude zdravit „má úcta milostpane“. Samozřejmě se nikdo neozval. Též na prvomájové oslavy jsme museli přijet do Vítkovic. On nás kontroloval. Potom jsme s „jásáním“, jako učni seřazeni v průvodu pochodovali až do Ostravy, na náměstí Lidových milicí. Cestou se některým podařilo utéct, ztratit se a odjet domů. Ale to zas schválně nejely autobusy, až odpoledne. Bylo to „radostné jásání“, že jsem znechucen sotva pletl nohama a litoval ztraceného dne. Takové akce mě jenom utvrzovaly v mém postoji ke všemu oficiálnímu, politickému, způsob jak se nás režim snažil „vychovávat“, a naopak jsem obdivoval a sympatizoval se vším, co bylo proti nim. V lese jsem si někdy naivně představoval, co bych asi dělal, kdybych potkal „amerického špiona“, jak nám tenkrát vtloukali do hlav, že je shazují na padácích a oni že pak zapalují stohy a JZD, vraždí lidi a jsou to nebezpeční hrdlořezové a je povinností je hned hlásit na SNB. Já bych takovému agentu jakkoliv pomoh, dones mu jídlo, řek mu co vím o místních lidech, komunistech, ukázal mu cestu a kde se má schovat. Ale na druhé straně jsem měl obavy, že takový člověk by mně asi potom nenechal odejít, abych ho neprozradil a musel by mně oddělat. Obdivoval jsem moc „banderovce“. Jak se po válce snažili projít přes naše území, jak proti nim posílali celé pluky armády a bezpečnosti a tito zkušení vojáci, lidé kteří prožili válku a měli zkušenosti se pokoušeli po skupinkách v noci „po indiánsku“ projít lesy, podle mapy a kompasu na západ. Podle mne to byli hrdinové. A byli proti komunistům!

Též jsem sympatizoval s německými vojáky a vším co bylo proti režimu. Natruc jsem se začal zajímat o všecko, co bylo podle oficiální propagandy špatné, zakázané. Táta někdy dones ze „šichty“, ze starého železa, které tam bylo ve vagonech na kolejích odváženo do vysokých pecí, nějaké věci, které se mu zdály zajímavé. Též německé helmy, bajonety i blůzy a části uniforem a já je měl v naší šopě schované. Kupoval jsem v Antikvariátě v Ostravě staré německé knížky, které byly tenkrát levné a nikdo neměl o ně zájem. I když jsem neuměl ještě dobře německy, aspoň názvy a zhruba o čem jsou jsem věděl a říkal jsem si, žejednou budu umět dobře a přečtu si je. Dneska jsem rád, že je mám, protože bych je už nesehnal, nebo jsou moc drahé. Třeba knihy o Napoleonovi, různé paměti a regionální ročníky německých časopisů, publikace o umění, cestopisy, staré tisky. Bylo to asi „po němcích“ a češi, kteří německy neuměli to buď házeli do starého papíru, nebo v lepším případě za pár korun dali do Antikvariátu. Táta říkal, že ve vagonech do papíren a výrobu nového papíru, jezdily celé knihovny krásných knížek a časopisů, lidé vyhazovali všecko co bylo německé. Náš soused, Bohuš Michenka, bratr mojí babičky Rozky tenkrát vyhodil z půdy sešitové vydání Bídníků od Viktora Huga. Byly to sešity ještě z první republiky, on to asi odebíral, byl toho celý štos a já to posbíral, nebylo to kompletní, sešíval na mámině šicím stroji a slepil do desek. A též jsem to poprvé četl. Dodnes si pamatuju na popis bitvy u Waterloo. To bylo něco pro mě! Všechno jsem si živě představoval před očima. Jak tam popisoval útok kyrysníků a psal o Napoleonovi, o Jean Valjeanovi, Thenadierovi a Cosetě. Byla to první knížka od V. Huga a dodnes si pamatuju jak jsem to nadšeně četl a tenkrát si naivně představoval. A Bohuš to klidně vyhodil!