12. 3. 1961 umřeli naše „stařenka“. Měli 81 roků. Žili sami ve svojí „izbičce“ v chalupě kterou si sami s děckama postavili, ale potom, když už byli staří, dali svému nejmladšímu synovi Bohušovi. Poslední dobou už s ním nežili v dobrém vztahu, snad spolu ani nemluvili. V létě jezdili se starým dětským kočárkem do lesa na „ruždi“ a klacky, které skladovali v šopě na placu a v zimě si s tím topili a vařili v pecku. Chodili denně k nám, k mámě a babičce chodníčkem přes zahradu, přes vrátka které potom ale Bohuš zadrátoval, tak museli na okolo po cestě. Měli už šedý zákal a špatně už viděli, nemohli číst a na operaci byli už staří. Snědli prý nějaké zkažené maso, bůček který nechávali v hrnci na okně, ledničky jsme neznali. Leželi doma v jizbečce, měli bolesti břicha a naše máma, která byla v Červeném kříži je tam chodila ošetřovat. Nakonec jim jezdila doktorka dávat utišující injekce, měli velké bolesti a volali že už by chtěli umřít, že je žere „rak“. Máma byla u nich když umírali. Podle úmrtního listu umřeli na zánět a otravu jater. Oni si už za života platili členství v kremačním spolku a postavili si už i pomníček na hřbitově, použili části ze zrušeného hrobu svého syna Josefa. Ten umřel po amputaci nohy v nemocnici v roce 1932. Byl pochovaný dole za kostelem v řadě asi pět metrů od márnice. Pohřeb měli v kostele církve Československé ve Vratimově a jelo se tam z Řepišť zvlášť objednaným autobusem. Farářka, pozdější biskupka Šilerová, měla pěkné kázání a mši a potom ji odvezli do krematoria do Ostravy. Do toho starého, které bylo u židovského hřbitova a dneska je tam park. Večer po pohřbu bylo v hospodě „u Musálka“ pohoštění. Sešla se tam celá rodina, její děcka i my vnuci, jedlo se a pilo a vzpomínalo. Nikdo ale nebrečel, po vypití alkoholu skoro veselá nálada. Pamatuju si, že tam její syn Rudolf potom i cvičil na bradlech vedle v sálu, kde měli Sokolové tělocvičnu. Byl jsem tenkrát učeň ve 3. ročníku. Chodil jsem tenkrát už do autoškoly ve Vítkovic a dělal řidičák na auto a motorku. Ta autoškola byla v ulici nedaleko od vysokých pecí, blízko brány, kde jsem chodil na šichtu. Tam byla učebna, jízdy jsme měli v ulicích za normálního provozu po Vítkovic a po Ostravě s instruktorem a kurz stál 400 korun. Zkoušky jsem dělal ještě před stařenčinou smrtí. Tenkrát jsem též už chodil do přípravky, kurzu opakování učiva pro studium na Střední škole pro pracující. Přihlásila se nás tam skoro polovina naší třídy modelářů. Kurz byl jednou či dvakrát týdně odpoledne ve Vítkovic v budově v ulici za Závodním hotelem. Měli jsme tam ve 3. ročníku i naše vyučování, už jenom jednou týdně. Byla to taková honosná budova se sálem a jevištěm s pódiem v přízemí a v zimě se tam netopilo. Seděli jsme v kabátech a čepicích na židlích před pódiem. Ale závěrečné učňovské zkoušky jsme dělali na učilišti v Hrabůvce. Už si ani nevzpomenu co jsem měl za otázky. Též praktické v dílně v modelárně, kde jsme dělali. Všichni stejný model jednoduchého pouzdra ložiska podle výkresu a nesměli jsme použít stroje, všechno ručně. Kontrolovalo se to, měřily rozměry, hodnotilo, známkovalo. Zkoušky udělali všichni. Ještě před vyučením a zkouškami jsem byl já a Schucke, spolužák z Vítkovic s naším mistrem Matějným v modelárně v Ostroji, kde potřebovali dva modeláře a chtěli si je od Vítkovických železáren odkoupit. Byla to malá fabrika u nádraží Ostrava střed, bývalý Eberhard a Glassner, po válce Ostroj Opava. Tam se dělalo vybavení pro šachty a byla tam i malá dílna se čtyřmi modeláři. Nám dvěma se tam líbilo, žádný spěch ani úkolování, domácí prostředí, blízko nádraží a centra. Ale potom mě tam „neprodali“ a nastoupil tam jenom Schucke. Ten Ostroj stejně potom zrušili a zbourali a dneska je na tom místě dvouproudová magistrála za nádražím a nad ní příchodový můstek k autobusovému nádraží. Zavolali mě k vedoucímu dílny, malému hrbatému Šmídovi a ten mi říkal, že jsem měl dobré vysvědčení, že věří že budu dobrý modelář a že si mě nechají v dílně a do Ostroje nepůjdu. Byl to velký komunista a optal se mě: Co ty na to, jako svazák? Chtělo se mi mu říct: Seru na to jako mazák! Ale to jsem neřekl. Dovolenou jsme my učni měli jenom 14 dní, takže po vyučení jsme nastupovali ihned do práce. Ostatní do podniků pro které se učili a nás pár co jsme zůstali rozdělili mezi tovaryše v dílně.