Můj bratr Pavel byl o čtyři roky mladší a Ladik Michenka, náš soused, byl mladší o dva roky a chodil ještě do školy, ale to byl „technický typ“. Vystudoval potom průmyslovku a měl jiné zájmy. Do dědiny jsem též mezi mládež nechodil. Byl tam sice i nějaký klub ČSM, scházeli se prý ve škole kde už byla večer i televize a dostal jsem i pozvánku „Přijď mezi nás“, ale co bych tam dělal? Bylo to politicky vedeno, ovlivňováno mladými potomky komunistů a ředitelem školy Malíkem. Necítil bych se tam dobře. Byl jsem sice povinně jako učeň členem ČSM, ale to se nedalo nic dělat. Po nástupu do učiliště se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme přihlášky a kolektivně vstoupuli. Hlavenka by nestrpěl, kdyby někdo řekl ne, že tam nevstoupí. Stejně tak jsme všichni vstoupili do ROH. Nařídil nám zdravit ho „Čest práci“ a oslovovat soudruhu a kdo s tím nesouhlasí, ať se přihlásí, že on ho bude zdravit „má úcta milostpane“. Samozřejmě se nikdo neozval. Též na prvomájové oslavy jsme museli přijet do Vítkovic. On nás kontroloval. Potom jsme s „jásáním“, jako učni seřazeni v průvodu pochodovali až do Ostravy, na náměstí Lidových milicí. Cestou se některým podařilo utéct, ztratit se a odjet domů. Ale to zas schválně nejely autobusy, až odpoledne. Bylo to „radostné jásání“, že jsem znechucen sotva pletl nohama a litoval ztraceného dne. Takové akce mě jenom utvrzovaly v mém postoji ke všemu oficiálnímu, politickému, způsob jak se nás režim snažil „vychovávat“, a naopak jsem obdivoval a sympatizoval se vším, co bylo proti nim. V lese jsem si někdy naivně představoval, co bych asi dělal, kdybych potkal „amerického špiona“, jak nám tenkrát vtloukali do hlav, že je shazují na padácích a oni že pak zapalují stohy a JZD, vraždí lidi a jsou to nebezpeční hrdlořezové a je povinností je hned hlásit na SNB. Já bych takovému agentu jakkoliv pomoh, dones mu jídlo, řek mu co vím o místních lidech, komunistech, ukázal mu cestu a kde se má schovat. Ale na druhé straně jsem měl obavy, že takový člověk by mně asi potom nenechal odejít, abych ho neprozradil a musel by mně oddělat. Obdivoval jsem moc „banderovce“. Jak se po válce snažili projít přes naše území, jak proti nim posílali celé pluky armády a bezpečnosti a tito zkušení vojáci, lidé kteří prožili válku a měli zkušenosti se pokoušeli po skupinkách v noci „po indiánsku“ projít lesy, podle mapy a kompasu na západ. Podle mne to byli hrdinové. A byli proti komunistům!

Též jsem sympatizoval s německými vojáky a vším co bylo proti režimu. Natruc jsem se začal zajímat o všecko, co bylo podle oficiální propagandy špatné, zakázané. Táta někdy dones ze „šichty“, ze starého železa, které tam bylo ve vagonech na kolejích odváženo do vysokých pecí, nějaké věci, které se mu zdály zajímavé. Též německé helmy, bajonety i blůzy a části uniforem a já je měl v naší šopě schované. Kupoval jsem v Antikvariátě v Ostravě staré německé knížky, které byly tenkrát levné a nikdo neměl o ně zájem. I když jsem neuměl ještě dobře německy, aspoň názvy a zhruba o čem jsou jsem věděl a říkal jsem si, žejednou budu umět dobře a přečtu si je. Dneska jsem rád, že je mám, protože bych je už nesehnal, nebo jsou moc drahé. Třeba knihy o Napoleonovi, různé paměti a regionální ročníky německých časopisů, publikace o umění, cestopisy, staré tisky. Bylo to asi „po němcích“ a češi, kteří německy neuměli to buď házeli do starého papíru, nebo v lepším případě za pár korun dali do Antikvariátu. Táta říkal, že ve vagonech do papíren a výrobu nového papíru, jezdily celé knihovny krásných knížek a časopisů, lidé vyhazovali všecko co bylo německé. Náš soused, Bohuš Michenka, bratr mojí babičky Rozky tenkrát vyhodil z půdy sešitové vydání Bídníků od Viktora Huga. Byly to sešity ještě z první republiky, on to asi odebíral, byl toho celý štos a já to posbíral, nebylo to kompletní, sešíval na mámině šicím stroji a slepil do desek. A též jsem to poprvé četl. Dodnes si pamatuju na popis bitvy u Waterloo. To bylo něco pro mě! Všechno jsem si živě představoval před očima. Jak tam popisoval útok kyrysníků a psal o Napoleonovi, o Jean Valjeanovi, Thenadierovi a Cosetě. Byla to první knížka od V. Huga a dodnes si pamatuju jak jsem to nadšeně četl a tenkrát si naivně představoval. A Bohuš to klidně vyhodil!