středa 26. dubna 2017

Někdy když jsem odpoledne nestihl autobus, jel jsem lokálkou sedmičkou do Ostravy a potom z autobusového nádraží, které bylo za Divadlem Zdeňka Nejedlého (dnes Antonína Dvořáka) jezdil jednadvacítkou do Řepišť. Naproti divadla na rohu byla prodejna knih a na náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo) byl Antikvariát se spoustou zajímavých knížek. Tenkrát i německých a za levné peníze. Ty jsem měl potom ve své cimře na huře v knihovně a táta mi vyčítal, že vydávám peníze za takové blbosti. Vydělával jsem už vlastní peníze, ale při platu okolo sedmi korun na hodinu to moc nebylo. Měl jsem měsíčně průměrně asi patnáct až sedmnáct set. Dával jsem to mámě a něco si ukládal na knížku ve spořitelně. Měl jsem tenkrát jiné názory a představy než mám dneska, když jsem už starý a píšu tady to moje vzpomínání na časy mládí.  Myslel jsem si, že mám neomezené možnosti, dělat co budu chtít, jít dále studovat, podívat se do světa. Nepopsaná kniha, vše se jevilo v krásných barvách, nevěděl jsem co mě čeká, život před sebou a stáří se zdálo jako něco neskutečného, daleko v nedohlednu, a nepředstavoval jsem si, že jednou budu starým dědkem. Vždyť jsem se stáří ani nemusel dožít. Dneska si ještě někdy vzpomenu na tehdejší moje pocity, když jsem se vracel večer domů ze školy, někdy v zimě až za tmy, utahaný, máma čekala s večeří a spát, nahoru do nevytopené cimry pod peřinu a ráno o půl páté zase vstávat do mrazu a jít na šichtu. Ale někdy mi zbylo trochu času i na zábavu. Chodil jsem i na různé zábavy a plesy u nás i do Sedlišť i do Vratimova. Tam bývaly v sobotu „čaje“ v budově naproti nádraží (potom tam bývala autoopravna). Chodil jsem tam s bratrancem Karlem Valasem, (říkali jsme mu „Kadela“) co jsme chodili i do tanečních. Chodily tam i některé moje spolužačky z Vratimovské školy. Tančil jsem uměl dost obstojně, ale neuměl jsem se asi s nimi vtipně bavit. Měl jsem trému a vzmohl jsem se nejvýš na nějaké přihlouplé fráze, byl jsem asi dost nudný patron. Též jsem měl komplexy z toho, že mi vypadávaly vlasy a na čele byl už plešatý. A když některá holka potom řekla: „S tím holohlavým bych už nerada šla tančit“, tak mě to dost vzalo. A též když jsme měli po maturitě večírek ve Vítkovic a protože jsme byli třída samých kluků, měli jsme to s holkama z nějaké zdravotní školy, nešel jsem tam. Co bych tam taky dělal? Nebyl jsem společenský typ a neuměl jsem se bavit, „rozšoupnout se“. Byl to tenkrát pocit mé pubertální méněcennosti a snad i následky z té šikany ze školy z Vratimova. Nepřátelský svět, opozice proti ostatním sebevědomým a autoritativním lidem, k režimu který lže, pocit bezmoci  a ukřivdění. Systém, který oficiálně hlásá určité krásné ideály a chce vychovávat a řídit i myšlení lidí, ale ve skutečnosti se děje něco úplně opačného. Proto jsem se stahoval do své individuality, fantazíroval o jiných, lepších světech a navenek se spokojil s úlohou prostého bezvýznamného nýmanda. Někde jsem četl výrok nějakého cestovala (Albert Schweizer), „čím víc poznávám lidi, tím více miluju svého psa“. Chybělo mi sebevědomí. Nebyl nikdo s kým bych mohl bez obav že se zesměšním mluvit o tom, co mě zajímá, kdo by mně chápal. Máma ta by nic nepochopila, neměla čas a byla to ženská a táta, ten měl úplně jiné myšlení, asi jsem se mu nevyvedl podle jeho představ. Byl jsem moc neprůbojný a zženštilý. Ale jiný jsem být asi nemohl, každý to má už v genech a názory jsem si vytvářel podle svých prožitých zkušeností. Ty mě utvrdily v mém politickém přesvědčení, že je nejlepší starat se jenom sám o sebe, protože lež a členství v KSČ má vždycky monopol na pravdu a svoje názory není dobré dávat najevo. Pozoroval jsem, jak někteří bývalí spolužáci najednou dostali příležitost, prohlédli a vstupovali do strany. A oni tomu snad i věřili! Byla to u nich snad i rodinná tradice. Vždyť výchova v rodině a názory otců mají velký vliv. Připadalo jim to normální a o něčem víc se nenamáhali přemýšlet. Vždyť „se měli dobře“. Bavit se s nimi o historii nebo životní filozofii nemělo cenu, to je ani nezajímalo, věřili tomu, co je učili na školení a mne považovali za nebezpečného podivína. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.