Můj bratr Pavlík začal chodit do první třídy. Náš táta začal tenkrát dělat předsedu SRPŠ. Naši školní patroni, montéři, věnovali škole nějaké peníze a táta
s ředitelem organizovali nákup nových lavic do třech tříd. V první
třídě jsme už nové měli. Ty staré, celodřevěné, počmárané a opotřebované se
odnesly na půdu a postupně se v zimě jimi topilo v pecích ve třídách.
Organizoval též schůze a v zimě bály SRPŠ. Každý ples se musel předem
hlásit na okres, musel dostat povolení, zajistit muzikanty, občerstvení, sál,
topení, měl s tím hodně práce. Musel se z toho nahlásit finanční zisk
a odevzdat daň, poplatky. Myslím si též, že i proto jsem byl na konci roku
vybrán já a ještě Stáňa Šodková, že pojedem do pionýrského tábora. Na to jsem
se těšil. Máma dostala seznam věcí které jsem měl mít, nabalila mi je do kufru
a někdy začátkem prázdnin 1953 jsem s ní jel ráno vlakem do Paskova do
Frýdku. V Místku před ONV čekaly dva autobusy a my děcka vybrané
z celého okresu jsme odjeli do Dolní Lhoty. Bylo to poblíž Hrabyně a Velké
Polomi. Tam jsme byli ubytováni v nově postavené škole za dědinou. Škola
byla velká, moderní, velké světlé třídy kde jsme měli místo lavic železné
poschoďové postele. My starší kluci jsme byli v jedné třídě a holky na
druhé straně školy. Naším vedoucím byl mladý kluk Čejka z Místku. Byl to
bývalý skaut a tak nám vypravoval co všechno ve skautu prožil. Spal s náma
ve třídě, postel měl na stupni, kde jsme my ostatní měli zakázáno vstupovat.
Ráno byl budíček, museli jsme si stlát postele, venku rozcvička, nástupy na
snídani, na oběd, různé hry a vycházky po okolí. Bylo to pro mě něco nového co
jsme neznal ale bavilo mě to. V tom kraji se na konci války dost bojovalo,
některé domy byly ještě rozbité a na cestách v polích a v lese jsme
nacházeli ještě patrony do pušek a samopalů. My kluci jsme si je sbírali, ale
nakonec nám je stejně posbírali a zabavili. Též se hrál fotbal na hřišti i
v tělocvičně a nacvičoval se program a různé scénky na závěrečný táborák.
Já jsem se tam někde v lese píchnul do prstu u nohy a začalo mi to hnisat.
Byla tam i jakási zdravotnice, ta mi to propíchla, namazala mastí a zavázala a
musel jsem pár dní ležet na marodce. Napsal jsem o tom korespondenční lístek
domů a hned tam přijeli táta s mámou na motorce. To už jsem byl zase
zdravý a tak odjeli. Pamatuju si ještě i jména některých kluků co tam byli.
Kamarádil jsem se s Frantou Čechem z Paskova, měli jsme stejné zájmy
a fantasie. Kreslili do sešitů indiánské a kovbojské bitvy a tajně sbírali
v lese patrony. A že po návratu z tábora utečeme z domova a
vezmeme si nějaké deky, peníze a jídlo a nože a budeme žít v lesích jak
indiáni. Měli jsme tenkrát 10 roků. Pamatuju si ještě na Sajdla, Plangenauera,
tomu se kluci posmívali Adenauer (v roce 1995 jsem četl na tabuli u kostela „u
Jošta“ ve Frýdku jeho úmrtní oznámení), na Edu Bujnocha a Kulhánka ze Sedlišť
(jeho syn se potom učil u nás ve stolárně ve Válcovnách), Vajčnera, Kocicha,
Tichopáda a další kluky. Nejmenší byl Víťa Sklář z Místku, jeho máma byla
nějaká velká funkcionářka na okrese a přijela tam na kontrolu. V sobotu
jsme se museli chodit koupat do umývárny dole ve škole. My už velcí kluci jsme
se museli svléct donaha a mydlily nás a umývaly o pár let starší holky co
dělaly vedoucí holkám. Byli jsme tam asi měsíc. Nakonec na rozloučení měl být
táborák, ale pršelo, tak se to přesunulo do tělocvičny a všichni předváděli
nacvičené scénky, písničky a vyprávění co měly které skupiny. Ráno nás odvezli
autobusy zase do Místku, kde už čekala máma a odvezla mě domů. Chtěl jsem se
tam někdy potom zajet podívat, ale nikdy jsem už v té vesnici nebyl.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.