Filmy a inscenace v televizi na mě dost působily. Nebyla jiná kultura. Knížky jsem si sám kupoval, doma nebylo nic. Z Kaňovic jsem si občas dovezl staré noviny a časopisy, které tam byly uložené na huře pod střechou, ještě z první republiky po tátovi a jeho sestrách. Byly to: Pražský ilustrovaný zpravodaj, Moravanka a jiné, byly jich tam celé štosy a používaly se u nich potom jako záchodový papír na jejich dřevěném záchodě ve chlívkách nad hnojištěm. Do kina jsem nechodil, nechtělo se mi jezdit daleko a stejně se nic pořádného nehrálo. Až potom, když se začaly už hrát i západní, barevné a dobrodružné historické filmy, chodil jsem na ně ve Vítkovic do kina Mír, někdy po škole a domů se vracel až jako z odpolední šichty. Bylo to tenkrát něco, co jsme neznali a otvíraly se nám nové světy.

Dneska se na to dívám jinak, a nedívám se na to ani v televizi, kdo by si pomyslil, že bude jednou i možnost si cokoliv přehrát na DVD. Pamatuju si na ty naivní dobrodružné jako: Fanfán Tulipán, Kapitál Fracase, Scaramouche, Tři mušketýři a jiné. A moc mě nadchl francouzský širokoúhlý film Napoleon. To bylo něco úžasného. Dneska bych už tam poznal i spoustu chyb a naivity, ale tenkrát jsem byl z něho nadšený. Divím se, že to tenkrát naše cenzura povolila, vždyť to byla oslava Napoleona a u nás se on zatracoval jako militarista, skoro na úrovni Hitlera, a vychvaloval se geniální Kutuzov, který ho porazil. A v tom filmu to bylo naopak. Celý druhý díl byla bitva u Slavkova a ten Kutuzov tam byl jako největší chudák. Ten film na mě moc zapůsobil. Byl jsem na něm potom ještě i na vojně v Terezíně a po letech i ve Frýdku. Dneska se už dávno nehraje, ale na tehdejší dobu to bylo něco velkolepého. Barevné uniformy, bitevní scény, jízda, kanony, střelba, vítězství u Slavkova, kde jsem už byl a znal to tam. Ještě více jsem obdivoval císaře a četl potom o něm co se dalo sehnat. To bylo něco jiného než ty filmy o hrdinných rudoarmějcích či partyzánech, nebo komsomolcích a údernících, na které jsme museli chodit.

V práci se mi už moc dělat nechtělo, čekal jsem, kdy mi přijde povolávací rozkaz na vojnu. Na vojnu jsem se těšil, protože jsem čekal změnu a při svých romantických představách jsem si myslel, že tam bude nějaké dobrodružství, jiný kolektiv, zkrátka vojenský život jsem si idealizoval. Nikdo mě vojnou nestrašil, ani jsem neměl obavy jaké měli někteří jiní kluci a ani mě nenapadlo, že by se dalo vojně vyhnout. Dokonce jsem si i myslel, že bych mohl na vojně zůstat a udělat kariéru jak můj obdivovaný Napoleon. Konečně že zažiju něco jiného, než tu nudnou práci v dílně, která mě nebavila. Takže jsem práci na modelech už jenom tak odbýval, stejně jako pár ostatních, kteří též čekali na povolávací rozkaz. Scházeli jsme se ve skladu modelů a vedli moudré diskuze a filozofovali o tématech, jaké mohou mít osmnáctiletí kluci před vojnou. Konečně mi přišel ten rozkaz, že mám nastoupit 16. října 1962 k vojenskému útvaru 2478 do Slaného. Měl jsem myslím den či dva placeného volna na vyřízení různých záležitostí. V dílně jsem odevzdal svůj bank a nářadí a rozloučil se a ani mě nenapadlo, že už se tam nevrátím. Doma jsem si sbalil věci, které jsme si měli vzít podle toho rozkazu a šel ráno s tátou na nádraží do Paskova. Máma, když jsem odcházel, začala i trochu brečet, což jsem nechápal, protože jsem se na tu vojnu těšil. Táta se mi po cestě snažil dávat nějaké poučení o ženských, jak používat preservativ a chránit se před pohlavními nemocemi, což mi bylo trapné. Všechno jsem už znal, i když jenom teoreticky z různé literatury a od kamarádů. Jel se mnou až do Ostravy na hlavní, kde přijel potom zvláštní vlak pro brance (cesta byla zdarma) a nasedl jsem mezi ostatní do vagonu a jelo se. Vlak projížděl stanice, kde vystupovali ti, co jeli do posádek v okolí, já jel až do Prahy a dále a vystoupil jsem s několika dalšími až ve Slaném, kde už na nás čekali vojáci s autem a odvezli nás do kasáren. A tak začala moje dvouletá vojenská služba. To je ale už další část mých vzpomínek a snad se mi podaří je též popsat.

Se psaním těchto mých vzpomínek jsem skončil v říjnu 2000 ve Frýdku a teprve v roce 2011 přepsal na svém notebooku. Snad se to zachová i nějakou dobu po mé smrti.