Někdy noční poplachy, ale většinou se to už předem vědělo, to zapískal dozorčí na chodbě a zařval "Popláááách!". Nesmělo se při tom rozsvítit světlo, potmě v uličkách mezi postelemi se oblíkat, na skřínkárně nabalit velkou polní věcmi určenými pro delší pobyt v poli, nasadit si helmu, gásmasku, sumky, ze stojanu na chodbě, který dozorčí odemkl si vzít samopal (měli jsme už ty nové, vzor 58) a utíkat do autoparku a nastoupit před auto, za kterým byl zapřažen náš kanon. To všechno se kontrolovalo a měřil se čas a která četa to nestihla a měla dlouhý čas, opakovala to i několikrát. To se museli zas vrátit zpátky, všechno uložit do skřínek, svlíknout se a zalehnout a celé to opakovat znovu. A ráno byl normální budíček v 6 hodin s obvyklým denním programem. Někdy po takovém poplachu se nasedlo na zaplachtované auta na lavice, bylo tam i 20 beden s náboji do kanonu a jelo se do pohotovostních palpostů. Ty byly několik kilometrů od kasáren, na kopcích u okolních vesnic. Tam se děla naší baterie, která měla 6 kanonů, rozestavila do kruhu, roztáhla ramena podvozků, ručně se dělo zvedlo na zvedácích šroubováním tak, že kola byly ve vzduchu, pomocí libely se celý kanon uvodorovnil, pomocí kompasu se nastavily úhly světových stran a úhly děl navzájem, aby se mohla koordinovat střelba při kruhové obraně a později i kvůli centrálnímu řízení zaměřování automaticky pomocí puaza, což byl zaměřovač s dálkoměrem a děla s ním byla spojena kabely, takže se hlavně samy otáčely a přesně zaměřovaly. Z aut se skládaly bedny se střelivem, vždy čtyři na jednu hromadu na čtyři světové strany okolo kanonu, aby je obsluha mohla rychle podávat nabíječi, když se děla i se sedícími na nich zaměřovači a střelci otáčela kolem osy za letícími cíli. Bedna s pěti náboji měla železné sklápěcí uši, za něž se přenášela a vážila asi 35 kilo. Musely se v rychlosti skládat a nakládat na korbu auta a roznášet okolo kanonu. Poškodil jsem si tenkrát páteř, plotýnky, že jsem pak bolestí nemoh ani spát. Ale stěžovat jsem si moh tak leda na lampárně. Když jsem potom šel k doktorovi na ošetřovnu, řekli mi, že jsem byl uznán schopným, ať se nesnažím simulovat a dostal jsem obstřiky injekcemi vodou okolo páteře, což dělali lapiduši a dělali to tak drasticky, že už tam potom nikdo nešel. Tak jsem se belhal dál a tu páteř si rasoval tak, že ji mám poškozenou dodneška.

V palpostech jsme nacvičovali i nástupy osádek děl a zaujímání postavení, každé číslo obsluhy mělo své místo a druh činnosti a cvičilo se to na čas. nasedání na uto, odpojení kanonu, oplachtování a uvedení do bojové pohotovosti až po nasazení zásobníku s pěti náboji a naražení páky k zasunutí do závěru hlavně. Pak hlášení "Hotovo!" a velitel děla, který stál vzadu se sluchátky na uších čekal na další rozkazy od velitele baterie, který byl uprostřed u zaměřovače. To celé se pořád nacvičovalo v co nejkratším čase. Přitom jsme měli na sobě helmy, plynové masky, sumky se střelivem a na zádech samopaly. Byl už podzim, déšť a mrzly ruce, bláto a po návratu do kasáren se musely nejdřív umýt a vyčistit v autoparku kanony, potom na klubovně zbraně, což kontrolovali naši poddůstojníci, velitelé družstev. Družstvo bylo 6 vojáků, což byla obsluha jednoho kanonu. Tenkrát, když byla ta napjatá politická situace okolo Kubánské krize, pomíchali obsluhy kanonů s vojáky druhého ročníku, našimi mazáky, abychom se všechno rychle naučili, co kdyby vypukla válka. Takže nám dost rychle skončil přijímač a byli jsme rozmístěni i na světnicích spolu s mazáky. Pochopitelně že měli lepší místa, u dveří nebo u kamen a nedělali rajony. Zachovávali jsme vůči nim patřičný respekt, ale oni nás nijak zvlášť nebuzerovali. Poddůstojníci nám i párkrát vyházeli obsah skřínek, pokud usoudili, že nejsou řádně uložené a prádlo a věci v nich nebyly srovnány přesně v komíncích a rozházeli postele, pokud nebyly předpisově ustlané a prostěradla a deky nezařezávaly jako letiště, ale znal jsem to už trochu z pionýrských táborů. Neměl jsem s tím problémy. nebyl jsem ani nejlepší, ani nejhorší. Nijak na sebe zvlášť neupozorňoval a splnil co po mně chtěli. Ani překážková dráha a šplh, přeskok koně a další tělesná příprava mi nedělala potíže. Kdo to neudělal, nedostal od staršiny vycházkovou knížku. Velitelem naší posádky, což byl jenom náš protiletadlový oddíl, tři baterie po šesti dělech na ochranu velitelství divize, byl major Vojtěch Gregor. Byla tam ještě rota průzkumníků, radisté a pár dalších pomocných jednotek. Ve Slaném bylo velitelství divize, takže ve vedlejší budově úřadovali i plukovníci a další šarže, ale s nimi jsme nepřicházeli do styku. Tanková divize, ke které jsme i my patřili, byl rozmístěna jinde. U nás měli jenom kanceláře. Jenom pokud jsme měli službu dozorčího u brány, museli je zdravit, nebo při službě v důstojnické jídelně roznášet jídlo. V autoparku byl jenom jeden velitelský tank. A taky se chodilo do vedlejší budovy, napravo za hlavní bránou hlídat zástavu. Kus hadru na tyči s nějakým komunistickým znakem, což byl prapor celého pluku. Byl tam ve skleněné vitríně a stála u něho ve dne i v noci stráž. Já ale nikdy tu čest neměl a stráž u zástavy na mě nikdy nevyšla.