Ve 4. třídě nás měla „soudružka“ Naďa Kostelná z Řepišť. Přišla zrovna z pedagogické školy a my jsme byli její první třída. Říkalo se, že je zamilovaná do syna našeho ředitele, ten studoval na lékařské fakultě, ale neměl o ni zájem. Ve čtvrté třídě jsem vstoupil jako všichni z naší třídy do „pionýra“. Myslel jsem, že v pionýru budeme prožívat všelijaká dobrodružství, hry, výlety, tábory, jak jsem to znal podle starých časopisů, ještě z první republiky. Znal jsem už Mladý hlasatel i skautské časopisy a v nich „Rychlé šípy“ a dobrodružné knížky, které jsem si půjčoval od svých starších bratranců u „stryka Rudolfa ve Václavovic“. Byla to tenkrát taková móda, propaganda. Pionýr byl vzorem všech ctností a nebýt jím, to snad ani nešlo, bylo by to něco méněcenného, nedobrého. Všude se v čítankách a časopisech psalo o pionýrských činech, zpívaly se pionýrské písně a sovětský pionýr byl náš nedostižný vzor. Ve všech učebnicích byly na první straně obrazy Stalina a Gottwalda a potom název učebnice. Myslel jsem si, že pionýr musí být slušný, čestný a dobře se učit, zkrátka snažit se ve všem být nejlepší. A zpočátku jsem se o to též snažil.

Pionýrský slib jsme skládali v hospodě na jevišti. Šátky nám vázali „patroni“ naší školy, montéři z Hutních montáží z NHKG. Jeden z nich, ten který ten patronát zařídil pro naši školu, byl táta našeho spolužáka Jarka Michenky, toho co se tak špatně učil a kterého zesměšňoval náš „nejlepší spolužák“ Libor Palička. Po slibu a uvázání šátků (bylo to při nějaké vesnické kulturní akci asi oslavě „Velké říjnové socialistické revoluce“, protože tam bylo plno lidí) jsme dostali každý od patronů knížku. Já dostal jenom tenkou, brožovanou, s povídkami o sovětských pionýrech. Ale jiní dostali lepší krásné knihy. Bylo to na podzim, venku byl déšť a vítr a cestou domů jsem zmoknul. Pionýrské schůzky jsme mívali hned po vyučování a vedla je naše učitelka Kostelná. Hráli jsme ve třídě různé hry a četla nám z knížek o sovětském svazu a životě tamních pionýrů i o mládí soudruha Stalina a Lenina. V létě jsme byli i párkrát v lese na vycházce. Vůbec mě to nebavilo, ale muselo se tam chodit. Já už jsem věděl, že existovali skauti, četl jsem o nich ve starých časopisech, ale ti už nebyli. Začali mně zajímat indiáni a kovbojové, amerika a jako kluk jsem si to všecko idealizoval. Na sešity jsem si kreslil skautskou lilii a představoal si, jak by bylo krásné, být jedním z nich. Pionýr mě brzo přestal bavit. Jednou jsem dones do školy starý „Rodokops“ a na pionýrské schůzce se to projednávalo, že jsem špatný pionýr. I v pionýru měl Palička hlavní slovo. Dávali nám za vzor sovětské pionýry a ti byli tak neskuteční, neměli jediné chyby. Vždyť to ani nebyli kluci jako my. Věděli vždycky co mají správně udělat, byli to „křišťálově čistí“ hrdinové a takové jsme neměli šanci nikdy dostihnout. Na schůzky jsem povinně chodil, zapisovalo se to a museli jsme též chodit do školy v šátku. Zpočátku jsem ho nosil rád, aby bylo vidět že jsem pionýr. Ale na hodinu náboženství jsem si ho sundával. Jaksi jsem se před našim panem katechetou styděl. Vždyť jsem chodil skoro každou neděli do kostela. Ale i ostatní někteří pionýři chodili do náboženství a do kostela. Věděl jsem, že správný pionýr do kostela nechodí, učili nás, že to jsou bludy, ale já chodil dál. Už tenkrát byl ve mně jakýsi vzdor, chtěl jsem si dělat co chci já a ne co nám komandovali ve škole. Zajímalo mě právě to, co bylo zakázané, co bylo to špatné. Sháněl jsem časopisy Rodokapsy z první republiky, protože nám říkali, že je to „škvár“ a vychvalujou v nich americké vrahy. Z Kaňovic z půdy od babičky jsem si dovez hromadu starých novin a časopisů, které oni tam kdysi odebírali a to jsem teprve otvíral oči. To byly jiné časopisy než ty co jsme měli ve škole. Prohlížel jsem si je doma na „huře“.