Kolem naší chalupy vedla polní cesta „na oblesky“, ale tenkrát byla ještě blátivá, s velkýma dírama vyjetými kolejemi. Potom ji vyspravili navezeným kamením a nasypali na ni černou škváru dovezenou z Vratimovské celulózky. V létě bláto a na prášek rozmělněná škvára vyschla a jemný, hebký prášek se dal holýma nohama shrnovat na hromádky, kterými jsme po sobě házeli, vyhazovali ho do vzduchu. To bylo prachu. Chodili jsme bosí a v trenýrkách a potom jsme vypadali jak černoši. Když zapršelo, usazovalo se v kalužích jemné teplé blátíčko, kterým jsme se též mazali, nebo se v něm dalo krásně čvachtat nohama jak prolézalo mezi prsty. Máma nás potom večer koupala v kuchyni v plechové vaně. Voda ze studny se ohřála v hrnci na peci a koupali jsme se v ní postupně všichni, jeden po druhém. Potom se vylila „na plac“, jak jsme říkali do trávy u plotu. Někdy si s námi hráli i už „velcí kluci“ od „Paní Nytrové“, která bydlela s nima v bytě ve vedlejší chalupě „u stařenky“. Tam jsme si též dost hráli u nich „na placu“. Byly tam ovocné stromy a před schodama stará, košatá hruška, která měla sladké malé hrušky „zelinky“, kterých bylo plno napadaných okolo. Stařenka bydleli v „jizbečce“, do které se šlo přes síň a tam si topili „v pecku ruždím“, které si vozili v létě ve starém kočárku z lesa. Ti kluci od Nytrové byli dost divocí, zvláště Míra byl známý rvačkami a vysedáváním v hospodě. Ta tenkrát patřila ještě Antonu Musálkovi „z gruntu“.

Jednou dones táta semena tabáku. Prý je našel v prázdném vagóně. Zasadil je v malé zahrádce u plotu „jak se chodilo do stařenky“. Vyrostly vysoké rostliny s velkými listy a kuličkami semen. Nebylo jich moc a jednou, když táta nebyl doma a byl na šichtě, přišel nějaký chlap a představil se mámě, že je z okresu a že je hlášeno, že se tu pěstuje tabák. Že je to trestné a musí se to zničit. Tak jsme museli s mámou okamžitě tabák vytrhat a odnosit na hnůj. Za plotem se šklebil ten Míra Nytra. Ten na tátu podával různá udání a hlášení. Potom jsme se dověděli, že byl u takzvané „pomocné stráže“. Těch bylo v obci několik. Mezi nima i Alfons Uhlář. Ten jednou napadl tátu, že proč mně nechává jezdit na motorce po dědině, když nemám řidičák, že když se to bude opakovat, že on to nahlásí a táta bude potrestaný. Táta doma udělal kravál, já o ničem nevěděl a potom se teprve zjistilo, že to byla motorka od Jardy Nytry, kterému on ji někdy půjčil, takže ten Uhlář napadal tátu bezdůvodně. Ale už se neomluvil. Z těch pomocníků měli lidé strach. Táta si vozil jednou ročně nasbíraný koks a uhlí, které napadalo z vagonů na jeho pracovišti na seřazovacím nádraží v Ostravě. Měl tam vždycky nasbíranou hromadu a pak si to mohl za režijní poplatek odvézt domů. Měl tam u toho i různé staré desky, rezavé plechy a jiné harampádí, co by se dalo doma použít. Jednou si „naptal“ (objednal) k odvozu u nás v JZD traktor s vlekem. Jako traktorista jel s ním pro tu hromadu Rudolf Hrdý, též komunista a pomocník, zakladatel JZD. To uhlí, kusy desek z rozbitých vagonů, pokřivené rezavé kusy plechů sesypal u nás na „placu“ a odjel. Asi za hodinu přišel nějaký chlap v civilu, představil se legitimací od SNB a že kde má táta ty desky a plechy co ukrad z nádraží. Táta byl z toho vyděšený, ukazoval mu co přivezl, ale nic co by stálo za to, tam nebylo, tak ten chlap odešel. Ten Hrdý ho jako horlivý pomocník hned udal. Když si táta postavil na zahradě zděnou dílnu a nevyřídil si na to povolení, poslali na něho kontrolu dva pomocníci Arnošt Palička a Josef Polach z Vinohradu a táta musel zaplatit pokutu. U pomocníků byli ještě co já si pamatuju i Jozef Kožušník, Pawlas, Krasula a jiní. Chodili v noci po dědině, byli vyzbrojeni pistolemi a „hlídali státní majetek“ proti nepřátelským živlům. Našli v kůlně pod „šopou“ u Alojze Záruby, který bydlel u lesa, nějaké dřevo, pár kusů kulatiny a obvinili ho z krádeže. Vystrašili ho tak, že z toho udělají velkou aféru, zveřejní to, bude mít ostudu a nechají ho zavřít. On byl dost psychicky labilní, chodil do kostela, soukromý zemědělec, měl tři děti a oni s ním dělali takový „cirkus“, že on se nakonec oběsil ve svém stodole. Bylo to v roce 1955. Jednou k nám zase přijel okrskový policajt Dorotík z Lískovce (tenkrát se ale nesmělo říkal „policajt“, ale „soudruh příslušník SNB“) a začal mámu vyšetřovat, že jak je možné, že táta chodí v modrých „esenbáckých“ košilích, odkud je má. (Tenkrát nosili SNB modré uniformy podle sovětského vzoru.) Máma mu říkala, že táta dělá u dráhy a košile tam normálně fasuje. Též to bylo na něčí udání. Udavačství a špehování bylo tenkrát běžné.